Slavnostní předání Ceny Václava Bendy
Dne 9. listopadu 2015 se uskutečnilo v reprezentativních prostorách Galerie Středočeského kraje v Kutné Hoře, v tamním historickém refektáři slavnostní předání Ceny Václava Bendy a pamětních medailí „Za svobodu a demokracii“. Ceny předali Ondrej Krajňák, předseda správní rady Ústavu pamäti národa, který je slovenským protějškem ÚSTR, a dále předsedkyně Rady ÚSTR Emilie Benešová a ředitel ÚSTR Zdeněk Hazdra. Součástí slavnostního večera bylo také vystoupení Spirituál kvintetu.
Fotogalerie
Foto zdroj: Krajský úřad Středočeského kraje
Pamětní medaile Ústavu pro studium totalitních režimů „Za svobodu a demokracii“ byly uděleny:
Viktor Boháč (*1904 – †1984), in memoriam
Politik a odbojář
Už ve svých 30 letech se Viktor Boháč stal ředitelem lázní ve Velichovkách a později v Dobříši; byl to svého času nejmladší ředitel lázní v Čechách. Jako člen národně-socialistické strany se za 2. světové války stal vůdčí osobností odboje na Nymbursku, Poděbradsku a Městecku. Zastával funkci předsedy ilegálního Revolučního okresního národního výboru v Nymburce a po 2. světové válce byl poslancem a členem rady Zemského národního výboru. Historik Robert Kvaček o něm napsal: „Vůbec si to o sobě nemysleli, ale lidé jako Viktor Boháč představovali elitu národa.“
V roce 1945 Viktor Boháč zachránil před transportem do gulagu statkáře Václava Vozába, kterého zatkla SMERŠ na základě udání, že prý pomáhal Vlasovcům. Viktor Boháč přitom projevil mimořádnou odvahu, ale také pozoruhodný nadhled a asi i herecký talent, protože se mu podařilo Václava Vozába z transportu do gulagu doslova „vyreklamovat“. Sám ale neunikl komunistickým represím: v roce 1950 byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu ke 12 rokům odnětí svobody. Po propuštění v roce 1960 pracoval v dělnických profesích. Mluvil plynně 7 jazyky. Teprve v roce 1991 byl – posmrtně – rehabilitován.
Karel Egger (*1909 – †1943), in memoriam
Uprchlík před transportem do koncentračního tábora, vězeň gulagu, voják československé armády zavražděný nacisty
Rodiče Karla Eggera zahynuli v koncentračním táboře Malý Trostinec v Bělorusku a jeho bratr Waltr byl zavražděn v Osvětimi. Karel, který pracoval jako řidič v Ostravě, měl společně s mladším bratrem Erichem koncem října 1939 nastoupit do transportu Židů do polského Niska. Rozhodli se však utéct, a to na polské území okupované Sověty. V Lesku je ale zatkla sovětská tajná policie NKVD a byli odsouzeni za nelegální překročení hranice – Karel na tři a Erich na pět let otrockých prací v gulagu. Oba byli vězněni v pracovním táboře Samarlag a Uchtpečlag. Erich v 28 letech zemřel, Karel byl z gulagu propuštěn na základě amnestie a odeslán k československé jednotce do Buzuluku.
V hodnosti desátníka se zúčastnil prvního válečného nasazení jednotky – bitvy u Sokolova v březnu 1943. Padl však do německého zajetí a společně s dalšími čtyřmi zajatými Čechoslováky byl v září převezen do Prahy a na tiskové konferenci pro protektorátní novináře byl přinucen vypovídat o podmínkách v sovětských pracovních táborech a o „nečeském“ charakteru československé jednotky. Po skončení propagandistické akce ho nacisté zavraždili.
