Slavnostní předání Ceny Václava Bendy

Dne 13. listopadu 2014 se uskutečnilo v reprezentačních prostorách Staroměstské radnice slavnostní předání Ceny Václava Bendy a pamětních medailí „Za svobodu a demokracii“. Ocenění předával náměstek pražského primátora Jiří Nouza spolu s ředitelem ÚSTR Zdeňkem Hazdrou. Součástí slavnostního večera bylo také vystoupení Spirituál kvintetu.

Pamětní medaile Ústavu pro studium totalitních režimů „Za svobodu a demokracii“ byly uděleny:

Ladislav Hejdánek (*1927)

Filosof, jeden z prvních mluvčích Charty 77, emeritní profesor Evangelické teologické fakulty UK
V mládí se významně podílel na činnosti středoškolské a vysokoškolské YMCA (křesťanské sdružení mládeže). V únoru 1948 patřil mezi studenty, kteří šli na Hrad žádat prezidenta Edvarda Beneše, aby nepřijímal demisi nekomunistických ministrů. Filosofii dostudoval v padesátých letech, ale profesně se jí téměř nesměl věnovat. Patří ovšem k nejvýznamnějším českým filosofům. Po celý život se důsledně věnuje otázkám pravdy – jako filosof je rozhodnut sloužit pravdě – a zaměřuje se na problematiku předmětného či nepředmětného myšlení. Zkoumá také fenomén víry. Vše v širokých souvislostech a s četnými přesahy, mj. do přírodních věd. Vyniká myslitelskou původností a originalitou. Vedle toho spoluvytvořil reformní evangelické hnutí Nová orientace a organizoval mnohé ekumenické kontakty mezi křesťany i ateisty. Za podíl na letákové akci, která upozorňovala na volební práva, byl uvězněn. Patřil k určujícím osobnostem Charty 77, dvakrát byl jejím mluvčím. Pracoval i jako noční vrátný, topič a skladník, především však vedl legendární bytové semináře, na které účastníci vzpomínají dodnes. Někteří z aktérů ostatně patřili k nejslavnějším evropským filosofům (Paul Ricoeur, Jacques Derrida a další). Celým životem i dílem Hejdánek inspiruje a vede k občanské statečnosti a odpovědnosti.

Alois Janáček (*1900 – †1967), in memoriam

Přednosta stavebního úřadu, poslanec, projektant, politický vězeň
Vystudoval reálku a v Praze Vysoké učení technické. Za okupace prožil zatčení gestapem i popravu svého bratra a jeho ženy. Po válce byl členem Prozatímního národního shromáždění a později byl za lidovou stranu zvolen řádným poslancem. V únoru 1948 ho z lidové strany vyloučili – a účelovou nabídku komunistů, aby se vrátil, odmítl. Pak už nikdy nemohl být víc než jen pomocný dělník. Komunisté postupně zatkli jeho syna i dceru a nakonec i jej samotného. Byl odsouzen na doživotí, odůvodnění rozsudku ovšem nikdy nedostal. Údajně byl odsouzen vlastně pro výstrahu – kvůli několika schůzkám s bývalými kolegy z lidové strany. Na Borech prožil krom jiného 15 měsíců na samotce, kdy ho večer co večer mučil opilý dozorce Brabec, vyzbrojený důtkami. Amnestie ho vysvobodila jen na rok, poté byl zavřen znovu – spolu s bývalými spoluvězni – za to, že během pobytu v žaláři plánovali založení křesťansko-demokratické strany. Ve vězení byl Alois Janáček stižen mrtvicí a teprve poté se jeho ženě povedlo vymoci mu propuštění. Rozsudky byly zrušeny, ale on sám se rehabilitace už nedočkal.

