Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Konference » Mezinárodní konference „Zločiny komunistických režimů“

Praha 24. února 2010 - Místopředseda Senátu Parlamentu ČR Jiří Liška, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček, předseda ODS Mirek Topolánek a čínský disident Harry Wu, který strávil 19 let v pracovních táborech v Číně, zahájili dnes dopoledne v Senátu Parlamentu ČR třídenní mezinárodní konferenci Zločiny komunistických režimů.

Konference se účastní historici, politici, právníci a experti na lidská práva z celého světa. V pátek se poprvé v České republice představí zástupce jihoafrického Výboru pro amnestie, Komise pravdy a usmíření. Mezi čestnými hosty konference je řada velvyslanců působících v Praze a dalších zástupců ambasád. Mezi nejvýznamnější řečníky konference lze zařadit bývalého litevského prezidenta Vytautase Landsbergise nebo bývalého zmocněnce pro dokumenty Státní bezpečnosti bývalé NDR Joachima Gaucka.

Praha, 26. února 2010 – Třetí den konference Zločiny komunismu konané v Úřadu vlády ČR zahájil svým projevem premiér České republiky Ing. Jan Fischer, CSc. V úvodu poděkoval za to, že účastníci konference přijali pozvání a přijeli do Prahy. Sám považuje za velkou čest, že mohl nad setkáním převzít záštitu.

Konferenci hodnotí premiér Fischer jako skvělou možnost jak se poučit nejen o minulosti, ale i o budoucnosti a tomu jak zabránit návratu nesvobody. Nelze se pouze ohlížet na minulost. Ocenil právě to, jak se na konferenci sdílí současné zkušenosti jednotlivých zemí s vypořádáváním se s následky komunistických režimů a zjišťováním příčin toho, co dokázalo země dovést k nesvobodě. Řekl, že konference má v tomto směru hluboký smysl.

Podle Fischera nejde totalitním režimům pouze o omezování demokracie, ale především o odbourání svobody, a to je mnohem podstatnější. Upozornil, že ve světě existuje mnoho států, které mají pouze formální demokracii. Jde často o státy autoritativní, či rovnou diktátorské. Naším úkolem proto je pozorně sledovat, zda v těchto zemích nedochází k porušování lidských práv a podporovat hnutí, která v těchto státech usilují o demokracii.

Premiér vyzdvihl to, jak je důležité, připomínat si problémy naší historie, byť jde často o nepříjemné momenty.

Cesta k demokracii nebyla v ČR, podle Fischera, rovná, ale hrbolatá. Dnes už víme, že přechod od totality k demokracii není samozřejmý. Přesto na posledních 20 let naší historie pohlíží premiér Fischer s „kladným znaménkem.“

Praha 24. února 2010 - Účastníci mezinárodní konference Zločiny komunistických režimů, kterých se v rytířském sále Senátu Parlamentu ČR sešlo více než 150, uctili dvěma minutami ticha památku dvaačtyřicetiletého kubánského disidenta Orlanda Zapaty, který dnes ráno zemřel na Kubě po více než 80denní protestní hladovce. Tu držel na protest proti podmínkám svého věznění. „My budeme mluvit o zločinech komunistických režimů v minulosti, ale je vidět, že i dnes jsou země, kde lidé nemohou říkat, co si myslí a dělat, co chtějí. Na to bychom neměli v následujících dnech zapomínat. Čest památce Orlanda Zapaty,“ řekl na zahájení konference ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček.

Vážené dámy, vážení pánové, vzácní a milí hosté, dovolte mi vás všechny co nejvřeleji uvítat v historických prostorách Senátu České republiky na mezinárodní konferenci nazvané Zločiny komunistických režimů. S řadou z vás jsem se na tomto místě setkal před necelými dvěma lety, na konferenci Svědomí Evropy a komunismus. Z ní vzešla Pražská deklarace, která formulovala základní požadavky směrem k evropským státům k skutečnému vypořádání se s ideologií, která světu přinesla tolik utrpení. Dnešní jednání je vyslyšením jedné z výzev této deklarace, a to uspořádat na mezinárodní bázi konferenci o zločinech spáchaných komunistickými totalitními režimy. Je mi ctí a jsem hrdý na to, že dějištěm obou těchto důležitých setkání byla a je Praha a že role pořadatele se opět ujal náš český Senát.

Nutnou součástí reflexe komunismu jako ideologie i praxe musí být poznání a popis všeho zlého, čeho se dopustil a co způsobil. Všech jeho zločinů. Nemá-li být ale zcela znejistěno naše právní povědomí, nemá-li být zásadním způsobem podkopána naše důvěra ve spravedlnost, očekáváme, že se zločinem se pojí dopadení a pojmenování viníka a jeho pokání a trest. Dvacet let po pádu komunismu musíme bohužel konstatovat, že takového výsledku se podařilo dosáhnout jen v několika málo ojedinělých případech. Tvrdé dopady to samozřejmě má na celou naši společnost. Na jedné straně deziluze a nedůvěra v demokratické instituce, na straně druhé stále větší troufalost jak někdejších komunistů, tak i jejich nynějších následovníků. Byl tak položen nebezpečný precedens, že zločin při dostatečném mocenském krytí nemusí být potrestán.

Tento neblahý stav však není dán jen pouhou neochotou nebo neschopností postkomunistických států a jejich politických reprezentací, ale také samotnou povahou totalitního režimu, který principiálně popíral osobní svobodu a tedy i osobní odpovědnost. Totální nárok na člověka a všechny oblasti jeho života přinesl mj. to, že každý byl do komunistického sytému ovládání společnosti tak či onak vtažen, že nebylo možné státu uniknout. Režim velmi obratně pracoval s tím, aby téměř ze všech učinil spoluviníky, aby se každý aspoň nějakým způsobem podílel na jeho chodu. Účinek je jednoznačný: pocit viny a selhání je rozprostřen. I díky tomu se většinový konsenzus k důsledné nápravě křivd a potrestání viníků ve většině postkomunistických zemích nepodařilo nalézt.

Připočtěme k tomu i další faktory, které tak komplikují nalezení spravedlnosti: Největší teror a násilí, vykazující skutečně parametry zločinů proti lidskosti, byl spojen s nástupem a upevňováním komunistické moci, tedy s časově značně odlehlým obdobím, kdy řady svědků, obětí a mnohdy i viníků již nežijí. Nová demokratická zřízení se bránila retroaktivitě zákonů, tedy netrestala tam, kde bylo zlo konáno v souladu s komunistickými, byť špatnými a nemravnými zákony. Celá jedna generace vyrostla v komunismu a byla způsobem jeho uvažování podstatně zdeformována.

Pokud k tomuto stavu ještě připočteme skutečnost, že ve společnosti je stále mnoho lidí, kteří byli přímo spojeni s komunistickým režimem, a mezi ně patří také mnoho politiků, kteří nechtějí a brání z různých důvodů spravedlivému a pravdivému vypořádání se s obdobím komunistické totality, tak se nemůžeme divit současnému neuspokojivému stavu.

Tím vším nechci říci, že potrestání viníků po totalitním režimu se nelze dobrat.

Myslím si však, že si musíme přiznat, že totalita se samotnou svou podstatou, kdy je zločinem proti společnosti a morálce ve svém celku a nikoliv jen v některých svých projevech, úporně brání jednoduché nápravě křivd a nastolení spravedlnosti. Přinejmenším tomu tak je z pozice „zevnitř“ zemí, které se z totality vymanily.

