Jan Ivan Bohdan
Narodil se 25. ledna 1921 v obci Klučárky v tehdejším okrese Mukačevo na Podkarpatské Rusi jako jeho třetí potomek do rodiny drobného rolníka. Když v roce 1934 vychodil sedm tříd místní obecné školy, nemohla jej rodina dále podporovat, a proto pracoval u rodičů na poli nebo příležitostně vypomáhal zedníkům v Mukačevě.
Po maďarské okupaci v březnu 1939 musel stejně jako ostatní mladí muži nastoupit do předvojenské přípravy mládežnické organizace Levente. Po několika incidentech s maďarskými veliteli se připojil ke skupince, která se pod vlivem sovětské propagandy rozhodla pro útěk do SSSR. Nebyli první, protože z Klučárek již předtím uprchlo nejméně třicet převážně mladých mužů.
14. listopadu 1939 skupinka odjela taxíkem z Mukačeva do hostince ve Vyšném Vereckém. Za soumraku se pak u obce Zavatka setkali s převaděčem, s jehož pomocí překročili hranice. Zhruba po 300 metrech však byli zadrženi sovětskými pohraničníky a odvedeni na strážnici, kde byli až do rána drženi ve sklepě. Druhý den byli převezeni nákladním vozem do tábora ve Stryi, odkud je po pěti dnech převezli dále do Stanislavi. Tam museli další dva dny přečkat v přeplněné betonové kobce.
Následovala svízelná cesta do věznice v Nikolajevu u Černého moře. Vězni na cestu v dobytčácích dostávali několik dekagramů špatného chleba a teplou vodu. Během osmi měsíců vazby a nočních výslechů v Nikolajevu se Bohdana příslušníci NKVD snažili usvědčit ze špionáže. Poté jej „soudní trojka“ odsoudila ke třem rokům v nápravně pracovních táborech podle paragrafu 80 za nelegální přechod hranice.
Po čtrnácti dnech strávených v transportní věznici v Charkově zažil počátkem července 1940 šestadvacetidenní cestu v dobytčím voze. V rozpáleném vagoně se tísnilo asi třicet Rusínů, Čechů a Poláků, pro které byl denní příděl na osobu půl litru vody, tři sta gramů chleba a 1 slaneček. Úmrtnost byla samozřejmě značná.
Přes Vologdu a Severodvinsk transport dorazil do Archangelska, odkud následovala dvoudenní cesta tundrou do přístavu u Bílého moře. Pak se asi třistačlenná skupina vězňů plavila nákladní lodí do Bělomorska. Po pěším pochodu tundrou se ocitli v borovém lese, kde stála jen bouda s nářadím. Po přitlučení cedule s nápisem „Kolona č. 1“ na strom jeden dozorců prohlásil: „Zde budete žít a pracovat.“
Rusinští, čeští, estonští, litevští, čínští i ruští vězni se dali do práce. V noci se tísnili kolem ohňů a dlabali si dřevěné misky a lžíce, ráno dostávali opět jen teplou vodu a 400 gramů chleba, v poledne vodu s kukuřičnou moukou. Po čtrnácti dnech stál první barák z kulatiny, hlíny a mechu.
Asi 300 metrů od tábora začala „Kolona č. 1“ budovat úsek železniční trati z Bělomorska do Oněgy. K snídani bývala jen horká voda a chleba, jehož množství záviselo na tom, jak brigáda plnila stanovenou normu. Od minus 48°C měly brigády právo na odpočinek po dvou hodinách, od minus 50°C se nepracovalo. Osvětoví pracovníci se snažili mezi vězni podněcovat soutěživého ducha, ale i oslavovaní úderníci rychle umírali, třebaže byli odměňováni mimořádnými příděly jídla.
Život v barácích byl obzvláště za polární noci naprosto zoufalý. Osazenstvo přes noc přimrzalo k dřevěným pryčnám, kriminální vězni rozkrádali už tak ubohé příděly. A tak do závějí za táborem denně putovala nejméně dvě lidská těla…
Bohdan sám přežil jen díky zdravotní sestře, která jej již zcela vyčerpaného načas uvolnila z práce. V březnu 1941 byl po dokončení úseku trati spolu s ostatními přeživšími odvezen do tábora v Kotlasu, kde pracoval v místním sovchozu. Díky trochu přijatelnějším podmínkám přežil i tentokrát. Podobně jako mnozí jiní Čechoslováci se s nadějí na záchranu života hlásil do Československé vojenské jednotky v SSSR.
Dočkal se dne 4. března 1943, kdy byl odveden u jejího náhradního tělesa v Buzuluku. Po základním výcviku jej přidělili k dělostřelectvu, v jehož řadách se účastnil bojů na východní frontě již od Kyjeva, naposled jako velitel dělostřelecké čety v hodnosti rotmistra dělostřelectva v záloze, jímž byl jmenován 7. března 1945.
Dnem 3. ledna 1946 byl propuštěn z činné vojenské služby a krátce poté nastoupil službu u vězeňské stráže u Krajského soudu v Litoměřicích (v únoru 1948 vstoupil do KSČ). Zde zůstal až do svého odchodu do důchodu.
Pro přehrání videa musíte mít ve svém prohlížeči nainstalován Adobe Flash Player a povolen JavaScript.