Mirosłav Jasiński (*1960)

Polský kunsthistorik a disident, spoluzakladatel Polsko-československé solidarity, politik a diplomat
Studoval dějiny umění a polskou filologii. Záhy se stal členem Akademického hnutí odporu – radikální organizace, jejíž členové a sympatizanti se různými akcemi snažili vzdorovat potlačování práv a svobod. V druhé půli 80. let nějaký čas vyučoval a také pracoval v divadle. V roce 1983 spoluzaložil Polsko-československou solidaritu. Jak píše Petruška Šustrová, „její skutečná práce byla konspirativní. Poláci pašovali přes zelenou hranici do Československa celé náklady literatury z českých exilových vydavatelství – a samozřejmě i samizdatovou literaturu polskou.“ Jasiński byl také iniciátorem slavného setkání významných opozičních osobností – včetně Václava Havla či Adama Michnika – v Krkonoších na Stezce přátelství. Polsko-československá solidarita také pořádala mezinárodní seminář a festival, na který na začátku listopadu 1989 do Vratislavi přijelo několik tisíc československých občanů. Po roce 1990 působil Mirosłav Jasiński v diplomacii a dál rozvíjel česko-polské vztahy. Pět let byl ředitelem Polského kulturního střediska v Praze a nyní je ředitelem Městské galerie ve Vratislavi. Výstavy, které pořádá, jsou ambiciózní a velmi úspěšné.

P. Adolf Kajpr (*1902 – †1959), in memoriam

Katolický kněz, docent filozofie, publicista, vězeň nacistického i komunistického režimu
V mládí vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Po dvou letech noviciátu odešel studovat filozofii do Belgie, a následně teologii do Innsbrucku. Po návratu do Prahy působil v pastoraci a věnoval se také publicistice, mj. měl promluvy v pražském rozhlase. Za protektorátu se na stránkách novin dostal do sporu s nacistickou ideologií. Následně prošel pankráckou věznicí, Malou pevnosti Terezín a koncentračními tábory Mauthausen a Dachau. Po válce se vrátil do Prahy a začal redigovat týdeník pro mládež Dorost a později časopis Katolík, určený pro katolickou inteligenci. Nebál se otevírat nepopulární témata, například etický rozměr odsunu německého obyvatelstva. Také se odvážně zastával svobody svědomí. V roce 1950 byl zatčen a ve vykonstruovaném monstrprocesu „Machalka a spol.“ odsouzen na dvanáct let těžkého žaláře. Zažil Pankrác, Mírov, Valdice i Leopoldov. Ve vězení dvakrát dostal infarkt, na následky druhého zemřel. Pohřben byl na vězeňském hřbitově a teprve v roce 1968 byly jeho ostatky uloženy do řádové hrobky na Vyšehradě. V roce 1992 byl plně rehabilitován a letos byl zahájen proces jeho blahořečení.

Marie Kaplanová (*1928 – †2014), in memoriam

Katolická intelektuálka, organizátorka ekumenického dění, spoluzakladatelka obecně prospěšných společností
Původně pracovala jako zahraniční korespondentka, protože z rodiny měla klasické vzdělání v několika jazycích. Spolu s manželem Jiřím Kaplanem se od 60. let angažovala při podpoře znevýhodněných mnohodětných rodin (sami vychovali 10 dětí). Pracovali také pro skrytou církev, zajišťovali technické zázemí a překlady pro křesťanský samizdat. Jak píše Markéta Doležalová, „dům Kaplanových (Péleova vila) se stal místem setkávání inspirativních osobností“. Vzniklo tu i sdružení Dílo koncilové obnovy, které se snažilo do Československa uvést závěry II. Vatikánského koncilu. Kaplanovi navázali kontakty s německými katolickými disidenty a z Francie k nám přivedli ekumenické hnutí Taizé. V polovině 80. let nesla paní Marie tíhu perzekuce zaměřené proti jejímu muži. Sama byla opakovaně vyslýchána. Po Listopadu 1989 působila jako politička a podporovatelka organizací pro výchovu dětí a mládeže. Spoluzakládala Křesťansko-demokratickou stranu a zasloužila se o znovuzrození organizace pro křesťanskou výchovu mládeže YMCA. Spoluzaložila také českou pobočku Hnutí křesťanů za odstranění mučení (ACAT) a iniciovala vznik obecně prospěšné společnosti Magdaléna, pomáhající drogově závislým mladým lidem.

