Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Publikace » Prezentace knihy „Invaze 1968. Ruský pohled“

Za velkého zájmu veřejnosti byla představena kniha editora Josefa Pazderky Invaze 1968. Ruský pohled, kterou vydal společně Ústav pro studium totalitních režimů a nakladatelství Torst. Ve čtvrtek 18. srpna 2011 proběhla na půdě ústavu prezentace spojená s debatou, jíž se zúčastnili i protagonisté nové publikace – ruský ombudsman a bývalý novinář Vladimir Lukin a bývalý generál Eduard Vorobjov, který velel odsunu sovětských vojsk v roce 1991. Kromě nich přijal pozvání historik a bývalý disident Alexandr Daniel. Úvodní slovo pronesl velvyslanec České republiky v Moskvě Petr Kolář.

Zjistit po více než čtyřiceti letech, co si myslela v roce 1968 ruská společnost o invazi do Československa, je téměř nemožné. Sondy, které učinili historici v knize Invaze 1968. Ruský pohled, naznačují, že jednoznačná odpověď neexistuje: vedle vojáků, kteří tehdy slepě věřili sovětské propagandě a svou víru si uchovali do současnosti, ztratili mnozí Rusové právě v roce 1968 poslední iluze o socialismu.

V Americe každý pamětník ví, co dělal, když byl zavražděn prezident Kennedy. V naší zemi si zase všichni pamatujeme, kdy a jak jsme se v srpnu 1968 dozvěděli o příjezdu sovětských tanků. Pro generaci, která v listopadu 1989 chodila "na Václavák zvonit klíčema", byl 21. srpen 1968 jedním z mezních okamžiků či dokonce životním zlomem.
Invazí vojsk pěti zemí skončilo – byť postupně – období pražského jara, chvíle nadechnutí a čas nadějí na "socialismus s lidskou tváří". Kniha Invaze 1968. Ruský pohled, sborník textů a rozhovorů, kterou uspořádal Josef Pazderka, ukazuje, že to nebyl čas nadějí jen pro občany Československa

Užitečné zrcadlo

Slova "socialismus s lidskou tváří" jsou dnes pro mnohé zdrojem posměchu – v roce 1968 šlo prý jen o souboj dvou klik ve vedení Komunistické strany Československa, nešlo o zásadní změnu autoritářského režimu. Už pro tyhle soudy stojí za to, se na věc podívat z odstupu. Nejen z odstupu let, ten může být ošidný: člověk si rád namlouvá, že před desítkami let věděl to, co ví dnes, a díval se na věci stejně, jako se na ně dívá dnes. Prospěšný je i odstup geografický a právě ten Pazderkova kniha nabízí. Ono je mimochodem vůbec užitečné se podívat, jak nás vidí jiní, člověk může být sám k sobě kritický, ale stejně se nedokáže vidět tak, jak ho vidí jiní, což platí samozřejmě i o společnosti. A o společnosti české dvojnásob. Češi jsou rádi zahledění do sebe a vnější kritiku či vnější pohled přijímají často podezíravě a odmítavě: Co nám bude kdo vykládat? My jsme to zažili, my víme, jak to bylo! Invaze 1968 nabízí užitečné srovnání, ba zrcadlo. Prolistujeme-li noviny a časopisy z roku 1968, možná nás zarazí, jak silně jsme se tehdy cítili být pupkem světa. Často se psalo o tom, že na nás demokratický Západ hledí s nadějí, že máme možnost uskutečnit experiment, který tu ještě nebyl, a podobně. Moc se ale nepsalo o tom, jak vidí Československo lidé, kteří o životě v "socialismu" věděli podstatně víc, totiž lidé z ostatních sovětských satelitů či občané Sovětského svazu. Dozvídali jsme se sice, co řekl Walter Ulbricht, János Kádár či Leonid Brežněv, ale jen velmi úzké vrstvě československých občanů bylo známo, s jakými nadějemi k pražskému jaru vzhlíželi příslušníci ostatních porobených národů.
O tom, co si mysleli občané okupovaného Československa, jsme věděli a víme poměrně dost. Noviny a časopisy z roku 1968 lidé schovávali desítky let na půdách či v knihovně, ti odvážnější je půjčovali dál, méně odvážní je schovávali před dětmi. O pražském jaru se toho za dvacet svobodných let hodně napsalo a odvysílalo nebo vydalo, ale převážně jde o pohled dovnitř, do československé společnosti.