Bohumil Harmonický (*1962)
Dělník, organizátor protirežimních akcí
Státní bezpečnost znala Bohumila Harmonického pod jménem Miroslav Crha. Pracoval jako dělník a stavební technik Lesního závodu Prachatice. Účastnil se nepovolených demonstrací v říjnu 1988 a v lednu 1989 a plánoval protest proti zatčení Václava Havla, se kterým chtěl vystoupit na celozávodní schůzi Revolučního odborového hnutí. Na jaře 1989 sepsal petici, ve které požadoval propuštění politických vězňů a legalizaci opozice. Sehnal řadu podpisů, převážně mladých lidí z jižních Čech, a jeden exemplář osobně předal Úřadu předsednictva vlády a druhý na velvyslanectví USA. Ještě víc ale Státní bezpečnost zaujala jeho lesní brigáda, kterou v červenci 1989 zorganizoval u Lesního závodu Prachatice. Brigády se zúčastnilo asi 35 osob z celého Československa a vydělané peníze měly být využity jako podpora politicky stíhaným osobám a jejich rodinám. Miroslav Crha ovšem zaměstnával režim i jinak: například stížností na městský národní výbor ve Volarech, že je ve městě dosud Stalinova ulice, anebo sbíráním podpisů pod peticí „Několik vět“ či pořádáním nepovolených setkání s protirežimním obsahem. Před skutečným trestem ho zachránil listopad 1989.
Marie Rút Křížková (*1936)
Literární historička, učitelka, vychovatelka, redaktorka, mluvčí Charty 77 a poté lesní dělnice a třídička pošty
Státní bezpečnost se o ni zajímala už v srpnu 1968, kdy Marie Rút Křížková předala rozhlasu v Liberci protestní prohlášení proti okupaci Československa. Později připojila podpis k Chartě 77 a napsala otevřený dopis, který adresovala mimo jiné kanceláři prezidenta ČSSR a sdělovacím prostředkům. Nejintenzivněji byla sledována v průběhu roku 1983, kdy vykonávala funkci 3. mluvčí Charty 77, ale i pak byla aktivně zapojena do činnosti disentu. Spolupracovala s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných, v roce 1988 podepsala manifest Hnutí za občanskou svobodu a angažovala se v jeho křesťanskodemokratickém křídle. Odvetným opatřením ze strany režimu musela čelit s celou rodinou.
Po roce 1989 se opět mohla věnovat odborné práci, zejména literatuře. Je významnou propagátorkou tvorby básníka Jiřího Ortena. Je také spoluzakladatelkou Společnosti křesťanů a Židů a členkou České křesťanské akademie a Obce spisovatelů.
Vladimír Levora (*1920 – †1999), in memoriam
Výtvarník, voják československé armády, vězeň gulagu odsouzený za memoáry o gulagu
Jako student pedagogické fakulty se Vladimír Levora zapojil do odbojové skupiny, jejíž činnost však byla brzy prozrazena. Aby se vyhnul zatčení, uprchl v červenci 1939 z Plzně přes Beskydy do Polska. Po napadení Polska Sovětským svazem a nacistickým Německem se pokusil spolu s dalšími přejít zpět, byl ale zatčen orgány NKVD a poslán do gulagu. Vězněn byl na Vorkutě. Po amnestii pro československé občany vstoupil v Buzuluku do československé armády. Jako člen kulometné roty se zúčastnil památné bitvy u Sokolova. V bojích o osvobození Československa byl těžce raněn. Po návratu začal psát vzpomínky na pobyt v Sovětském svazu, příznačně nazvané „Bez svatozáře a vavřínu“. Přátelům je v padesátých letech dával číst. Na základě udání byla u něj provedena domovní prohlídka, zabavili mu rukopis autobiografie a odsoudili ho na 18 měsíců vězení za „pobuřování proti republice“ a „hanobení spojeneckého státu“. Rukopis jeho třídílných memoárů StB zničila.
V roce 1963 Vladimír Levora založil Galerii v Klenové a stal se jejím ředitelem. Zároveň se věnoval krajinomalbě, tvořil i nástěnné malby a sgrafita. Po roce 1989 znovu napsal a vydal vzpomínky pod názvem „Ze stalinských gulagů do československého vojska“.
Imrich Lichtenfeld (*1910 – †1998), in memoriam
Sportovec, zachránce několika životů, tvůrce bojového umění krav maga
Imrich, známý spíš jako Imi, od dětství projevoval sportovní talent: věnoval se plavání a gymnastice, v roce 1928 byl juniorským mistrem Slovenska v zápase a v 19 letech mistrem Československa v boxu. Otec ho však vychovával nejen ke sportu, ale také k humanismu a ke smyslu pro spravedlnost. Koncem třicátých let zorganizoval Imi Lichtenfeld v Bratislavě skupinu mladých židovských sportovců, kteří začali aktivně bránit tamní židovskou čtvrť proti antisemitským násilnostem. V roce 1940 musel opustit Slovensko na poslední lodi s emigranty do Palestiny. Na Dunaji zachránil život několika pasažérům, kteří spadli přes palubu. Při plavbě v Egejském moři se jejich parník po výbuchu kotle potopil a Imi s vypětím všech sil doplaval s dalšími čtyřmi pasažéry na člunu k ostrovu Kréta pro pomoc.
