Bohumír Aleš (Axman) (1909–1980)
Bohumír Aleš (Axman)[1] se narodil 7. listopadu 1909 v Řimicích, okres Litovel. Od roku 1924 studoval bohosloví na pravoslavném učilišti sv. Sávy ve Sremských Karlovcích. Po složení maturitní zkoušky pokračoval ve studiu na teologické fakultě v Bělehradě. Vzhledem k nedostatku pravoslavných duchovních ho vladyka Gorazd vyzval k návratu do vlasti. Po absolvování povinné maturitní zkoušky na státním gymnáziu v Praze na Vinohradech, která mu zaručovala státní podporu (kongruu), se 7. ledna 1933 oženil s Boženou, roz. Lakomou. Téhož roku byl v chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice v Praze na Olšanech biskupem Gorazdem vysvěcen na kněze. Po vysvěcení krátce pracoval v ústředí pravoslavné církve v Praze. Od roku 1934 působil jako archivář a knihovník eparchiální rady v Řimicích. Současně vypomáhal jako duchovní v přilehlých církevních obcích (Střemeníčko, Kroměříž). V rámci Sokola se zapojoval i do kulturního a společenského života obce, byl účastníkem několika všesokolských sletů.
Po realizaci vojenské operace Anthropoid a následné smrti Reinharda Heydricha patřil mezi perzekvované duchovní České pravoslavné eparchie. Dne 26. září 1942 byl v Řimicích zatčen a uvězněn v Olomouci. Jako první z pravoslavných duchovních a laických činovníků byl nuceně nasazen v Říši, konkrétně v saském Plavnu. V dubnu 1943 se díky ukrajinskému lékaři mohl ze zdravotních důvodů vrátit domů. Po návratu pracoval jako úředník u stavitele Sovy v Lošticích. I přes vleklé zdravotní obtíže až do osvobození tajně konal ve svém domě v Řimicích za podpory manželky Boženy pravoslavné pobožnosti.
V květnu 1945 se podílel na obnově bohoslužebného života v Řimicích a konal zde první bohoslužby v chrámu. Záhy byl povolán jako pomocný duchovní do Prahy, kam se za ním v roce 1946 přestěhovala také rodina.[2] V letech 1947–1950 působil jako vojenský duchovní pro pravoslavnou církev při MNO. Po likvidaci vojenské duchovní služby ke konci roku 1950 mu bylo nabídnuto místo osvětového důstojníka (politruka), což odmítl. V důsledku toho musel odejít sloužit mimo Prahu.
Po období působení v Táboře (1950–1952) byl povolán zpět do Prahy, kde sloužil jako duchovní v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje až do odchodu na odpočinek (1976). Významně se rovněž podílel na práci tiskového odboru, byl redaktorem Hlasu pravoslaví. Nemocen a v péči své manželky prožíval poslední měsíce pozemského života u své nejstarší dcery Ljubici v Praze–Kobylisích. Bohumír Aleš (Axman) zemřel po dlouhé těžké nemoci ve věku 70 let 18. ledna 1980. Svatou liturgii a pohřební obřady v Praze na Olšanech 25. ledna 1980 sloužil metropolita Dorotej spolu se dvanácti pravoslavnými duchovními. Na úmrtní oznámení si tento neúnavný dělník na vinici Páně nechal vepsat: I řekl Ježíš: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude.“ (J 11,25)
Martin Jindra
Prameny:
- Archiv bezpečnostních složek, fond Odbor politického zpravodajství MV, krabice č. 658, svazek č. 13471, s. 247.
- Archiv Pražské diecéze CČSH, fond Sbírka orální historie, Zvukový záznam rozhovoru s Pavlem Alešem (Axmanem) ze 4. února 2013.
- Archiv Pražské diecéze CČSH, fond Sbírka orální historie, Zvukový záznam rozhovoru s Ljubicou Bodlákovou z 27. února 2013.
Literatura:
- Jubileum o. prot. Bohumíra Aleše. Hlas pravoslaví, 1979, č. 9–10, s. 232.
- NOVÁK, A. J.: Společná cesta. Hlas pravoslaví, 1980, č. 7, s. 159.
- Otec prot. Bohumír Aleš odešel. Hlas pravoslaví, 1980, č. 3, s. 59.
- JINDRA, Martin: Česká pravoslavná církev od Mnichova po obnovu v roce 1945. ÚSTR, Praha 2015.
[1] Příjmení Axman si po válce změnil na Aleš během působení na Ministerstvu národní obrany (MNO), neboť stejné příjmení měl říšský vůdce mládeže a hlava Hitlerjugend Artur Axmann.
[2] Manželé Alšovi (Axmanovi) vychovali tři dcery: Ljubicu, Martu a nejmladší Annu, a syna Pavla, který se rovněž vydal na kněžskou dráhu a je významným pravoslavným teologem.
