Klement Gottwald
* 23. 11. 1896 Dědice
† 14. 3. 1953 Praha
Narodil se jako nemanželský syn zemědělské dělnice, do jeho devíti let jej však vychovávali příbuzní. V letech 1908 – 1914 pobýval ve Vídni, kde se vyučil truhlářem. Již v šestnácti letech vstoupil do sociálně demokratické mládeže a Dělnické tělocvičné jednoty. V roce 1915 narukoval do armády a účastnil se bojů na východní a italské frontě (v roce 1916 byl na východní frontě zraněn). V létě 1918 se nevrátil z dovolenky a konec války strávil jako dezertér.
Bezprostředně po vzniku Československa se přihlásil do právě vznikající československé armády, v jejíž řadách zůstal až do roku 1920. Po odchodu z armády začal pracovat jako truhlář v továrně Tusculum v Rousínově. Zde působil jako tovární dělnický důvěrník, jednatel místní organizace sociálně demokratické levice a starosta rousínovského okresu Dělnických tělocvičných jednot. Zakládal KSČ na Rousínovsku, patřil k tamním prvním členům komunistické strany. Součástí jeho činnosti bylo i převedení sociálně demokratických tělovýchovných organizací pod vznikající komunistickou Federaci dělnických tělocvičných jednot.
V září 1921 se stal profesionálním funkcionářem KSČ a odešel jako stranický pracovník na Slovensko. Nejdříve působil v Banské Bystrici, kde vedl časopis Hlas ľudu. Od září 1922 žil ve Vrůtkách a redigoval Pravdu chudoby, ústřední list KSČ na Slovensku. Působil taktéž ve stranické mládeži a tělovýchovném hnutí. Byl jednatelem slovenské župy Dělnických tělocvičných jednot a v lednu 1922 se podílel na založení jejich měsíčníku Spartakus, který redigoval.
Na začátku roku 1924 se spolu s redakcemi jím vedených slovenských stranických tiskovin přestěhoval do Ostravy. Zde se z některých mladých stranických funkcionářů začala formovat budoucí opoziční skupina hlásající důslednou bolševizaci KSČ. Na III. sjezdu KSČ v září 1925 byl zvolen do politbyra a ústředního výboru, čímž se dostal do nejvyšších pater stranické hierarchie. V těchto funkcích jej potvrdil také IV. sjezd KSČ konaný v březnu 1927.
V květnu 1926 se dostal do Prahy, kde byl ve stranické centrále pověřen vedením agitačně propagačního oddělení. V druhé polovině dvacátých let se stal vedoucím představitelem levé opozice, která usilovala o důsledný rozchod se sociálně demokratickou minulostí a bezvýhradné přijetí radikálních a dogmatických koncepcí prosazovaných v Kominterně Stalinem a jeho přívrženci. Z bouřlivého a komplikovaného vnitrostranického konfliktu vyšla vítězně právě skupina vedená Gottwaldem, která na V. sjezdu strany v únoru 1929 ovládla vedení KSČ. Klement Gottwald se stal faktickým vůdcem komunistické strany. Zastával také vysoké funkce v Kominterně, roku 1928 byl zvolen do exekutivy Kominterny, o rok později se stal členem jejího prezidia.
Pod Gottwaldovým vedením se komunistická strana v první polovině třicátých let pustila do ostrých konfrontací se zbytkem politické scény a státním aparátem. Mnohdy zcela kontraproduktivní radikalismus způsobil značný odliv členstva a stranu dovedl až na samou hranici legality. Negativistická politika vyvrcholila na jaře 1934, kdy v souvislosti s prezidentskou volbou KSČ vydala leták Ne Masaryk, ale Lenin!, na což státní aparát zareagoval vydáním zatykače na Klementa Gottwalda, Václava Kopeckého, Josefa Krosnáře a Josefa Štětku.
V létě 1934 Gottwald unikl před trestním stíháním do Moskvy, kde se zapojil do práce v nejvyšších složkách aparátu Kominterny. Patřil k okruhu spolupracovníků Georgi Dimitrova, kteří se podíleli na přípravě tezí předložených a schválených na VII. kongresu Kominterny v létě 1935. Kongresová usnesení znamenala zásadní změnu v politice komunistických stran, které se nyní měly orientovat na spolupráci s demokratickými politickými subjekty při společném postupu proti fašismu. Na kongresu byl Gottwald zvolen do EKI, jejího předsednictva i sekretariátu.
Do Československa se vrátil na začátku roku 1936 díky amnestii udělené u příležitosti prezidentské volby v prosinci 1935. Ihned se zapojil do vzrušeného vnitrostranického dění, když zahájil kampaň proti pravicovému oportunismu, jehož předními exponenty měli být zejména Jan Šverma, Rudolf Slánský, Otto Synek a Stanislav Budín. Gottwaldův obsáhlý článek Za správné uplatnění linie VII. kongresu Kominterny publikovaný 13. 2. 1936 v Rudém právu odstartoval veřejnou kampaň, kterou vyvrcholil zásah proti Švermovu vedení probíhající v Kominterně a ve stranickém aparátu již od konce prosince 1935. Tato kampaň definitivně upevnila Gottwaldovo vedoucí postavení ve vedení KSČ, což potvrdil také VII. sjezd strany v dubnu 1936.
V letech 1936 – 1937 působil střídavě v Praze a v sekretariátu EKI v Moskvě. V Československu byl aktivní zejména během mnichovské krize, kdy se KSČ pokoušela o prosazení vlastní koncepce obrany ČSR. Již 9. 11. 1938 odešel do exilu do SSSR, kde působil až do roku 1945.
V Sovětském svazu Gottwald nejdříve pobýval v Moskvě a po její evakuaci před postupující německou armádou v Ufě. Udržel si post vedoucího představitele československých komunistů a z této pozice vystupoval také při jednáních s Edvardem Benešem a dalšími zástupci londýnského exilu. Na konci března 1945 se podílel na vypracování Košického vládního programu a 1. 4. 1945 byl jmenován náměstkem předsedy první vlády Národní fronty a zvolen předsedou Národní fronty.
Po návratu do osvobozeného Československa byl jakožto předseda KSČ (ve funkci od roku 1945) jedním z předních československých politiků, od roku 1945 zasedal také jako poslanec v Národním shromáždění. Po volbách v roce 1946 byl 2. 7. 1946 jmenován předsedou vlády. Měl zásadní vliv na programové směřování KSČ a sehrál klíčovou roli při cestě KSČ k převzetí moci v únoru 1948. 14. 6. 1948 byl zvolen prezidentem republiky.
Jako nejvyšší představitel KSČ a Československa sehrál rozhodující roli během prvních let budování komunistického režimu v Československu. Nese značnou část zodpovědnosti za nezákonnosti vrcholného stalinismu. V posledních letech života se na jeho politické činnosti podepsal také zhoršující se zdravotní stav a vzrůstající problémy s alkoholem. Zemřel 14. 3. 1953 v Praze, krátce po návratu ze Stalinova pohřbu v Moskvě.
