Egon Bernard Morgenstern

Narodil se 27. července 1914 ve Vídni jako čtvrté ze šesti dětí v židovské rodině. Vyrůstal však ve Fryštátě (dnes součást Karviné). Jeho otec Julius tehdy pracoval jako strojní zámečník ve Vítkovických železárnách, matka Laura byla porodní asistentkou. Rodina žila v chudých poměrech, a proto musel již od mládí vypomáhat rodičům při zajišťování obživy. Nedokončil ani základní školní docházku a ve 14 letech se začal učit řemeslu. Na přímluvu svého strýce, který byl topičem v náchodském hotelu Beránek, nastoupil jako číšník do místní restaurace. Tam pracoval až do roku 1934, kdy se vrátil zpět na Ostravsko. V dalších letech vystřídal řadu restauračních a hotelových zařízení na Moravě a ve Slezsku.

V říjnu 1936 nastoupil základní vojenskou službu u pěšího pluku 27 „Přemysla Otakara II“ v Uherském Hradišti. Později byl převelen k pěšímu pluku 7 „Tatranský“ v Nitře. Nejdelší dobu vojenské služby prožil v pohraniční pevnosti u Komárna na československo-maďarských hranicích, kde zůstal až do listopadu 1938. Po maďarském záboru jižního Slovenska odešel v důsledku první Vídeňské arbitráže za rodiči do Brna.

V červnu 1939 se společně se sestrou Fankou a mladším bratrem Arminem rozhodli uprchnout do Polska. Hranice překročili ilegálně na Těšínsku, tehdy obsazeném Polskem, a dostali se až do Krakova. Na tamním československém konzulátu se přihlásil jako dobrovolný voják a byly mu vystaveny doklady. V provizorním bytě v Krakově jej překvapila polská policie, která hledala uprchlíky bez povolení k pobytu. Stačil ještě bratra Armina schovat do skříně, ale sám byl zatčen a odvezen do místní věznice. Zde strávil několik týdnů a propuštění se dočkal až krátce po vypuknutí německo-polské války. Zůstal ovšem bez dokladů, neboť mu je Poláci již nevydali. Bratr Armin se mezitím dostal ilegálně do SSSR.

Sám plánoval dojet až do Rigy a odtud se dostat přes moře do Švédska. Do Lotyšska sice dorazil; většinu cesty šel pěšky, některé úseky projel „na černo“ vlakem či na nákladních vozech, ale v Dvinsku (dnes Daugavpils) ho zatkla místní policie, protože u sebe neměl žádné dokumenty. Ve zdejší věznici strávil čtyři měsíce, z toho první měsíc v samovazbě. Za neustálých výslechů byl obviňován z ilegálního vstupu na území SSSR. Poté byl převezen do známé věznice Lukiška ve Vilniusu, kde ho tzv. trojka odsoudila za ilegální přechod hranic a špionáž na pět let v nápravněpracovních táborech.

Koncem března 1940 byl společně s dalšími odsouzenými transportován v dobytčích vagónech (v každém bylo nacpáno kolem 50 vězňů) směrem k řece Pečoře. Po týdnu strastiplné cesty vlakem, během níž zemřelo mnoho vězňů, dorazili do Kotlasu, odkud museli pokračovat pěšky. Téměř po měsíčním pochodu došli na místo, kde měl tábor teprve vzniknout. Vězni proto zpočátku provizorně přebývali v obrovských stanech, z nichž každý měl kapacitu 100 až 200 osob.

Hlavním úkolem komplexu táborů kolem Pečory (tzv. Pečorlagu) bylo vybudování tisíc kilometrů dlouhé železniční tratě z Kotlasu do Vorkuty. Jedna skupina vězňů z „jeho“ lágru tak těžila kámen v blízkém kamenolomu, druhá kácela stromy v lese a třetí upravovala trať pro budoucí železnici.