Elzbieta Ledererová (*1932)

Překladatelka, signatářka Charty 77, spoluzakladatelka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných
Narodila se v Polsku. Provdala se za významného českého novináře Jiřího Lederera a od roku 1967 žila v Praze. Podle svých slov sice toužila po klidném rodinném životě, nicméně po boku svého manžela se aktivně zapojila do dění, které vrcholilo Pražským jarem. Psala do několika prestižních polských novin, spolupracovala s polským kulturním a informačním centrem. Po srpnové okupaci 1968 byla postupně odstavena a stejně jako její manžel vystavena perzekuci. Jiří Lederer byl od konce 60. let třikrát vězněn a jeho žena se tak stala součástí českého disentu. Podepsala Chartu 77 a vzápětí patřila k 17 zakladatelům VONSu – Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Po propuštění Jiřího Lederera z vězení byla rodina v rámci akce Asanace vyštvána – po hrozbě, že Elzbietě jako polské občance nebude prodloužen pobyt v Československu, emigrovali do Bavorska. Po smrti Jiřího Lederera se Elzbieta Ledererová nevrátila do Polska, ale do Československa. Dnes tráví část roku v Německu a část u nás.

Jindřich Pokorný (*1927 – †2014), in memoriam

Překladatel, editor a spisovatel, literární historik a esejista, činná postava samizdatu
V poválečných letech studoval souběžně Právnickou a Filosofickou fakultu Karlovy univerzity. Studia práv dokončil, filosofickou fakultu už dokončit nesměl. Pokračoval soukromě v bytových seminářích u Jana Patočky. V roce 1950 musel opustit místo redaktora v Evropském literárním klubu a pak pracoval převážně v dělnických profesích. V druhé půli šedesátých let byl redaktorem Českého rozhlasu, ale to mu s nástupem normalizace zakázali. Byl opět dělníkem a později právníkem. Přitom překládal – hlavně z francouzštiny a němčiny (včetně středověké), ale také z italštiny, latiny a vlámštiny, a podílel se i na překladech z maďarštiny. V rámci samizdatových aktivit založil počátkem osmdesátých let Kolegium pro podporu nezávislé vědy, umění a vzdělání a do roku 1990 byl jeho předsedou. Po Listopadu také vedl Nadaci Rainera Marii Rilka, řídil několik odborných edic a přednášel na filozofické fakultě. V roce 2009 vydal knihu Parsifal (Osudy jedné demokratické odbojové skupiny v letech 1938–1945 s poválečným dovětkem), k jejímuž napsání se podle vlastních slov odhodlal hlavně proto, že historikové se této oblasti nevěnují, jak by podle něj měli. Jeho nejznámějším dílem zůstává překlad Rostandova Cyrana z Bergeracu; právě od něj známe slova „Svůj širák odhazuji v dáli a s grácií...“

František Polák (*1889 – †1971), in memoriam

Advokát, bojovník za lidská práva, hrdina I., II. i III. odboje
Účastnil se československých legií v Rusku. Za první republiky vstoupil do Komunistické strany a jako advokát hájil práva dělníků a komunistických aktivistů. Pak se ovšem s komunisty rozešel. Před nacisty, kteří ho pronásledovali za židovský původ i za komunistickou minulost, uprchl v roce 1939 do Polska. Tam byl ale v sovětském zajetí zatčen NKVD a pak odsouzen na osm let vězení za protisovětskou činnost. Vězněn byl v Norillagu – jednom z táborů gulagu. Na základě československo-sovětské dohody o amnestii byl po dvou letech propuštěn k československé vojenské jednotce do Buzuluku, ale po několika měsících byl znovu vydán NKVD a opět souzen v Moskvě. Poslali ho na pět let do tábora Unžlagu. Do Československa se vrátil v březnu 1948 – 14 dní po komunistickém puči. Znovu tedy uprchl, tentokrát přes Šumavu do americké zóny v Německu. Od té doby se neúnavně snažil upozorňovat svět na poměry v sovětských lágrech. Vystoupil na toto téma v OSN, psal protestní dopisy, uveřejnil desítky článků a rozhovorů. V USA, kam se z Německa odstěhoval, vydal vlastním nákladem tři publikace, které popisují systém gulagu. Spoluzasloužil se o to, že OSN odsoudila používání nucené práce. Jeho dílo v současnosti ÚSTR připravuje k vydání.

