Taťána Bajevová (1947)
Taťána Bajevová, dcera známého biologa, akademika a vězně Gulagu Alexandra Bajeva, se narodila v roce 1947 v Krasnojarském kraji, kam byl její otec odeslán do vyhnanství. Díky Stalinovi jsem prožila nádherné dětství v nedotčené přírodě v malé vesnici na břehu Jeniseje, kde otec ve vyhnanství působil jako lékař. Předtím byl vězněn na Solovkách a v Norilsku, vzpomíná po letech Bajevová. Poté, co byl A. Bajev rehabilitován, vrátil se i s rodinou do Moskvy, kde Bajevová nastoupila na Právnickou fakultu Moskevské univerzity. V roce 1967 se zapojila do disidentského hnutí. Mimo jiné sbírala podpisy pod prohlášení na podporu politickým vězňům a pomáhala rodinám uvězněných. Za tyto aktivity byla v roce 1968 vyloučena z fakulty. Podařilo se jí však dostat se do prvního ročníku Ústavu historie a archivnictví.
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa se od významného moskevského disidenta Pjotra Jakira dozvěděla o plánované demonstraci proti okupaci. Do deníku si v předvečer demonstrace poznamenala: 24. 8. 1968 večer – Věděla jsem, že půjdu. Rozhodnutí padlo okamžitě. Proč? To jsem pochopila později. Čím více jsem situaci chápala, tím větší zlost se ve mně probouzela. Intuitivně jsem vnímala probíhající násilí a skutečnost, že se má země opět stala četníkem Evropy. Věděla jsem, že půjdou i moji kamarádi a já půjdu s nimi. Rozhodli se jít s Československem. Dávali svoji svobodu Československu. Já ji dala mým kamarádům. Věděla jsem, že mě čeká pracovní tábor, a připravila se na to. V noci jsem uklidila byt a napsala dopis kamarádům a rodičům. V mé mysli nebyly žádné pochybnosti.
Dne 25. srpna 1968 se připojila k demonstrantům na Rudém náměstí a byla zatčena. Společně s dalšími se ocitla v cele policejní stanice na Puškinově ulici, lidově nazývané „Padesátník“. Pavel Litvinov, Larisa Bogorazová a Konstantin Babickij ji zde před výslechem přesvědčili, aby kvůli svému věku vypověděla, že se na Rudém náměstí ocitla náhodou. Předpokládali vysoké tresty okolo deseti let ve vězení a táborech. Po noční domovní prohlídce byla propuštěna a trestní stíhání proti ní bylo zastaveno. Týden po demonstraci ji však vyloučili z Ústavu historie a archivnictví. Až do svého odchodu do emigrace byla aktivní v disidentském hnutí. Od pádu Sovětského svazu žije střídavě v Moskvě a v New Yorku. Jako jediná účastnice protestů nejezdí na setkání bývalých demonstrantů a neposkytuje rozhovory.
V roce 2011 se během osobního rozhovoru s Adamem Hradilkem k protestům vyjádřila takto: Žila jsem veřejný život, protože jsem si myslela, že je to moje povinnost. Všichni jsme tenkrát byli naivní, odvolávali jsme se na Lenina a podobně. Pak jsem si ale uvědomila, že jsem duší duší introvert, a stáhla jsem se ke studiím. Nemám disidentskou mentalitu, avšak lidé jako Larisa Bogorazová či Andrej Sacharov pro mě znamenali mnoho. Kamarádila jsem se s nimi i nadále, ale měla jsem jiné zájmy – filozofii, biologii, fyziku apod. Co se týče demonstrace na Rudém náměstí, nebyla jsem to já, kdo rozhodl, že toho nebudu součástí. Když jsem pak po revoluci dostala pozvání do Prahy, odmítla jsem. Nesehrála jsem v ní velkou roli.