Dobře se to dá ukázat i na vyrovnání se s jinou totalitní ideologií minulého století – s nacismem. Na relativní úspěšnost tohoto procesu mělo zásadní vliv právě to, že byl přinejmenším ve svých raných počátcích veden „zvnějšku“, z moci vítězných stran.

Nepochybně ani v tomto případě se však nepodařilo dohledat a potrestat všechny zločince. Toho nejpodstatnějšího se nicméně dosáhnout podařilo: nacionální socialismus byl jako ideologie a praxe zcela a celosvětově odmítnut. Jeho propagování či zpochybňování jeho zločinů se stalo trestným. Je ale stálou otázkou, jak by probíhala denacifikace v Německu, kdyby si ji po prohrané válce řídili sami Němci.

Výsledky vyrovnávání se s komunismem, který si ve svém dopadu na lidstvo nijak s nacismem nezadá, ba v mnohém ho předčí, jsou v tomto srovnání žalostné. Vezmeme-li výrok „Dějiny píší vítězové“ nikoliv jako ironický komentář k objektivitě historie, ale jako poznávací znamení toho, kdože vlastně zvítězil, pak v postkomunistické Evropě a do značné míry i na Západě vyhráli studenou válku reformní komunisté a jejich teze. Namátkou: Komunismus je správná myšlenka, jen se jí chopili nesprávní lidé. Ano, došlo k omylům, ale v pochopitelném revolučním nadšení. Sovětský svaz byl stejnou imperialistickou velmocí jako Spojené státy. Nemůžeme se na komunismus dívat jen černobíle, přinesl mnoho dobrého. Být komunistou bylo projevem idealismu, nikoliv závažného mravního, nebo chcete-li rozumového selhání. A tak dále a tak podobně, až po to, že antikomunismus (na rozdíl od antinacismu) je politicky nekorektní slovo a že se závistí, třídní nenávistí i popíráním osobního vlastnictví se v současné evropské politice pracovat dá.

Svůdnost a podmanivost komunistické ideologie a vůbec všech tužeb změnit a napravit svět, ať to stojí, co to stojí, je prostě silnější a trvalejší, než se nám před dvaceti lety zdálo. Příliš mnoho lidí jim zasvětilo své životy, aby se dnes dokázali toho všeho zříci. Je naší povinností, odpovědností a závazkem nejen ke všem těm milionům obětí komunistické totality, ale také a dnes možná ještě více závazkem k naší svobodné a demokratické budoucnosti se nadále vracet k naší nedávné minulosti a stejně jako v případě nacismu poukazovat na zcela konkrétní a nepopiratelné výsledky tohoto budování ráje na zemi. Na miliony mrtvých, mučených a vězněných, na podněcování válečných konfliktů, na devastování krajiny a ekonomické drancování zemí, ale i na každodenní mravní marasmus, do kterého nás komunismus uvrhl. Teprve praxe totiž – opět stejně jako u nacismu – naplno odhaluje zločinnou, o zlé v člověku se opírající podstatu výchozích postulátů a představ komunistické ideologie.

Dámy a pánové, nerad bych se dočkal toho, že historici budou jednou naši dobu popisovat jako neuvěřitelně zaslepené opakování stejných chyb. Udělejme tedy všechno proto, abychom je poznali, vydali o nich svědectví a zřekli se jich. Proto musíme mluvit o zločinech komunismu. Nejen kvůli včerejšku, ale především dnešku a zítřku.

Na závěr mi dovolte ještě vyslovit velké poděkování Ústavu pro studium totalitních režimů, který je organizátorem konference Zločiny komunistických režimů, a konkrétně panu řediteli Pavlu Žáčkovi nejen za toto naše třídenní jednání, ale za veškerou práci posledních let. Bez Pavla Žáčka by Ústav nevznikl a mne moc mrzí, že Pavel Žáček končí ve funkci ředitele. Přesto jsem přesvědčen, že Ústav bude ještě dlouho po právu spojován s jeho osobou. Pavle Žáčku, děkuji!

Konečně, než vám poděkuji za pozornost, musím ještě zdůvodnit určitou malou změnu programu, ke které teď dojde. Pozval jsem sem na zahájení všechny předsedy parlamentních demokratických stran, které proces vyrovnání se s komunismem aktivně i legislativně podporují, aby vás mohli pozdravit a stvrdit svou vůli v tomto pokračovat, tedy Mirka Topolánka, Karla Schwarzenberga, Cyrila Svobodu a Ondřeje Lišku. Bohužel teď probíhá mimořádná schůze sněmovny, takže většina nemohla dorazit. K řečnickému pultíku tedy přizvu pana Mirka Topolánka.

Děkuji vám za pozornost.

Mluvíme tu o zločinech komunismu. Mluvíme tu o zločinnosti režimu, který nás na čtyřicet let zbavil svobody a demokracie. A všichni víme, o čem je řeč. Ale víme to opravdu? Nebylo to spíše tak, že svobodu jako nejvyšší hodnotu jsme nejprve zradili my sami a umetli tak komunistům cestu k moci?

A nebyla ve skutečnosti demokracie, byť ve zlověstně pokřivené podobě až do konce součástí režimu, který koneckonců věřil většině? Který věřil v nadřazenost vůle většiny nad pravdou jedince? Který byl přece režimem ve všem všudy bolševickým?
Totalita nestojí a nepadá se systémem voleb a hlasování. Na druhé straně svoboda není v žádném případě zaručena formální existencí demokratických institucí. Totalita ke svému životu nepotřebuje nutně zničit formální atributy demokracie, všeobecné volební právo. Na druhé straně svoboda může existovat i bez demokracie, bez všeobecného volebního práva.

Ano, svoboda nerovná se demokracie. Demokracie nerovná se svoboda. Svoboda znamená mnohem víc než demokracie, je hodnotou primární, zatímco demokracie je hodnotou od ní odvozenou.

Obsah je důležitější než forma. Svoboda se neváže na žádný konkrétní politický systém a společenské uspořádání. Ale naopak. Legitimita každého uspořádání závisí na míře jeho svobody. Proto nebyl komunistický režim režimem legitimním, i když byl režimem legálním. Nebyl režimem svobodným, i když si zachoval formální pravidla demokracie.

Nebyla to vůbec náhoda, že komunistický režim se nadále řídil ústavou. Že formálně zaručoval svým občanům stejná práva, jaká měli lidé na Západě. Že pořádal volební divadlo. Potřeboval si totiž sám sobě dodat legitimity. A přitom se nemusel institucí formální demokracie nijak obávat. Jeho jediným skutečným nepřítelem byla totiž svoboda. A ta z těchto institucí zmizela dokonce ještě před únorem 1948.

Svoboda může existovat bez demokracie. Ale skutečná demokracie nemůže existovat bez svobody. Když se z demokracie vytratí svoboda, zůstane z ní prázdná skořápka. Forma bez obsahu. Nástroj k utlačování, nikoli k obraně práv občanů. Kdo zradí svobodu, slouží tyranii.

Zradili jsme svobodu a posloužili tyranii, když jsme po válce zakázali pravicové strany a založili kartel Národní fronty.