Okupanti

Loni vydalo nakladatelství Torst ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů sborník rozhovorů a textů Za naši a vaši svobodu, jehož editorem je Adam Hradilek. Tato kniha se zabývá lidmi, kteří proti okupaci Československa protestovali v jiných zemích sovětského bloku. Kniha Invaze 1968. Ruský pohled má stejné vydavatele a podobné, byť širší – a zároveň ale i užší – téma: jde jen o sovětské (tehdy) občany, ale nejde jen o ty, kteří protestovali. Editor a autoři jednotlivých studií se spíš podle svých možností snažili zachytit, co pražské jaro a okupace znamenaly pro různé vrstvy sovětské společnosti. Podle toho je také Invaze 1968 rozčleněna do čtyř oddílů: "Vojáci", "Archivy", "Novináři" a "Společnost".
Ano, je zajímavé nahlédnout do toho, co si mysleli vojáci, kteří Československo okupovali. Opravdu tolik věřili propagandě? Rozhovor s generálem Pavlem Kosenkem, nazvaný "Zachránili jsme svět před třetí světovou válkou", nabízí přesně ten výklad a pohled, na jaký narazila většina lidí, kteří se v srpnovém týdnu po okupaci pokoušeli s vojáky diskutovat. Šablonovitá propagandistická tvrzení o kontrarevoluci, již bylo potřeba zastavit, o internacionální bratrské pomoci, o západních vojscích na československých hranicích a podobně. Jenže je neříkají anonymní noviny, ale konkrétní člověk, stařec, který na fotografii nevypadá nijak agresivně. Tak on si to po těch desítkách let a po všem, co se od té doby mohl dozvědět, pořád ještě myslí! A znovu opakuje ty výmysly o zbraních! "Začátkem září jsme v Praze v noci provedli zásah na školách a zabavili jsme stovky zbraní různého kalibru, japonské, německé, maďarské i české provenience." Opravdu? Československé prameny o ničem podobném nevědí. Kosenko také mluví o odporu "kontrarevolučních živlů", které kolem Československé televize "zapalovaly auta a autobusy" – je to jako vrátit se v čase o desítky let a znovu si přečíst okupantské Zprávy, noviny, které si s pravdou nelámaly hlavu a tiskly čirou propagandu.
Nejsou ovšem všichni bývalí sovětští vojáci jako Kosenko – generál Vorobjov v rozhovoru konstatuje, že názor, který zastával v roce 1968, později přehodnotil: "Aktivně jsem se podílel na politice, o které sovětské vedení v roce 1989 prohlásilo, že byla chybná. Byl jsem její součástí, přestože jsem dostal rozkaz, se kterým voják sotva něco zmůže. V každém případě se stala chyba, již nelze vzít zpět." Výsadkář Boris Šmeljov, který přijel do Prahy jako dvacetiletý, jde v rozhovoru s titulkem "Byli jsme nezvaní hosté" ještě dál: "Když si to celé zpětně vybavím, cítím se jako nedobrovolný spolupachatel zásahu, který udusil legitimní československou snahu o demokratizaci a větší svobodu."

