David Dydek
David Dydek se narodil 2. září 1956 v Praze do rodiny malíře Jaroslava Dydka a kunsthistoričky Jarmily Skalické-Dydkové. Davidův pradědeček Gustav Edelstein byl významným židovským podnikatelem v Plzni. Úspěchu v podnikání dosáhl poté, co se vrátil z pobytu v USA. Jelikož se mu dařilo, zakoupil později také keramičku v Kravsku u Znojma. Během války byl internován v pracovním táboře a v roce 1946 na následky onemocnění zemřel. Babička byla nucena platit milionářskou daň, matku vyloučili z univerzity kvůli jejímu buržoaznímu původu. V roce 1953 se seznámila s pamětníkovým otcem, velmi kulturně činným člověkem, pocházejícím z Brna. Coby výtvarník byl členem skupiny Štursa. Za války pracoval v protektorátním rozhlasu a po válce se jako nestraník angažoval při formování Svazu výtvarných umělců. Podstatný pro život pamětníkova otce byl rok 1957, kdy se podílel na vzniku výtvarné skupiny Máj 57. Jejím programem byla především tvůrčí svoboda, ne tedy vymezený estetický směr. Složení výtvarné skupiny se proměňovalo. V 50. letech existovala minimální otevřenost tvorby a umělci různých oborů se často stýkali v uzavřených klubech, kavárnách a na filmových premiérách. Cestovat do zahraničí se smělo minimálně.
Po událostech v Maďarsku byla napjatější společenská atmosféra a stát začal bránit dalšímu uvolnění poměrů. V roce 1963 připravoval Ladislav Dydek autorskou výstavu v Praze, ale ta měla být uzavřena s odůvodněním, že jeho dekadentní umění neodpovídá estetice socialistického realismu. Nakonec se pod tlakem umělecké skupiny Máj 57 podařilo výstavu otevřít alespoň bez vernisáže, ovšem musely být změněny názvy některých obrazů. Zatímco matka pamětníka pracovala v oblasti cestovního ruchu a přitom nesměla do zahraničí vyjíždět, otec začal spolupracovat s architekty. Zaměřil se na tvorbu velkých prošívaných goblénů, které se tehdy staly fenoménem. Ostatně jeden z výtvorů Ladislava Dydka byl zavěšen také v československém parlamentu. Výtvarníkovi se několikrát podařilo odcestovat do zahraničí a ke konci 60. let se podílel na výzdobě nových jadranských hotelů v Jugoslávii. Za zmínku stojí i jeho malířská práce způsobem drippingu, což bylo rozstříkávání barev na plátno a jejich výtvarné dotvoření. Podobně pracoval např. Jackson Pollock. Pan Dydek dělal abstraktní umění, ale říkal, že se nejedná o abstrakci, neboť i zvětšeniny přírodních prvků mají podobný výraz. Výtvarník obýval ateliér na Újezdě a jeho sousedem byl fotograf Josef Sudek.
David Dydek zažil okupaci roku 1968 v Praze. Na klidu mu nepřidal ani pohled na spoustu uniforem, které od dětství neměl v lásce. Otec a matka byli velmi instinktivní, a proto s emigrací nezaváhali. Dva týdny před tím než byly uzavřeny hranice s Jugoslávií, se rodině Dydkových podařilo získat průjezdní vízum přes Rakousko a Itálii. V této zemi nakonec zůstali. Psal se 1. říjen 1969. Dva týdny tříčlenná rodina strávila v utečeneckém lágru u Terstu, a poté se přesunula do oblasti poblíž Lago di Garda. V jedné vesnici ležící u jezera se taktéž usadili. I když italská společnost byla otevřená a vůči novým příchozím vstřícná, sžívání se s novou realitou nebylo pro umělce pocházejícího ze socialistického státu jednoduché. Živit se v Itálii uměním v pozici východoevropského exulanta vyžadovalo velkou dávku vlastní iniciativy. Prorazit s tvorbou např. v Miláně bylo obtížné, a tak otec vystavoval především v menších městech a později také v zahraničních galeriích. Pro nově příchozí bylo zvláštní také naladění italské společnosti, která byla politicky rozdělená s výrazným příklonem intelektuální a umělecké scény doleva. Dydkovi do Itálie přijížděli na podzim roku 1969, kdy zde probíhala řada pouličních nepokojů, tzv. rudý podzim. V zemi byla poměrně silná komunistická strana a socialismus byl na rozdíl od