Vasil Coka

Narodil 18. dubna 1923 v obci Dulovo na Podkarpatské Rusi. Rodina v roce 1927 následovala otce Ivana do Francie, který tam již několik let pracoval. V průběhu dalších sedmi let žila rodina v řadě francouzských měst a nakonec se usadila v Paříži, kde Vasil absolvoval šest let obecné a měšťanské školy s velmi dobrým prospěchem. V roce 1935 však matka a děti nedostaly povolení k dalšímu pobytu, a proto se musely bez otce vrátit zpět na Podkarpatskou Rus.

V Chustu začal Coka studovat na tamním gymnáziu, avšak po maďarské okupaci v březnu 1939 budovu obsadili vojáci a většina studentů musela školu opustit. Chlapcům nezbývalo nic jiného než nastoupit do maďarských mládežnických oddílů Levente. Společně se svým spolužákem se tehdy rozhodli pro útěk do Sovětského svazu. Tam chtěli pokračovat ve studiu nebo se připojit k československé vojenské jednotce, o níž se šířila šeptanda, byť ještě žádná neexistovala. Po „dobrodružné“ cestě, na níž je pronásledovali maďarští pohraničníci, se 5. června 1940 dostali až na bývalé polské území, obsazené Sovětským svazem po 17. září 1939.

V obci Rafajov je okamžitě zatkla sovětská pohraniční hlídka a na nedaleké stanici byli podrobeni prvním výslechům. Zhruba po dvou týdnech byli eskortováni do věznice v Nadvorné, po dalších dvou měsících do Stanislavova a nakonec do tranzitního tábora do Romnů, kde byl Coka odsouzen za nelegální přechod hranic na tři roky nucených prací. Odsouzení byli poté transportováni v dobytčích vagónech do Kotlasu na soutoku řeky Vyčetly a Severní Dviny, kam dorazili za několik týdnů. Odsud pokračovali vlakem i nákladními automobily až k řece Pečoře v severovýchodní části evropského Ruska, kde si nejdříve museli vystavět „svůj“ lágr.

Coka se zanedlouho se skupinou dalších vězňů dostal do jiného střediska nedaleko Uchty. Z přísně střeženého tábora vězni vycházeli pouze na práci v lese či na výkopy pro potrubí zemního plynu. Po nějaké době Coka zeslábl natolik, že byl lékařem zařazen do skupiny vězňů neschopných práce zůstávajících v táborové zóně. Brzy se tu seznámil s čínským kuchařem, který mu za výpomoc v kuchyni dával větší porce polévky a chleba. Toto „privilegium“ ocenil zvláště po napadení Sovětského svazu, kdy se příděly potravin pro vězně ještě zmenšily. O své porce z kuchyně se navíc dělil s brigadýrem, neboť ho posílal na lehčí práci a dopřával mu další výhody, což mělo pro přežití v lágru nezanedbatelný význam.

Koncem roku 1942 začali vězněné Čechoslováky postupně propouštět do Československé vojenské jednotky v SSSR. V Buzuluku, kde po odjezdu 1. polního praporu na frontu setrvalo náhradní těleso, byl prezentován dnem 17. února 1943 a po vykonání základního výcviku se dostal do poddůstojnické školy. Poté se zúčastnil bojů o Kyjev, Bílou Cerkev, Rudu a v Lucku absolvoval pětiměsíční školu na důstojníky pěchoty v záloze.

Ač byl v bojích o Dukelský průsmyk brigádním rozkazem prohlášen za nezvěstného, podílel se tehdy na mobilizaci Čechoslováků na osvobozeném území, nejdříve na Podkarpatské Rusi, posléze i na Slovensku. Na začátku roku 1945 působil jako instruktor u vznikající 4. čs. samostatné brigády v SSSR, s níž se ve funkci velitele roty později zúčastnil bojů na západním Slovensku a východní Moravě. Dne 6. května 1945 utrpěl u Bystřice pod Hostýnem průstřel plic a žaludku. Se zraněními se ve vsetínské nemocnici léčil téměř do konce roku.

Poté nějakou dobu pracoval ve Vojenské invalidovně na Jenerálce v Praze. Zároveň si podal přihlášku na Vojenskou akademii v Hranicích, ale kvůli přetrvávajícím zdravotním problémům nebyl přijat a 1. června 1947 byl propuštěn z činné vojenské služby až do provedení superarbitrace v září 1947 s klasifikací: „neschopen polní služby, schopen jen kancelářských potřeb v zápolí“.

Odstěhoval se do Krnova, kde jako účastník druhého národního odboje získal trafiku. Následující rok byl v důsledku vyšetřování „ilegální organizace“, která se měla údajně přepravovat osoby do zahraničí, vyslýchán orgány Státní bezpečnosti v Krnově. V důsledku toho byl v únoru 1949 degradován z hodnosti poručíka na vojína v záloze. Rehabilitace se dočkal v létě 1964, kdy byl povýšen na kapitána v záloze.

Když mu byla v roce 1951 znárodněna trafika, pracoval nejdříve jako lesní dělník, od léta 1953 pak v krnovské Kovoslužbě, kde v roce 1958 vstoupil do KSČ a konečně od léta 1959 až do svého důchodu působil ve vedoucích funkcích v několika restauračních a hotelových zařízeních na severní Moravě a ve Slezsku. Tehdy se také přestěhoval do Příbora.

Pro přehrání videa musíte mít ve svém prohlížeči nainstalován Adobe Flash Player a povolen JavaScript.