Sovětští poddaní

Do Československa vtrhly statisíce vojáků, ale sovětská společnost se samozřejmě neskládala jen z mladých mužů ve věku povinné vojenské služby a z vojáků z povolání. Zjistit dnes, co si tenkrát myslela "společnost", je dnes už patrně nemožné. I kdybychom provedli opravdu gigantický průzkum u pamětníků, narazíme na meze orální historie, o nichž už v tomto článku byla zmínka. Jen málokdo totiž dokáže vylovit z paměti nezkresleně své desítky let staré myšlenky – se skutky a pohnutkami je to jednodušší.
O to je zajímavější nahlédnout do deníku Elvíry Filipovičové, která si třeba 30. dubna 1967 o Československu zapsala: "Jsou povoleny diskuse. Někteří už došli tak daleko, že navrhují něco neslýchaného: zrušit vedoucí úlohu strany, přičemž zapomínají, že jsme to my, komunisté, kdo povolil demokracii... V Československu teď dostane pas každý, kdo si o něj zažádá. Lidé se jezdí podívat na Západ a jsou nadšeni z obchodů a z kvality zboží a nechtějí vidět odvrácenou stranu kapitalismu – nezaměstnanost a sociální nejistotu. Ale to přejde. Lidé si zvyknou, překonají to." Ze snu o komunistech, kteří povolují demokracii, ovšem paní Filipovičová náramně brzy procitla – 29. srpna 1968 si o přednášce o Československu zapsala: "Lektor mluvil dlouho a nadšeně, nejvíc obdivoval bleskovou rychlost manévru našich a spojeneckých vojsk. Sál mu tleskal. Tiše jsem tam seděla a cítila se jako sračka. Bála jsem se říct třeba jen slůvko na obranu Čechoslováků..." V rozhovorech i ve studiích, které citují z mnoha dalších různých rozhovorů, memoárů a publikací, se často opakuje, jak se lidé styděli za to, že Sovětský svaz zadusil pražské jaro, jak drželi palce tomu, čemu se říkalo obrodný proces, a jak doufali, že víc svobody v Československu pomůže celému "socialistickému táboru". I v Sovětském svazu totiž proběhlo po odhalení Stalinových zločinů "tání", povolil teror stalinistických let, dalo se ledacos uveřejnit, dalo se o něco lépe dýchat. Okupace Československa ovšem znovu přitáhla šrouby

Inteligence

Sovětská moc, píše ve studii "Pozor! Pozor!" český rusista Tomáš Glanc, si velmi dobře uvědomovala "výbušný potenciál československých událostí" – proto se také nakonec k invazi rozhodla bez ohledu na mezinárodní ostudu, kterou sklidí. Její tiší oponenti se také drali ke slovu, a jak dějinný vývoj ukázal, sovětský typ režimu není s to unést pravdivé slovo, poškozuje ho neméně než ekonomické problémy, které neumí zvládnout.
Podobně jako v Československu a ostatních satelitech existovala v sovětských kulturních centrech poměrně rozsáhlá šedá zóna – lidé začlenění ve strukturách a často členové komunistické strany, kteří vnímali útlak i manipulaci a pokoušeli se jim ve svém prostředí čelit. Takovým ostrůvkem mírného odporu v mezích možností byl například mezinárodní časopis Otázky míru a socialismu, který sídlil v Praze. Jeho novináři se stýkali a přátelili s československými komunistickými nositeli obrodného procesu a Josef Pazderka s jedním z nich, Vladimirem Lukinem, udělal pro svůj sborník rozhovor s příznačným názvem "Rok 1968 nás změnil". "Co se týká politické atmosféry v Praze," říká Lukin, "brzy jsem pochopil, že jsem svědkem mimořádných událostí. Byla v tom naděje a propojení procesů, které probíhaly i v SSSR... Vnitřně jsme se režimu začali vzdalovat. Už od puberty jsme neměli rádi Stalina, chtěli jsme více svobody a demokratizaci systému, byť v chruščovovském vydání. Tedy ,více socialismu'. To se s heslem ,socialismu s lidskou tváří' velmi potkávalo." Jiným členem redakce Otázek míru a socialismu byl Merab Mamardašvili, který v Praze pracoval v letech 1961–1966. Mamardašvili si ovšem nepřál "více socialismu" a od tzv. osmašedesátníků se distancuje: "Nikdy jsem nešel jejich cestou. Nevkládal jsem do svého vztahu ke státní moci, k tomu, co činí, ani k jejím cílům – ať již šlo o Chruščovovy, či jiné cíle – žádné vnitřní přesvědčení... Neměl jsem v úmyslu zdokonalovat marxismus ani samu společnost." Taková slova ovšem Mamardašvili v oné době veřejně neříkal, byl od roku 1961 členem komunistické strany a žil ve vnitřní izolaci.

