Otakar Rostislav Hoffmann (1904–1973)
Narodil se 14. srpna 1904 v Lošticích, okres Zábřeh, jako nejstarší ze šesti dětí.[1] Ve svém rodišti vychodil pět tříd obecné a čtyři třídy měšťanské školy, poté se ještě rok učil zámečníkem. V roce 1923 začala probíhat korespondence mezi ním a Diecézní radou Církve československé (husitské) (dále jen CČS(H))[2] v Olomouci a po individuální přípravě od loštického faráře Josefa Filipa byl vyslán na bohoslovecká studia do Jugoslávie. Ta zahájil na pravoslavném učilišti sv. Sávy ve Sremských Karlovcích a dokončil je s velmi dobrým prospěchem v bohosloveckém učilišti v Bitolji (1928).[3] Po návratu do Československa se v srpnu 1932 oženil s Vlastou Mittágovou. Vzhledem k tomu, že Hoffmannovi byla maturitní zkouška na bohosloveckém učilišti nostrifikována československými úřady až v lednu 1935, působil od května 1933 jako kněz v makedonské Demir Kapiji, kde se věnoval zejména slovinským reemigrantům z Itálie, kteří přestupovali z římskokatolického vyznání na pravoslavné. Vysvěcen na kněze byl 17. dubna 1933 v makedonském městě Štip.
Po návratu domů se na žádost biskupa Gorazda ujal duchovní správy v pravoslavné církevní obci v Řimicích (1. 6. 1935), od září 1936 byl po otci Josefu Žídkovi ustanoven administrátorem v Chudobíně. Za svého faráře si jej chudobínské farní shromáždění definitivně zvolilo koncem ledna 1939. Během všeobecné mobilizace v září 1938 byl povolán k sborové vojenské nemocnici do Olomouce a následně do Zlína. Po stvrzení mnichovského diktátu hrozilo celé chudobínské pravoslavné církevní obci v čele s otcem Hoffmannem, že bude zahrnuta mezi odtržená území, nakonec se dočasně v záboru ocitly jen obce Mladeč a Měrotín. V dubnu 1941 byl Hoffmann poprvé v souvislosti s chudobínským chrámem, jenž byl budován jako Památník jugoslávského krále Alexandra I., jehož busta byla na chrámu umístěna, vyslýchán gestapem.
Dne 26. září 1942 musel otec Hoffmann nejprve asistovat při zabavování inventáře a pečetění chudobínského chrámu sv. Cyrila a Metoděje, a následně byl společně s kostelníkem Oldřichem Arnošem gestapem zatčen. Po mezizastávce na četnické stanici v Litovli, kde k oběma zatčeným přibyli ještě sbormistr Antonín Kuchař s pokladníkem sboru starších Františkem Koupilem,[4] byl společně s duchovními a činovníky dalších církevních obcí z okolí Litovle převezen do věznice v Olomouci. Po osmnáctidenním pobytu v cele č. 31 byl společně s kostelníkem Josefem Mlčochem ze Střemeníčka odeslán na nucené práce do Berlína.[5]
Nasazen byl v továrně firmy Argus Motoren Gessellschaft m. b. H., kde převážně kontroloval vyrobené součástky do leteckých motorů. V důsledku ledvinového onemocnění byl od 9. července 1943 hospitalizován na táborové marodce a v nemocnici. Se štěstím se mu zde podařilo přežít spojenecké bombardování a 23. září 1943 byl ze zdravotních důvodů propuštěn domů. Po měsíční rekonvalescenci v Lošticích, během které prodělal operační zákrok v olomoucké nemocnici, byl úřadem práce přikázán do Vlčických papíren, kde jako dělník pracoval až do února 1945. V důsledku úrazu na noze byl po zbytek války zaměstnán v rodinném klempířství Mitták v Lošticích. Ačkoli měl stejně jako ostatní kněží z rozpuštěné eparchie zakázánu duchovenskou činnost, věnoval se po návratu z pracovního nasazení výuce bohoslovců.[6]
Bezprostředně po osvobození Československa se podílel na obnově pravoslavné církevní obce v Chudobíně. V lednu 1946 se zúčastnil moskevského jednání o přijetí České pravoslavné eparchie pod jurisdikci ruského patriarchátu. Od dubna 1949 jej eparchiální rada ustanovila farářem v rozsáhlé církevní obci Žatec, odkud byl po desetiletém působení již jako okružní protopresbyter ustanoven ředitelem Úřadu eparchiální rady v Olomouci; později se stal i jejím správcem. V rámci Křesťanské mírové konference se angažoval v tzv. mírovém hnutí a aktivně spolupracoval s lidovou správou. V roce 1960 byl za svoji službu v pravoslavné církvi vyznamenán Řádem sv. Cyrila a Metoděje III. stupně.
Otakar Rostislav Hoffmann zemřel po těžké nemoci v neděli 7. ledna 1973. Za duchovenský sbor se s ním 11. ledna 1973 rozloučili otcové Rosák a Novák. Po smutečních obřadech v domě zesnulého v Lošticích byl uložen na místním hřbitově. Svatá liturgie a vzpomínka na zesnulého byla sloužena 21. ledna 1973 v chrámu sv. Gorazda v Olomouci.
Martin Jindra
Prameny:
- Archiv olomoucko-brněnské eparchie pravoslavné církve v českých zemích – nezpracováno, evidenční list Otakara Rostislava Hoffmanna.
- Archiv Pražské diecéze CČSH, fond Sbírka orální historie, Zvukový záznam rozhovoru s Dušanem Hoffmannem ze dne 13. února 2014.
- Národní archiv, fond ÚV SPB, členská přihláška Otakara Rostislava Hoffmanna.
- Zemský archiv Opava – pobočka Olomouc, fond Diecézní rada CČS(H) Olomouc, karton 133, inventární číslo 1250 a 1251.
Literatura:
- Blahopřání z Olomouce. Hlas pravoslaví, 1969, č. 9, s. 214–215.
- Za prot. O. R. Hoffmannem. Hlas pravoslaví, 1973, č. 2, s. 37–38.
- Za zemřelým prot. Hoffmannem. Hlas pravoslaví, 1983, č. 2, s. 47.
- JINDRA, Martin: Česká pravoslavná církev od Mnichova po obnovu v roce 1945. ÚSTR, Praha 2015.
[1] Čtyři děti se narodily v prvním manželství, další dvě dcery přišly na svět, až když se František Hoffmann po smrti své první ženy Anny znovu oženil.
[2] Charakteristika „husitská“ byla k názvu církve připojena z rozhodnutí VI. řádného sněmu až v roce 1971.
[3] V letech 1954–1957 si navíc své teologické vzdělání doplňoval na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově.
[4] František Koupil byl po předání finanční hotovosti chudobínské církevní obce ještě v Litovli propuštěn.
[5] Na Vlastu Hoffmannovou manželova nepřítomnost psychicky neblaze působila, přesto se musela s podporou své matky Marie postarat o 3 nezletilé děti: Dušana (*1933) a dvojčata Vlastu a Květoslavu (*1936).
[6] Navázal tak na teologické kurzy probíhající při eparchiální radě v Řimicích, které do rozpuštění církve vedl o. Antonín Jiří Novák.
v
