Slavnostní předání Ceny Václava Bendy
Dne 16. listopadu 2010 se uskutečnilo na půdě Ústavu pro studium totalitních režimů slavnostní udílení Ceny Václava Bendy a předání pamětních medailí „Za svobodu a demokracii“.
Pamětní medaile Ústavu pro studium totalitních režimů „Za svobodu a demokracii“ byly uděleny:
- gen. Karlu Mejstříkovi (in memoriam)
Karel Mejstřík se po vypuknutí I. světové války účastnil bojů na srbské frontě. Po vyléčení ze zranění působil na ruské frontě, kde byl v roce 1915 byl zajat a následně vstoupil do československých legií. Jako důstojník armády svobodného československého státu absolvoval dvouleté studium Vysoké vojenské školy v Paříži a následně dosáhl hodnosti brigádního generála. V sedmatřiceti letech odešel po vážném onemocnění do civilu a usadil se na Zbraslavi. Během II. světové války pracoval pro odboj, zprostředkovával podporu deportovaným do ghettu v Terezíně. Aktivně se podílel se na přípravách protiněmeckého povstání, 5. května 1945 se stal vojenským velitelem města Zbraslav a členem Revolučního národního výboru. Po kapitulaci města byl 6. května 1945 zavražděn příslušníky zbraní SS.
Medaili převzal ředitel Vojenského historického ústavu plk. Mgr. Aleš Knížek.
- gen. Jaroslavu Untermüllerovi (in memoriam)
Jaroslav Untermüller na počátku I. světové války bojoval na ruské a srbské frontě. V roce 1916 vstoupil do srbských vojenských jednotek v Rusku a následně do československých legií, kde dosáhl hodnosti majora ženijního vojska. Vojenské službě zůstal věrný i po návratu do vlasti. V roce 1936 mu byla udělena generálská hodnost a stal se velitelem ženijního vojska 7. armádního sboru. Po okupaci českých zemí byl v září 1939 penzionován, zapojil se do odbojové činnosti. V ranních hodinách 9. května 1945 byl ve svém domě v Praze omylem zastřelen sovětským vojáky.
Medaili převzal zástupce Vojenského historického ústavu pplk. PhDr. Eduard Stehlík.
- Oldřichu Peclovi (in memoriam)
Oldřich Pecl se po absolvování právnické fakulty UK věnoval advokacii. Během německé okupace spolupracoval s odbojovou skupinou „Parsifal“. Po únoru 1948 podporoval národní socialisty, spolupracoval zejména s Antonií Kleinerovou. Udržoval kontakty s představiteli exilu a podával jim zprávy o hospodářských problémech, probíhající kolektivizaci, tažení proti církvím i prvních politických procesech. Je mu též přisuzováno autorství „Memoranda československé demokratické opozice“ zaslaného na podzim roku 1949 do zahraničí s cílem upozornit na totalitní poměry v Československu. Oldřich Pecl byl zatčen, vyšetřován a odsouzen k trestu smrti ve vykonstruovaném politickém procesu jako člen tzv. „záškodnického spiknutí proti republice“. Popraven byl společně s Miladou Horákovou, Janem Buchalem a Závišem Kalandrou 27. června 1950.
Medaili převzal synovec Vladimír Pecl.
- Rastislavu Váhalovi (in memoriam)
Rastislav Váhala se během II. světové války, po popravě svého otce v roce 1942, zapojil do protinacistického odboje. V létě 1944 se stal styčným důstojníkem generála Vojtěcha Borise Luži. Patřil mezi velitele ilegální skupiny Avala – Modrý kruh. Na jaře 1945 působil jako vojenský poradce odbojové organizace Zpravodajská brigáda, v jejímž rámci se aktivně účastnil pražského povstání. Po II. světové válce působil jako obhájce u státních soudů. Během obhajoby generála Heliodora Píky se snažil zachránit život válečného hrdiny. Podal zmateční stížnost a požádal o milost prezidenta republiky. Po popravě generála Píky uzavřel svou advokátní kancelář, živil se manuální prací. I přes neutuchající pozornost Státní bezpečnosti se zbytek života snažil o rehabilitaci generála Píky. Jeho kniha „Smrt generála“ o vykonstruovaném procesu mohla vyjít až po jeho smrti v roce 1992.
Medaili převzala dcera PhDr. Lea Rathauzová.
