Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Odboj a perzekuce křesťanů v době nacismu a komunismu (1939–1989) » Řecko–katolická církev » Pavel Peter Gojdič (1888–1960)

Peter Gojdič se narodil 17. července 1888 v Ruských Pekľanech nedaleko Prešova v rodině řeckokatolického kněze. Základní vzdělání získal v Cigeľke, v Bardějově a Prešově a roku 1907 maturoval na reálném gymnáziu v Prešově. Teologii studoval s vynikajícím prospěchem na Teologické akademii v Prešově a na univerzitě v Budapešti. Dne 27. srpna 1911 byl v Prešově vysvěcen na kněze. Rok působil jako kaplan u svého otce v Cigeľke a jako administrátor spravoval farnost Petrová. V letech 1912–1917 byl prefektem eparchiálního chlapeckého internátu a současně působil jako katecheta na měšťanské škole v Prešově. Na eparchiálním úřadě zastával zároveň funkci protokolisty a archiváře. Krátce také působil jako kaplan pověřený duchovní správou věřících v Sabinově. Roku 1919 se stal ředitelem biskupské kanceláře a v kurii zastával i další funkce.

Přestože měl před sebou slibnou církevní kariéru, vstoupil 20. července 1922 do Řádu svatého Basila Velikého na Černečí Hoře u Mukačeva. Při obřadu obláčky přijal řeholní jméno Pavel a 10. března 1924 složil řeholní sliby. Působil v klášterech v Užhorodu a v Malém Berezném, kde se účastnil i několika lidových misií.
Dne 14. září 1926 Vatikán jmenoval Pavla Petera Gojdiče apoštolským administrátorem řeckokatolické eparchie v Prešově. Při instalaci na administrátora oznámil program svého apoštolátu: „S pomocou Božou chcem byť otcom sirôt, pomocníkom chudobných a tešiteľom zarmútených“. Již 7. března 1927 byl ustanoven řeckokatolickým vladykou v Prešově. Biskupské vysvěcení se konalo 25. března 1927 v bazilice svatého Klimenta v Římě. Jako biskup se snažil o povznesení duchovního života kněžích i věřících. Zajímal se též o řešení sociálních otázek (založil například sirotčinec), o apoštolát tisku (vydávání časopisů a literatury) nebo pomoc věřícím v jejich duchovním životě (zakládání nových farností). Za důležitou také považoval formaci prostřednictvím církevního školství (založil několik řeckokatolických škol). Mnozí lidé o něm tvrdili, že má „zlaté srdce“, jelikož se vždy snažil být vůči lidem laskavý, pozorný a dobročinný.

Když se na počátku listopadu 1938 stala jihovýchodní část Podkarpatské Rusi součástí Maďarska, bylo nutné urychleně vyřešit i nové územně-právní uspořádání řeckokatolické církve. Na východním Slovensku vznikla Apoštolská administratura Mukačevské eparchie. Tvořily ji i řeckokatolické farnosti, které na základě nového vymezení hranic zůstaly na území Slovenské republiky. Dne 13. dubna 1939 byla administratura podřízena prešovskému vladykovi Gojdičovi, i když měla zároveň i svého vikáře.

