Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Paměť a dějiny totalitních režimů » Oběti kolektivizace zemědělství 1948–1989 » Rodina Míškova z Blatnice

Rodina Míškova z Blatnice náležela ke střednímu zemědělskému stavu a hospodařila na deseti hektarech polností. V Blatnici nebylo mnoho větších hospodářů, všeho všudy přes pět sedláků, kteří měli rozlohy půdy kolem 14 hektarů. Ve vinohradnické obci měli vysázeny vinohrady i uherskobrodští obchodníci. Kdysi tam ostatně vlastnil vinohrad i Jan Amos Komenský. Pamětnice, paní Františka Míšková, se narodila 3. května 1935, a to rodičům Janu Míškovi (nar.1904) a Anně Míškové, rozené Krupkové (nar.1908). Manželé Míškovi měli ještě dceru Anastázii, která se narodila 30. listopadu 1931 a syna Josefa, jenž se narodil 23. ledna 1947.

Jak paní Františka Míšková (později provdaná Bachanová) vzpomíná, rolnické rodiny měly obyčejně více dětí, aby potomci mohli pomáhat na poli. Většina obyvatel měla tehdy nějaký pozemek. Každý kousek země byl ctěn, a proto bylo všechno vysečeno a krajina byla úhledná. Dnes podle pamětnice naopak zarůstá. V kraji kolem Blatnice až do 50. let nebyl žádný velký průmysl, až později byl postaven podnik Kordárna ve Velké nad Veličkou. Za první republiky byla v kraji nezaměstnanost a chudoba. Proto řada lidí z obce odcházela za prací do zahraničí, hlavně do USA. Ve 20. letech do Spojených států vycestovala na dlouhodobé turné také slovácká dechová kapela. Někteří potomci emigrantů se do Blatnice přitom dodnes vrací.

Protože zemědělských strojů bylo málo, rolníci si za první republiky založili rolnické družstvo: nakoupili mlátičky a v obci postavili mlékárnu. Jan Křápek (1873) byl finančním hospodářem tohoto rolnického družstva a Františka Míšková roznášela po vsi lístky na peněžní příspěvky do družstva. Rolnické družstvo pak fungovalo až do založení JZD. Za protektorátu se stejně jako po únoru 1948 musely odvádět zemědělské dodávky, protektorátní úřady však nechávaly hospodářům základ pro přežití. Po zavedení dodávkových povinností komunistickým režimem se však žádný základ pro vlastní potřebu nezohledňoval. Dříve zemědělsky hospodařila i místní fara, kterou podporovali Lichtenštejnové z Uherského Ostrohu. U fary byly vybudovány chlévy, které po roce 1949 posloužily jako první základna JZD.

Po válce se na kopci sv. Antonína měl vystavět větší kostel a klášter. Na stavbu již byl navezen materiál, po roce 1948 se ale poztrácel. Na Antonínku se pak nesměly pořádat ani poutě. Zajímavá je v tomto ohledu vzpomínka na protektorátní dobu, kdy na kopci k zástupu lidí promluvil protektorátní ministr Emanuel Moravec. Tehdy pro něj vystavěli i tribunu, ale pozorných posluchačů údajně příliš neměl.

V Blatnici měla silnou voličskou základnu strana lidová. Komunisté dle paní Míškové dřív slibovali a dodnes slibují, někteří to však dle pamětnice mysleli dobře. V obci působila také řada živnostníků.

Jednotné zemědělské družstvo se v Blatnici dlouho nedařilo založit, neboť lidé nebyli zvyklí docházet pravidelně do práce a větší hospodáři se do družstva nehrnuli. Proto se začaly prosazovat nejrůznější nátlakové metody ke vstupu do JZD. Například děti musely jít studovat a rodinná hospodářství tak byla oslabena o pracovní sílu. Jedna taková rolnická škola byla založena v Uherském Ostrohu. V té době z nemocnic a škol odcházely řádové sestry, což na venkově vyvolávalo nevoli.