Později vstoupil do československé exilové armády a sloužil v Libyi, Sýrii, Libanonu a Egyptě. Od roku 1944 působil jako sportovní trenér a velmi uznávaný instruktor fyzické kondice a bojové přípravy u Izraelských obranných sil. Vyvinul a zdokonalil metodu sebeobrany a boje zblízka, zvanou krav maga. Po skončení aktivní služby upravil tento bojový systém pro civilní použití – tedy pro každého, kdo se ocitne v ohrožení života. Technika krav maga se stala slavnou a v Izraeli se dodnes vyučuje a rozvíjí.
Zdena Mašínová (*1933)
Laborantka, bojovnice za lidská práva; žena, které se komunistický režim pomstil za činnost jejích bratří
Otce Zdeny Mašínové, Josefa Mašína, popravili nacisté v roce 1942 za činnost v odbojové organizaci Obrana národa. Věznili i její matku Zdenu a strýce Ctibora Nováka. Po nástupu komunistů to ale nebylo lepší: její rodině zabavili téměř veškerý majetek. Zdena pracovala jako laborantka na krajské hygienické stanici. Její bratři byli zapojeni do protikomunistického odboje a na podzim roku 1953 utekli za známých okolností na Západ. Zdenu komunisté zatkli a několik měsíců strávila za krutých okolností na samotce. Zatčeni byli i její nebližší – matka a strýc. Pak ji sice propustili, protože na činech svých bratří neměla podíl, ale StB ji i nadále bedlivě sledovala, často prostřednictvím agentů z řad nejbližších přátel. Strýce v roce 1955 popravili za velezradu a špionáž a matka krátce na to zemřela ve vězení, kam ji odsoudili za spiknutí proti republice na 25 let. Dcera ji za celou dobu směla navštívit pouze dvakrát.
Režim pronásledoval Zdenu Mašínovou i v dalších letech. Pracovat směla pouze jako myčka laboratorního skla. S bratry udržovala řadu let kontakt především prostřednictvím pošty. V 90. letech se Zdena Mašínová věnovala bádání v archivech a po pěti letech dosáhla plné rehabilitace své matky a strýce.
Joachim kardinál Meisner (*1933)
Berlínský arcibiskup, který tajně uděloval jáhenské a kněžské svěcení českým a slovenským kandidátům
Joachim Meisner vystudoval filosofii a teologii v Erfurtu, v tehdejším východním Německu. V roce 1975 se stal pomocným biskupem v diecézi Erfurt-Meiningen. Jeho biskupské heslo zní: „Spes nostra firma“, v češtině „Máme pevnou naději“. Od počátku biskupského působení se Joachim Meisner s hlubokou znalostí problematiky zaměřil na pomoc podzemní církvi v Československu, pro kterou vykonával tajná kněžská svěcení.
V dubnu 1980 byl jmenován biskupem Berlína s jurisdikcí pro západní i východní část města, což patřilo z pohledu církevní politiky k nejobtížnějším biskupským úřadům. O tři roky později, v pouhých devětačtyřiceti letech, byl povýšen na kardinála. Možnost volného pohybu mezi východní a západní částí Berlína posílila jeho protikomunistickou činnost. I když ho východoněmecká tajná policie bedlivě střežila, vysvětil tajně více než pětašedesát adeptů kněžství z Československa. Kardinál měl blízký vztah k papeži Janu Pavlu II. a v časech rozdělené Evropy byl jakousi neoficiální „spojkou“ mezi tajnou církví a Apoštolským stolcem.
Po pádu komunismu v Evropě se krom jiného rozhodujícím způsobem podílel na činnosti nadace Renovabis, která finančně pomáhala postkomunistickým zemím, aby pozdvihla život místních církví.