Zradili jsme svobodu a posloužili tyranii, když jsme po válce zatočili nejprve s právy Němců, pak s právy kapitalistů a nakonec se všemi našimi individuálními svobodami, které se příčily nově nastupujícímu kolektivismu.

Zradili jsme svobodu a posloužili tyranii, když jsme po válce omezili svobodu podnikat, svobodu vlastnit, svobodu slova.

O naši svobodu jsme nepřišli naráz, ale ve třech krocích. Ty však na sebe navazovaly logicky a neúprosně. Jako dějství tragédie, na jejímž počátku je zaprodání duše.

Zaprodali jsme vlastní duši, když jsme ještě jako svobodní občané přistoupili na ďábelskou smlouvu, na zdánlivě výhodnou, ale ve skutečnosti podvodnou směnu. Vyměnili jsme totiž věčné mravní zásady doslova za kus žvance. To byl onen první tragický krok.

Vzdali jsme se osobní svobody a odpovědnosti a nechali své kroky řídit těmi, kteří nám namlouvali, že zatočí s nepřáteli – vnějšími i vnitřními – a nám tak dají více jistot. Že zatočí s bankéři, průmyslníky, šmelináři, kulaky a umožní tak zvýšit naši spotřebu. Že odhlasují věčný ráj na zemi.

Všichni víme, jak to nakonec dopadlo. Místo jistoty strach z neustálého pronásledování, šmírování a perzekuce. Místo prosperity čím dál zjevnější chudoba a nedostatek. Místo ráje peklo na zemi.

Sami jsme se většinově vzdali své vnitřní svobody. Jakmile se to stalo, bylo už pro komunisty relativně snadné zařídit zbytek. Ovládnout demokratické instituce a zničit v nich zbytky svobody. To bylo druhé dějství tragédie.

Třetí dějství následovalo vzápětí. Pomsta komunistů neušetřila nikoho. Nejprve dopadla na všechny zbývající přátele a obránce svobody. Pak na ostatní občany. Nakonec se uchvatitelé porvali mezi sebou.

V zemi, ze které se vytratila svoboda a s ní odpovědnost a morálka, si nemůže být jist nikdo ničím. Princip demokratického, kolektivního rozhodování svobodu nenahradí. Dnes si odhlasujete, aby se zatočilo s vaším bližním. V zítřejším hlasování zatočí s vámi. Skutečná demokracie nemůže existovat bez svobody.

Když víme, co zlého se stalo, měli bychom si také být vědomi, proč se to stalo. Nebylo to primárně kvůli sovětským tankům, ani kvůli silné a k převratu dobře vycvičené komunistické straně. To bylo důležité, ale ne zásadní. Zásadní bylo, že generace roku 1948 prohrála svůj boj o svobodu.

Každá generace musí totiž svou svobodu vybojovat. Svoboda se musí vždy znovu a znovu obhájit a zabezpečit před novými hrozbami. Nikdo nemá svobodu předem zaručenu.

To musíme mít na paměti i dnes. Musíme mít také na paměti, že o svobodě se nehlasuje. Svobodu nelze žádným hlasováním rozšířit. Ale pouze zúžit. A jak věděl už Platón, demokracie vůbec nezaručuje morálku. Naopak. Demokracie je vždy pouze krůček vzdálena od tyranie. A bez osobní morálky se každé většinové hlasování stává potenciální hrozbou.

V roce 1948 jsme svůj zápas o svobodu prohráli. Co musíme udělat, abychom ho neprohráli znova? Dnešní hrozby jsou jiné. Na hranicích nestojí ruské tanky a komunistická strana není hlavní hnací silou demagogie a nenávisti. Ale jedna věc se nezměnila. Ta zásadní. Opět vše závisí na naší osobní věrnosti svobodě.

Opět vše závisí na tom, jestli uneseme odpovědnost za vlastní život. Nebo jestli svěříme svůj osud do rukou těch, kteří tvrdí, že štěstí se dá odhlasovat. Kteří tvrdí, že většina může všechno. Kteří tvrdí, že co je demokratické, je také správné. Kteří tvrdí, že veřejný zájem a kolektivní práva stojí nad zájmem osobním a nad individuální svobodou. A opět zneužívají situace.

V roce 1945 jsme se vzpamatovávali ze světové války. Nyní se vzpamatováváme ze světové krize. Tehdy nám komunisté namluvili, že za bídu mohou šmelináři a kulaci. Dnešní populisté obviňují liberály a trh. Tehdy mělo být spásou znárodnění výrobních prostředků. Dnes ji přátelé nesvobody a neodpovědnosti vidí ve vyrábění dluhů.

Chceme jim opět naletět a vyměnit svobodu za kus žvance? Chceme opět zradit svobodu a zaprodat duši za iluzi jistoty? Chceme tu opět mít formální demokracii, onu prázdnou skořápku sloužící tyranii většiny? Chceme opět podepsat podvodný kontrakt, v němž se výměnou za vidinu momentálních výhod vzdáme budoucnosti? Chceme opět bolševickou demokracii, v níž nerozhoduje právo jedince, ale vůle většiny?

Totalita opravdu nepotřebuje zničit demokracii. Potřebuje zničit svobodu. Třeba i zneužitím formálních demokratických institucí. Může stejně dobře vítězit tvrdou silou obušků jako měkkou silou slibů. Může být stejně dobře postavena na zastrašování, jako na korupci. Může se stejně dobře prosadit přímou revolucí, kvaziústavním pučem nebo plíživým postátňováním našich individuálních svobod prostřednictvím parlamentní většiny.

Totalita na sebe může vzít prakticky jakoukoli podobu. Jen jedno nemůže. Nemůže zvítězit bez našeho dlužního úpisu. Skutečná demokracie nemůže existovat bez svobody. Z toho ale také plyne, že tam, kde je svoboda, nemá totalita prostor. Pokud se sami nevzdáme své svobody, jsou služebníci nesvobody bezmocní. Je to na nás a jen na nás, zda zločinci dostanou znovu šanci.

Vážený pane místopředsedo Senátu, Vaše Excelence, vážená paní předsedkyně Konfederace politických vězňů, vážení hosté,

je mi ctí a pýchou uvítat Vás všechny zde v tomto ctihodném prostředí na společné mezinárodní akci Senátu Parlamentu České republiky, Úřadu vlády České republiky a našeho ústavu. Z pohledu Ústavu pro studium totalitních režimů jde v případě konference „Zločiny komunismu“ o největší a nejváženější akci tohoto krizí protkaného roku.

Naše instituce existuje pouhé dva roky, nicméně vstoupili jsme na domácí i mezinárodní scénu ve velmi příhodnou dobu. Ve spolupráci s vládou jsme jako jeden z projektů předsednictví České republiky v Radě Evropské unie byli schopni v Bruselu iniciovat vznik Platformy evropské paměti a svědomí, tolik potřebné evropské instituce, jejímž dlouhodobým úkolem bude sjednocovat západní a východní část Evropy v přístupu k naší společné totalitní či autoritativní minulosti.

Nedílnou součástí našeho společného poslání je zkoumání a odhalování komunistických zločinů. Je to součást naší civilizační mise, je to povinnost vůči hekatombám mrtvých obětí komunistických totalitních režimů na celém světě. Nemůžeme v této činnosti polevit, pokud nebudou odhalena jména a souvislosti úmrtí poslední oběti anebo zjištěn poslední viník.