Slovenská vláda nepovažovala Apoštolskou administraturu Mukačevské eparchie za konečné řešení organizace řeckokatolické církve na Slovensku, a proto požádala Svatý stolec o zřízení nové řeckokatolické eparchie pro Slováky. Podle plánů vlády se jejím sídlem měl stát klášter redemptoristů v Michalovcích. Redemptoristé měli být z Michalovců odstraněni, jelikož v té době žilo v klášteře mnoho řeholníků české národnosti, a jmenován měl být biskup slovenské národnosti, který by splňoval představy vlády a malé části kléru, který se hlásil ke slovenské národnosti. Svatý stolec však s takovýmto návrhem nemohl souhlasit. Státní úředníci a Gojdičovi odpůrci proto navrhli nové řešení – zřídit v Medzilaborcích biskupství pro Rusíny, kde by biskupem byl právě Gojdič, který se k Rusínům národnostně hlásil, a v Prešově jmenovat nového biskupa slovenské národnosti. Ani toto řešení se jim nepodařilo prosadit, radikálně proto žádali odchod Gojdiče do ústraní, aby na jeho místo mohl být jmenován nový biskup. Karol Sidor si poznamenal, jak se 11. listopadu 1939 na adresu Gojdiče vyjádřil Ferdinand Ďurčanský: „Dá ho vraj nezodpovednou luzou vyhnať, potom vysotia z vlády ministra vnútra a vec sme vyriešili aj bez dohody s Vatikánom. No a ďalej? – pýtal som sa. Myslíš, že Vatikán podľahne a za vyhnaného rusínskeho biskupa pošle Slováka biskupa? Je to nebezpečná zbraň. Ona by u Rusínov, nachodiacich sa v blízkosti ZSSR, vyvolala neželateľnú reakciu.“ Když 22. listopadu Gojdič skutečně pod tlakem abdikoval na úřad prešovského administrátora, slovenská vláda, v prvé řadě Vojtech Tuka, to brala jako hotovou věc. Jaké tedy bylo jejich překvapení, když Vatikán 19. července 1940 jmenoval Gojdiče sídelním biskupem v Prešově.

Kvůli jeho obraně rusínského národa a řeckokatolického školství byla v nepřízni úřadů, až na malé výjimky, celá řeckokatolická církev. Gojdič ale navzdory tlaku státních úřadů své postoje nezměnil. Díky jeho pomoci našlo nový domov mnoho utečenců z Haliče, mezi nimiž bylo několik kněží s rodinami, kteří si tak před komunistickým terorem zachránili holý život. Gojdič má také zásluhu na záchraně desítek Židů, kteří díky jeho pomoci přežili válku v úkrytu nebo získali potřebné dokumenty, díky nimž nebyli odvlečeni do koncentračního tábora. Za tyto činy mu byl 27. ledna 2008 udělen in memoriam titul Spravedlivý mezi národy.
Po skončení 2. světové války usiloval vladyka Gojdič o další rozvoj jemu svěřené církve, což uznal i Svatý stolec, který mu 15. ledna 1946 potvrdil jurisdikci řeckokatolíků v celém Československu. Poté, co v následujících letech nepodpořil nastupující ateistický komunistický režim a odmítnul i násilnou pravoslavizaci řeckokatolické církve, se znovu stal terčem útoků státních úřadů. Byl nepravdivě obviňován z podpory banderovců a protistátních živlů, což byla účelově vykonstruovaná tvrzení namířená k diskreditaci jeho osoby a celé řeckokatolické církve. Pomocí administrativních opatření byl postupně izolován od svých kněží a věřících. Ani v této těžké situaci se nezřekl katolické víry, jednoty s papežem a příslušnosti ke katolické církvi a zaujal jasné stanovisko: „Mám už 62 rokov a obetujem celý svoj majetok aj rezidenciu, no svoju vieru za žiadnych okolností nezradím, lebo chcem, aby moja duša bola spasená.“

Řeckokatolická církev byla 28. dubna 1950 v prešovském „soboru“ postavena mimo zákon a administrativně zrušena. Gojdič byl internován ve vile Juraje Slávika u Štrbského Plesa v Tatrách. V červnu byl převezen do kárného kláštera v Báči, kde strávil pouze jeden týden, a následně byl převezen k vyšetřování do Kartouz. Na základě politického rozhodnutí Státní bezpečnost a justice uměle vykonstruovaly politický proces proti třem biskupům: Jánu Vojtaššákovi, Michalu Buzalkovi a Pavlu Gojdičovi. Už obžaloba byla vykonstruovaná tak, aby nebyli obviněni jen z odmítavého postoje vůči komunistickému režimu, ale i z aktivní kolaborace s nacismem a v případě Gojdiče i s banderovci. Vyšetřovatelé následného „přiznání se“ obžalovaných dosáhli násilím. Státní prokurátor žádal pro Gojdiče trest smrti, ale vzhledem k tomu, že to bylo z politických důvodů neúnosné, měl dostat „jen“ doživotí.

