Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Odboj a perzekuce křesťanů v době nacismu a komunismu (1939–1989) » Řecko–katolická církev » Dominik Metod Trčka CSsR (1886–1959)

Protoigumen redemptoristů Dominik Metod Trčka, dnes již blahoslavený mučedník, se narodil 6. července 1886 ve Frýdlantu nad Ostravicí jako nejmladší z osmi dětí Františky a Tomáše Trčkových. Po pěti letech v obecné škole v rodném městě pokračoval ve studiu na českém gymnáziu v Místku. V roce 1902 vstoupil do juvenátu redemptoristů na Července. Noviciát v Bílsku zahájil 25. srpna 1903 a řeholní sliby složil o rok později. Během filozoficko-teologických studií v semináři redemptoristů na Obořišti u Dobříše v něm rostla touha pracovat pro sjednocení církve. Velmi se těšil na přijetí svátosti kněžství, ale zároveň pociťoval i velikou bázeň, neboť dar kněžství chápal jako velkou Boží milost. Svěcení přijal 17. července 1910 v Praze. Po skončení misijní přípravy působil v klášterech v Praze, na Svaté Hoře a v Plzni. Od prosince 1914 působil v mariánské bazilice na Svaté Hoře, kde se věnoval poutníkům, uprchlíkům a vojákům, v prvé řadě Chorvatům, Slovincům, Ukrajincům a Rusínům.

Od října 1919 působil mezi řeckokatolíky v Haliči, kde přijal východní obřad. Stal se spoluzakladatelem kláštera redemptoristů v Ivanofrankivsku.

V roce 1921 se redemptoristům podařilo založit první klášter na území Slovenska, kde kromě lidových misií měli pracovat i na poli církevní unie. Od roku 1924 vedl Trčka komunitu jako její představený. Jeho snahou bylo sloužit Božímu lidu, posilovat zápas o mravní i národní obrodu, posilovat katolické povědomí mezi řeckokatolíky. S velkou horlivostí se také účastnil unionistických kongresů na Velehradě.

U příležitosti vysvěcení nového kláštera v Michalovcích dne 7. září 1931 ve svém proslovu igumen Trčka zdůraznil, že redemptoristé chtějí s největší láskou sloužit každému v jeho duchovním díle a budou ze všech sil usilovat o šíření Království Božího.

Na základě 1. článku dohody mezi Československem a Vatikánem z ledna 1928 nazvaného "Modus vivendi" očekávala i Řeckokatolická církev v Československu uspořádání hranic dvou existujících eparchií, založení třetí eparchie a následné vytvoření samostatné církevní provincie – metropole. S tím bylo pochopitelně spojeno i jmenování biskupa pro novou eparchii a povýšení jednoho ze tří hierarchů na arcibiskupa a metropolitu. V této souvislosti zvažoval jak Vatikán, tak i státní úřady redemptoristu Trčku jako jednoho z vhodných kandidátů, jenž by mohl být jmenován biskupem v Užhorodu. Ačkoliv jmenován nebyl, později se o něm hovořilo jako o kandidátovi na biskupa v Chustu.

Jelikož ho stavba nového kláštera velmi vyčerpávala, už po roce se stáhl do Stropkova, kde se měl zotavit a načerpat nové síly do práce. Do Michalovců se vrátil v říjnu 1934. V březnu 1935 ho Kongregace pro východní církve v Římě jmenovala apoštolským vizitátorem sester baziliánek v Prešově a v Užhorodu. V červnu 1936 byl opět jmenován představeným kláštera v Michalovcích a zůstal jím až do dubna 1942. Jeho snahou bylo, aby se klášter stal opravdovou baštou duchovního života na Zemplíně, což se mu i do značné míry podařilo.

Události druhé světové války zmařily několik apoštolských záměrů. Michalovští redemptoristé byli v té době radikálními Slováky označováni za rusínské fanatiky, a to navzdory jejich české národnosti, někteří je pak obviňovali z pročeské agitace či dokonce z maďarizace. Situace se ještě více vyostřila poté, co byl Trčka obviněn, že na základě šíření pastýřského listu prešovského vladyky Pavla Gojdiče ke sčítání lidu prý podněcoval k národnostním nepokojům. Dne 21. února 1941 byl předvolán před soud v Michalovcích. Ten po prošetření konstatoval, že obžaloba neobsahuje žádný protistátní čin a zprostil ho obžaloby. Když byl 9. dubna 1942 odvolán z úřadu igumena, stáhl se do ústraní a s oblibou chodil vypomáhat známým kněžím na jejich farnosti. V té době také pomáhal zachraňovat životy Židů, kterým obstarával křestní listy.