Postavení rodiny Míškovy v obci bylo po roce 1948 svízelné. Přispívalo k tomu i jejich náboženské angažování a přátelství s aktivním páterem Šuránkem, který byl spirituálem bohoslovců v Olomouci. Čím měla která rodina větší rozlohu půdy, tím větší jí byly vypisovány dodávky. Některé rolníky označili za kulaky. Agitátoři do Blatnice přijížděli až ze Zlína (tehdy Gottwaldova). Zatímco paní Františka se spíše angažovala na rodinném hospodářství, její sestra Anastázie působila coby laborantka v průmyslu.

Jednou k Míškovým přišli dva muži v kožených kabátech. Zkontrolovali úrodu a vyměřili, kolik má rodina odevzdat obilí. Míškovi sice nestíhali odevzdávat uměle nastavované dodávky, ale zaručili se, že do konce roku všechny splní. Blatničtí rolníci byli průběžně zváni na obecní úřad, kde byli naváděni ke vstupu do JZD. Dne 27. července 1957 přijela k Míškovým parta likvidátorů se dvěma nákladními auty a pohrozila jim, že buď vstoupí do JZD, nebo jejich hospodářství bude zabaveno. Nejvíc na jejich likvidaci naléhali z okresu. Hospodář Jan Míšek však nechtěl přihlášku do JZD podepsat a prý dokonce na jednoho z likvidátorů vytáhnul sekeru. Venkované ho však zadrželi a od útoku odradili, někteří z místních lidí alespoň na likvidátory házeli kamením. Část Míškova hospodářství tedy byla nakonec likvidátory zabavena a rodina si mohla ponechat pouze úrodu z daného roku. Pan Míšek pak začal pracovat na státním statku.

V Blatnici se většinové družstvo podařilo založit až v roce 1958, přičemž vinohrady zůstaly družstevníkům jako záhumenky. Hospodářské výsledky družstva však byly zpočátku bídné. To se začalo měnit až za vedení pana Soviše, který hospodaření jako jeden z mála rozuměl. Ještě lépe se družstvu dařilo za působení vzdělaného předsedy Ing. Olbrechta, který ovšem nebyl místním rodákem. V 70. a 80. letech se blatnické JZD stalo jedním z nejlepších v okrese Hodonín. Mělo kvalitní řízení a nejspíš i dobré kontakty. V některých principech hospodaření se inspirovalo slušovickým agrokombinátem. Například v zavádění mikroelektroniky a v automatizaci provozů. Z rolníků se stávali zemědělští dělníci. Jak v továrně razili příchody a odchody, osobní volnost se vytrácela.

Jak dodává Františka Bachanová-Míšková, družstevní hospodaření z počátku existence JZD lidé přijímali ztěžka. Nejtěžší bylo přeorientovat se na úplně jiný pracovní rytmus. Především ženy pracující v domácnosti měly problém dodržovat stanovené časy práce. Ženy také kvůli chybějící mechanizaci musely zpočátku dělat těžší činnosti: rozsévání, hnojení, mlácení obilí. Chlapských paží se nedostávalo. Zlepšení přicházelo od poloviny 60. let. Nakoupily se stroje, zvýšily se platy a lidé si na nový systém začali zvykat. Byl zřízen fond kulturních a sociálních potřeb a lidé začali jezdit na společné akce a rekreace. V roce 1987 natáčeli barrandovští filmaři v JZD Blatnice snímek Hauři, který se měl původně točit ve Slušovicích, ale kvůli nesouhlasu tamního agrokombinátu, byla nakonec coby filmová lokace zvolena Blatnice. Tento film se zabýval fenoménem slušovických hospodářských principů, jejich pozitivy i negativy. Po roce 1990 bylo JZD privatizováno. Dnešní prosperita blatnického zemědělského podniku se však s prosperitou socialistického JZD nedá srovnat, a to především kvůli změněným tržním podmínkám. Jak navíc dodává paní Františka, kvůli kolektivizaci se narušil vztah lidí k půdě. Na úrodných polích se staví zbytečné objekty a potravin se dováží čím dál více ze zahraničí.