ThDr. Antonín Jiří Novák (1910–1986)
Narodil se 25. července 1910 ve Znojmě. Pocházel z dělnické rodiny, která se na počátku dvacátých let přidala k nově se rodícímu pravoslavnému hnutí v Československu. Na výzvu biskupa Gorazda odjel v roce 1924 studovat bohosloví do pravoslavného učiliště sv. Sávy ve Sremských Karlovcích. Po složení maturitní zkoušky pokračoval ve studiu na teologické fakultě v Bělehradě, kterou však již nedokončil (absolvoval osm semestrů). Vzhledem k nedostatku pravoslavných duchovních jej vladyka Gorazd vyzval k návratu do vlasti. Po absolvování povinné maturitní zkoušky na státním gymnáziu v Praze XII, která mu zaručovala státní podporu, se 6. října 1932 oženil s Ludmilou, roz. Kulhánkovou.[1] Nic tak nebránilo tomu, aby byl 9. října 1932 biskupem Gorazdem vysvěcen na kněze a v květnu 1933 ustanoven duchovním správcem církevní obce v Táboře. Od roku 1934 působil nejprve jako církevní hospodář, později jako tajemník v ústředí eparchie, současně zajišťoval konání biblických hodin pro pravoslavnou mládež. V roce 1940 jej biskup Gorazd pověřil vedením teologických kurzů zřízených při eparchiální radě v Řimicích.
Při obsazení eparchiálního ústředí v Řimicích byl 25. září 1942 společně s ostatními úředníky vyslýchán Gestapem, museli přes noc vypracovat veškerý soupis majetku České pravoslavné eparchie. Následujícího dne byl zatčen a s řadou dalších pravoslavných duchovních i laiků společně uvězněn v Olomouci. Po skončeném vyšetřování jej gestapo 14. října 1942 předalo pracovnímu úřadu v Olomouci. Ještě téhož dne byl nuceně nasazen jako pomocný kovodělník k firmě Junkers v Schönebecku/Elbe I a v Mühlhausenu II. Od října 1944 byl přeřazen na práci v továrně Diana GmbH v Tišnově, odkud se 15. dubna 1945 vrátil zpět do svého bydliště v Červené Lhotě u Řimic.
Po obnově činnosti České pravoslavné eparchie se účastnil jednání o jejím přijetí do jurisdikce Ruské pravoslavné církve. Krátce sloužil jako farář v Olomouci. Na konci roku 1946 byl povolán do Prahy, aby zde jako ředitel Úřadu eparchiální rady po boku vladyky Jelevferije organizoval život značně se rozrůstající pravoslavné církve.[2] Vedle funkcí dlouholetého ředitele Úřadu eparchiální rady a později kancléře Metropolitní rady Pravoslavné církve v Československu jej významně zaměstnávala práce pro církevní tisk, publikační činnost, od roku 1976 administrování církevní obce v Praze 2 a v neposlední řadě působení na ekumenickém poli. Činný byl rovněž ve Svazu protifašistických bojovníků.
Neustále prohluboval i své teologické vědomosti. V roce 1950 absolvoval Pravoslavnou bohosloveckou fakultu v Prešově, o deset let později pak na stejné fakultě získal akademický titul doktora teologie, když obhájil svoji disertační práci na téma: „Sociální aspekt pravoslavné etiky“.
Jeho život a dlouholetá služba, ve které neustával ani po dosažení důchodového věku, byla církevními i státními orgány oceněna řadou vyznamenání. Vedle práva nošení mitry a druhého náprsního kříže s ozdobami je nositelem Řádu sv. Cyrila a Metoděje, Řádu sv. Vladimíra a pamětního odznaku druhého národního odboje.
Ostatky ThDr. Antonína Jiřího Nováka byly za zpěvu V blahém zesnutí věčný pokoj uděl, Hospodine, zesnulému služebníku svému Jiřímu a učiň památku jeho věčnou! v březnu 1986 uloženy v Praze na Olšanských hřbitovech.
Martin Jindra
Prameny:
- Národní archiv, fond MŠ 1918–1949, k. 811, sign. 47 VII, evidenční list Antonína Jiřího Nováka.
- Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv Praha, fond 255, žádost Antonína Jiřího Nováka o osvědčení podle zákona č. 255/46 Sb.
Literatura:
- NOVÁK, Jiří: Září 1942. Hlas pravoslaví, 1945, č. 3–4, s. 24.
- PULEC, Radim (pozdější vladyka Kryštof): Věrný na vinici Páně. Hlas pravoslaví, 1980, č. 6, s. 126–127.
- Smuteční rozloučení s důstojným o. mitroforním protojerejem ThDr. Jiřím A. Novákem, kancléřem ÚMR v. v. Hlas pravoslaví, 1986, č. 7, s. 166.
- JINDRA, Martin: Česká pravoslavná církev od Mnichova po obnovu v roce 1945. ÚSTR, Praha 2015.
[1] V roce 1934 se jim narodil syn Alexandr, o tři roky později syn Jiří.
[2] Příchodem krajanů z Volyně a východních částí republiky se pravoslavná církev po válce značně rozrůstala. Jen v roce 1947 vzniklo na území Čech šestnáct a na Moravě šest nových církevních obcí, které byly následně státem schváleny. Viz např. 1947–1957. Hlas pravoslaví, 1957, č. 7, s. 213–214.