Ať se kdokoliv snaží bagatelizovat tento nelehký úkol, například slovy o politizaci, nutnosti ve jménu budoucnosti neotevírat staré rány, musíme v tomto poslání pokračovat. Pouze touto nelehkou a nanejvýše důslednou cestou totiž můžeme pomoci důsledné obnově vlády práva, důvěry v rekonstrukci svobodného a demokratického ústavního zřízení, schopného zajistit důslednou ochranu lidských práv a osobní integrity všem občanům mj. i před nadcházejícími výzvami budoucnosti.

Aktuálnost našeho jednání potvrdila i nejhorší možná zpráva z Kuby – o včerejším úmrtí politického vězně Castrova režimu Orlanda Zapaty. Dovoluji si Vás proto vyzvat k uctění jeho památky dvěma minutami ticha.

A nyní prohlašuji tuto mezinárodní konferenci za zahájenou.

Nacistický koncentrák, sovětský gulag nebo čínský laogai. Pro bývalého čínského disidenta a politického vězně Harry Wua znamenají tato místa jedno a to samé – místa útlaku zločinných režimů.

Sám v čínských pracovních táborech, tzv. laogaích, prožil 19 let. Za tu dobu prošel dvanácti tábory.

Stejně jako milion a půl čínských intelektuálů i jeho označil komunistický režim za „pravicového zločince“. Odsouzen byl bez řádného soudu na doživotí.

Byl svědkem toho, jak tisíce lidí v táborech umíraly v děsivých podmínkách. Tábory si na svůj „provoz“ musely totiž vydělat samy. Wu tak například musel lovit hady a žáby, aby měl co jíst.

Propuštěn na svobodu byl v roce 1979. V komunistické Číně si ale svobodný nepřipadal. Se čtyřiceti dolary proto odjel začít nový, svobodný život do USA. Věděl, že když bude tvrdě pracovat, povede konečně ten život, po kterém tolik toužil.

Doma ho již nic nedrželo. Jeho otce režim rovněž označil jako „pravicového kriminálníka“. Byl umučen k smrti. Matka spáchala sebevraždu. Mladší bratr se však přidal na stranu režimu, vstoupil do rudých gard. Byl ubit na ulici během nepokojů. Harry Wu tak přežil z rodiny jako jediný.

Ve svém projevu Harry Wu narážel na vztah ostatních zemí ke komunistické Číně. Přestože jsou si světoví vůdci vědomi toho, že jsou v zemi porušována lidská práva, kvůli ekonomické provázanosti svých států s Čínou se k tomuto problému staví spíše vlažně. Jako příklad uvedl nedávné, „velmi opatrné“ přijetí tibetského duchovního vůdce dalajlamy americkým prezidentem Barackem Obamou.

Wu jasně řekl, že „komunismus je zločin“. Dodal, že očistit se od zločinů tohoto režimu je skvělé, ale nesmíme zapomínat na to, že v Číně tento režim vládne dál.

O porušování lidských práv v Číně se Wu stále zajímá. Založil organizaci Laogai Research Foundation, která se věnuje odhalování čínského systému pracovních táborů a i dalšího porušování lidských práv. Do země se několikrát dokonce tajně vrátil. V roce ho zde úřady zatkly a odsoudily k 15 letům vězení. Díky mezinárodnímu tlaku byl ale propuštěn.

V první řadě chci poděkovat našim ctěným hostům, že přijali pozvání na tuto konferenci. Byla to skutečně reprezentativní přehlídka vystupujících, od nichž se můžeme mnohé poučit o podstatě komunistických zločinů, o příčinách, které k nim vedly a o řešeních, která musíme přijmout, abychom zabránili opakování historie.

Děkuji také organizátorům za nápad uspořádat toto setkání. Za to, že jim nešlo pouze o popis minulosti. Ale také o přítomnost, o to, jak se postkomunistické země vyrovnávají se stíny totality. A samozřejmě o budoucnost, o hledání způsobů, jak zabránit další případné ztrátě naší svobody.

Protože o budoucnost a o svobodu nám musí jít především. Historie se nikdy neopakuje doslova. Reálný socialismus ve své konkrétní podobě je minulostí. A praxe současných komunistických režimů se od sebe výrazně liší, často jako oheň a voda. Nevystačíme s pouhým konstatováním, že podstatou komunistických zločinů je odstranění demokracie. Podstatou je především odstranění svobody.

Navíc moderní svět je plný režimů s různou mírou formální demokracie, které nelze nazvat komunistickými, ale rozhodně j eprávem můžeme zvát totalitními, či přinejmenším tvrdě autoritářskými. Společným rysem těchto režimů není ani ideologie, jako v době komunistického bloku, ani otázka hlasovacího práva. Je jím potlačování občanských svobod a lidských práv.

Pokud nám opravu jde o budoucnost, musíme se sice poučit z historie, ale také si musíme dát pozor, abychom se nepřipravovali na minulou válku. Při soupeření dvou bloků s podobnou historií a civilizačním vývojem se zásadním rozlišovacím znakem stala otázka demokracie. V listopadu 1989 stačilo volat „Svobodné volby“. A všichni věděli o co jde, všichni věřili, že vše ostatní přijde samo sebou.

Dnes vidíme, že dokonce ani v evropských zemích ten přechod od totality ke svobodě nebyl tak samozřejmý. Že ne vše se dá zařídit hlasováním v parlamentu. Že fungující demokracie implicitně předpokládá existenci pevných morálních hodnot a vlády práva. Že pro náš svobodný vývoj se ukázala být klíčová integrace do euroatlantických institucí.

Totalita totiž nezničila pouze demokracii. Narušila také náš hodnotový a právní systém. Vytrhla nás ze společenství svobodných evropských národů. Přesto jsme alespoň měli na co navazovat. Ostatně i v době komunismu jsme věděli, kam skutečně patříme a kam se chceme vrátit. Byť ta cesta byla nakonec těžší, než jsme si před dvaceti lety představovali, věděli jsme, či alespoň tušili, kde leží.

U současných tyranských režimů je tomu jinak. Nestačí těmto zemím naordinovat demokracii. Bez úcty ke svobodě a lidským právům, bez vzdělání k morálním hodnotám, bez pevného právního systému jim bude i tak neustále hrozit totalita. Je proto třeba budovat další instituce svobodné společnosti: školy, které vychovávají jak k vědění, tak mravnosti, svobodná média, policii a justici, které udržují právo a pořádek, ekonomickou základnu, která nabídne lidem perspektivu a prosperitu. Samozřejmě to vše musí zastřešit fungující mezinárodní společenství, které je připraveno a ochotno pomoci, případně i vojensky zasáhnout.

Tato konference plasticky ukázala minulost, přítomnost i výhled do budoucnosti. Pokud opravdu chceme bojovat proti všem formám totality, musíme se opřít o občanské svobody a lidská práva. Tím učiníme náš boj efektivním a také legitimním. Efektivním proto, že žádná forma totality, byť se maskovala jakkoli, byť měla za svůj základ jakoukoli doktrínu, či byla zcela neidelologická, se nesnese s lidskou svobodou. A legitimním proto, že lidé jsou sice různí, s různými tradicemi a různým vnímnáním kultury a civilizace. Ale všichni se rodíme svobodní a rovní ve svých právech.

My sami jsme žili čtyřicet let v totalitě. Nyní už žijeme dvacet let ve svobodě. Využujme tyto zkušenosti jak ve prospěch svůj a svých dětí, tak ve prospěch svobody všude ve světě. Děkuji za pozornost.

