Předání Cen ÚSTR za svobodu, demokracii a lidská práva 2016
ÚSTR ocenil osobnosti i organizace za statečnost při hájení svobody a demokracie i za reflexi novodobých dějin
Zástupci Ústavu pro studium totalitních režimů 23. listopadu 2016 udělili Ceny ÚSTR.
Cenu za statečné občanské postoje v době nacistické okupace a komunistické diktatury získali: nejdéle sloužící šéfredaktor Vatikánského rozhlasu Josef Koláček, odbojář Martin Janec a překladatelka Eva Kondrysová. Cenu za mimořádný přínos k reflexi novodobých dějin obdrželi divadelníci Tomáš Vůjtek a Jiří Havelka.
Letos nově dostaly ocenění také organizace. Cenu za následováníhodné počiny při hájení principů demokracie, svobody a lidských práv získal Institut pro demokracii ve Východní Evropě (IDEE), osobně ji převzala představitelka Institutu Irena Lasota.
Dále Cenu za následováníhodné počiny při hájení principů demokracie, svobody a lidských práv obdrželo sdružení Memorial, které už téměř 30 let mapuje historii sovětských represí a úroveň lidských práv v dnešním Rusku. Ocenění osobně převzaly Jelena Žemkova, výkonná ředitelka Mezinárodního Memorialu se sídlem v Moskvě, a Julija Sereda, představitelka Memorialu v Rjazani.
Ceny předali Ondrej Krajňák, předseda správní rady Ústavu pamäti národa, který je slovenským protějškem ÚSTR, a dále předsedkyně Rady ÚSTR Emilie Benešová a ředitel ÚSTR Zdeněk Hazdra. Součástí slavnostního večera v Senátu bylo také vystoupení Spirituál kvintetu.
Fotogalerie
Medailonky oceněných
P. Josef Koláček *1929
Nejdéle sloužící šéfredaktor v historii Vatikánského rozhlasu (1971–2001)
Josef Koláček se po maturitě v roce 1948 vydal nebezpečnou cestou: vstoupil do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova. V noci z 13. na 14. dubna 1950 byl spolu s ostatními jezuity zatčen a internován v klášteře v Bohosudově a poté v Oseku. Odtud byl po několika měsících povolán k vojenské službě k Pomocným technickým praporům (PTP). Po vojně pracoval jako pomocný dělník a teologii se věnoval tajně. Mnohokrát byl vyšetřován v různých procesech s jezuity, ale naštěstí nikdy nebyl odsouzen.
V roce 1968 z rukou tajného biskupa Felixe Davídka přijal kněžské svěcení a následně odjel do rakouského Insbrucku, kde svá teologická studia dokončil. V roce 1970 odešel do Itálie, kde nastoupil službu jako redaktor České sekce Vatikánského rozhlasu. Z tohoto důvodu byl pak v exilu sledován československou rozvědkou a na diplomatické úrovni osočován za údajné „štvaní proti republice“.
Ve Vatikánském rozhlase vytrval až do pádu komunistického režimu a nakonec se stal nejdéle sloužícím šéfredaktorem: redakci vedl až do konce roku 2001. Doposud v ní stále vypomáhá jako redaktor.
Cena pateru Koláčkovi je zároveň poděkováním všem redaktorům i externistům, kteří se podíleli na vysílání České redakce Vatikánského rozhlasu v době komunistického režimu. Pro československé katolíky za železnou oponou mělo jejich působení neocenitelný přínos. Připomeňme například dlouholeté spolupracovníky patera Petra Ovečku, Josefa Feřta, kardinála Tomáše Špidlíka, monsignora Karla Vránu, Jaroslava Škarvadu, Karla Skalického a další, kteří sváděli na rozhlasových vlnách doslova „boj o duši a srdce národa“. Josef Koláček je jedním z nich.
