Roman Frait

Narodil se 15. srpna 1935 v Brně svobodné matce německého původu. Krátce po jeho narození se matka provdala za obchodního příručího (rovněž Němce) a manželům se brzy narodily ještě dvě dcery. Roman Frait sice navštěvoval německou mateřskou i základní školu, vyrůstal však mezi českou mládeží. Po okupaci Československa v březnu 1939 se ovšem i členové jeho rodiny, stejně jako ostatní protektorátní Němci, automaticky stali říšskými občany. Nevlastní otec navíc během války bojoval v řadách wehrmachtu – nejdříve sloužil v Africe a později se stal příslušníkem elitní divize horských myslivců. Pár týdnů po skončení války začal v rámci počínajícího vysídlování Němců z Československa rovněž odsun zhruba 20 tisíc brněnských Němců za hranice s Rakouskem. Také rodinu Romana Fraita čekal ve dnech 30.–31. května 1945 pěší pochod na rakouské hranice. Po intervenci českých příbuzných se Fraitova matka mohla i s dětmi za několik dní vrátit z nouzového ubytovacího tábora v Pohořelicích zpět do Brna. Roman Frait zde následně dokončil českou základní školu a v roce 1950 se začal učit pasířem. Matka a sestry už mezitím získaly československé občanství, Roman se však chtěl stále přestěhovat za svými příbuznými do západního Německa. V patnácti letech se proto rozhodl utéct přes NDR do SRN. Nedaleko Drážďan byl však zatčen německými policisty a umístěn do internačního tábora pro mládež (mezi zavlečené ruské děti) poblíž Lipska. Místo toho, aby byl poslán za strýcem do západního Německa, byl po několika dnech umístěn do vlaku, který odjel do SSSR, konkrétně do Grodna v dnešním Bělorusku. Asi půl roku zde pracoval v továrně na výrobu tabáku, poté jej převezli do Minsku, kde byl pro změnu zaměstnán ve výrobně traktorů. Po několika dalších měsících ho znovu přemístili na práci do kožedělného závodu v Brestu. V Sovětském svazu mu byly také vystaveny nové doklady na jméno – Roman Konstantinovič Novak, takže veškeré snahy Červeného kříže o jeho nalezení zůstávaly bezvýsledné. Jelikož v Brestu nebyli vězni pracující v továrně přísně střeženi, rozhodl se odsud uprchnout na Podkarpatskou Rus s cílem přeběhnout zpět do Československa. Vlakem se dostal až do Užhorodu, nedaleko státní hranice ho ale zatkli sovětští pohraničníci. Po tříměsíčním vyšetřování ve věznicích MVD (Ministerstvo vnutrennych děl – Ministerstvo vnitřních záležitostí - dříve NKVD) v Užhorodě, byl ve Lvově nejprve odsouzen na 25 let za špionáž. Po odvolání mu ale soud, i pro jeho nízký věk, zmírnil trest na 2,5 roku za neoprávněný vstup na sovětské území. Následně byl přes Kyjev, Moskvu a Jekatěrinburg deportován až do Karagandy v dnešním Kazachstánu. V obrovském lágrovém komplexu kolem rudných dolů zde pracovalo tisíce vězňů. Roman Frait strávil následující čtyři měsíce ve strojírně u drtičky rudy. Poté následovalo přeložení do tábora v Archangelské oblasti na severu Ruska, kde pro změnu pracoval v továrně na zpracování ryb. Ani zde neskončilo jeho putování po sovětských lágrech a zakrátko jej znovu přemístili na Ural, do lágru u Nižniho Tagilu. Krátce po příjezdu se na něj obrátil jeden ruský oficír, který měl jít sloužit do Německa, aby ho naučil německy – za to jej zprostil všech dalších prací. Ve zdejším lágru zůstal Roman Frait až do amnestie vyhlášené po smrti J. V. Stalina v březnu 1953. Na svobodu byl definitivně propuštěn v červenci 1953. Nejdříve se dostal do sběrného tábora v Poťmě, kde byli soustředěni i další českoslovenští občané a cizinci, a koncem roku 1953 ho společně s dalšími 150 Čechoslováky převezli na státní hranice, kde si je převzaly československé orgány. Všichni byli umístěni do věznice v Levoči a odsud ve většině případů propouštěni do svých domovů. Po návratu do Brna se Roman Frait začal živit jako instalatér. V roce 1961 byl ale znovu zatčen a odsouzen na 38 měsíců za urážku státu a socialistického zřízení a údajný pokus o opuštění republiky. Trest nastoupil v táboře na Bytízu, brzy ale na šachtě utrpěl vážný úraz a musel být několikrát operován. Po uzdravení prošel ještě věznicemi ve Valdicích, Mírově a nakonec na Ilavě. Propuštěn byl v roce 1964 na prezidentskou amnestii. I v dalších letech pracoval jako instalatér. Až v roce 2006 mu bylo uděleno české státní občanství.

Pro přehrání videa musíte mít ve svém prohlížeči nainstalován Adobe Flash Player a povolen JavaScript.