- Štefanu Bučekovi (in memoriam)
Štefan Buček odešel v roce 1949 do exilu. V Rakousku navázal spojení s americkou vojenskou kontrarozvědkou CIC a převáděl osoby z Československa. Po absolvování několika cest za železnou oponu byl na jaře 1950 zatčen při převádění agentů chodců Tomáše Chovana a Rudolfa Pčolky. Během vyšetřování ho vyšetřovatelé Státní bezpečnosti fyzicky i psychicky týrali. Státním soudem v Bratislavě byl odsouzen ke dvacetiletému odnětí svobody, propadnutí veškerého majetku a ztrátě čestných občanských práv na deset let. Trest absolvoval v Leopoldově a Jáchymově – na táborech Prokop, Barbora a Bytíz. Propuštění se dočkal v roce 1962. Po pádu komunistického totalitního režimu v Československu byl jedním ze zakládajících členů Konfederace politických vězňů.
Medaili převzala manželka Anna Bučeková.
- Štěpánce Balouškové (in memoriam)
Štěpánce Balouškové jako manželce účastníka II. odboje, perzekuovaného a vězněného za nacistického i komunistického totalitního režimu, se podařilo navázat kontakt s jedním z civilních zaměstnanců tábora nucené práce ve Vykmanově a přes značné osobní riziko zprostředkovávala celkem dvanácti odsouzeným písemné spojení s rodinami, dodávky léků, nejnutnějších potravin, peněz a cigaret. Na tuto svou činnost získávala potřebné finanční prostředky vedlejšími účetnickými pracemi.
Medaili převzal vnuk Libor Baloušek.
- Ivaně Tigridové (in memoriam)
Ivana Tigridová se po únoru 1948 stala rukojmím komunistického režimu, neboť se jejím prostřednictvím Státní bezpečnost snažila donutit jejího manžela novináře Pavla Tigrida, na něhož byl vydán zatykač, k návratu ze zahraničí. Po odchodu do zahraničí se zapojila do exilového života, posléze pracovala také jako sekretářka redakce význačné exilové revue „Svědectví“. Vystavena byla řadě nevybíravých akcí komunistických bezpečnostních složek, včetně anonymních dopisů, telefonátů či zfalšovaných objednávek zboží. V sedmdesátých letech vydávala časopis „Help and action“. Podílela se na pašování literatury do Československa, organizovala finanční pomoc pro disent a všemožně upozorňovala na porušování lidských práv v sovětském bloku. Paní Ivana Tigridová zemřela v roce 2008.
Medaile bude rodině předána prostřednictvím zastupitelského úřadu České republiky ve Francii.
- Pavlu Knihařovi
Pavel Knihař jako sedmnáctiletý v roce 1948 založil se svými přáteli Organizaci svobodných studentů a vydával ilegální časopis „Svobodný hlas“, ve kterém vyjadřovali přesvědčení, že svobodný svět nebude váhat a pomůže Československo osvobodit. Po zatčení v červnu 1948 byl jako nezletilý na základě amnestie propuštěn z vazby, čehož využil a krátce nato přešel hranice do Německa. V polovině listopadu 1948 vstoupil ve Francii do Cizinecké legie, v jejímž rámci se na jaře následujícího roku vylodil v Saigonu. Přežil tvrdé boje s vietnamskými partyzány i pravidelnými oddíly Viet Minhu. Následně byl nasazen v Alžíru. V roce 1978 legii opustil v hodnosti kapitána. Dne 5. července 1978 byl jmenován Rytířem četné legie.
Medaili převzal Pavel Knihař osobně.
- Evženu Seidlovi
Evžen Seidl se po únoru 1948 zapojil do protikomunistické odbojové činnosti ve skupině MAPAŽ, která působila převážně na Lounsku a Mělnicku. Skupina tiskla a distribuovala ilegální letáky. V zinscenovaném a účelovém procesu se členy skupiny padlo v říjnu roku 1949 několik rozsudků smrti. Evžen Seidl byl za velezradu a vyzvědačství odsouzen k dvaceti letům odnětí svobody. Amnestie se dočkal v jáchymovských lágrech v roce 1960.
Medaili převzal Evžen Seidl osobně.
- Růženě Krásné
Růžena Krásná byla po II. světové válce krajskou tajemnicí Čs. národně socialistické strany v Liberci. Roku 1949 byla zatčena a ve veřejném monstrprocesu s poslancem Emilem Weilandem odsouzena k trestu smrti, respektive dvaceti letům odnětí svobody. Propuštění se na základě amnestie dočkala v roce 1960. Po roce 1989 patřila k zakladatelům čs. Konfederace politických vězňů. V devadesátých letech vykonávala funkci předsedkyně Národně sociální strany – Československé strany národně socialistické.