Disidenti

Dnes se nám jistě jeví názory, které sovětský režim zcela odmítají, mnohem srozumitelnější a přitažlivější, ale musíme si uvědomit, že dívat se na tehdejší postoje sovětských občanů dnešníma očima a hodnotit je mimo dobové souvislosti je ahistorické. Jistě to může být politicky účelné, ale ke skutečnému pochopení tehdejší doby nám to nepomůže. Musíme vnímat prostředí, v němž protagonisté Invaze 1968 žili: neustálé omílanou propagandu, prohlášení loajality, vynucovaná po invazi, a především naprostý nedostatek přístupu k pravdivým informacím.
Asi nejpřesněji popsala postoje velké části sovětské inteligence disidentka Ljudmila Alexejevová. Na otázku, zda šlo sovětským disidentům o opatrnou reformu, anebo o demontáž totalitního režimu, odpovídá: "Musíte vzít v úvahu tehdejší dobu a hlavně kontext, v němž jsme vyrostli. Většina lidí, které jsem znala a potkávala, byli socialisté. Komunisté, chcete-li. Byli jsme mladí, nezkušení a vychovaní v sovětském systému. Neexistovala možnost vystoupit, brali jsme socialismus jako hotovou věc." To platí do velké míry i o lidech, kteří nesouhlas veřejně neventilovali a nechávali si ho pro kuchyňské debaty. Lze se divit? Sovětští občané šedesátých let neměli žádnou osobní zkušenost s pluralitou, ale neměli a nemohli mít ani zkušenost historickou. K jakému období minulosti své země se měli vztahovat a hledat v něm inspiraci a vzor?
Rozhovor s Alexejevovou končí tím, co by mohlo být leitmotivem příběhů zjevných i tichých kritiků a odpůrců režimu: "Po zásahu v Československu jsme definitivně ztratili iluze. Přestali jsme režimu věřit, pochopili jsme, že socialismus nemůže mít lidskou tvář." Od pádu režimu, který nemohl mít lidskou tvář, uplynulo víc než dvacet let. Pro celou jednu generaci už je to vzdálený, těžko srozumitelný svět. Jak si ve svobodném prostředí představit, co jsou deklarace loajality, které je nutné podepsat, aby člověka nevyloučili ze školy nebo nevyhodili z práce? Když dnešní dvacetiletý čte propagandistické články, které denně chrlily rotačky, má pocit, že hledí do klínového písma: tomuhle někdo opravdu věřil? O to pádnější důvod pro četbu Pazderkova sborníku.

Srpen osmašedesát. Pro Čechy a Slováky trauma i po více než čtyřiceti letech. Po desítkách let víme o sobě skoro všechno, o emocích na druhé, tedy ruské straně nic. CO SI O NÁS MYSLELI sovětští vojáci, přijíždějící na tancích? Co cítili? Jak vlastně Rusové prožívali pražské jaro i jeho násilný konec?

Příběhy některých ruských vojáků, novinářů, disidentů i příslušníků inteligence ukazují, že minimálně část tehdejší sovětské společnosti vnímala události v Československu velmi intenzivně a spojovala s nimi vlastní naděje na uvolnění.
Ozbrojená invaze v srpnu 1968 znamenala definitivní rozchod s komunistickým systémem i pro ně. Přibližuje to nová kniha i televizní dokument Invaze 1968 – Ruský pohled.

Víme o nich málo

Máme je zapsané jako okupanty. Chladné, arogantní, možná trochu vystrašené tváře sovětských vojáků, kteří přijeli v srpnu 1968 do Prahy a dalších československých měst s "bratrskou pomocí". Jejich nepřístupné výrazy nenabízely příliš možností ke komunikaci. Poté odjeli zpátky domů a my o nich ani po letech – snad s výjimkou útlé publikace Leonida Šinkarjova Všechno jsem zapomněl... (kterou vydalo nakladatelství Akropolis v roce 2009) – moc nevíme. Srpen 1968 známe z ruské strany hlavně z odborných historických prací. Relativně známý je i příběh osmi osamělých sovětských disidentů, kteří brzy po invazi vyšli s otevřeným protestem na moskevské Rudé náměstí a zaplatili za to vyhnanstvím i pobytem v psychiatrických léčebnách. Jejich osudy a mnohé další nedávno popsala vynikající publikace Adama Hradilka Za naši a vaši svobodu (Torst/Ústav pro studium totalitních režimů, 2010). Ale tím český přehled o ruském prožívání roku 1968 v podstatě končí.