Petr Příhoda (*1939 – †2014), in memoriam

Psychiatr, křesťanský pedagog a publicista
Po studiích nastoupil jako psychiatr do léčebny v Horních Beřkovicích a v období Pražského jara tam zakládal organizaci Československé strany socialistické. Stal se pak členem jejího ústředního výboru, ale po srpnu 1968 z něj musel odejít. Do hledáčku StB se ovšem dostal už o tři roky dřív, kdy se ho při výsleších vyptávali na ekumenické semináře evangelické teologické fakulty. Výslechy popsal očima psychiatra: „Předvolaný byl často šokován, jako kdyby spatřil hlavu Medúzinu. Dojem, že oni vědí všechno, byl sugestivní. Navíc odborně manipulovali s úzkostí. Zejména když měli čím vydírat, což naštěstí nebyl můj případ.“ V roce 1970 podal doktor Příhoda v Beřkovicích výpověď a přesídlil do Prahy. Pohyboval se v „podzemní církvi“ v okruhu teologa Oty Mádra, byl činný v samizdatu, psal do Tigridova Svědectví, spolupracoval s disidenty. Po změně režimu v roce 1989 začal přispívat do novin a časopisů a do Českého rozhlasu. Stal se také redaktorem Perspektiv, přílohy Katolického týdeníku. Krátce byl poradcem premiéra Petra Pitharta a poté vedoucím Ústavu lékařské etiky a humanitních základů medicíny 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Patřil k členům Bioetické komise při Radě vlády, koordinační rady Diskusního česko-německého fóra a Etické komise Syndikátu novinářů.

Jiří Sedmík (*1893 – †1942), in memoriam

Legionář, diplomat, politik, svobodný zednář, protinacistický odbojář
Jako student pražské filozofické fakulty musel za první světové války na východní frontu. Padl však brzy do zajetí a v květnu roku 1916 se zapojil do formování československých legií. Za Masarykova pobytu v Kyjevě byl jeho sekretářem. Později přesídlil do Ameriky, kde působil jako vojenský atašé. Po návratu do Československa se stal tajemníkem Edvarda Beneše. Toho také přivedl do společenství svobodných zednářů: Jiří Sedmík totiž bývá považován za hlavního reformátora československého svobodného zednářství v době první republiky. Krom toho byl aktivní i v českobratrské církvi evangelické. Vypracoval se na vysoce uznávaného člena československé diplomacie, domluvil se sedmi jazyky. Po Mnichovu byl postaven mimo službu a vložil své síly do odbojového hnutí. Stál u zrodu organizace Politické ústředí, která udržovala těsné spojení s Edvardem Benešem. Rovněž se zapojil do odbojové skupiny vedené policejním radou Karlem Jarošem, jež byla napojena na podzemní vojenskou organizaci Obrana národa. Podílel se na shánění informací z prostředí nacistických bezpečnostních složek, seznamů zadržených osob, důvěrníků a úředníků gestapa a dalších cenných údajů. Nacisté ale tyto aktivity odhalili. Život Jiřího Sedmíka ukončily v roce 1942 výstřely popravčí čety v berlínské věznici Plötzensee.

Renata Soukupová, roz. Pánová (*1971)

Prodavačka, protirežimní aktivistka
Patří k těm, o které se Státní bezpečnost začala zajímat ještě před dosažením plnoletosti, údajně „preventivně“, kvůli podpoře punkového hnutí. V 18 letech byla členkou Demokratické iniciativy a pracovala jako prodavačka. V říjnu 1988 a v lednu 1989 se účastnila demonstrací v Praze a ve Všetatech. Na Prvního máje 1989 rozvinula v průvodu transparent s textem „Dialog – ne obušky a cely věznic“ a se jmény Václava Havla, Jany Petrové, Ivana Jirouse, Tomáše Dvořáka a Hany Marvanové. Byla okamžitě zatčena a při domovní prohlídce jí zabavili protirežimní tiskoviny a také básně, které pak byly patřičně zneužity. Byla nařčena z propagace fašismu. Nezalekla se a podílela se na šíření petice „Několik vět“. Podruhé ji zatkli v srpnu 1989 při vylepování letáků připomínajících výročí srpnové okupace. Byla odsouzena ke třem měsícům odnětí svobody nepodmíněně a k pokutě 2 000 korun. Odvolací soud – ještě v říjnu 1989 – zvýšil trest na čtyři měsíce nepodmíněně a propadnutí věci. Mezitím byla jiným soudem odsouzena za prvomájovou akci na šest měsíců nepodmíněně a propadnutí věci. Případ Renaty Pánové a jejího prvomájového transparentu byl jediným skutečně otevřeným protirežimním vystoupením v jihočeském kraji před listopadem 1989.