Předsedkyně Konfederace politických vězňů České republiky na dnešní mezinárodní konferenci Zločiny komunistických režimů označila komunismus za „zhoubnou ideologii, která ničivě poznamenala miliony lidských životů“. Zločiny spáchané během vlády komunistických režimů se podle Kavalírové liší od těch nacistických jen absencí plynových komor. Vyzvala rovněž k pokračování v odhalování a mapování zločinů a stejně tak i k jasnému označení jejich konkrétních pachatelů.

V panelové diskusi na téma komunistických zločinů v zemích bývalého Sovětského svazu, moderované senátorem Alexandrem Vondrou, promluvili místopředseda ruského vědeckého výzkumného centra Memorial Nikita V. Petrov, člen vedení estonského Ústavu historické paměti a ředitel pro výzkum Estonského válečného muzea Toomas Hiio a ředitel pro zahraniční záležitosti Muzea okupace Lotyšska Valters Nollendors.

Nikita V. Petrov se ve svém příspěvku zaměřil především na období vrcholu tzv. „Velkého teroru“ (Velké čistky) probíhajícího na území Sovětského svazu v třicátých letech 20. století.

Během této čistky jen v roce 1937 stalinistický režim odsoudil podle Petrova na 1 100 000 lidí v politických procesech. Statisíce Rusů byly odsouzeny v nepřítomnosti, bez možnosti jakkoliv se hájit, k několikaletému věznění v gulazích nebo rovnou na smrt.

Běžnou praxí režimu bylo v SSSR již od 20. let braní rukojmích nebo vraždění nepohodlných osob. Například na tzv. „seznamech na odstřel“ z let 1937–38 je uvedeno 44 000 jmen. Seznamy schvaloval sám Stalin. Dalšími metodami byly například vedle středověkých způsobů mučení, nucené vysídlování, teror vůči přistěhovalcům, národnostním menšinám či celým národům (např.: Mongolům, Estoncům či Bělorusům). Kvůli umělým hladomorům, dalšímu z mnoha zločinů stalinistického režimu, zemřelo například jen na Ukrajině v letech 1932–33 mezi sedmi až dvanácti miliony lidí.

V závěru svého projevu Petrov položil otázku, zda je možná udělat za historií tlustou čáru, aniž by byly zločiny stalinistického režimu jasně odsouzeny. Upozornil, že Rusko „plíživě směřuje k autoritativním způsobům řízení“ a potlačování nezávislých aktivit občanů. Za problémy Ruska Petrov označil také ospravedlňování Stalinovy mezinárodní politiky nebo omezování přístupu do státních archivů. Důkazem je také zastavení vyšetřování masové vraždy polských vojáků v Katyni. Nejhorším ze všeho ale podle Petrova je netečnost ruských občanů k měnícímu se charakteru jejich státu.

Toomas Hiio připomněl, že pachatelé komunistických zločinů, byť padesát let starých, stále nesou morální odpovědnost. Navíc jsou jejich činy z hlediska mezinárodního práva nepromlčitelné. Odpovědní lidé tak musí být i po letech postaveni před spravedlnost.

Hiio upozornil především na to, že za téměř půl století sovětské okupace Estonska vyrostlo v zemi několik generací lidí, jejichž život komunistický režim tvrdě poznamenal. Tento fakt se do současnosti promítá třeba vysokou korupcí, mnozí si zachovali bývalé nečestné metody i kontakty na pomahače režimu. „Společnost nemusí stavět památníky obětem, nesmí ale uctívat pachatele zločinů,“ řekl Hiio v závěru.

Lotyši byli, dle Nollendorse, během nadvlády stalinistického režimu obětí především masových deportací. Například z 15 000 lidí deportovaných na základě Berijova rozhodnutí v roce 1939 přežila jen pětina. Zemřeli kvůli hladu, nemocem a chladu sibiřského vyhnanství.

V roce 1941 bylo na základě moskevského rozhodnutí deportováno 29 000  lidí – většinou kulaků s rodinami. Ne všichni byli deportováni. Po válce až do roku 1953 bylo uvězněno více než 73 000 osob. Právě brutálnost sovětské okupace způsobila podle Nollendorse pozdější kolaboraci Lotyšů s nacisty. Nollendors se domnívá, že stíhání zločinů komunismu v Lotyšsku v podstatě nepřipadá v úvahu. Jednak kvůli dlouhé době, která mezitím uplynula, a také kvůli tomu, že do Ruska byla převezena většina úředních dokumentů.

Ve třetím panelu mezinárodní konference Zločiny komunismu, moderovaném členkou rady občanského sdružení Dcery 50. let Zuzanou Vittvarovou, se hovořilo o zločinech spáchaných komunistickými režimy v Polsku, Bělorusku, Německu, Maďarsku a na Slovensku.

Władysław Bułhak, z polského Ústavu paměti národa, ve svém vystoupení řekl, že abychom dostáli své povinnosti, je nutné neustá stíhat zločiny proti lidskosti a válčné. Nic by nemělo zůstat utajeno. Stejně, jako by se mělo pokračovat ve vyšetřování zločinů, které na polském národů napáchal sovětský komunistický režim, by se měly ale podle vyšetřit i skutky Poláků na příslušnících jiných národů.

Bývalý vůdce běloruské opozice Zianon Pazniak označil Evropu během vlády nacistických a komunistických režimů za „kontinent hrůzy“. Jako příklad zločinů páchaných sovětským komunistickým režimem na běloruských občanech uvedl Pazniak akce, kdy NKVD přijela uprostřed noci do vesnice, vytáhla lidi z postelí a odvezla neznámo kam. Každou noc byli lidé stříleni. Bez jakýchkoliv soudů. V Bělorusku existuje podle Pazniaka více než deset táborů – míst masových vražd. Když člověk tehdy hledal na ústředí informace o svých příbuzných, potkával se tu s tolika lidmi, že zde musel často ve frontách přespávat.

Docházelo prý i k situacím, že byli popravování ti, kdo rozhodovali o zabíjení jiných. To když se jim nepodařilo plně naplnit normu této „velkovýrobny smrti.“ O popravách tehdy rozhodovaly mimo jiné i tzv. Trojky. Trojčlenné tribunály, které mohly rozhodnout o popravě kohokoliv, aniž by to musely jakkoliv zdůvodňovat.

V závěru vyzval Paznik ke zničení současných „metastáz komunismu.“

Lubomír Morbacher ze slovenského Ústavu paměti národa připomněl ve svém příspěvku, že na Slovensku, přes množství spáchaný zločinů komunismu, zde nebyl zde žádný z pachttelů nepodmíněně odsouzen.

Ředitel Ústavu pro historii maďarské revoluce roku 1956 János M. Rainer označil režimní postup ve své zemi za „státní teror proti společnosti.“ Uvedl, že během revoluce v roce 1956 a při Sovětské invazi do země bylo zraněno asi 20 000 lidí a přes 2600 Maďarů zemřelo. Mezi oběti komunistických zločinů přidal i 160 padlých sovětských vojáků, kteří v Maďarsku bojovali na základě rozkazů z Moskvy.

