Mikuláš Hulín (Nikolaj Gulin)
Narodil se 26. listopadu 1922 jako jedno z deseti dětí sedláka Nikolaje Gulina, hospodařícího na statku v Rachově na Podkarpatské Rusi. V rodině se mluvilo ukrajinsky, jen otec, který za I. světové války sloužil v maďarské královské armádě, hovořil i maďarsky.
Rachov byl sice obýván převážně Rusíny, ale žili zde i Maďaři, Židé, Rumuni, Němci i uprchlíci ze Sovětského svazu. V jeho vzpomínkách zůstalo povědomí, že soužití mezi jednotlivými národními skupinami v rámci Československa bylo bezproblémové do druhé poloviny třicátých let, kdy se mezi obyvatelstvem začaly šířit nacionalistické nálady.
Po ukončení místní obecné školy nastoupil na gymnázium v Užhorodě, kde se přes svého staršího bratra Ivana, jemuž rodina umožnila stát se učitelem, zapojil do lokálního kulturního a politického života. Vstoupil do Skauta, do sokolské župy dr. Edvarda Beneše a podílel se i na činnosti regionálních sportovních klubů. V roce 1938 se stal i členem organizace Karpatská Sič, vedené panukrajinsky orientovanými intelektuály a důstojníky, kteří se snažili získat zbraně československé armády, předkládali požadavky pražské vládě a po Vídeňské arbitráži (2. listopadu 1938) kladli odpor okupačním jednotkám. Podstoupil i její základní zpravodajský výcvik, zdokonalil se v maďarštině a poté byl zařazen do výzvědného oddílu. Měl získávat informace o pohybu nepřítele na okupovaném území.
Když byla 15. března 1939 vyhlášena republika Karpatská Ukrajina, požadoval nově zvolený prezident Augustin Vološin zřízení rumunského protektorátu, avšak již 18. března se celá republika ocitla pod kontrolou maďarských vojsk a začala brutální represe jak proti sičovcům, tak proti civilnímu obyvatelstvu. Tehdy se pokusil uprchnout k známým do Prahy, ale na nádraží v Moravské Ostravě jej zadrželo Gestapo. Následoval transport do Brna a poté do Vídně, kde byl vyslýchán přibližně půl roku. V Bratislavě byl předán slovenským četníkům, kteří jej měli eskortovat na Podkarpatskou Rus. Cestou se mu podařilo uprchnout z vlaku a vrátit se domů, kde se skrýval v lesích poblíž Perečína.
Spolu s dalšími mladíky se rozhodl pro odchod do Sovětského svazu. Jakmile ale překročili hranici, byli okamžitě zadrženi sovětskými pohraničníky a následně tři dny vyslýcháni v nedalekých kasárnách. Poté byli eskortováni do věznice v Nadvorné. Asi po měsíci byl Hulín spolu s dalšími přibližně pěti sty uprchlíky odvezen v dobytčích vozech zpět na maďarskou hranici, kde většinu z nich zmasakrovali sovětští i maďarští vojáci. Jemu se ale podařilo z křížové palby uniknout a po čase se dostat domů do Rachova, kde jej sousedé ihned udali Maďarům. Po zatčení následovala vazba v Tačevu, Užhorodě, Miškolci a Budapešti. Tam byl za špionáž a protimaďarskou činnost postaven před vojenský soud, ale nedokázali jej usvědčit, takže putoval do věznice v Nieregyhaze, kde se pokračovali výslechy doprovázené mučením. Po měsíci se dostal do nedalekého koncentračního tábora, odkud se mu zanedlouho podařilo uniknout.
Vrátil se do Rachova a znovu se pokusil 4. června 1941 proniknout do Sověty obsazené Haliče. Situace se opakovala a putoval opět do věznice v Nadvorné, kde nyní pracoval i jako tlumočník při vyšetřování židovských uprchlíků z Maďarska. S dalším transportem se dostal do věznice do Stanislavova (dnes Ivano-Frankivsk), kde byl opět vyslýchán a mučen.
Po přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem postřílelo NKVD část vězňů přímo v celách, zbývající se dostali do transportu nákladním vlakem. Během měsíce postupně umřeli hladem, žízní a vyčerpáním mnozí další, takže do věznice v Ivanově nakonec dorazila necelá třetina transportovaných.
Odtud byl Hulín vyvezen do Archangelské oblasti „Puxo Ozero“, kde prošel pěti tábory a pracoval v lese v padesátistupňových mrazech. Bývalo tam přibližně 2000 lidí. Úmrtnost za těchto podmínek bývala značná, ale stavy vězňů byly neustále doplňovány, aby bylo dosaženo co nejlepších pracovních výsledků. Útěk byl prakticky nemožný, protože „civilní“ zóna byla vzdálená nejméně tisíc kilometrů a vězně, kteří se o útěk přeci jen pokusili, čekala smrt z rukou příslušníků NKVD. Přitom nesmíme pominout zvůli kriminálních vězňů, kteří neváhali zabít spoluvězně kvůli kusu chleba. Hulín proto často hladověl. Zcela vyčerpaný se ocitl ve špitále, kde na latríně pojídal chlorové vápno, aby na chvíli unikl dvanáctihodinovým pracovním směnám. Naštěstí se jej ujaly dvě lékařky, rovněž trestankyně odsouzené na patnáct let, které mu zařídily o něco snesitelnější práci.
Po rozhodnutí sovětského Státního výboru obrany z ledna 1942 o osvobození československých státních příslušníků uvězněných na území Sovětského svazu, kterému nepodléhaly osoby „podezřelé z vyzvědačství proti SSSR“, byl zdravotní komisí Kargopolského nápravně-pracovního tábora odeslán do oblasti Džambulu, jež byla sovětskými orgány vyhrazena pro Čechoslováky neschopné polní služby v jejich vojenské jednotce. Z tamního sovchozu ale Hulín brzy utekl a nechal se najmout na práci do cukrovaru.
Když dostal povolení odjel do Buzuluku k náhradnímu tělesu Československé vojenské jednotky v SSSR a dne 4. června byl 1943 odveden. Po základním výcviku nastoupil službu u spojovací roty a zúčastnil se bojů až na Slovensko, kde byl těžce raněn do levé nohy. Postupně v SSSR získal dva československé válečné kříže z roku 1939, medaile Za chrabrost a Za zásluhy I. stupně i pamětní medaile se štítkem.
Po válce začal studovat práva v Praze, ale po svatbě v listopadu 1946 se odstěhoval do Mikulova, kde jako válečný invalida dostal trafiku. Zde podle úřadovny Státní bezpečnosti rozšiřoval „mezi zahraničními vojáky východní armády různé nepravdivé zprávy“. Byl prý spolu s dalšími spolubojovníky přesvědčen, „že si nikdo ze zahraničních vojáků nebude přát, aby v ČSR byl zaveden takový pořádek a způsob života, jaký je veden komunisty v Rusku“. Za své postoje byl vězněn a poté se usadil v Karlových Varech.
Pro přehrání videa musíte mít ve svém prohlížeči nainstalován Adobe Flash Player a povolen JavaScript.
