Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Paměť a dějiny totalitních režimů » Krajané v zahraničí 1938–1989 » Bernard Šafařík (1948)

Bernard Šafařík se narodil 24. května 1948 rodičům Elišce Šafaříkové (roz. Schebkové) a Zdenko Šafaříkovi Pštrossovi. Předky měl slavné. Jednu větev šlechtické rodiny, usazenou na Kutnohorsku, proslavilo železniční stavitelství a druhou reprezentovala osobnost pražského primátora Františka Václava Pštrosse (1823–1863), který byl pamětníkovým prapradědečkem. Pradědeček Josef Víšek byl na přelomu 19. a 20. století starostou Vinohrad.

Otec Bernarda Šafaříka působil během první republiky coby exportní specialista Škodových závodů. I to byl jeden z důvodů, proč hodně cestoval, ovládal jazyky a byl sečtělý. Poté, co byl majetek rodině Šafaříkových na konci 40. let zabaven, malý Bernard se i s rodiči odstěhoval k babičce do Prahy. Bydleli v rodinném vilovém domě na Smíchově. Během znárodnění byla velká část domu Šafaříkovým zabavena, a tak se museli všichni vměstnat do malého bytu. Otec odmítnul vstoupit do KSČ, byl z původního zaměstnání vyhozen a živil rodinu jako frézař v Motorletu. Občas si finančně přilepšil překládáním technické literatury. Z rodného zámku byla vytvořena ubytovna pro obtížně vychovatelné děti. Sídlo tak postupně pustlo a bylo devastováno. I to byl jeden z důvodů, proč se Šafaříkovi na Kutnohorsko nikdy nostalgicky nevraceli a životní čas trávili v Praze.

Bernard Šafařík na dobu 50. a 60. let vzpomíná jako na šedé a nevlídné období, ve kterém se tehdejší režim snažil zničit existenční základnu části společnosti. I když měl na gymnáziu výborný prospěch, byl ze studií z kádrových důvodů vyloučen. Nezbývalo mu nic jiného, než se ucházet o těžkou manuelní práci. Tu našel v podniku Pražské pivovary. I když bylo mladíkovi po nějakém čase dovoleno studium na průmyslovce, negativní kádrový posudek mu znemožňoval vytvoření slušnější životní existence. Pamětník v této souvislosti poukazuje na mylné vnímání 60. let coby éry výrazné liberalizace společenských a politických poměrů. Až do roku 1967 byl režim stále tuhý. Výjimečná byla jen léta 1967–1969, kdy vrcholil rozkvět české kultury a opět se mohlo cestovat do zahraničí.

Jelikož Šafaříkovi měli na Západě dostatek kontaktů, v roce 1967 mladý Bernard navštívil Švýcarsko. Zážitek z pobytu ve svobodné demokratické zemi a touha po vzdělání jej přesvědčily o tom, že nejlepším řešením osobní životní situace bude emigrace. Ještě před definitivním rozhodnutím se však vrátil domů a vše důkladně projednal s rodiči. Tříčlenná rodina se pak rozhodla k společnému opuštění Československa. Došlo k němu na jaře 1968.

Rodiče se usadili v Bernu a Bernard Šafařík pro krátkém pobytu v Ženevě a Lausanne zamířil do Basileje – kulturního centra Švýcarska. Tam začal na univerzitě studovat politickou filozofii a slavistiku. Dění v rodné zemi sledoval po celou dobu „pražského jara“ skepticky. Vojenské obsazení Československa mu přitom dalo za pravdu. Poté, co po 21. srpnu začaly do Švýcarska přijíždět houfy čs. emigrantů, Bernard Šafařík se okamžitě začal angažovat v asistenční pomoci. Příchozím pomáhal s tlumočnictvím a zajišťováním ubytování. Jakmile však velká emigrantská vlna opadla, opět se soustředil pouze na osobní život a studium. S krajanskými spolky udržoval minimální kontakt. Společný jazyk pro něj nebyl důvodem k automatickému přátelství. Pamětník podotýká, že řada emigrantů přijížděla do Švýcarska s falešnými představami. Často pak byli zaskočeni švýcarským pracovní tempem a puntičkářstvím. Vzhledem k hospodářské konjunktuře však pilní, vzdělaní a flexibilní Češi neměli problém s uplatněním. Bernard Šafařík si zpočátku přivydělával coby učitel anglištiny, publicista a autor rozhlasových pořadů. Psal o tématech spjatých s východoevropskými kulturami a propagoval českou literaturu. V rozhlasové tvorbě se zaměřoval na komponované a experimentální pořady. Lákala jej však audiovize, a tak nakonec přesedlal k filmové tvorbě. Jelikož ve Švýcarsku neexistovala specializovaná škola, musel se učit za pochodu. V letech 1975–1984 natočil na 120 dokumentárních filmů. Škála jejich námětů byla široká, od umění až po kulturně-politickou problematiku. Tvorba pro švýcarskou a německou televizi mladému tvůrci skýtala výborné existenční zázemí. Jelikož pamětník neprahnul po majetku ani požitcích, mohl částí výdělků později pokrýt náklady na natáčení svých hraných filmů. K jejich realizaci se odhodlal v 80. letech a coby ústřední téma si zvolil problematiku exilové imigrace do Švýcarska a následné kulturní adaptace nově příchozích. Toto téma bylo ve švýcarské kinematografii do té doby opomíjené, a zřejmě také proto si celovečerní snímky českého režiséra získaly pozornost. Jednalo se o filmy Psí dostihy (1983) a Chladný ráj (1986). Díky nim se režisér Šafařík ještě více etabloval jako schopný tvůrce a o filmové zakázky neměl nouzi. Spolupracoval nejen se švýcarskými, ale i s německými institucemi a navštěvoval zahraniční festivaly. Pokud se však setkal se zástupci české kultury, málokdo z krajanů měl odvahu se k němu hlásit. Opakem byl neskrývaný zájem ze strany polských umělců, kteří ho dokonce v roce 1987 coby českého exulanta pozvali na Varšavský filmový festival.

Bernard Šafařík s rozpaky sledoval, že se v ČSSR v druhé polovině 80. let takřka nic nedělo – kontrast oproti dalším východoevropským zemím byl velký. Vývoj událostí po 17. listopadu 1989 jej proto překvapil. Silvestra toho roku mohl zapovězený krajanský umělec usídlený v zahraničí prožít už v Praze. Kvůli tomu, že neměl jako emigrant „urovnány vztahy“ se socialistickým státem, byl to pro něj první návrat do vlasti po dlouhých 22 letech. Na základě vlastního přesvědčení, že by měl pomoci s kulturní a společenskou obrodou vlasti, se Bernard Šafařík vrátil do českých zemí nastálo. V 90. letech se režisér opět převážně věnoval dokumentární filmové tvorbě, a to především v rámci TV cyklů společnosti Febio. Později spolupracoval přímo s Českou televizí. Sžívání se s realitou společnosti hluboce zasažené totalitním myšlením a zvyky, nebylo a není pro svobodomyslného umělce jednoduché. Bernard Šafařík přesto svého rozhodnutí vrátit se do vlasti nelituje a chápe, že obroda morálně a kulturně oslabeného národa není krátkodobou záležitostí. V rámci svých možností a schopností se jí snaží napomáhat.