Eva Mosnáková (*1929)
Ekonomka a cvičitelka, pronásledovaná nacistickým i komunistickým režimem
Pochází z židovské rodiny, která se v době Slovenského štátu vyhnula transportu, protože otec – zvěrolékař – jako hospodářsky důležitá osoba dostal výjimku. Když ale vypuklo Slovenské národní povstání, výjimky přestaly platit a rodina se musel skrývat na osamělém statku Laciház u obce Močenok. Nájemcem statku byl pan Konrád, sudetský Němec, přítel Evina otce. Na vydání rodiny byla vypsána odměna 5000 a později 10 000 korun – přesto ji nikdo z obce nevyzradil. Pro patnáctiletou dívku a její rodiče to však znamenalo strávit sedm měsíců v malé místnosti a denně se bát, že na ně někdo přijde. Když se mezi obyvateli začalo mluvit o tom, že na statku se někdo ukrývá, musela rodina statek opustit.
Poté je podpořil mladší bratr paní Konrádové Vladimír Mosnák, který se později stal Eviným manželem. Na začátku roku 1945 ho zatklo gestapo, protože pomáhal pronásledovaným. Navzdory týrání nikoho neprozradil a byl deportován do koncentračního tábora Mauthausen, kde přežil s podlomeným zdravím.
V polovině 50. let ale Vladimíra Mosnáka odsoudili komunisté a skončil v Jáchymově jako politický vězeň. Eva Mosnáková zažila perzekuci i po roce 1968, protože protestovala proti srpnové okupaci. Dnes paní Mosnáková vede v Bratislavě klub seniorů, kteří přežili holokaust.
Augustin Navrátil (*1928 – †2003), in memoriam
Rolník, signatář Charty 77, autor petic za náboženskou svobodu, lidovecký politik
Augustin Navrátil se v mnohém vymykal takzvaně normálním poměrům – třeba tím, že vzdoroval kolektivizaci a patřil v socialistickém Československu k několika málo soukromě hospodařícím zemědělcům. Byl také důležitou postavou katolického disentu. Inicioval tři petice za náboženskou svobodu (v letech 1978, 1981 a 1987), přičemž tu třetí podepsalo víc než půl milionu lidí.
Napsal také přes dvě desítky otevřených dopisů – o petičním právu, o dovozu knih ze zahraničí a podobně. Nejznámější je dopis č. 2, který upozorňoval na podivnou smrt tajného kněze Přemysla Coufala. Autor v něm za viníka označil slovenskou Státní bezpečnost. Po uveřejnění dopisu v roce 1985 byl zatčen a označen za duševně nemocného. Přidělili mu diagnózu „paranoia querulans“ a takzvaně ho „léčili“ v Bohnicích a v Kroměříži. I přesto, že omezili jeho právní způsobilost, pokračoval v otevřených dopisech a začal vydávat samizdatový čtrnáctideník Křesťanské obzory. Ten vydával i z psychiatrické léčebny v Kroměříži, kam byl opakovaně umisťován.
Podle zahraničních lékařů i podle lékařských vyšetření po listopadu 1989 Augustin Navrátil žádnou psychickou poruchou netrpěl. Právní způsobilost mu vrátili a v devadesátých letech pracoval jako politik.
Oleg Pastier (*1952)
Představitel slovenského disentu a nezávislé kultury
Už ve svých 16 letech protestoval Oleg Pastier v Nitře proti srpnové okupaci v roce 1968. Roznášel letáky a zhotovoval protestní nápisy. Studovat nesměl, jeho otce za normalizace vyhodili z pedagogické fakulty. Oleg pak působil v Bratislavě, kde se podílel na činnosti tamního literárního a kulturního disentu. Pořádal bytové výstavy a spoluvydával časopis Fragment, který se v roce 1988 spojil s obnoveným samizdatovým časopisem Kontakt a pak vycházel pod názvem Fragment-K. Jeho redaktoři – vedle Olega Pastiera Ivan Hoffman a Martin M. Šimečka – měli ambici vytvořit z něj solidní revui pro literaturu, výtvarné umění, historii a politiku. Oficiálně ovšem tato revue směla vycházet až od roku 1990.
Spolu s Tomášem Petřivým byl Oleg Pastier v intenzivním kontaktu s českým undergroundem a s částí opozice. Slovenská Státní bezpečnost ho vyslýchala a preventivně zadržela například před pohřbem Dominika Tatarky.
Po listopadu 1989 pracoval Oleg Pastier mimo jiné jako odpovědný redaktor časopisu Romboid a jako spolupracovník Slovenského rozhlasu.