Jarmila Stibicová (*1933)

Učitelka, signatářka Charty 77, bojovnice proti režimu
Vystudovala na filozofické fakultě češtinu a ruštinu a později při zaměstnání ještě angličtinu. Během Pražského jara byla ve vedení přípravného okresního výboru Klubu angažovaných nestraníků (KAN). Po srpnové invazi se otevřeně postavila proti režimu. Po upálení Jana Palacha spoluorganizovala na škole protestní hladovku a během prvního výročí srpnové okupace se podílela i na letákových akcích, za což byla na podzim roku 1969 podmínečně odsouzena. Následoval vyhazov z filozofické fakulty a v únoru 1970 i ze zaměstnání. Spolu s manželem patřila k prvním signatářům Charty 77 a od té doby ji StB pronásledovala až do pádu režimu. Z Jarmily Stibicové se brzy stala zřejmě nejvýznamnější postava antikomunistického disentu ve Východočeském kraji. Půjčovala studentům zahraniční literaturu a do Pardubic pašovala samizdat, petiční materiály, časopis Svědectví a další. Pořádala akce s mluvčími Charty a bytové semináře. Pro Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) shromažďovala materiály o soudních procesech a zároveň je posílala oganizaci Amnesty International na Západ. StB ji zatýkala často, především na státní svátky a výročí. U výslechu vždy odmítala vypovídat. V listopadu 1989 V Pardubicích de facto odstartovala sametovou revoluci. Od té doby pracuje pro Amnesty International, věnuje se sociální problematice a vyučuje angličtinu.

Jaroslav Suk (*1948)

Překladatel a lingvista, signatář Charty 77, činná postava samizdatu
Střední školu vystudoval v Moskvě a tam také absolvoval první ročník na novinářské fakultě. Především tam však získal první zkušenosti s ruským samizdatem. Ty pak uplatnil u nás. V roce 1968, ve svých 20 letech, byl jako člen Akčního výboru pražských studentů jedním z aktivních účastníků listopadové studentské stávky. Spoluzaložil Hnutí revoluční mládeže a kvůli tomu byl odsouzen za podvracení republiky. V roce 1974 spolu s manželkou Dagmar vytvořil pražskou samizdatovou edici Krtek a Datel. Název symbolicky připomínal podrývání či narušování socialistického režimu. Dagmar Suková jako Datel zajišťovala strojopisné přepisy a Jaroslav Suk jako Krtek se věnoval redakci a korekturám a také překládal. Účastnil se různých spontánních samizdatových aktivit, pomáhal s distribucí exilových periodik a knih. Podepsal Chartu 77, spolupracoval na její vydavatelské činnosti a byl aktivním členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných – mimo jiné se staral o jeho archiv. Za svoje protirežimní aktivity byl perzekvován a šikanován. V roce 1981 Státní bezpečnost donutila jeho rodinu emigrovat. Odcestovali do Švédska. I odtamtud ovšem vystupovali proti tehdejšímu československému režimu a všemožně podporovali činnost opozičních skupin v celém tehdejším sovětském bloku. Dodnes je Jaroslav Suk činný jako překladatel a působí také v místní samosprávě.

Anton Tomík (*1932)