Medaili převzala Růžena Krásná osobně.
- Jánu Zemanovi
Ján Zeman po II. světové válce pracoval v konstrukčním oddělení Povážských strojíren. Začátkem března 1949 jej kontaktoval kurýr Štefan Gavenda ze zpravodajské skupiny Františka Bogataja s návrhem na spolupráci, spočívající v předávání zašifrovaných zpráv prostřednictvím mrtvých schránek za železnou oponu. V průběhu vyšetřování po svém zatčení v srpnu 1949 byl fyzicky i psychicky týrán. Státní soud v Bratislavě jej v procesu Ján Zeman a spol. odsoudil k trestu smrti a ke konfiskaci majetku. Po intervenci zastupitelského úřadu Spojených států amerických mu byl komunistickým soudem rozsudek změněn na doživotí.
Medaili převzal Jan Zeman osobně.
- Irině Sajenkové – Kodešové
Irina Sajenková se narodila v Tambově u Moskvy. Po smrti svého otce se vrátila do Československa. V roce 1945 se vdala a narodila se jí dcera. Následně získala československé státní občanství. V roce 1950 však byla zadržena příslušníky Státní bezpečnosti, předána sovětskému KGB, odvlečena do sběrného tábora ve Vídni a následně převezena do Moskvy. Na základě vynuceného sebeobvinění byla vojenským soudem přikázána k deportaci na Sibiř do Gulagu. V důsledku politických změn se roku 1956 dočkala propuštění a následně rehabilitována. Kontakt s rozdělenou rodinou však mohla navázat až v roce 1969. Stala se členkou Memorialu, který se angažuje v pomoci nezákonně stíhaným. Československé občanství získala zpět až v roce 2000.
Medaili převzala Irena Sajenková-Kodešová osobně.
- Františku Vojtáskovi
František Vojtásek se v padesátých letech minulého století stal příslušníkem Čs. lidové armády a důstojníkem Zpravodajské správy Generálního štábu, který se podílel na operativní činnosti proti Německu. Od roku 1968 působil jako zástupce rezidenta čs. vojenské rozvědky v Paříži a pod dojmem okupace Československa v srpnu 1968 se stal spolupracovníkem francouzské zpravodajské služby SDECE. Byl odhalen sovětským KGB, sledován a vyšetřován orgány vojenské kontrarozvědky. Po zatčení v únoru 1978, rozsáhlém vyšetřování a odsouzení k pětadvaceti letům odnětí svobody byl vězněn ve Valdicích. Propuštěn byl po pádu komunistického totalitního režimu v březnu 1990. Své plné rehabilitace dosáhl až v roce 2006, kdy mu byla navrácena původní hodnost podplukovníka s právem nosit vojenskou uniformu při významných událostech.
Medaili převzal František Vojtásek osobně.
- Dicku Verkijkovi
Dick Verkijk se koncem II. světové války zapojil do protinacistického odbojového hnutí. Poté působil jako dopisovatel nizozemských novin a televizních společností. Koncem šedesátých let minulého století byl v Československu zatčen, krátce uvězněn a prohlášen za nežádoucí osobu. Po vzniku Charty 77 navštívil společně s nizozemským ministrem zahraničních věcí Maxem van der Stoelem v Praze Jana Patočku. Setkání mluvčího Charty 77 v době zvýšeného tlaku komunistického totalitního režimu mělo mimořádný význam pro celou opozici.
Medaili převzal Dick Verkijk osobně.
- Heleně Berthelonové
Helena Berthelonová se koncem šedesátých let minulého století, po svém vystěhování z Československa, aktivně zapojila do exilového života. Pomáhala organizovat dodávky zakázané literatury do Československa, výraznou měrou se podílela na činnosti redakce časopisu „Listy“, které v Římě vydával Jiří Pelikán. Až do pádu komunistického totalitního režimu podporovala disent získáváním finančních prostředků a jejich distribucí během svých návštěv Československa.
Medaili převzala Helena Berthelonová osobně.
- Dagmar Andrtové – Voňkové
Dagmar Andrtová – Voňková byla v důsledku svých občanských postojů během sedmdesátých a osmdesátých let minulého století pronásledována Státní bezpečností. Jako členka neoficiálního hudebního sdružení folkových písničkářů „Šafrán“ nesměla umělecky vystupovat ani vydávat své písně. I přes značný tlak ze strany totalitního režimu neustoupila ze svých zásadových postojů, za což zaplatila dlouholetou uměleckou ostrakizací.