Přechod fronty prožil v klášteře v Podolínci. V říjnu 1945 byl opět jmenován představeným v Michalovcích. Jako zkušený misionář a dlouholetý představený se velkou měrou přičinil o rozvoj apoštolátu mezi řeckokatolíky i o vznik viceprovincie redemptoristů se sídlem v Michalovcích. Ta byla 21. prosince 1945 zřízena v Římě a její promulgace (zveřejnění dokumentu) se uskutečnila 23. března 1946 v Michalovcích. Dominik Metod Trčka se stal jejím prvním protoigumenem. Hlavní pozornost věnoval založení nových klášterů ve Stropkově a v Sabinově, výstavbě stropkovského chrámu a výchově dorostu. Mnohé jeho plány však zhatil nastupující komunistický režim.

V roce 1949 byl zrušen juvenát v Michalovcích, vysoce populární časopis Misionář, a dokonce i samotná viceprovincie, takže se řeckokatoličtí redemptoristé museli stát součástí bratislavské římskokatolické viceprovincie. Trčka byl nucen odejít z Michalovců do Sabinova, odkud nadále tajně řídil členy viceprovincie. Dne 13. dubna 1950 byla v rámci akce "K" internována i komunita redemptoristů v Sabinově, přičemž Trčka byl převezen do Podolínce. Mezi smyšlená obvinění vznesená vůči jeho osobě patřila i vykonstruovaná zpráva o jeho vůli emigrovat, protože „deň pred odsunom pokúšal sa o vylákanie novej legitimácie, pravdepodobne na iné meno, lebo bol u sabinovského holiča, u ktorého rozprával, že si dá oholiť bradu“.

Z Podolínce byl v květnu 1950 převezen do Leopoldova, kde byl podroben krutému vyšetřování, jak vzpomíná jeho spoluvězeň: „V košeli a v nohaviciach, bosí, bez akejkoľvek práce, bez svätej omše, breviára, ruženca, pri ostrom svetle deň a noc, každú minútu pod dozorom najhorších strážnikov (dozorcov); k tomu hrozné vyšetrovanie cez deň a noc so všetkými psychickými a fyzickými prinucovacími (násilnými) prostriedkami, ktoré moderná komunistická kriminológia mala k dispozícii. Ľudsky povedané, bolo to takmer neznesiteľné. V každej chvíli sa želalo radšej umrieť ako žiť. Tiež sme nič nevedeli o druhom.“

Trčka byl krátce i v Báči, a poté opět v Podolínci. Na příkaz Státní bezpečnosti se podrobil vyšetřování v Prešově, které bylo ještě horší než v Leopoldově, a následně dalšímu vyšetřování v Bratislavě. Okruh otázek se ve srovnání s prešovským vyšetřováním rozšířil. Trčka měl vypovídat o tom, proč přijal řeckokatolický obřad, proč byl v letech 1919–1921 v Polsku, o ukrývání "banderovských farářů" na východním Slovensku v roce 1947, o tom, jak rozšiřoval pastevecké listy biskupa Pavla Gojdiče a arcibiskupa Josefa Berana, zda se delegáti v Římě zajímali o poměry v Československu, zda navštívil Institut východních studií, proč přijel v roce 1947 generální představený redemptoristů z Říma na návštěvu Československa a podobně. Dne 20. září 1951 sepsali s Trčkou životopis a tentýž den na něj KV StB Bratislava podalo trestní oznámení. Od 21. září 1951 čekal ve věznici Krajského soudu v Bratislavě na soudní přelíčení. To se uskutečnilo 21. dubna 1952.

