Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Paměť a dějiny totalitních režimů » Účastníci protikomunistického odboje a odporu 1948–1989 » František Korbel (1920)

František Korbel se narodil 7. 10. 1920 do rolnické rodiny v Hodětíně v jižních Čechách a jak sám říká, už tehdy mu sudičky prorokovaly dlouhý život a „zelené výložky“. Jeho otec byl nimrod a František jeho nadání zdědil. Nastoupil na lesnickou školu a v roce 1944 odmaturoval. Po krátkém zaměstnání u hraběte Harracha se dostal na Šumavu, kde bylo třeba obsadit pracovní pozice po odsunutých Němcích. Pro mladé lesáky byla tehdejší situace výhodná, neboť jim zajišťovala rychlou kariéru. František Korbel se brzy stal polesným a působil u fořta ve Strkově. Při své práci se setkával jak s Němci, kteří nebyli vysídleni, tak i s rumunskými reemigranty. Jak sám říká, na Šumavě tehdy pobývala nesourodá směska lidí.

Coby dobrý znalec lesního terénu se pan Korbel dostal do kontaktu s agentem chodcem. Jednalo se o Vladimíra Lutovského z Tábora, který pracoval pro západní zpravodajskou službu a pašoval přes hranici různé zásilky. František Korbel mu při této činnosti občas asistoval a sloužil také coby „tajný pošťák“ doručující zásilky do českého vnitrozemí. Zajímavé jsou jeho vzpomínky na rakouské pohraničníky, kteří pomáhali českým utečencům při přechodu hranic.

K zatčení Františka Korbela došlo až v roce 1953 při jeho cestě do Prahy. Při poklidné cestě k zubaři byl nic netušíc osloven příslušníky StB, zadržen a převezen do vazební věznice v Českých Budějovicích. Až tam se dozvěděl, že se přišlo na jeho „pošťáckou aktivitu“ a z čeho je tedy obviněn. Rozsudek zněl: velezrada. Nejdříve dostal 10 let, následně 15. Jak podotýká, výslechy v dané době už nebyly tak násilné jako na začátku 50. let. S násilím vyšetřovatelů proto žádnou osobní zkušenost nemá. Pamětník popisuje situaci na vězeňské cele, kdy se rozlišovalo mezi kriminálními a politickými vězni a on se musel vyhýbat tzv. bonzákům nebo-li donašečům. Na druhou stranu, charakter některých dozorců byl mnohdy překvapující – v pozitivním slova smyslu. Pobyt ve věznici a následně v uranových lágrech byl podle slov Františka Korbela jakousi „vysokou školou života“. Přečkat mu ji pomáhaly i občasné byť střežené návštěvy jeho manželky. Svoboda lesa mu ve vězení chyběla, ale o občasná dobrodružství nebyla nouze. Civilní zaměstnanci pracující v dolech čas od času k vězňům něco propašovali. Zajímavá byla i práce štukatérského pomocníka, díky níž se mohl pan Korbel dostat mimo pracovní tábor.

Mezi jednotlivými tábory existovaly určité rozdíly. Pamětník raději vzpomíná na příbramský Bytíz, kde jim dělal mistra spolurodák od Bechyně. I to pomáhalo k lepším vztahům. S takzvanou „věží smrti“ nebo-li úpravnou uranové rudy měl jen krátkou zkušenost. Byl však svědkem řady pracovních úrazů i pokusů o útěk. Jednou měsíčně dozorci prováděli tzv. filcuňk, při kterém vězňům zpřeházeli všechny osobní věci. K politickému přesvědčování uvězněných však nedocházelo. Vězni dostávali za svou práci kapesné ve výši 230 až 250 Kč měsíčně. V lágrové kantýně sice nabízeli jinde neprodejné a neatraktivní zboží, ale občas bylo co nakoupit. František Korbel se stal známým díky tzv. pudinkovým dýchánkům, kdy tuto pochoutku připravoval právě z prášků získaných v kantýně. Vězni s velkou pracovní výkonností občas dostali od sovětských dozorců štangli salámu, ale většina těch politických na toto lákadlo nedbala; byli si vědomi, že zdarma těží uranový smolinec pro SSSR. Přímou zkušenost s fyzickým týráním pamětník nemá a do korekce se po dobu věznění nedostal. Humorná je vzpomínka na to, jak se se spoluvězni pokoušeli vsunout do kapes dozorců štěnice, což se občas podařilo. Na svobodu se František Korbel dostal při velké amnestii v roce 1960. Následně se usadil poblíž západočeského Stříbra, kde pracoval na lesní správě. Po roce se díky svým zkušenostem a kvalitní práci dostal na místo polesného. V tomto ho podpořil i vedoucí závodu, který byl straníkem KSČ. Vážil si kvalitních zaměstnanců, ovšem musel o Františku Korbelovi podávat rutinní hlášení na StB do Tachova. Manželka pana Korbela byla dokonce coby nestranička předsedkyní závodní rady.

Pan Korbel na stříbrském polesí pracoval přes 30 let a na ekonomické zajištění rodiny si nemohl stěžovat. Dělal práci, která ho bavila, čímž si částečně kompenzoval dlouholeté věznění. Po roce 1989 na krátko komunikoval i s bývalým agentem-chodcem Vladimírem Lutovským, který se po sametové revoluci vrátil do Československa.

František Korbel je dnes spokojeným důchodcem a členem Konfederace politických vězňů. Dostalo se mu i menšího finančního odškodnění za léta prožitá v lágru. Sepsal dokonce knihu vzpomínek, v níž se vrací i ke kauze ilegální činnosti a pobytu v zajetí. Občas se účastní besed se školáky. Jeho hlavním koníčkem je však myslivost, kterou nadále aktivně provozuje.