Technik, vězeň komunistického režimu
Už jako student – ve svých 18 letech – byl zatčen a pak odsouzen ve vykonstruovaném procesu. Bylo to kvůli členství ve studentské ilegální protistátní skupině SAK (Spolek antikomunistů). Ta byla obviněna z plánované destrukce Stalinova pomníku v Bratislavě, z plánovaného atentátu na ministra zahraničních věcí Viliama Širokého a z další „teroristické činnosti“, spojené se Západem. Dnes takové obvinění zní komicky, ale Anton Tomík dostal trest smrti. Ten mu pak vzhledem k mladému věku snížili na „pouhých“ patnáct let. K tomu ovšem přibyly další, vedlejší tresty. Byl vězněn v Ilavě, v Leopoldově a také v táboře Nikolaj na Jáchymovsku, který nazývali „česká Sibiř“. Tam se spolu s dalšími politickými vězni v roce 1955 pokusil o útěk vykopaným tunelem. Motivace byla – krom jiného – podat svědectví. Podílel se na přípravě tunelu, jako technik vypočetl jeho potřebnou délku a zabezpečoval nářadí a vybavení. Všech deset vězňů ale postupně pochytali. Anton byl postřelen do nohy a odsoudili ho na dalších 20 měsíců. Z vězení vyšel na podmínku v roce 1960, žil ovšem pod dozorem Bezpečnosti a pracoval jako dělník, později jako revizní technik. V roce 1972 byl částečně rehabilitován a po Sametové revoluci úplně. Stal se jedním ze zakládajících členů Konfederace politických vězňů na Slovensku. Dnes žije v Bratislavě. Z těch, kteří utekli z tábora Nikolaj, je už jediný.

Branislav Tvarožek (*1925)

Elektrikář, bojovník proti nacizmu, komunistický politický vězeň
Už ve svých 17 letech, v době Slovenského štátu v roce 1942, kdy studoval střední průmyslovou školu, byl zatčen za psaní protiněmeckých a protirežimních nápisů, vyšetřován a vyhozen ze školy. Jakoukoli další školu mu zakázali. Zapojil se do odboje a pomáhal otci, který byl v odboji už od začátku války. Po vypuknutí Slovenského národního povstání byl Branislav Tvarožek členem Vysokoškolského strážního oddílu – štábní jednotky První československé armády na Slovensku, určené jako strážní a ochranná služba velitelství. Posléze oddíl zabezpečoval ochranu generálů Jána Goliana a Rudolfa Viesta. Branislav Tvarožek padl do zajetí, ale podařilo se mu uniknout. Po válce dokončil studium a pokračoval na Vysoké škole technické. V roce 1949 byl zatčen za pomoc kurýrovi Živodarovi Tvarožkovi (to byl shodou okolností jeho bratranec), který přišel do Československa se zpravodajskými úkoly. Následovalo odsouzení k pěti rokům odnětí svobody a ztráta čestných občanských práv na deset let. Branislav Tvarožek byl vězněn v Leopoldově a v táborech Nikolaj, Mariánská a Svatopluk. Po odpykání trestu pracoval jako elektrikář. Rehabilitován byl teprve po roce 1989. Dnes žije v Bratislavě.

P. Josef Heřman Tyl (*1914 – †1993), in memoriam

Duchovní, převor kláštera Teplá u Mariánských Lázní, vězeň nacistického i komunistického režimu
Po maturitě nastoupil do noviciátu v kanonii premonstrátů v Nové Říši a ve válečném roce 1940 byl vysvěcen na kněze. V květnu 1942 celé řeholní osazenstvo kláštera zatklo jihlavské gestapo a v lednu následujícího roku byli premonstráti posláni do koncentračního tábora v Osvětimi. Pět z nich tam zemřelo. Pater Tyl byl pak poslán do Buchenwaldu, kde se dočkal osvobození. Po válce se vrátil do svého kláštera a později byl poslán do Teplé u Mariánských Lázní. Ještě v roce 1947 mu prezident Beneš udělil československý válečný kříž 1939 a Československou válečnou medaili za zásluhy 1. stupně. V roce 1949 se pater Tyl odmítl zapojit do vedení Katolické akce, které bylo prorežimní. Přestože nepodepsal souhlas s ustavením tohoto hnutí, objevil se jeho podpis v novinách. Proto se musel před věřícími veřejně ospravedlnit a poukázal na toto zfalšování. Vzhledem k tomu a k dalším kritickým postojům vůči režimu byl odsouzen za velezradu na 12 let. Prošel několika věznicemi a pracoval v dolech na Jáchymovsku. Na svobodu ho podmínečně propustili na konci roku 1958. Zprvu pracoval jako skladník JZD, teprve od roku 1964 se směl vrátit k duchovní činnosti. V září 1989 byl zvolen opatem tepelské kanonie. Letos uplynulo 100 let od jeho narození.