Martin Janec * 1921
Lékař a odbojář, významná postava Slovenského národního povstání
Profesor Martin Janec je známým slovenským chirurgem, ale také posledním žijícím členem odbojové skupiny Obrana národa. Tu založili bývalí českoslovenští legionáři na začátku okupace v březnu 1939; Martinu Jancovi bylo tehdy 18 let. Spolu s bratrem Samuelem v ní pomáhal převádět utečence z protektorátu přes území Slovenska do Francie. Díky Obraně národa se za hranice dostala řada důležitých postav zahraničního odboje.
Rodina Martina Jance zachránila život doktoru Famfullemu, kterému v protektorátu hrozil trest smrti. Gestapo pak celou rodinu pronásledovalo. K odbojové činnosti vedl Martina Jance ovšem také štefánikovský a masarykovský odkaz první republiky. Jako student medicíny vstoupil do Vysokoškolského strážneho oddielu legendárních generálů Goliana a Viesta. Píše se o něm, že je provázel až do jejich posledních chvil. Když vypuklo Slovenské národní povstání, spolu s bratrem přepravoval sestřelené kanadské letce na velitelství do Banské Bystrice. V listopadu 1944 byl zajat, ale podařilo se mu uprchnout z kasáren v Radvani a pomocí falešných dokladů se dostal zpátky do rodné Brezové pod Bradlom.
Po válce dokončil medicínu a stal se jedním z mezinárodně uznávaných dětských chirurgů a autorem odborných lékařských publikací a učebnic. Celoživotně se věnuje péči o děti s vrozenými vadami.
Eva Kondrysová * 1926
Překladatelka z angličtiny, která v době nesvobody tajně zajišťovala živobytí pronásledovaným kolegům
S překlady Evy Kondrysové se asi setkal každý, kdo čte příběhy Sherlocka Holmese. Do českého prostředí ovšem uvedla řadu anglických a amerických autorů 19. a 20. století, především romanopisců. Některým pomáhala i osobně: pokud navštívili tehdejší Československo, snažila se zmírnit problémy, které tu mohli mít. S úsměvem vzpomíná, jak amerického básníka Allena Ginsberga pozvala domů na švestkové knedlíky.
Od padesátých let pracovala Eva Kondrysová jako redaktorka ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (později pod názvem Odeon) a jako redaktorka revue Světová literatura. V době, kdy komunistické ministerstvo kultury vydalo seznam povolených autorů, mohli mnozí špičkoví překladatelé pracovat jen pod cizím jménem. Říkalo se tomu, že „měli pokrývače“. Právě tuto praxi paní Kondrysová organizovala a některým překladatelům propůjčila i své jméno, přestože taková činnost permanentně ohrožovala její postavení. Pomohla tak například překladatelům Jiřině a Karlovi Kynclovým nebo Zdeňkovi Urbánkovi.
V nové době, několik let po pádu komunistického režimu, se stala jednou ze zakladatelek anticen Skřipec a Skřipeček, které udílí Obec spisovatelů za nejhorší překlad.
Tomáš Vůjtek *1967
Dramatik, dramaturg Komorní scény Aréna v Ostravě
Tomáš Vůjtek je trojnásobným laureátem Ceny Alfréda Radoka. Na Cenu ÚSTR byl navržen zejména za divadelní historickou trilogii, která reflektuje zásadní momenty z dějin 20. století. Ve hře „Smíření“ se Tomáš Vůjtek věnuje vyhnání sudetských Němců, ve hře „S nadějí i bez ní“ zachycuje proces s Rudolfem Slánským a ve „Slyšení“ zpracovává příběh Adolfa Eichmanna. Sám pokládá za důležité, abychom se vyrovnali s vlastní minulostí. Podle jeho slov „jinak nedospějeme a budeme pořád malí, ušlápnutí v té malosti, která dokáže plodit pouze nenávist a zlo. Musíme se napřímit a vysmát se tomu všemu, tohle ale nikdo za nás neudělá.“
Jeho divadelní počiny jsou cenné nejen tematickým zaměřením, ale i uměleckou kvalitou. Získaly ocenění jak ze strany divadelní kritiky („Slyšení“ se stalo Inscenací roku 2015), tak od diváků (například v anketě Divadelních novin).