IV. panel – Zločiny spáchané komunistickými režimy – případové studie států III

Čtvrtý panel konference se zaměřil na zločiny komunismu v konkrétních zemích Evropy. Andreja Valičová, ředitelka slovinského Studijního centra pro národní usmíření, se zaměřila především na zločiny spáchané komunisty v poválečné době. Komunisté přitom na Slovinsku proti svým odpůrcům bojovali už během nacistické okupace země. Tisíce civilistů, často bojovníků proti nacismu ale zároveň i odpůrců komunistů, bylo během války zabito komunistickými partyzány. Teror vyvrcholil po válce.
Konfiskace majetku a pozemků byla jen jedním z prostředků komunistického útlaku. Docházelo i k masovým vraždám. Ve Slovinsku bylo v posledních letech objeveno na 610 masových hrobů obětí komunismu.
Ve vykonstruovaných procesech režim odsoudil k smrti i několik žen, které přežily válku v nacistických koncentračních táborech. Podle obžaloby spolupracovaly s gestapem. U soudu si dělnická třída vyřizovala účtu i s kulaky. Největším problémem režimu zůstala ale katolická církev. Zůstala totiž jedinou fungující organizací. Komunisté tak soustavně likvidovali její členskou základnu. Přes 600 kněží bylo uvězněno, 4 popraveni včetně biskupa Ljublaně Gregorije Rožmana v roce 1946.
Do soudní fáze byly přitom na Slovinsku dotaženy pouze dva případy, nepadla v nich ale žádný rozsudek. Jedním z nich je pokus o odsouzení Mitji Ribičiče, prvního představitele komunistického režimu, který byl postaven před soud. V poválečných letech vypracoval seznam 700 lidí, kteří měli být popraveni.Ribičič stále žije, je obviněn z dvou set čtyřiceti vražd, soudce však shledal, že neexistují důvody pro vedení žaloby, neboť Ribičičovy tehdejší zločiny nebyly ve své době za zločiny považovány. Chyběly navíc svědecké výpovědi.

Prezident Ústavu pro vyšetřování komunistických zločinů v Rumunsku zdůraznil, že při odhalování zločinů komunismu je třeba zaměřit se na konkrétní oběti, protože „zločin začíná tam, kde je oběť.“ Oprea se jako mnoho dalších účastníků konference domnívá, že komunistické zločiny by měly být posuzovány stejně jako zločiny holocaustu a musí být odsouzeny jednotně jako zločiny proti lidskosti.
Marius Oprea řekl, že v Rumunsku bylo popraveno přes deset tisíc lidí. Jejich hroby zatím nebyly mnohdy nalezeny. „Tito lidé jsou v zemi, v neoznačených hrobech. Musíme nalézt jejich těla a vrátit je rodinám.“ Oprea proto soudí, že nepotřebujeme nové teorie nebo zdokonalovat vědecký přístup, ale především v terénu odhalit všechny komunistické zločiny a nalézt jejich oběti. „Nechme vědecký přístup stranou, je samozřejmě důležitý, ale pusťme se do hledání lidského utrpení,“ shrnul v závěru Oprea.

V Bulharsku převzal komunistický režim noc během jediné noci, kdy se komunisté úspěšně provedli převrat. Podle Vasila Kadrilova, ředitele Centra Hannah Arendtové, během této jediné noci bylo zabito 50 lidí, především příslušníků společenských elit. Komunisté se poté pustili do popravování lidí podle předem připravených směrnic. Na vesnících tak popravčí čety zabíjely především učitele, novináře či kněží. Jejich příbuzní si často mysleli, že jsou jejich blízcí pouze dočasně uvěznění, a tak jim nosili jídlo a peníze. Komunisté je v tom často podporovali, když neměli už co donést, dozvěděli se, že jejich příbuzní jsou mrtví.
V Bulharsku bylo takto bez soudního řízení zabito téměř 27 000 lidí.
Proti komunistům v Bulharsku existoval i aktivní ozbrojený odpor tzv. Lesní armády. Tajná policie odhalila přes 100 jejích poboček. Členové byli buď popravování nebo zavíráni do koncentračních táborů. Lesní armáda přišla poté, co komunisté utopili v krvi revoluci v Maďarsku, že se dočkají pomoci ze západu.
Kandrinov zdůraznil, že je nepřípustné, aby přestavitelé států zlehčovaly komunistické zločiny. Připomněl také, že zatímco sověti, kteří sice Bulhary osvobodili od nacicstické okupace, ale zároveň k moci vynesli komunistické režim, mají v zemi památníky, příslušníci Lesní armády nikoliv.
Podobný vývoj jako v přechozích zemích nastal po válce podle Mariny Jeličové, výkonné ředitelky Centra pro mír a informace, i v Srbsku. Komunisté se tu v poválečném období začali vypořádávat s kolaboranty nacistického režimu, přitom ale potírali i běžné obyvatele. Zaměřili se tak například na kapitalisty. Mnoho rodin se rozhodlo prchnout na západ. Na území dnešního Rakouska jich ale tisíce povraždili partyzáni.

Poté, co se na konci 40. let odvrátila Jugoslávie od SSSR, stali se obětí mocenských her i rodiny komunistů, kteří nesouhlasili s politikou. Až deset tisíc lidí tak bylo zavražděno v táboru Goljotok, kde byli internováni oběti souboje dvou soupeřících klik uvnitř komunistické strany.

Sedmému panelu konference Zločiny komunismu předsedal Lászlo Tökés, biskup, člen Evropského parlamentu, prezident Maďarské reformní federace a několika dalších organizací. Demonstrace na jeho podporu v Temešváru v prosinci roku 1989 vyústily v rumunskou revoluci.

Ve svém úvodním projevu Tökés zdůraznil, že nelze používat dvojí standardy při posuzování totalitních režimů. Nacismus a komunismus používaly stejné metody útlaku obyvatel svých i cizích států, dopustily se masových vražd, ruku v ruce rozpoutaly válku...

Připomněl tak postoj Maďarska – to na jedné straně v minulých dnech odhlasovalo zákon, který považuje popírání holocaustu za trestný čin, ale na druhé straně prominulo zločiny z dob komunismu.

Podle Tökése je už samo popírání důsledků komunismu překážkou k sjednocení Evropy. Udělat za minulostí tlustou čáru proto není možné. Pachatelům komunistických zločinů tak nelze odpustit ani z křesťanského hlediska. Církve přesto mají tendenci na tyto zločiny zapomínat. Tökés však připomněl, že pokud někdo žádá odpuštění, musí nejdříve učinit pokání.

Rumunská revoluce, jejíž byl Tökés jednou z hlavních postav, byla podle něj ukradena. Komunisté se vrátili k moci v podobě novodobých politiků, kteří ale byli od začátku zkorumpováni až „do morku kostí“. Selhání politiků v devadesátých letech je důvodem toho, proč nebylo dosaženo spravedlnosti. Mocenská elita se navíc nezměnila. Ti, kdo v novém režimu vládnou a těží z něj, byli prominenty už za režimu bývalého. Komunismus se proto nevypařil, má pouze eurokonformní triko.

V závěru projevu Tökés uvedl, že Česká republika si v tomto ohledu vede lépe než ledajaká země bývalého východního bloku a je potřeba její příklad následovat.

Vytautas Landsbergis – neexistuje žádný „pan Komunismus“

Dalším významným hostem konference, který v rámci jejího sedmého panelu vystoupil, byl Vytautas Landsbergis, bývalý litevský disident, bývalý prezident země a nyní člen Evropského parlamentu.

