Bernd Eisenfeld (1941‒2010)
Historik a disident Bernd Eisenfeld se narodil 9. ledna 1941 ve Falkensteinu (NDR). Otec byl soudním úředníkem, členem NSDAP a po válce byl do roku 1949 jako válečný zajatec internován ve zvláštním sovětském táboře NKVD č. 1, Mühlbergu. Kvůli svému sociálnímu původu nemohl Eisenfeld studovat pedagogiku, a tak si po škole v roce 1955 našel práci v bance. V letech 1959‒1961 studoval na odborné škole finanční hospodářství. Od roku 1962 pracoval v Deutsche Notenbank. Svými názory byl marxista, i když nesouhlasil s praktikami komunistického režimu v NDR. Soukromě se věnoval studiu filozofie, především studoval Marxe, Engelse, Lenina či Trockého. Několikrát se hlásil ke studiu na vysokou školu, ale nikdy nebyl přijat.
V roce 1966 musel narukovat na vojnu. Kvůli svému přesvědčení odmítl sloužit se zbraní v ruce, takže byl zařazen ke stavebním jednotkám armády. Odmítl zároveň spolu s několika dalšími složit vojenskou přísahu. To sice nemělo na výkon vojenské služby žádný dopad, ale po vojně byl z banky, kde dříve pracoval, vyhozen a nadále již nesměl pracovat ve státních službách. Od ledna 1968 nastoupil jako ekonom v chemickém závodě v Lipsku.
Reformní proces 60. let, který se odehrával v Československu, Eisenfeld sledoval a spatřoval v něm naději i pro NDR, kde od roku 1965 režim naopak přituhoval. Na jaře 1968 otevřeně kritizoval návrh nové východoněmecké ústavy, rovněž se vyslovoval pro svobodu slova a demokratizaci. Natrvalo se dostal do hledáčku státní policie (Stasi), která spustila akci s krycím názvem „Ekonom“, jejímž cílem bylo zatknout Eisenfelda a jeho dva bratry.
Dne 23. srpna 1968, dva dny po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, odeslal na československé velvyslanectví telegram na podporu Pražského jara a následně vyrobil přes 150 letáků s výzvou „Přemýšlej a nemlč!“, která obsahovala citáty V. I. Lenina. Letáky 20. září 1968 rozdával na ulicích města Halle, načež byl zatčen a skončil ve vyšetřovací vazbě.
V únoru 1969 byl v procesu s vyloučením veřejnosti odsouzen za „štvaní proti státu“ na 30 měsíců vězení. Jeho přítelkyně byla právě podruhé těhotná. Výkon trestu si odpykal ve věznicích Cottbus a Bautzen 1. Bautzen, přezdívaný „Žlutá bída“, byl jednou z nejhorších věznic v NDR. Propuštěn byl 18. března 1971.
Eisenfeld nastoupil zpět na své původní místo v chemickém závodě jako ekonom. Byl pod trvalým dozorem Stasi. Opakovaně žádal o povolení emigrovat, ale musel čekat až do roku 1975, kdy i s manželkou a dětmi odjel do SRN. První rok žili v uprchlickém táboře Marienfeld. S obtížemi hledal práci, až se nakonec uchytil jako referent na Svobodné univerzitě v západním Berlíně, kde spolupracoval na knize o Národní lidové armádě. Od roku 1985 pracoval v Celoněmeckém institutu, po jeho zrušení v roce 1989 se přesunul do Spolkového centra občansko-politického vzdělávání.
Bernd Eisenfeld zemřel 12. července 2010.