Tomáš Petřivý *1955 – †1986, in memoriam
Básník, prozaik, signatář Charty 77
V sedmdesátých letech studoval scenáristiku na pražské FAMU. Podepsal ale Chartu 77 a školu musel opustit. Působil pak v undergroundu a spojoval jeho české a slovenské představitele, stejně jako české, slovenské a také polské disidenty. Podílel se krom jiného na tzv. Cestě československo-polského přátelství v Krkonoších.
Publikoval v samizdatových časopisech Zebra, Kontakt, Altamira a Fragment-K. V roce 1979 dostal mimořádný povolávací rozkaz a musel nastoupit na vojnu. Pokusil se o sebevraždu, ale namísto léčení ho obvinili z vyhýbání se vojenské službě a odsoudili na deset měsíců nepodmíněně. V roce 1980 ho odsoudili znovu, tentokrát na dva roky. Zemřel za nevyjasněných okolností v roce 1986. Státní bezpečnost si dala práci i s tím, aby zabavila většinu jeho tvorby. Literární fragmenty sestavil a vydal jeho přítel Oleg Pastier.
Mons. Karel Skalický (*1934)
Římskokatolický kněz, mezinárodně uznávaný fundamentální teolog, vysokoškolský profesor
V 21 letech se cítil přitahován kněžstvím, ale v totalitním státě neviděl možnost svobodného studia teologie, takže v roce 1956 zvolil riskantní útěk za hranice. Teprve po letech, až po otevření Archivu bezpečnostních složek, se dozvěděl, že jeho ilegální přechod hranic umožnila, a dokonce naplánovala samotná StB. Ta totiž spolu s Karlem Skalickým vyslala do zahraničí svého agenta, který se měl infiltrovat do struktur katolického kněžského exilu. Ironií osudu se však stalo, že kvůli problematickému chování musela StB svého agenta brzy stáhnout, a tak výsledkem její akce vlastně bylo, že pomohla budoucímu knězi utéct do zahraničí. Za to pak proti němu od 80. let vedla očerňovací kampaň.
Karel Skalický získal v Římě doktorát z filosofie a teologie a přijal kněžské svěcení. Stál u zrodu České křesťanské akademie a dnes je jejím posledním žijícím zakládajícím členem. Od roku 1967 redigoval časopis Studie a až do listopadu 1989 byl jednou z nejvýraznějších osobností českého katolického exilu.
V polovině devadesátých let se rozhodl pro návrat do vlasti. Opustil prestižní postavení uznávaného profesora v Římě a dal se do služeb Jihočeské univerzity. Tři roky byl děkanem tamní teologické fakulty.
Bohumil Valtr, (*1912 – †2006), in memoriam
Štábní kapitán, protinacistický odbojář, pracovník americké zpravodajské služby, spolupracovník Svobodné Evropy
Za první republiky pracoval jako účetní úředník, postupně se však jeho dráha odklonila k policejní službě. Během válečných let byl povýšen postupně až na štábního kapitána a zřejmě kvůli výborné znalosti němčiny mohl působit na generálním velitelství protektorátní policie. Jako tělovýchovný důstojník usiloval například o to, aby majetek rozpuštěných organizací Sokola a Orla nebyl zabaven, ale předán do služebních tělocvičen. Podařilo se mu tak zachránit velké bohatství. Schovával také německé přísně tajné dálnopisné depeše týkající se pohybu partyzánů a plánovaných opatření proti nim a předával je ilegální skupině Blaník, kterou později také vedl. Přechovával zbraně a střelivo, které pak byly použity za květnového povstání.
V roce 1945 se zúčastnil květnového povstání v Praze a s jednotkou, kterou předtím sám vycvičil, se zapojil do bojů o rozhlas a obsazením studia umožnil vysílání ve prospěch povstání. Po válce se však čím dál víc dostával do konfliktu s představiteli komunistické strany. Hned po únorovém puči byl odstaven a hrozilo mu zatčení. S manželkou a synem tedy utekl do Bavorska – za dramatických okolností, kdy v osobním autě přerazil dvě hraniční závory.
V Německu nastoupil do služeb americké kontrašpionáže (CIC Norimberk) a prověřoval uprchlíky, zda mezi nimi nejsou českoslovenští agenti. Poté řídil vlastní agenty a vysílal je do Československa. Koncem roku 1949 odešel Bohumil Valtr s rodinou do USA a dlouhá léta vyučoval budoucí vojáky, diplomaty, pracovníky FBI a tajných služeb českému jazyku. Působil i jako rozhlasový publicista Svobodné Evropy. Zemřel v Kalifornii v 94 letech.
