Pavel Tunák

Narodil se 15. října 1925 v obci Turzovka nedaleko Čadce. Absolvoval čtyři třídy gymnázia v Ružomberoku. Když za druhé světové války nenastoupil na nucené práce, byl Němci zadržen a několik následujících měsíců prožil v ružomberockém vězení. Poté jej přidělili k hlídce u místního mauzolea Andreje Hlinky. Při osvobozování Slovenska zaútočili v březnu 1945 na mauzoleum ruští partyzáni a Tunák jednoho z nich postřelil. Sám byl při přestřelce zraněn (pod kolenem pravé nohy a do zápěstí pravé ruky). Přímo z nemocnice jej 4. dubna 1945 odvedly orgány SMERŠ („Smerť špionam“, původně zvláštní odbor sovětské vojenské kontrarozvědky) nanovo do ružomberocké věznice. O měsíc později byl společně s dalšími zatčenými naložen do připravených automobilů a odvezen do bývalého nacistického koncentračního tábora v Osvětimi, který po skončení II. světové války používal Lidový komisariát vnitra SSSR jako sběrný tábor. Asi po týdnu byli deportováni vlakem do Bialystoku, kde byli vyslechnuti sovětskými bezpečnostními orgány.

Následně byl sovětským vojenským soudem odsouzen k 10 letům „nápravné práce za protisovětskou činnost“. Následovala dlouhá a strastiplná cesta v dobytčácích do pracovního tábora v Archangelské oblasti. Přeživší vězni byli okamžitě po příjezdu do tábora nahnáni na otrocké práce – nejčastěji těžili dřevo nebo stavěli dřevěné domky pro přesídlené rodiny. Po čase byla část vězňů poslána do táborového komplexu v oblasti přístavního města Murmansk, kde mimo jiné pracovali na opravě přístavu.

Kromě těžké práce v náročných klimatických podmínkách (mrazy dosahovaly až minus 60 ºC) se museli vypořádat i se zoufalým nedostatkem jídla a špatnou hygienou. Jídlo dostávali jen dvakrát denně: nejčastěji řídkou „polévku“ ze sušených ryb nebo tuleního masa, 160 gramů chleba a kaši. Z hladu dokonce ubíjeli potkany a opékali je na ohni. Mimo nemocí je trápily vši a štěnice, neboť se mohli umýt pouze jednou měsíčně, kdy jim během koupele byly „vydezinfikovány“ šaty.

V Murmansku zůstal až do léta 1949, kdy byl přidělen do transportu směřujícího přes celé území Sovětského svazu na východní Sibiř. Zde Tunák prošel několika pracovními tábory (tzv. Ozerlag, tj. Jezerní nápravně výchovný tábor, čili zvláštní uzavřený tábor se zvláštním režimem). Hlavní pracovní náplní vězňů byla výstavba železnice v úseku Tajšet – Bratsk a Bratsk – Usť – Kut.

V říjnu 1953 byl deportován společně s dalšími vězni na Sachalin. V oblastech, kde nebyla železnice, se přepravovali nákladními auty nebo na saních se psím spřežením. V Uglegorsku se pět týdnů léčil s omrzlinami, poté byl společně s dalšími převezen na saních tažených koňmi do přístavu Makarov a odsud rybářskou lodí Bolševik na Kamčatku. V této na nerosty bohaté oblasti vězni pracovali v uhelných dolech. Podle vzpomínek Tunáka přišli koncem června 1954 do místního tábora tři „závozníci“, údajně převlečení členové izraelské rozvědky Mossad, kteří hledali švédského diplomata Raoula Wallenberga. Při té příležitosti si zapsali osobní údaje několika vězňů cizí státní příslušnosti a předali je na kompetentní místa v Moskvě.

V listopadu 1954 byl Tunák společně s několika dalšími cizinci (Maďary, Poláky, Rumuny a Slováky) propuštěn. Nákladní auta je převezla do přístavu Oktjabrskij a na lodi Kutuzov znovu dopluli do Makarova na Sachalinu. Na saních tažených koňmi pokračovali do Uglegorsku, poté lodí na pevninu a začátkem února 1955 vyjeli vlakem na téměř měsíční cestu do Moskvy. Zde se několik týdnů zotavovali ve vojenském lazaretu.

V březnu 1955 začaly odjíždět transporty do jednotlivých národních států; jako první přišli na řadu Maďaři, pak Poláci a 21. března následoval transport 69 Slováků, včetně jedné ženy. Ještě před příchodem do Československa museli v Čopu všichni podepsat slib mlčenlivosti. Československým orgánům byli na hranici předáni 4. dubna 1955.

Po návratu do rodné Turzovky Tunáka nepoznala ani jeho vlastní matka – vážil necelých 45 kg! V následujících letech pracoval v dělnických profesích na Slovensku a od roku 1957 jako horník na šachtě v Ostravě. Zanedlouho však skončil v ostravské věznici, protože svými výroky o poměrech v sovětských táborech údajně znevažoval státní zřízení Sovětského svazu, napadal vzájemné vztahy SSSR a Československa a vyvolával nepřátelské nálady proti československému zřízení. V květnu 1959 byl odsouzen Lidovým soudem v Ostravě za trestný čin hanobení spojeneckého státu a pobuřování proti socialistickému zřízení na 14 měsíců nepodmíněně. Trest vykonal ve věznici v Heřmanicích. Po propuštění pracoval až do důchodu jako horník v ostravských dolech a usadil se v Ostravě-Zábřehu.

Pro přehrání videa musíte mít ve svém prohlížeči nainstalován Adobe Flash Player a povolen JavaScript.