Landsbergis hovořil především o zločinech, kterých se dopustil sovětský komunistický režim na občanech pobaltských států, a o nevůli současného ruského státu vzít na sebe za tyto činy odpovědnost.

Litva byla stejně jako Lotyšsko okupována Sovětským svazem. V Lotyšsku nastal rudý teror. Tisíce rodin byly deportovány, aby „otročily“ při tvrdých nucených pracích. Tito lidé byli jednoduše naloženi do nákladních vlaků a odvezeni navždy ze země. Podle litevského trestního zákona se jedná o genocidu spadající do kategorie válečných zločinů.

SSSR sice roku 1949 podepsal konvenci o chování států během okupace, ale ve skutečnosti nikdy nehodlal svým formálním závazkům dostát. Šlo tak pouze o jakousi paralelu k  Potěmkinovým vesnicím, jenže tentokrát měly podobu ústavy. Vznikl tak legální systém nezákonnosti.

V pobaltských zemích se zločiny komunismu podle Landsbergise liší od těch páchaných například ve střední Evropě. Prováděla je zde totiž okupační mocnost, ne jejich vlastní lidé.

A i když někteří Litevci bojovali proti tzv. Lesní armádě, bojovali v uniformách sovětské armády. Současné Rusko je tak dle Landsbergisova názoru jedinečné v tom, že se snaží popírat fakt, že Litva byla Sovětským svazem anektována a okupována. Rusko se ale přitom zavázalo k napomáhání osobám, které byly například odvlečeny ze svých zemí. Putinovské Rusko ale jakýkoliv dialog o odškodnění odmítá. Litva tak sama vyplácí kompenzace těm, kteří osiřeli, nebo poskytuje náhrady za zkonfiskovaný majetek. Landsbergis v této souvislosti řekl, že Ruská spořitelna, která dříve konfiskovala peníze Litevců, si do dneška peníze ponechala. Litva proto čeká, kdy se Rusko stane normálním státem, a ne mutantem komunismu. Landsbergis připomněl i incidenty nedávné minulosti. „Někdejší jednotky SSSR napadly naše území v letech 1990 a 1991. Po dvaceti letech se na tento zločin jakoby zapomnělo. Současná ruská politika si ale prý minimálně částečně zachovala svou expanzivní povahu. Rozpíná se stále více právě i v oblasti Baltského moře. Landsbergis proto kritizoval, že evropské země, zejména Francie, obchodují s Ruskem a dodávají mu útočné zbraně.

Litevskou situaci s trestáním pachatelů komunistických zlodějů považuje Landsbergis za podobnou jako v jiných státech. Počet vyřešených případů a usvědčených zločinců je spíše symbolický, nikdo v podstatě ještě potrestán nebyl. Je tu stále příliš mnoho lidí propojených s minulostí. Ti, kteří se účastnili násilností na obyvatelstvu, stále žijí, často ověšení metály.

Přitom někdejší agenti KGB si na těch samých soudech, kde by měli být souzeni, vymáhají lehce odškodnění. Je zvláštní, když se soudci nemají k tomu, definovat válečný zločin. Zjevně zůstalo u moci příliš mnoho starých komunistů.

V závěru Landsbergis zdůraznil, že neexistuje žádný „pan Komunismus“, který by zničehonic vstoupil do místnosti a začal vraždit lidi, kteří v ní sedí. Za komunistickými zločiny proto musíme vidět jasná jména, nejde jen o nějaký přídomek „komunismus“.

Osmý panel závěrečného dne konference Zločiny komunismu zahájila zdravicí bývalá členka evropského parlamentu Jana Hybášková. Vzdala hold všem, kteří žili dlouhou dobu v nesvobodě, ale díky nim můžeme žít dnes svobodně my.

Připomněla také potřebu toho, aby komunismus uznaly všechny evropské státy za součást společných dějin integrující se Evropy a nepovažovaly ji pouze za „nějakou exotickou východní úchylku.“

K odsouzení zločinů komunismu jako zločinů proti lidskosti je podle Hybáškové třeba mezinárodního tribunálu. Ten ale svolává většinou OSN, kde figuruje Rusko i Čína a tudíž je vznik takového tribunálu nepravděpodobný.

Jana Hybášková také vyzvala, aby státy, které se oprostily od vlivu totalitních režimů již před lety, byly dobrým příkladem států, kde tento proces teprve probíhá. Jako příklad uvedla Irák a možná jednou i demokratizaci Číny.

Předsedající panelu Sandra Kalnietová, bývalá lotyšská disidentka a současná členka evropského parlamentu ve svém projevu zdůraznila, že každá evropská vláda musí pochopit nutnost odsouzení veškerých totalitních režimů. Komunismu podle ní patří stejné odsouzení jako nacismu, což si mnoho Evropanů, především ze západních zemí, neuvědomuje. Tyto režimy se ale nesmí vnímat jako odlišné. Zatímco tak, každé malé dítě, ví, že nacismus byl absolutní zlo, o komunismu se takto ale většinou neučí. Nedocházelo by pak k případům, kdy lidé nosí na tričkách například portrét Che Guevary. „Zato Hitlera by si na tričko asi nikdo nevzal,“ řekla Kalnietová.

Contribution of Heidi Hautala, chairwoman of the European Parliament's Subcommittee of Human rights:

Dear participants of the conference Crimes of the Communist Regimes,

I can't unfortunately be present in the conference, as I am taking part on a European Parliament's fact-finding delegation visit to Belarus.

Twenty years after the fall of the Iron Curtain and almost six years after the accession of post-communist countries to the EU, it is natural to ask how one should deal with the past of the communist states. How should we evaluate the actions of the communist regimes behind the Iron Curtain? For me the points of departure are definitely human rights and justice.

It is undisputed that the communist regimes violated human rights, as the Resolution of the Parliamentary Assembly of the Council of Europe of 25 January 2006 states. However, it is not as clear how we should deal with this past.

In my contribution I will touch upon the question of the power of interpretation, the need for a free and tolerant public debate, the complex issue of transparency and the diverse roles of politicians and researchers in Vergangenheitspolitik.

The question is: who interprets the truth?

The politicians have a great responsibility in interpreting the “truth”. How do we see our past and how does it influence the present? The one, who has the power to tell us what the true state of our society is, also has the political power.

I would like to emphasize that assessing this question can not be made just from a legal point of view. Instead, in my view the historical and political side of the question cannot be over emphasized. As said, the interpretation and reconciliation of the past is eventually always a matter of debate on whose version on the course of events is “right”. It can also be seen as an issue about the right to speak up: who has the right to speak up, say what and about whose past.

In German academic discourse there is a concept “Deutungshoheit”, which means “the power of interpretation”. It is a hegemonic mandate which allows one to dictate “the right way” to see historical events and to interpret them to have rather powerful meanings. Both the victims and the offenders seek to gain that position and, via that, a justification for their own interpretation of the past.

Even if the dealing with the past does not achieve any ultimate goal, such as reconciliation, debate as such is already success in itself.

A Finnish historian, an outstanding specialist of the history of GDR, Seppo Hentilä has stated: “The societal consensus is not the yardstick for the solidity of democracy. More important is the capability to tolerate differences of opinion and handle them in a non-violent way. The stronger the democracy in the country, the more critical, open and tolerant is its way of dealing with the past.”