Víc, než by se zdálo

Pod povrchem se přitom skrývá barvitý a dramatický příběh propojení mezi Prahou a Moskvou v šedesátých letech minulého století. Začíná tím, co celou vlnu uvolnění v socialistickém východním bloku vlastně spustilo, takzvaným chruščovovským táním. Když v roce 1956 Nikita Chruščov na XX.sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu oficiálně poodhalil hrůzné stalinské zločiny, otřásl se léta budovaný totalitní stát v základech. Sáhnout na Stalina znamenalo vymazat podstatnou část života sovětských lidí. Rozchod s brutální stalinskou érou – ve které podle konzervativních odhadů zemřelo 12–20 milionů lidí a dalších 12–14 milionů prošlo systémem trestaneckých lágrů – však nebyl jednoznačný a přímočarý. Mnozí členové sovětského establishmentu brali odkrývání stalinských zločinů jako chybu, ohrožení a varovali před "zbytečným rozkýváním loďky". Sám Chruščov byl navíc do Stalinových zločinů zapleten a obratně zakrýval vlastní hříchy minulosti. Svým antistalinským postojem přesto poslal dovnitř totalitního komunistického státu signál uvolnění. "Po tolika letech Stalinova kultu a totálního vymývání mozků najednou někdo dokázal alespoň část skutečnosti nazvat pravým jménem. Odhalení stalinských zločinů představovalo obrovský zlom jak v hlavách lidí, tak v dějinách země," vypráví sovětská disidentka Ljudmila Alexejevová.
Bourání Stalinova kultu bylo pomalé a složité. Chruščovovský režim létal od extrému k extrému. Částečné uvolnění cenzury a počátek rehabilitací stalinských obětí střídalo brutální potlačení maďarského povstání v roce 1956, mohutná proticírkevní kampaň, stavba berlínské zdi i vyostření mocenského soupeření se Spojenými státy na nejvyšší míru. Během karibské krize v roce 1962 balancovaly obě hlavní mocnosti studené války na pokraji vzájemného zničení.
Nicméně naděje na změnu a uvolnění žila. V roce 1961 zmizel Stalin tiše z mauzolea. O rok později vyšla v časopise Novyj mir novela Alexandra Solženicyna Jeden den Ivana Děnisoviče. Krátký text dal sovětskému čtenáři poprvé nahlédnout do útrob totalitního gulagu a pro část liberální inteligence znamenal první vážnější otřes víry v komunistický systém. Novými tvářemi se začala rojit i kulturní scéna. Na okraji sovětské estrády se postupně objevili neotřelí básníci a hudební bardi – Galič, Okudžava, pak se přidal i mladý herec moskevského divadla Na Tagance Vladimir Vysockij.
"Pocit svobody, možnosti svobodně mluvit a diskutovat narůstal a neznal hranic," popisuje atmosféru sovětských šedesátých let historik a disident Arsenij Roginskij. Šlo pochopitelně pouze o relativní uvolnění v totalitním státě, ale i tak mělo svoji velkou sílu. Uprostřed rozporů sovětských šedesátých let se o slovo hlásila první poválečná generace. Byli to potomci sovětských vojáků, kteří se po druhé světové válce vrátili domů a začali rodit děti. Ty v polovině šedesátých let dospívaly. Byla z nich mladá generace nepoznamenaná válkou a plná chuti měnit věci kolem sebe. Velké části z nich stačil jen formální distanc od staré doby. Našli si nové zpěváky, filmové hvězdy i jiné oblíbence – balerínu Maju Pliseckou, fotbalistu Lva Jašina nebo komika Arkadije Rajkina.
V Moskvě a v Leningradě se však na vlnách chruščovovské "ottěpeli!" pomalu zrodily i "Živagovy děti". Rozuměj: mladá liberální inteligence, která si po vzoru Doktora Živaga, hrdiny stejnojmenného románu Borise Pasternaka, toužila vybojovat zpět alespoň malý kus osobní svobody. Po desetiletích sovětského vymývání mozků měla samozřejmě opatrnější cíle než její vrstevníci jinde. "Byli jsme mladí, nezkušení a vychovaní v sovětském systému. Neexistovala možnost vystoupit, brali jsme socialismus jako hotovou věc. Nás zajímaly jeho ‚nedokonalosti'. Proč se s lidmi zachází tak krutě? Proč se děje ta či ona nespravedlnost?" vzpomíná kronikářka sovětského disentu Ljudmila Alexejevová.