kapitalismu vnímán pozitivně. Komunismus sovětského typu však italští „levičáci“ odmítali. Mnozí však odmítli podpořit také demokratizaci poměrů v ČSSR. Pamětník v této souvislosti připomíná postoj italského malíře Renata Guttusa. Československé události roku 1968 měly však na italskou politickou scénu velký vliv a zapříčinily odklon západoevropských komunistických stran od Sovětského svazu. Fenoménem se v Itálii stala postava Alexandra Dubčeka, který je zde mnohem známější postavou než např. Masaryk či Havel. Obecně však Italové o Československu a celé střední Evropě mnoho nevědí. V italské politice byla zjevná určitá návaznost na fašistickou minulost. Diktátorský režim lidé nevnímali zcela negativně třeba už proto, že za Mussolliniho fungovala ekonomika a vládla jistá občanská spokojenost. Po druhé světové válce si na politické scéně udržovala výsadní postavení pravicově orientovaná křesťansko-demokratická strana, což ovšem dlouhodobě vedlo k „zabahnění politiky“, které vytvořilo podhoubí pro korupci a následnému reakčnímu vzniku tzv. rudých brigád. Tendence k částečně socialistickému utváření společnosti však byly patrné i na pravé polovině politického spektra. Ideologicky konfliktním se stalo např. setkání umělců ze středovýchodní Evropy, kteří žili v exilu. Bylo tomu při Bienále disentu v Benátkách, které proběhlo v zimě 1977–78. V té době David Dydek začal v Benátkách studovat architekturu, a tak probíhající události spjaté s výjimečnou akcí sledoval velmi pozorně. Pro mnohé levicově orientované italské intelektuály byla uvedená akce přinejmenším ideově problematická, a tak i v koncepci akce docházelo ke změnám. Probíhala také živá debata v uměleckých časopisech. Faktem je, že na disentském bienále se sešlo mnoho významných umělců včetně zástupců čs. výtvarné scény.
Z hlediska praktického fungování umělce na volné noze nebyla Itálie nejvhodnější destinací. Jak pamětník dodává, lépe by byli výtvarníci existenčně zajištěni v Německu či Švédsku. Jeho otec také udržoval řadu kontaktů s umělci, kteří se usadili v dalších zemích. Za zmínku stojí např. přátelství s Ladislavem Mňačkem či Jiřím Kolářem usazeným v Paříži. Komunikoval taktéž s výtvarníkem Milanem Chlupáčem. Kontakt s čs. prostředím Dydkovi udržovali formou dopisů nebo návštěv přátel, kteří se občas v Itálii objevili. Sami se však do ČSSR vrátit nemohli. Za nedovolené opuštění republiky byli odsouzeni k dvěma a půl roku vězení a propadnutí majetku státu. Pamětníkův otec během života v Itálii odmítal přímé angažmá v nějakých společenských aktivitách. Čs. emigrantské spolky v Itálii spíše nebyly a skupina, která se vytvořila kolem Jiřího Pelikána v Římě, nebyla Dydkovým ideově blízká. Jak pamětník dodává, osobnost pana Pelikána nevnímali pozitivně třeba už proto, že se pravděpodobně podílel na vylučování studentů z českých univerzit po roce 1948. Tato událost byla bolestnou vzpomínkou především pro pamětníkovu matku.
Otec se nechtěl stát členem žádného uskupení a cele se zaměřil na individuální tvorbu. Ta se proměňovala a reflektovala dojmy z nového životního prostředí. Výraz obrazů byl jasnější a optimističtější. Pamětníkův otec si v emigraci nikdy nestěžoval. Díky tomu, že si u Lago di Garda kupovali nemovitosti také obyvatelé SRN, manželé Dydkovi často uplatnili i německý jazyk. Jak pamětník dodává, generace výtvarníků, do které patřil Ladislav Dydek, utrpěla negativním obrazem doby, v níž umělci tvořili. Snad i proto není tvorba 50. a 60. let dodnes náležitě reflektována. David Dydek se proto snažil uspořádat v ČR otci výstavu. Podařilo se to rok před jeho smrtí, v červenci a srpnu roku 2005. Výstava se uskutečnila v Mikulově.
Archivní fotografie
Fotografie z natáčení
Pro přehrání videa musíte mít ve svém prohlížeči nainstalován Adobe Flash Player a povolen JavaScript.