In essence this means, that one single group should not claim to have the exclusive right to interpret the truth, but space should be given for open and diverse public debate. Even if objective interpretation of historical facts is not possible and objective narratives of the past events do not exist, academic historians can use scientific tools to study the past and thereby try to achieve as objective results as possible. Thus, the role of academic research is crucial in the mastery of history. It is also crucial to understand that research into past events is continuous, as new layers inevitably unfold in the process.

What do we then need?

We need a comprehensive scientific account of the wrongs committed by the communist states. These injustices need to be assessed via an unrestrained dialogue in order to find the best possible solutions. The goal of this process should be reconciliation within the post-communist societies and strengthened European integration across the former East-West divide.

Furthermore, as the objective of the process is to attain more unified and harmonious society, there has to be room for self-criticism of the offenders. Indeed, one criteria of the success of Vergangenheitspolitik is whether the offenders are able to speak out also outside courtrooms.

It is important to note, that only the fact that somebody has been working in the machinery of a totalitarian regime does not suffice to prove the person guilty. Such fact needs to be further defined, how the person was involved with the regime and why. Moreover, those found guilty should be encouraged to also look into this issue by themselves. As, the late President of Estonia, Lennart Meri, wisely said: "We can forgive, but we can never forget."

All in all, a multifaceted view of the events of the past is needed. Democratic systems guarantee the best grounds for such a view. However, interpretation of historical facts should never be imposed by simple majority decisions by parliaments.

What about transparency?

In this context there are two differing views as to how the archives should be used. Some consider that all of the documentation should be accessible for every person, whereas others believe that access to areas of privacy should be more restricted and data protection fully respected.

I personally belong to those who see some problems with the radical openness of the data and maximal opening of the archives. For example, documents stored by security structures can be misleading and it may be wise to open the archives first to a restricted group of qualified academic and scientific researchers. Not least should we also remain mindful about the fact that the unrestricted public access to documents can be distressing for the victims.

All this does not mean that we should not make a genuine effort towards opening up archives, only that steps must be taken to ensure that this process will not be abused for political witch-hunts.

In this vein, there should be a clear legal framework regulating access to documents held in the archives of internal security services, secret police and intelligence agencies. I also emphasize here that such documents must be available, in general, in their broad context as an uncritical and random exposure of this kind of data based on its digitalisation may not help to understand the complexities of the past.

Indeed, one can argue that access to documents is just a starting point. Objective and thorough analysis is needed to reach conclusions. This should be done with the help of academic historians and other researchers. This makes the process more accountable and professional and thereby helps in avoiding uncritical tabloid journalism. The politics of the past should not instrumentalize the past for politics.

What is the role of politics?

As said, politicians have an enormous responsibility in interpreting the truth about the past events. Politicians can also make specific decisions to help reconciliation with the past. For example when in Switzerland there was a big debate about the country's role in the Second World War, it was decided that all the relevant archives would be opened to a foreign academic researcher group.

Moreover, in this field best practices should always be shared with other countries. In this regard, for example Norway and Sweden are excellent examples for other countries on the benefits of opening up the archives of secret police. In those countries the activities of the secret police after the Second World War have been in depth researched. These initiatives were made by the parliaments and the victims were given access by law to their own data in the archives.

High quality debate about the past events and reconciliation transfers into the society most often via mediums such as the press and school books. For this reason the content of school books is a deeply important. It can become a matter of fierce political dispute. Civic education should promote critical thinking instead of simplified dichotomies.

Politicians can make significant decisions concerning past events on the basis of initiatives arising from the civil society. For example, in Finland, a book by Elina Sana claimed that there were more Jews delivered to Nazi-Germany in the Second World War than had been earlier estimated. This claim attracted international attention and triggered a perceptive debate in Finland. As a result the Finnish government decided to start a project called "Finland, prisoners of war and extraditions 1939-1955".

What could be the role of European parliament and the European Union?

Whereas the core objective of the European integration process is to ensure respect for fundamental rights, democracy and the rule of law (POISTO: in the future), it is highly appropriate role for EU to contribute to integration of the post-communist societies into common European heritage.

So far EU has been unfortunately unable to close the historical gap between Eastern and Western Europe. How can we ever achieve progress in integration in Europe where violations of fundamental rights remain unsettled?

Existing platforms should be more used, such as UN or the Council of Europe. The resolution of the European Parliament on European Conscience and Totalitarianism from April 2009 has many elements for EU to build on:

• Initiatives for documentation and activities of non-governmental organisations that are actively engaged in researching and collecting documents should be supported financially.
• The resolution also calls for a Platform of European Memory and Conscience to provide support for networking among national research institutes specialising in the subject of totalitarian history. A pan-European documentation centre for the victims of all totalitarian regimes should be created.
• It also calls for the strengthening of the existing relevant financial instruments with a view to providing support for professional historical research.

Finally,

I am convinced that the awareness of history is one of the key preconditions of avoiding violations of human rights in the present and future. Societies that neglect the past have no future.

Europe will not be duly united unless it is able to form a common view and understanding of its history through an open dialogue.

As the European Parliament has stated in its resolution of 2 April 2009, no political body or political party should have a monopoly on interpreting history.

Learning from the past lessons can guide in the present and towards the future. For example, the war against terrorism has led to grave violations of human rights and international humanitarian law. The European Parliament considers that those EU Member States linked to the CIA renditions and illegal detentions in secret prisons on European soil must carry out investigations concerning the allegations and hold those responsible accountable.

As the national security services are engaging increasingly and inevitably more into the transnational cooperation, the question of who supervises them remains. Britain's most senior judges ordered the government to reveal evidence of MI5 complicity in the torture of the British resident Binyam Mohammed. The protection of relations between secret services is not anymore a valid reason to not to publish these files. This ruling matters for two important reasons; the citizens have the right to know and this is an important form of public scrutiny.

To conclude, it has to be guaranteed that rule of law is followed, not only with regards the events taking place today but with regards the past events. That is why our Subcommittee on Human Rights gives a great attention to further developing international justice and accountability.

Panelisté desáté části konference se zamýšleli především nad nejvhodnější podobou zamýšleného mezinárodního tribunálu pro odsouzení komunistických zločinů.

Přednášející vycházeli ze svých bohatých zkušeností, dříve působili v mezinárodních soudech zabývajících se válečnými zločiny. Ivana Janů, soudkyně Ústavního soudu, promluvila nejdříve o Norimberském procesu a srovnala jeho efektivitu s mezinárodním tribunálem pro bývalou Jugoslávii, kterého byla členkou.

• Ivana Janů: Mezinárodní spravedlnost: tribunály OSN, Jihoafrická Komise pravdy a usmíření

O Mezinárodním trestním tribunálu pro Rwandu, promluvila zase jeho bývalá rumunská spolupracovnice Alexandra Mihalceaová. Konference se i účastnil, vůbec poprvé na území České republiky, i člen jihoafrické Komise pravdy a usmíření Ntsiki Sandi.

Doktor Sandi řekl, že vyrovnat se s minulostí je nesmírně obtížný úkol. Nelze ho však „zamést pod koberec.“ Bez pravdy, i ve své ošklivé podobě, nemůže dojít k usmíření. Při odhalování zločinů, ať už spáchaných apartheidem, či komunismem, je podle Sandiho hlavním cílem ne se mstít, ale spolupracovat.