Medaili převzala Dagmar Andrtová – Voňková osobně.
- Boženě Kuklové – Jíšové
Božena Kuklová – Jíšová se počátkem padesátých let minulého století se svým manželem zapojila do protikomunistického odboje. Po zatčení v roce 1953 byla následně odsouzena na deset let, její manžel na dvanáct let. Po propuštění v roce 1960 pracovala jako uklízečka na stavbě, dělnice v továrně a později jako sociální pracovnice. Pod pseudonymem publikovala zprávy v časopise mezinárodní organizace politických vězňů INTER-ASSO „Mukl“. Její vzpomínky na více než dvě desítky spoluvězeňkyň, které vyšly pod názvem „Krásná němá paní“, zůstávají důležitým pramenem našich moderních dějin.
Medaili převzala dcera Božena Zvolská.
- Jaroslavu Vrzalovi
Jaroslav Vrzala, aktivní člen Orla, se po válce v Kroměříži zapojil do činnosti mládeže Čs. strany lidové. Krátce po únoru 1948 odešel do exilu s cílem zapojit se do odboje proti komunistickému režimu. V období 1952–1960 byl místopředsedou Mezinárodní unie mladých křesťanských demokratů. V roce 1955 se stal generálním tajemníkem Rady svobodné mládeže a spoluvydavatelem časopisu „Svobodná mládež“ určeného k informování mladých lidí o situaci za železnou oponou. Od roku 1958 pracoval jako redaktor českého vysílání francouzského rozhlasu. Spolupracoval také s Pavlem Tigridem na časopisu „Svědectví“, vydával časopis „Nové obzory“ a „Rozmach“.
Medaile bude Jaroslavu Vrzalovi předána prostřednictvím zastupitelského úřadu České republiky ve Francii.
- Paulu Lendvayovi
Paul Lendvay pracoval po II. světové válce v maďarských sociálně demokratických novinách. Za svou činnost byl v roce 1953 zatčen a po tři roky měl zakázán výkon svého novinářského povolání. V důsledku potlačení protikomunistického povstání v Maďarsku odešel v roce 1957 do Vídně. Během tzv. normalizace udržoval rozsáhlé kontakty na československý disent. Ve druhé polovině osmdesátých let se ho snažila kontrolovat Státní bezpečnost. Od roku 1982 byl vedoucím východoevropské redakce ORF, jedním z nejerudovanějších znalců problematiky východní a střední Evropy.
Medaile bude předána prostřednictvím zastupitelského úřadu České republiky v Rakousku.
- Stanislavu Cábovi
Stanislav Cába se po únoru 1948 stal členem odbojové skupiny Legie Svobody – DAAK, která se pod vlivem rozhlasových stanic Svobodná Evropa a Hlas Ameriky snažila vytvořit ústřední vedení domácího třetího odboje a připravovala se na střet s komunistickou mocí. Nesl odpovědnost za činnosti v kraji Ústí nad Labem a jako člen vedení dozoroval i další oblasti. V evidenci odbojové organizaci vedl asi 500 osob. V listopadu 1953 byl zatčen, vyšetřován a odsouzen ke dvaceti pěti letům vězení. V odporu proti totalitnímu režimu neustal ani ve vězeních a pracovních táborech. Propuštění se dočkal až v listopadu 1967.
Medaile bude uložena v Ústavu pro studium totalitních režimů a předána později.
- Anně Magdaleně Schwarzové
Sestra Magdalena, občanským jménem Anna Schwarzová, se narodila v pražské židovské rodině a větší část nacistické okupace prožila v Terezíně. Vedle studia na Filozofické fakultě UK se po II. světové válce angažovala v Ústředí katolického studentstva a Katolické lize akademické. Po zatčení v únoru 1953 a následném procesu byla až do roku 1960 vězněna komunistickým režimem. Po propuštění byla jako karmelitánka sledována Státní bezpečností, přesto v průběhu sedmdesátých let minulého století udržovala úzké vztahy s představiteli domácí opozice včetně Charty 77. V polovině osmdesátých let se přestěhovala do Polska, Státní bezpečností byla následně zařazena na index nežádoucích osob. Sestra Magdalena žije v klášteře Bosých Karmelitánek v Krakově.
Medaile bude uložena v Ústavu pro studium totalitních režimů a předána později.
