Anna Honová (1926)
Anna Honová (rozená Krmenčíková) se narodila 8. srpna 1926 ve Slavičíně na východní Moravě. Tatínek Václav Krmenčík byl zvěroklestičem a musel za obživou spolu se švagrem na dlouhé týdny odcházet do zahraničí, především do Belgie a Srbska. Zvěroklestičstvím se na Slavičínsku a Bojkovsku živilo mnoho mužů. Různé skupiny obhospodařovaly vymezená evropská teritoria, a tak nebylo nic neobvyklého, že jejich ženy na dlouhé týdny zůstávaly s dětmi doma samy.
Maminka Anny Krmenčíkové se jmenovala Marie (za svobodna Matulová) a její hlavní starostí byla péče o pětičlennou rodinu a malé hospodářství. Anna měla dva sourozence - Františka a Ludmilu (později provdanou Vránovou). Zatímco Anna šla později studovat na obchodní akademii, František vystudoval práva. Názorová orientace rodiny byla velmi ovlivněna masarykovskými idejemi a také tatínkovou sestrou, která se angažovala v sociálně demokratickém hnutí.
Rodina Krmenčíkova se v roce 1933 přestěhovala ze Slavičína do Uherského Brodu, kde Anna začala docházet do měšťanské školy. Celá rodina bydlela v tzv. „židovně“, což byla stará čtvrť ležící poblíž centra Uherského Brodu. Tradičně ji obývali lidé náležící k židovskému etniku. Po vyhlášení protektorátu zde navíc bylo z celé jihovýchodní Moravy soustředěno mnoho obyvatel označených žlutou hvězdou. Vzniklo zde ghetto. Rodina Krmenčíkova byla specifická v tom, že i přes svou „rasovou čistotu“ a křesťanské náboženské vyznání byla odkázána na bydlení v uvedené čtvrti. Anna i její sourozenci tak mohli průběžně sledovat dění v lokalitě, kde byly soustředěny ortodoxní i neortodoxní židovské rodiny. Protože pošta pro ně byla omezená, Krmenčíkovi předávali či uschovávali sousedům doručené zásilky. Navíc jim půjčovali i knihy, neboť ani jejich držení nebylo Židům povoleno. Paní Anna dodává, že jejich sousedé tušili, co je nejspíš čeká. Jeden z občanů Uherského Brodu židovskou čtvrť ilegálně fotografoval, takže dodnes zůstala v místním muzeu zachována památka na tuto část města i na její někdejší obyvatele.
Po vystěhování ghetta byly tamní byty přiděleny manželkám německých vojáků válčících na frontě. Jak paní Honová dodává, litovala i těchto ustaraných žen. Místní synagoga byla Němci bohužel vypálena. Zachován zůstal pouze židovský hřbitov s přilehlou kaplí. Anna Honová vzpomíná i na dny osvobození – na čas, kdy se lidé radovali i mstili. Jak dodává, často ne zcela spravedlivě, ale jen na základě domněnek či obyčejné závisti.
V době protektorátu mladá Anna navštěvovala obchodní akademii v Uherském Hradišti. Obor, který si zvolila, ji vnitřně naplňoval a v pozdějších zaměstnáních byla žádanou pracovnicí. Oblíbila si ji majitelka restaurace v Luhačovicích paní Guthová, která zručné dívce nabídla práci v Praze. Anna se do hlavního města vydala v roce 1943 a zůstala tam až do roku 1948. Pracovala coby účetní a asistentka u syna paní Guthové, který měl lékařskou praxi. Bydlení měla zajištěno u paní Pokorné-Purkyňové, vnučky J.E.Purkyně. V jejím bytě se každý týden scházeli při tzv. matiné někteří pražští intelektuálové. Patřila mezi ně např. Anna Masaryková, herečka Elena Hálková, malíř Jan Dědina a jiní. Paní Honová na ta léta vzpomíná s velkým vděkem jako na dobu „osobní univerzity“. Během uvedených matiné vařila hostům čaj a naslouchala jejich debatám. Byt paní Pokorné, která si kdysi dopisovala i s Janem Nerudou, byl prý úplným muzeem.
Poté, co došlo ke znárodnění soukromých provozoven a změně politické situace v Československu se Anna Krmenčíková vrátila z Prahy do Uherského Brodu. Tam velmi brzy získala místo kancelářské pracovnice a účetní v podniku Raciola – továrně, která se zaměřovala na zpracování drůbežího masa a bylin z nedalekých karpatských luk. Léčivé bylinné směsi se z Uh. Brodu tehdy expedovaly do celého světa, například do USA, Belgie či Švýcarska. Majitel firmy, pan Bruštík, byl schopný podnikatel, a tak mohl dělat správce továrny až do roku 1950. Po únorovém převratu se přitom začal ilegálně angažovat v protikomunistické propagandě. Mladá Anna Krmenčíková coby jeho sekretářka častokrát na jeho příkaz přepisovala dokumenty svědčící o nedemokratických principech, které šířila nastolená vláda Klementa Gottwalda. Mnohé z takových dokumentů byly odeslány v balících, které podnik Raciola posílal do zahraničí. Anna Honová byla zatčena v únoru 1950, v době kdy Státní bezpečnost již vyslýchala majitele firmy pana Bruštíka. Důvodem byl zmařený pokus o ukrytí některých listinných materiálů z centrály podniku. Za tento čin byla později odsouzena v procesu, který se konal v Uherském Brodě, a to na 4 měsíce odnětí svobody. V souvislosti s protikomunistickými aktivitami ve firmě Raciola bylo zadrženo 18 lidí a Státní bezpečnost hodlala na základě zjištěných i smyšlených faktů připravit monstrproces.
