Marie Piherová (1925)
Marie Piherová se narodila 7. srpna 1925 v rolnické rodině Štěchů ve Velkém Boru. Její otec byl někdejší legionář za První republiky svobodně hospodařící na vlastním statku. Už během protektorátu však došlo ke změnám. Byly zavedeny povinné dodávky potravin a rolníci museli většinu potravin odevzdávat státu. Štěchovi si proto ukryli část obilí v podzemní sýpce zakopané na rodinném poli. Pamětnice při té příležitosti srovnává systém dodávek za nacismu 40. let a za komunismu 50. let. Podotýká, že zatímco za nacismu měli rolníci právo zanechat si nezbytné minimum nutné k obživě vlastních rodin, za komunismu museli odevzdat předem určené množství výpěstků i přesto, že jim pak na stole třeba nic nezbylo. Takto perzekvováni byli především větší sedláci.
Po válce se paní Marie provdala za rolníka Josefa Piheru z nedaleké vsi Jetenovice. Oba plánovali společné hospodaření, a tak si začali v roce 1947 pořizovat hospodářské vybavení. Těšili se na budoucnost ve svobodném zemědělství založeném na dobrovolné družstevní výpomoci. Ostatně vzájemná spolupráce zemědělců například v podobě výpůjček techniky byla do té doby na vesnici běžným jevem. Brzy však přišlo vystřízlivění v podobě státem oficiálně vyhlášené kolektivizace venkova. V Jetenovicích se tomuto kroku většina rolníků bránila. I z toho důvodu první pokus o založení JZD v roce 1952 dopadl neslavně. Družstvo prvního typu, kdy ještě nedocházelo k rozorávání mezí, bylo založeno jen na oko, a poté co prezident Zápotocký veřejně vyzval ke svobodnému zakládání JZD, všichni rolníci z Jetenovického družstva vystoupili. V té době fungoval také přídělový systém potravin a paralelní volný trh. Ceny na něm ovšem byly diametrálně vyšší, pročež některé rodiny strádaly. U mnohých neměli ani cukr nutný k výživě dětí. Pamětnice vzpomíná na nouzi tehdejších let a asociální systém nespravedlivých potravinových přídělů a zemědělských dodávek. Situace na venkově byla oproti dotovaným a rozvíjejícím se městům kritická. Ve vesnicích panovala opravdová nouze, což pamětnice dokládá přiblížením osudů některých lidí mladší i starší generace.
V roce 1954 došlo k nebývalému lokálnímu protestu proti praktikám režimu, když při volbách do obecního zastupitelstva jetenovičtí odmítli volit předepsané kandidáty. Volby se pak musely pod přísným dohledem z okresu opakovat. V polovině 50. let se obnovil i nátlak státu na české rolnictvo za účelem úplné kolektivizace venkova. Získáni nebo zničeni měli být především větší rolníci, a tak právě oni byli nejvíce postiženi. V Jetenovicích byl největším sedlákem rolník hospodařící na 26 hektarech půdy. Kvůli této výměře byl označen za kulaka a došlo k pokusu o jeho vystěhování. I díky protestu Marie Piherové, která obhajovala hospodářovy schopnosti a jeho přínos pro vesnici, k odsunu nakonec nedošlo. Okresní pověřenec p. Vondřich, který byl postrachem celého kraje, zdeptaného sedláka tedy alespoň přinutil k tomu, aby obcházel ves a přemlouval lidi ke vstupu do družstva.
K jeho založení došlo v Jetenovicích v roce 1957 paradoxně na popud rolníků s největšími výměrami; malozemědělci ještě dlouho zůstávali mimo JZD. Důvodem byl značný nátlak právě na sedláky a ztráta jejich víry ve změnu společenských poměrů. Jakmile se stalo družstvo většinovým, tedy obhospodařovalo více než padesát procent rozlohy půdy, kolektivizační nátlak ve vsi polevil.
V Jetenovickém družstvu bylo zpočátku zaměstnáno kolem 40. lidí, ale postupně jejich počet klesal. V šedesátých letech pak nastala další fáze kolektivizace v podobě spojování jednotlivých JZD do větších zemědělských podniků. Jetenovické družstvo bylo přičleněno k JZD Velký Bor, což místní přivítali, neboť se jim zvýšily platy. Platová jednotka totiž s postupným budováním družstva a spojováním zemědělských podniků získávala stále větší hodnotu. Ostatní rolníci do JZD vstupovali během 60. let podle toho, jak slábnul jejich vztah k půdě a předávání rodového dědictví. Zlom nastal po roce 1968, kdy si všichni občané uvědomili, že k žádné změně již nedojde, a proto upnuli své úsilí k rozvoji JZD. I paní Piherová vstoupila do jeho výboru, ale kvůli většinovému zastoupení členů KSČ nedokázala s menšinou nezávislých nic prosadit. Přesto jeden z rolníků v obci hospodařil soukromě až do poloviny sedmé dekády. Ve vsi však dlouho existovalo i záhumenkové zemědělství, kdy každý člen JZD mohl soukromě hospodařit na přiděleném půlhektaru půdy. Mnozí venkované také chovali omezené množství vlastních domácích zvířat, aby si přilepšili k družstevnímu platu. K postupnému úpadku družstevních záhumenek docházelo v závislosti na zvyšování platů a životní úrovně venkovského obyvatelstva.
Zatímco po válce žilo v Jetenovicích 180 lidí, někteří i kvůli kolektivizaci zemědělství odešli za prací do měst. Dnes má obec 110 obyvatel a v družstvu připojeném k velkoborské farmě pracují pouze tři lidé. Manžel pamětnice, pan Josef Pihera, zemřel v roce 1995. S kolektivizací se nikdy nesmířil a jakousi trpkost z toho, co se odehrálo v 50. letech v sobě nosil až do konce života. Jeho syn Josef ml. k tomu dodává, že po roce 1990 po obnově soukromého hospodářství zatoužil v Jetenovicích málokdo. I on se zemědělství v podobě chovu daňků a ovcí věnuje pouze doplňkově. Změněný charakter zemědělské práce, nedostatek kapitálu, přetržená tradice i nároky na technické vybavení farem rozsáhlejšímu návratu venkovanů k zemědělskému podnikání zabránily.
Fotografie z natáčení
Pro přehrání videa musíte mít ve svém prohlížeči nainstalován Adobe Flash Player a povolen JavaScript.
Datum natáčení 3. dubna 2009
