Jan Šverma
* 23. 3. 1901 Mnichovo Hradiště
† 10. 11. 1944 hora Chabenec (Nízké Tatry)
Pocházel z rodiny advokáta. Po absolvování gymnázia nastoupil ke studiu práv na Karlově univerzitě (studia zanechal nedlouho před dokončením). V roce 1921 vstoupil do KSČ a aktivně se zapojil do politického života. Působil ve Svazu komunistické mládeže Československa - nejprve jako člen obvodního vedení v Praze-Karlíně, postupně se však zařadil mezi přední funkcionáře československého Komsomolu. Vystupoval na veřejných shromážděních a přispíval do komunistického tisku. Do širšího povědomí se v KSČ dostal během diskuse před jejím II. sjezdem v roce 1924. Téhož roku byl stranickým vedením vybrán jako redaktor do Večerníku Rudého práva. Kromě toho byl zvolen do ÚV Svazu komunistické mládeže.
V roce 1925 byl zvolen do Krajského výboru KSČ v Praze. Zastával také další stranické funkce – vyučoval na krajské škole komunistické mládeže v Praze a vydával a vedl časopis Avantgarda. V květnu 1926 jej strana poslala do Moskvy na dvouleté studium v Mezinárodní leninské škole, která měla za úkol školit budoucí přední funkcionáře komunistických stran. V Moskvě se v létě 1928 jako člen delegace KSČ zúčastnil VI. kongresu Kominterny. V září téhož roku se vrátil do Československa, kde se jako člen Gottwaldovy skupiny zapojil do vrcholícího vnitrostranického konfliktu. Na V. sjezdu KSČ v únoru 1929 byl zvolen do ÚV KSČ a do politbyra. Také se stal vedoucím odborového oddělení ÚV KSČ.
Na začátku třicátých let se věnoval především záležitostem odborů. V květnu 1929 byl zvolen za člena kolektivního vedení Ústředny průmyslových svazů. V srpnu 1930 stál v čele československé delegace na V. kongresu Rudé odborové internacionály v Moskvě, kde byl zvolen do výkonného výboru této organizace. O rok později přednesl hlavní referát na IV. sjezdu Rudých odborů. Zabýval se také problematikou marxistické teorie, především ve vztahu k národním dějinám – v roce 1933 vydal studie Česká otázka ve světle marxismu a Rok 1848 v Čechách.
V létě 1934 se po nuceném odjezdu Klementa Gottwalda do Moskvy (unikl tak policejnímu stíhání za protistátní činnost) Šverma spolu s Rudolfem Slánským stali faktickými vůdci KSČ. Jan Šverma měl na starosti formulaci politické programatiky komunistické strany. Pod Švermovým a Slánského vedením se KSČ dařilo postupně opouštět politické ghetto do kterého se zahnala svou vyhroceně negativistickou politikou v letech 1929–1934.
Vrchol Švermova působení ve vedení KSČ nastal v roce 1935. V květnu byl zvolen poslancem Národního shromáždění, v červenci a srpnu se v rámci československé delegace zúčastnil VII. kongresu Kominterny v Moskvě (byl zvolen kandidátem EKI). Na podzim 1935 se pokusil v československých podmínkách aplikovat závěry VII. kongresu. Formuloval program spolupráce komunistů s dalšími levicovými a středovými politickými subjekty motivovaný nebezpečím fašismu, především ohrožením Československa ze strany nacistického Německa. Jedním z výsledků Švermova působení v čele KSČ byla např. komunistická podpora obranného rozpočtu a především hlasování komunistů pro Edvarda Beneše při volbě prezidenta v prosinci 1935.
Politika Švermova vedení narazila na odpor Kominterny. Šverma se Slánským byli obviněni také z nerespektování moskevských direktiv. Na počátku roku 1936 proběhla v rámci KSČ kampaň proti pravicovému oportunismu (tedy proti politice Švermy a spol.), v jejímž rámci přednesl Šverma několik ponižujících sebekritik. Také byl zbaven funkce v sekretariátu KSČ.
Přestože bylo Švermovo působení v čele KSČ podrobeno těžké kritice, zůstal nadále v nejužším vedení komunistické strany. Od ledna 1936 až do zastavení činnosti KSČ v říjnu 1938 zastával funkci šéfredaktora Rudého práva. Na VII. sjezdu strany v dubnu 1936 byl opět zvolen do ÚV KSČ. V srpnu 1937 vedl delegaci poslaneckého klubu KSČ při návštěvě republikánského Španělska. V době mnichovských událostí působil jako šéfredaktor Rudého práva v nejužším vedení KSČ.
Na konci listopadu 1938 odjel do Moskvy, odkud byl v květnu následujícího roku vyslán do Paříže na práci v zahraničním sekretariátu KSČ. V říjnu 1939 odjel z Francie do Jugoslávie. V lednu 1940 odcestoval ilegálně z Jugoslávie a přes Bulharsko se dostal zpět do SSSR.
V Moskvě pracoval v exilovém vedení KSČ (byl jediným jeho členem, který zůstal v Moskvě i v době jejího bezprostředního ohrožení německou armádou). Působil také v zahraničním sekretariátu Kominterny a ve Všeslovanském výboru. Své novinářské zkušenosti uplatnil jako komentátor československého vysílání moskevského rozhlasu a přispěvatel různých periodik. Od srpna 1943 byl členem redakční rady čtrnáctidenníku Československé listy. Během moskevského exilu se zabýval také problematikou slovanství a jeho vztahu k Českým zemím, své názory k tomuto tématu shrnul v článku Slovanská myšlenka v české politice (1943).
28. 9. 1944 byl moskevským vedením společně s Rudolfem Slánský vyslán na Slovensko, kde probíhalo Slovenské národní povstání (přes to, že byl již delší dobu vážně nemocen). Zde působil jako člen Válečné rady při Hlavním partyzánském štábu. Po porážce povstání při ústupu povstaleckých jednotek do hor 10. 11. 1944 tragicky zahynul při přechodu hory Chabenec.