Moskva – Praha

Souboj o minimální prostor svobody byl tvrdý a neúprosný. Po násilném sesazení Chruščova z funkce předsedy KSSS a nástupu Leonida Brežněva v roce 1966 začal vyděšený totalitní stát znovu utahovat šrouby.
Generace "ottěpeli" to ještě nevzdávala a hledala oporu všude. Právě tady někde se zrodilo i propojení Živagových dětí s pražským jarem. Poté, co se vlna sovětského ideologického oteplení přelila do sovětských satelitů a do čela KSČ v lednu 1968 nastoupil Alexander Dubček, nabraly politické a společenské reformy v Československu na síle.
Byl to marný pokus reformovat totalitní systém. Jenže v prvních měsících roku 1968 budil naděje. Mladé liberální Rusy to zajímalo a povzbuzovalo. Dění v Praze brali jako zrcadlo. To, co se nedařilo doma, by se mohlo povést alespoň v malém Československu a obloukem se pak vrátit zpět. "Ta neobyčejná formulace – socialismus s lidskou tváří – to byla naprostá trefa do černého! Tak výstižné, tak blízké tomu, co jsme sami chtěli. Československo byla slovanská země, takže se to dalo dobře sledovat. Mnozí z nás uměli nebo se začali učit česky. Kupovali Rudé právo, Literární listy a další československé noviny, všechno četli a překládali. My jsme to pak tiskli na psacím stroji a v ruštině šířili dál. Byla po tom ohromná poptávka," popisuje intimní vztah liberální sovětské inteligence k dění v Československu Ljudmila Alexejevová. "Věděli jsme, co se v Československu děje, a napjatě jsme to sledovali. Nešlo jenom o Čechy a Slováky, ale taky o nás. Doufali jsme, že naše politbyro bude mít dostatek rozumu, aby nechalo malé Československo ten experiment u sebe provést. Brali jsme to tak, že když se povede, mohlo by se to postupně rozšířit na celý východní blok včetně Sovětského svazu. Klidně za deset patnáct let, ale jednou by to přišlo. Proto jsme Čechům a Slovákům přáli, aby se jim to povedlo. Vkládali jsme do nich velké naděje, Československo jsme doslova milovali." Na několik posledních měsíců před invazí se tak pražské jaro dostávalo do hledáčku liberálních Rusů. Byl to poslední závan naděje, po němž nastalo hořké připomenutí, že – řečeno slovy historičky Alexejevové – "socialismus nemůže mít lidskou tvář".
Ozbrojený zásah v ČSSR pohřbil poslední naděje ruské liberální inteligence na změnu nejen v ČSSR, nýbrž i v Sovětském svazu. Skončil sen o možnosti změny a začal definitivní rozchod s komunistickým systémem.
"Byl život do 21. srpna a po 21. srpnu. Osmašedesátý je rokem našeho sebeurčení. Ten den přímo nebo zprostředkovaně zpečetil velkému množství lidí jejich další osud. Někteří definitivně zamířili do disidentského hnutí, někoho to přivedlo dokonce do vězení, a někdo naopak couvl a naprosto uvědoměle zamířil ke komunistické kariéře," popisuje silné vnímání pražské invaze sovětský historik a disident Arsenij Roginskij.