Jiří Havelka * 1980
Divadelní režisér, dramatik, herec, moderátor
Jiří Havelka patří k nejvýraznějším postavám mladší generace českého divadla, už v roce 2007 získal Cenu Alfréda Radoka jako talent roku. Zaujal zejména inscenacemi postavenými na hravosti a improvizaci a otevřeném autorském vkladu všech účinkujících. Je jednou z klíčových osobností divadla VOSTO5, ovšem působí také jako organizátor divadelních i občanských aktivit.
Cenu ÚSTR Jiří Havelka získává zejména za inscenaci Dechovka. Jde o originální autorský projekt, který na příběhu poválečného vyhánění Němců klade otázky k našemu vnímání paměti i času. Námět vychází z autentické historické události, kdy v obci Dobronín na Jihlavsku byli v rámci živelného odsunu brutálně zavražděni místní Němci. Inscenace se snaží oživit paměť tohoto místa a nevšední formou do ní vtahuje diváky.
Institut pro demokracii ve Východní Evropě (IDEE)
Institut vznikl jako nezisková organizace s cílem aktivně podporovat demokracii, občanskou společnost a lidská práva v oblasti východní Evropy – na území někdejšího Sovětského svazu a v dalších komunistických a postkomunistických státech. Svou činnost zahájil v roce 1985, kdy pomáhal polskému hnutí Solidarita. Postupně začal podporovat i další hnutí za lidská práva v jiných zemích. Poskytoval přímou finanční i materiální pomoc nezávislé publikační činnosti a lidsko-právním a opozičním skupinám zejména na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Disidentům a polo-ilegálním demokratickým skupinám pak zajistil vstup na Západ, zatímco západním institucím a donátorům zprostředkovával kontakt s „Východem“.
Od roku 1989 pomáhal v postkomunistických zemích odstranit dědictví komunismu a budovat demokratické instituce. V tomto období institut pracoval s širokou sítí, zahrnující demokratické a občanské aktivisty ve 23 státech. Programů a iniciativ, které rozvíjel, byly desítky.
Později se institut zaměřil na ty státy a regiony, ve kterých sice padl komunismus, ale dosud nevznikla demokracie – ať už je to Bělorusko, Kavkaz, oblast Střední Asie, Čečensko, Ukrajina, bývalá Jugoslávie či Kuba.
Sdružení Memorial
Memorial je hnutí, na jehož počátku stála snaha připomínat sovětské politické represe. Vznikl v Sovětském svazu už koncem osmdesátých let, oficiálně byl ustanoven v lednu 1989. V počátcích měl 47 poboček. Po rozpadu Sovětského svazu se deset z nich ocitlo v zahraničí, takže se Memorial stal mezinárodní organizací. Dnes má poboček celkem 63, z toho 50 na území Ruské federace, další jsou v Bělorusku, Německu, Itálii, Francii, Litvě, na Ukrajině a nově také v České republice.
Memorial se zabývá zejména vědeckou a vzdělávací činností a ochranou lidských práv. Poskytuje podporu obětem politických represí, a to na právní i sociální úrovni. Má také zásadní podíl na připomínání minulosti Sovětského svazu, ať už formou veřejně dostupných muzejních sbírek, výstav, publikací anebo památníků po celém území bývalého SSSR. Zásluhou Memorialu vznikly odborné práce, které mapují historii politického teroru v SSSR, včetně Gulagu anebo hnutí odporu chruščovovsko-brežněvovské epochy.
Lidé ze sdružení Memorial mapují historii sovětských represí už téměř 30 let. Do značné míry tak suplují činnost ruského státu, který kritickému pohledu na minulost není v posledních letech příliš nakloněn. Nově Memorial mapuje i úroveň lidských práv v dnešním Rusku a je za to patřičně pronásledován. Jeho práce ovšem získala obrovský respekt historiků a odborníků po celém světě. Bez jeho činnosti bychom například zdaleka neznali tolik podrobností o sovětských represích proti československým občanům.