Soudní proces nesl jasné známky nekalých praktik tehdejší justice, která byla pouze poslušnou služkou komunistické strany. Trčka byl nespravedlivě odsouzen za velezradu a vyzvědačství na 12 let do vězení, k peněžitému trestu 20 tisíc korun, konfiskaci celého majetku a ztrátě občanských práv na deset let. Na svou obhajobu uvedl, že se necítí vinen z trestných činů, z nichž byl obžalován, protože jako řeholník měl zakázáno „miešať sa do politických vecí“. Několikrát byl dotazován, proč se jeho výpověď neshoduje se zápisy sepsanými během vyšetřování Státní bezpečností. Jako odpověď uvedl, že: „Jeho výpovede sú veľmi skreslené, že on tak nevypovedal a zápisnicu podpísal preto, lebo bol na samotke“. Jeho odvolání k Nejvyššímu soudu bylo dne 12. června 1952 zamítnuto jako bezdůvodné.

Po soudním jednání skončil ve věznici v Ilavě. Vězeňský život byl pro něj velmi těžký, protože byl již v pokročilém věku a patřil k tělesně slabším vězňům. Zachovala se písemná svědectví o tom, že i ve vězení se denně modlil a tajně sloužil svatou liturgii. Spoluvězni si ho vážili a jeho málomluvnost nepokládali za nespolečenskou. Cenili si hlavně jeho citu pro spravedlnost, mírného vystupování a svérázného stylu humoru.

Jeho žádosti o amnestii byly opakovaně neúspěšné. Nenechal se totiž "převychovat" komunistickým režimem, zůstal věrný hodnotám a zásadám, kterými žil a které hlásal, což je pro nás důležitým svědectvím a stále aktuálním příkladem. Toužil po svobodě a žil nadějí, že k tomu jednou určitě dojde. Svůj život jako hluboce věřící řeholní kněz odevzdal do rukou Božích, a to, že je stále naživu, připisoval Boží vůli. Ze zachovaných dokumentů vyplývá, že odmítavé odpovědi státních orgánů si "vykoledoval" sám svými vlastními postoji. Na otázku: „Jaké byly pohnutky Vaší trestné činnosti" v dotazníku vlastnoručně uvedl: „Pohnutka má t. zv. trestné činnosti, že jsem totiž poskytl přístřeší knězi, který projížděl republikou, byl příkaz křesťanské lásky blíženské: pomoci bližnímu.“ Na otázku, zda lituje svého činu a jak ho chce napravit, odpověděl: „Nemám pocitu viny. Činu svého nelituji a nevím, jak bych jej měl eventuelně napravit.“

Posledním místem jeho pozemského života bylo vězení v Leopoldově, kam byl 22. dubna 1958 převezen z Mírova. Svým spoluvězňům z cely vyprávěl o vánočních tradicích a zazpíval přitom i koledu. Dozorce toto porušení vězeňského řádu udal na velitelství. V hlášení „ke kázeňskému řízení“ uvedl odpovědný seržant jako příčinu trestu: „... lebo dňa 25. XII. 58 bol jako vedúci pri spievani koledy, menovaný predspieval a ostatní ho doprovádzali“. Velitelství se případem zabývalo 30. prosince a na základě jejich rozhodnutí putoval Trčka za trest do korekce. Odpykal si ji ve dnech 31. prosince 1958 až 3. ledna 1959. V korekci však dostal zápal plic a vysoké horečky. Ani na naléhání ošetřujícího lékaře a spoluvězně Antona Neuwirtha nepovolilo velitelství věznice přeložit nemocného do vězeňské nemocnice. Jediným jejich ústupkem bylo, že ho přeložili na samotku s dřevěnou podlahou a slamníkem a deku mu nechali po celý den, což však již nezabránilo tomu, aby nemoc neměla smrtelné následky. Odpustil všem, kteří mu způsobili utrpení, a 23. března 1959 v 19.45 hod. v leopoldovské věznici zemřel. Jako příčina smrti se uvádí selhání srdce. O dva dny později byl pohřben na vězeňském hřbitově.

Až v říjnu 1969 se redemptoristům podařilo převézt jeho tělo do Topolian, kde byl po pohřbu pochován na městském hřbitově v Michalovcích. Tam jeho tělo odpočívalo až do 17. září 2001, kdy bylo znovu exhumováno a později přeneseno a uloženo do sarkofágu bočního oltáře v bazilice Seslání Ducha svatého v Michalovcích. Papež Jan Pavel II. ho 4. listopadu 2001 na Svatopetrském náměstí v Římě prohlásil za blahoslaveného mučedníka. Liturgický svátek byl ustanoven na 25. srpna.