Hlavní soudní líčení před senátem Státního soudu v Bratislavě se konalo ve dnech 11.–15. ledna 1951. Vykonstruovaný proces s tzv. vlastizrádnými biskupy nesl známky kabinetní justice a obžalovaní neměli reálnou možnost se hájit. Gojdič byl obviněn z pomoci banderovcům, z velezrady a špionáže pro Vatikán, za což byl odsouzen k doživotnímu odnětí svobody, zaplacení dvousettisícové pokuty a odnětí všech občanských práv.

Po skončení soudního procesu ho čekal strastiplný život vězně. Prošel samotkami a vězeňskými celami v Praze-Ruzyni, Valdicích, Ilavě a Leopoldově. Na jaře roku 1952 se i on stal nedobrovolným svědkem zhroucení mariánského sloupu a kostela v areálu leopoldovské věznice. Navzdory vyššímu věku a podlomenému zdraví musel vykonávat fyzicky náročné práce a byl vystaven fyzickému i psychickému nátlaku. Nikdy si však nestěžoval a ani nepožadoval osobní výhody. Jako biskup byl příkladem duchovního života. Vězni ho pro jeho dobrotu mezi sebou nazývali „Pavlíček“.

V roce 1953 mu byl na základě amnestie prezidenta republiky Antonína Zápotockého změněn doživotní trest na trest 25 let odnětí svobody. V té době mu už bylo 66 let a jeho zdravotní stav se nadále zhoršoval. Další žádosti o amnestii, z důvodu již zmiňovaného špatného zdravotního stavu a věku, však byly vždy zamítnuty. V jednom zamítavém stanovisku se píše: „Trestnú činnosť si nepriznáva a hovorí, že to, čo činil, činil s ľudského a náboženského citu k svojmu blížnemu... dosiaľ odpykaná časť trestu u neho nedocielila stupeň prevýchovy ani nápravy. Dôsledku toho ešte nedoporučujem kladnému vybaveniu jeho žiadosti o milosť.“

Velkou radost mu způsobil telegram, který obdržel od papeže Pia XII. u příležitosti 70. narozenin. Tento konkrétní projev spoluúčasti a papežovo ujištění, že jeho utrpení a oběť nejsou zapomenuty, mu přišly ve vězení v době utrpení velmi vhod.

Velmi toužil po tom, aby zemřel zaopatřen svátostmi v den svých narozenin. Tato touha se mu splnila. V březnu 1960 byl hospitalizován na infekčním oddělení Fakultní nemocnice v Brně. Lékaři konstatovali rakovinu plic ve vysokém stadiu metastáz. I přes doporučení odborníků, aby byl propuštěn do civilní nemocnice na další léčení, byl převezen zpět do leopoldovské věznice. Zemřel 17. července 1960, tedy v den svých narozenin, ve věku 72 let ve vězeňské nemocnici v Leopoldově. Byl pochován bez jakýchkoliv poct na vězeňském hřbitově v bezejmenném hrobě pod vězeňským číslem 681.

Dne 29. října 1968 proběhla exhumace tělesných ostatků Pavla Petra Gojdiče, které byly poté převezeny do Prešova. Rozhodnutím normalizačních úřadů musely být po sovětské okupaci přemístěny do krypty řeckokatolického katedrálního chrámu svatého Jana Křtitele v Prešově. Teprve 15. května 1990 byly jeho ostatky přemístěny v sarkofágu do kaple v katedrále. Po úspěšném procesu blahořečení byl 4. listopadu 2001 prohlášen za blahoslaveného mučedníka. Jeho liturgický svátek připadá na 17. července. Získal řadu ocenění a vyznamenání in memoriam.