Vojáci

Pohled sovětské společnosti na dění v Československu samozřejmě nejde zúžit na disidentské kruhy a sovětskou inteligenci. Drtivá většina společnosti byla po desítkách let komunistické diktatury v roce 1968 dobře zpracovaná a ochotná naslouchat pokynům státní propagandy.
Proces, během kterého se v průběhu několika měsíců stala z Československa namísto oblíbené socialistické země bašta kontrarevoluce, popsali sovětští vojáci připravovaní v roce 1968 pro akci Dunaj. "Vysvětlovali nám to jednoduše: musíme zasáhnout proti skupině lidí, kteří se snaží vrátit kapitalismus do Československa. Na území tehdejšího západního Německa se údajně cvičí armády NATO, a pokud nezasáhneme, vtrhnou do Československa a zaberou je. O pražském jaru jsme samozřejmě nic nevěděli, v kasárnách jsme byli úplně izolovaní. Hodně věcí jsme se dozvěděli, teprve když jsme se později vrátili domů. Tehdy jsme dělali to, co nám řekli politruci," vypráví sovětský výsadkář Boris Šmeljov, který přijel 21. srpna 1968 do Prahy mezi prvními.
Bylo mu dvacet let a patřil mezi přemýšlivější vojáky, kteří se nechtěli spokojit s tezemi sovětské propagandy. Na pochyby však nebyl čas ani prostor. "Samozřejmě, že to všechno budilo otázky, ale dostat se pod povrch těch pochyb bylo nemožné. I vzdělaní vojáci, ochotní přemýšlet nad tím, co vidí kolem sebe – a k nimž se s prominutím odvážím zařadit i sám sebe – nebyli schopni porozumět tomu, co se děje. Byli jsme na to sami, navíc jsme z té reality chytali jen útržky, do toho práce politruků. Dění kolem jsme si nakonec přeložili tak, že všichni Češi jsou součástí kontrarevoluce. Že pravda je na naší straně, ale skupina kontrarevolucionářů pronikla hlouběji, než jsme si představovali. Byli jsme naivní a dětinští, bylo nám dvacet. Velitelé k tomu nic dalšího nedodávali. Samozřejmě věděli, jak to ve skutečnosti bylo," dodává výsadkář Šmeljov.
Část jeho kolegů se dodnes spokojí s příběhem o "bratrské pomoci", část invazi opatrně přehodnotila a zasunula do přihrádky "složitá sovětská minulost". Vyrovnat se plně s touto událostí se však Rusové nedokázali dodnes.

Otevřený konec

V průzkumu ruského sociologického centra Levada, provedeném v roce 2008, prohlásila více než polovina Rusů, že o dění v ČSSR v srpnu 1968 "neví vůbec nic". Jen deset procent z nich si myslelo, že nynější Rusko nese za vpád sovětských vojsk do Československa morální odpovědnost a mělo by se za něj omluvit. Zbytek to odmítá nebo neví, co si o tom všem myslet. Ve všeobecném ruském zmatení, jak naložit se sovětskou minulostí, se navíc v současném Rusku znovu objevují i státem podporované dokumentární filmy (viz televizní dokument Pražský zlom, jejž stanice TV Rossija odvysílala roku 2003), které divákům představily československé vedení v šedesátých letech minulého století coby naivní loutky západní diverze, proti nimž muselo sovětské vedení zasáhnout. Ale přesto: na internetu a v řadě dalších publikací roste i snaha popsat tehdejší události v Československu z ruského pohledu co nejupřímněji. Když jsem v minulých letech navštívil řadu bývalých sovětských vojáků, novinářů, disidentů a snažil se zaznamenat jejich pohled na dění v Praze v šedesátých letech, narazil jsem až na výjimky na vstřícnost a snahu co nejdetailněji sdělit své tehdejší pocity a emoce. Řada vojáků a disidentů dokonce prohledala své osobní archivy a našla v nich unikátní fotografie pražského jara i invaze "z druhé strany".
Tehdejší sovětský novinář v Praze a dnešní ruský ombudsman Vladimir Lukin ještě stihl fotografie pražského jara legálně provézt zpátky do Moskvy. Někdejší sovětský výsadkář Boris Šmeljov musel vlastní snímky srpnové invaze 1968 propašovat domů v radiostanici – fotografovat měli vojáci přísně zakázáno. Po desítkách let je Šmeljov vytáhl z archivu a nabídl ke zveřejnění. I ony jsou němými svědky emocí i napětí, které srpen 1968 vyvolával na ruské straně.