Bohumír Šmeral
* 25. 10. 1880 Třebíč
† 8. 5. 1941 Moskva
Sociálně demokratický a později komunistický politik a novinář. Patřil k nejvýznamnějším postavám české levice první poloviny dvacátého století.
Absolvoval třebíčské gymnázium a roku 1898 zahájil studia práv na Karlově univerzitě, která dokončil roku 1904. Již v době studií byl aktivní v sociálnědemokratickém hnutí. Od roku 1899 byl spolupracovníkem Práva lidu, v letech 1899 – 1900 redigoval socialistický časopis Studentský sborník. V roce 1901 se stal řádným redaktorem Práva lidu a plně se zapojil do politické činnosti, zejména jako řečník na schůzích a politických shromážděních. Jako autor a organizátor se věnoval publicistice, v letech 1908 – 1916 byl odpovědným redaktorem Práva lidu, od roku 1910 vydával teoretickou revue Akademie (do roku 1916). Působil také jako překladatel (Engels, Kautsky) a autor teoreticky a historicky zaměřených spisů.
V letech před první světovou válkou se dostal do pozice jednoho z vůdčích představitelů sociální demokracie (člen výkonného výboru, od roku 1911 poslanec na říšské radě). Profiloval se jako stoupenec austromarxismu, koncepce socialistické reformy habsburské monarchie na základě kulturně národnostní autonomie. Dalším cílem austromarxismu bylo nalezení kompromisu mezi revoluční marxistickou teorií a praktickou politikou prováděnou sociální demokracií.
První vrchol Šmeralovy politické kariéry nastal v období první světové války. Byl předsedou výkonného výboru sociálně demokratické strany, od roku 1916 místopředsedou Českého svazu. V podstatě určoval směřování sociální demokracie v prvních letech válečného konfliktu. Stál na pozicích loajálních vůči habsburské monarchii, sociální demokracie pod jeho vedením spolupracovala s dalšími českými politickými subjekty.
Od roku 1917 se stal terčem kritiky nacionálního křídla v sociální demokracii pro svou „rakušáckou politiku“. V září téhož roku se vzdal všech funkcí ve straně a v české politice vůbec. Aktivně znovu vystupoval až v září 1918, kdy působil jako zástupce sociální demokracie v Socialistické radě, také organizoval generální stávku z 14. 10. 1918.
Po 28. 10. 1918 se zcela stáhl z politického života. Od srpna 1919 do konce roku působil ve Švýcarsku jako dopisovatel Práva lidu.
Do popředí se Šmeral znovu dostal v roce 1920. Na jaře navštívil sovětské Rusko, kde jednal s Leninem a po návratu se stal vůdčí osobností tzv. marxistické levice v sociální demokracii. Sehrál klíčovou úlohu při komplikovaném a zdlouhavém formování budoucí Komunistické strany Československa. Velkou roli sehrála jeho přirozená osobní autorita a schopnost formulace politického programu vznikající radikálně levicové politické formace. Marxistická levice v sociální demokracii a později KSČ prosazovaly pod Šmeralovým vedením radikálně socialistický program, jenž měl být kompatibilní s podmínkami poválečné střední Evropy. Důležitými body programu bylo rozšíření samosprávy zřízením dělnických rad a široká socializace velkokapitálu při zachování soukromého vlastnictví na úrovni drobného a středního podnikání.
Šmeralovy koncepce od začátku narážely na odpor levicového křídla v KSČ (Emanuel Vajtauer, Jan Doležal, Bohumil Jílek a další) a nacházely taktéž řadu kritiků v Kominterně. S postupným obratem Kominterny doleva a s tím spojenou kampaní za bolševizaci komunistických stran začala slábnout Šmeralova pozice v KSČ. Přestože až do roku 1929 oficiálně figuroval mezi předními komunistickými politiky (do 1925 člen výkonného výboru, do 1929 člen ÚV KSČ a poslanec Národního shromáždění), jeho skutečný vliv na směřování stran byl čím dál menší. Kritika „šmeralismu“ se stala jedním ze základních kamenů bolševizace KSČ. Krizí v komunistické straně v polovině dvacátých let (tzv. Bubníkova aféra) je dokončeno faktické odstranění Šmeralova křídla z vedení KSČ. Bohumír Šmeral byl povolán na práci do aparátu Kominterny. V roce 1926 byl na VI. rozšířeném plénu Exekutivy Komunistické internacionály (EKI) zvolen do jejího prezídia, sekretariátu i organizačního byra. Publikoval v tiskových orgánech Kominterny, řídil středoevropské byro EKI v Berlíně. Na VI. kongresu Kominterny v roce 1928 byl opět zvolen do EKI, téhož roku vedl komisi Kominterny v Mongolsku, která měla řešit krizi v tamní komunistické straně. V této době pobýval v Československu jen velmi zřídka.
Na V. sjezdu KSČ v únoru 1929 se nastupující Gottwaldovo vedení ostře vymezilo vůči „šmeralismu“ a Šmeralovi, jenž, ač byl oficiálně členem politbyra, nebyl na sjezd pozván. Také nebyl poprvé zvolen do ÚV KSČ. Sjezd dokonce přijal rezoluci za odvolání Šmerala z EKI. Spolu s Karlem Kreibichem, taktéž činným na půdě Kominterny, se však Šmeral dopisem postavil za nové vedení KSČ a vymezil se vůči Gottwaldovým odpůrcům. Do roku 1934 Šmeral působil jako funkcionář Kominterny na Blízkém a Středním východě a v Mongolsku, Berlíně, Paříži a Moskvě.
Na podzim 1934 se vrátil do ČSR, kde přednášel. Svou stále vysokou autoritou podporoval práci Švermova vedení KSČ, které zahájilo odklon od negativistické politiky komunistů vůči československé státnosti a její případné obraně v konfliktu s nacistickým Německem. V roce 1935, kdy KSČ vedená Švermou a Slánským např. podpořila Edvarda Beneše v prezidentské volbě, již Šmeral fungoval ve stranickém vedení a lze mu připsat roli „šedé eminence“ mající velký vliv na přijatá rozhodnutí. I přes ostrou moskevskou kritiku Švermova kurzu na začátku roku 1936 byl Šmeral v dubnu téhož roku na VII. sjezdu KSČ opět zvolen do ústředního výboru. V následujících letech se pohyboval mezi Prahou, Moskvou a Paříží. Ve vedení KSČ by činný např. v období mnichovské krize. Z ČSR odjel s rodinou 16.11. 1938 do Moskvy, kde byl dále činný v orgánech Kominterny, v exilovém vedení KSČ a taktéž ve výkonném výboru Mezinárodní organizace pomoci revolučním bojovníkům. Zemřel 8. 5. 1941 v Moskvě.