Těžká práce bez ochranných pomůcek, mizerná strava a náročné klimatické podmínky brzy vedly k velké úmrtnosti vězňů. Také on po čase začal trpět vážnými zdravotními problémy – nejenže mu omrzly ruce a nohy tak, že kvůli hrozící sněti přišel o tři prsty na levé ruce, ale navíc dostal i kurděje, pellagru a zápal pohrudnice. Po krátkém odpočinku na ošetřovně však musel znovu nastoupit na práci v kamenolomu. I přes pomoc spoluvězňů měl špatné pracovní výsledky, a proto jej přeřadili na stavbu železnice. Ani tam ovšem neplnil základní pracovní normy a následkem malých potravinových přídělů zhubl až na 30 kg.

V roce 1942 svitla pro řadu československých občanů vězněných v SSSR naděje, když se sovětská vláda zavázala k jejich všeobecné amnestii pokud se přihlásí do Československé vojenské jednotky v SSSR, avšak na Morgensterna se její dobrodiní nevztahovalo: jednak bez dokumentů nemohl dokázat československou státní příslušnost a jednak se amnestie netýkala lidí „odsouzených“ za špionáž. Nakonec mu ale přeci jen přálo štěstí, neboť na přímluvu lékařů-spoluvězňů ho zařadili na práci v Kazachstánu. Po téměř třech letech v „Pečorlagu“ tak byl v dubnu 1943 deportován do dalšího lágru u Akťubinsku (dnes Aktobe), kde byly podmínky pro přežití o něco přijatelnější. Trestanci zde většinou zúrodňovali stepní půdu. Po dalších dvou letech, v červenci 1945, byl propuštěn na svobodu, ale dostal přísné upozornění, že nesmí opustit místní oblast a musí se pravidelně hlásit na policii.
V nuceném vyhnanství v Kazachstánu nejdříve pracoval jako řidič v zemědělském kombinátě, po čase přešel ke geologickému průzkumu. Jako pomocný hospodář se účastnil výprav do pouště, kde geologové hledali nerosty a minerály. Odsud se mu podařilo zanedlouho uprchnout a různými spletitými cestami se dostal až do Moskvy, kde se přihlásil na československém velvyslanectví. I když mu zde dali československý pas a 300 rublů, nemohl bez souhlasu sovětských úřadů a bez udělení víza opustit území SSSR. Po dvou dnech v Moskvě byl po udání jednoho Gruzínce znovu zatčen NKVD a tentokrát musel do 24 hodin opustil Moskvu.

Nezbývalo mu nic jiného než se uchytit v Sovětském svazu. Kvůli neustálému zájmu NKVD musel často měnit místa pobytu i pracoviště. Pracoval například v Moloděčnu (dnes Maladziečna) blízko Minsku jako železniční dělník, v Podstavě jako nádeník a později jako technolog v lihovaru. Jeho ředitel mu po čase zařídil právo k trvalému pobytu a v roce 1958 mu bylo přiznáno také sovětské občanství. Poté konečně mohl začít pátrat po svých příbuzných, kteří do té doby netušili, zda je naživu. Přes Mezinárodní červený kříž se mu podařilo navázat spojení se sestrou a o rok později jej v SSSR navštívil bratr Richard. Od něho se dozvěděl, že rodiče a jedna ze sester zahynuli v Osvětimi. Ostatní sourozenci přežili jen shodou šťastných okolností.

V roce 1960 mohl poprvé navštívit Československo, povolení k trvalému pobytu však nedostal. V témže roce se přestěhoval do Vilniusu, kde se v roce 1961 ve svých 47 letech oženil s Pavlou Sokolskou. Až do důchodu se ve Vilniusu živil jako malíř a natěrač pokojů. Teprve jako důchodce obdržel povolení k trvalému pobytu v Československu, ale natrvalo se mohl vrátit domů až po roce 1989. V přestěhování mu však bránil špatný zdravotní stav jeho manželky. V roce 1991 byl na základě zákonů Litevské republiky rehabilitován za neoprávněné věznění a v roce 2002 mu bylo vráceno české občanství, přesto už zůstal v Litvě.

Pro přehrání videa musíte mít ve svém prohlížeči nainstalován Adobe Flash Player a povolen JavaScript.