Ludvík Smolka
Narodil se 23. února 1926 ve Vřesině na Hlučínsku. Rodina Smolkových zde vlastnila menší hospodářství, otec Teofil si ještě přivydělával hrou na varhany po místních kostelech. Po ukončení obecné školy nastoupil Smolka na gymnázium v Hlučíně. V říjnu 1938 vstoupilo do Hlučína německé vojsko a zdejší území se stalo součástí německé Třetí říše. Studium nedokončil z finančních důvodů, a proto se na učňovské škole v Ratiboři vyučil krejčím. Poté několik měsíců pracoval v Opolí.
V srpnu 1943 nastoupil k Říšské pracovní službě ve Wadowicích, ale už v říjnu 1943 byl povolán k jednotkám protiletecké obrany v Gliwicích. Následně absolvoval výcvik na palubního střelce pro letadla Junkers Ju-88 u Luftwaffe v Heiligenbeil (dnes Mamonovo) nedaleko Kaliningradu. Když byla bombardovací peruť kvůli nedostatku pohonných hmot rozpuštěna, byl převelen k 21. polní divizi Luftwaffe, s níž bojoval na východní frontě v oblasti Pobaltí. Dne 25. srpna 1944 byl před městem Wenden (dnes Cēsis) v Lotyšsku zraněn. Nejdříve jej převezli do Rigy, pak lodí do Gdaňsku a následně do vojenského lazaretu ve Vratislavi. Až do února 1945 se léčil v lazaretu v Göttingenu. Tehdy byl znovu povolán ke své jednotce do přístavu v Libau (dnes Liepaja) v Lotyšsku, kam doplul s poslední německou lodí, které se podařilo doplout. Bojů o Kurónsko se účastnil až do uzavření příměří. U lotyšského Tukumu padl 15. května 1945 do sovětského zajetí.
Němečtí váleční zajatci byli následně odvlečeni do velkého sběrného tábora nedaleko Rigy, část z nich byla po několika dnech přemístěna do lágrů u Talinu. V dalších letech pracovali na různých místech Estonska, např. v továrně na výrobu ručníků v Narvě nebo na těžbě dřeva poblíž Talinu. Smolkovi se ale po čase podařilo uchytit jako táborový krejčí a švec. V roce 1948 byl společně s několika dalšími vězni převezen do tábora u města Krasnoje Selo, nacházejícího se zhruba 40 kilometrů od Leningradu (dnes Petrohrad). Odsud byl odeslán k nedalekému Palpušskému jezeru, kde váleční zajatci pracovali v lese. Díky své dobré ruštině se brzy stal tlumočníkem a mohl dokonce jezdit bez dozoru do Krasnoje Sela prodávat některé potraviny. Zanedlouho ale byli váleční zajatci přemístěni do Petrohradu, kde se nacházela řada menších táborů, z nichž chodili pracovat do továren a skladů na předměstí.
Teprve čtyři roky po válce se Smolkova rodina dozvěděla, že je stále naživu. Poslem dobrých zpráv byl přítel, který se ze sovětského zajetí vrátil o rok dříve. Na sklonku roku 1949 se i on dočkal propuštění. Po třech týdnech cesty dorazil transport bývalých německých válečných zajatců do Frankfurtu nad Odrou; v Německu strávil ještě několik následujících měsíců a konečně 1. května 1950 přijel do rodné Vřesiny. Téměř vzápětí ho československé úřady povolaly na práci v dolech, kde musel pracovat rok a půl.
Když v srpnu 1951 znovu získal československé státní občanství, musel od listopadu 1951 do začátku března 1952 vykonat základní vojenskou službu v československé armádě, konkrétně u 3. pěšího pluku v Malackách. Ironií osudu bylo, že jej kvůli jeho válečným zkušenostem vybrali na pozici velitele družstva. V civilním životě pracoval až do odchodu do důchodu jako zedník.
Pro přehrání videa musíte mít ve svém prohlížeči nainstalován Adobe Flash Player a povolen JavaScript.