Mezitím byli zatčení odvezeni do vazební věznice v Uherském Hradišti k průběžným výslechům, při nichž se mladá Anna Krmenčíková setkala i s nejobávanějšími vyšetřovateli. Vzpomíná si například na polemiku s vyšetřovatelem Holubem, který díky taktickému a zároveň rozhodnému postoji pamětnice, zmírnil svůj nátlak na vyslýchanou. Anně Krmenčíkové přitížila někdejší známost s jedním občanem Jugoslávie. Tato informace byla jistou spoluvězeňkyní vyzrazena a dodala tak vyšetřovatelům novou „vyšetřovací zbraň“: obvinění Anny Krmenčíkové z „fašistického jednání“, kterého se pamětnice měla dopouštět stýkáním s jistým „ustašovcem“.
Ještě před tímto obviněním byla Anna Krmenčíková ustanovena vězeňskou chodbařkou a měla tak nadstandartní možnost pohybu po věznici i lepší přístup k informacím. Časem si zvykla i na zápach z lidských výkalů, které musela každodenně v kýblech vynášet. Přes průhled zabílenými okny mohly vězeňkyně pozorovat muže pochodující na nádvoří žaláře. Věznice byla přeplněná a měnily se i poměry mezi bachaři. Fialové uniformy členů Sboru vězeňské stráže byly vyměněny za uniformy zelené. Režim se přitvrzoval. Jak však pamětnice vzpomíná, bití žen bylo zcela výjimečné - na rozdíl od mužů, kteří byli hradišťskými vyšetřovateli doslova mučeni. O tom svědčilo zakrvavené prádlo, které musely ženy čistit. Jak paní Honová vzpomíná, tuto činnost měly na starost především retribuční vězeňkyně. Čas poprav všichni poznali podle divokého štěkotu psů. Pamětnice prodělala i dobrovolnou protestní osmidenní hladovku.
Své si při vyšetřování vytrpěl i zmiňovaný pan Bruštík. Monstrproces s ním a dalšími osmnácti obžalovanými byl nakonec uspořádán v Uherském Brodě v prosinci 1951. Mladá Anna Krmenčíková dostala díky dobré obhajobě trest pouhé čtyři měsíce nepodmíněně. Nebýt odvolání státní prokuratury, dostala by se snad i na svobodu. Ve skutečnosti s dalšími sedmi lidmi musela putovat do Brna ke Státnímu soudu, kde se musela zpovídat z aktivit spojených s opisováním „podvratných“ protikomunistických materiálů v sekretariátu firmy Raciola. Státní soud Brno odsoudil Annu Krmenčíkovou na dva roky odnětí svobody s odpočtem času stráveného ve vazbě. Pamětnici tak ke svobodě zbývaly pouhé čtyři měsíce trestu.
Z vazební věznice na Cejlu byla přesunuta do pracovního tábora v Chrlicích u Brna, kde byly soustředěny kriminální i politické vězeňkyně, jejichž tresty nepřesahovaly pět let odnětí svobody. Ženy s vyššími tresty byly většinou dislokovány ve věznici v Pardubicích a v táboře Želiezovce na Slovensku. V Chrlicích se pracovalo převážně na poli, běžně dvanáct hodin denně. Politické vězeňkyně přitom nebyly nijak izolovány. Jak podotýká paní Honová, mezi kriminálními tam byla spousta prostitutek. Dne 28. června 1952 měla Anna Krmenčíková tábor opustit a vrátit se na svobodu. Marná byla snaha okresní prokuratury, aby byl trest vězeňkyni navýšen. Krajská prokuratura žádost z okresu zamítla.
Paní Honová se tak mohla vrátit do Uherského Brodu, kde ihned získala zaměstnání. Pomohla jí dobrá pověst kvalitní pracovnice. Zaměstnána byla coby účetní v prodejně textilu. Jako bývalá politická vězeňkyně byla pod drobnohledem policie a tak se z veřejného života zcela stáhla. Pokud jde o život osobní, provdala se v roce 1964 za Milan Hona. Její manžel byl taktéž bývalý politický vězeň, odsouzený na 16 let nesvobody za výzvědné aktivity prováděné v rámci ilegální skupiny Skřivánek. Převážnou část trestu si odpykal v jáchymovských dolech a byl propuštěn v rámci rozsáhlé amnestie v roce 1960.
Podstatný pro život Anny Honové byl rok 1968, kdy se podílela na zakládání regionální pobočky spolku politických vězňů K 231. V dubnu toho roku se stovky z nich sešly v uherskohradišťském sálu Reduta, a to na základě inspirace z akce, která proběhla na pražském Žofíně. V hradišťské Redutě tehdy s projevy vystoupilo několik osobností. Například vedle jezuity Reginalda Dacíka to byla právě Anna Honová. Po zákazu činnosti K231 v srpnu 1968 tato aktivita paní Honové přitížila. Byla sledována a pozvána na vyšetřovnu StB v Uherském Hradišti, kde ji vyslýchal vyšetřovatel Kovář. Další výslechy nenásledovaly a paní Honová se opět stáhla do soukromí. V té době se starala o dvě děti. Syn Milan se narodil v roce 1965 a dcera Dagmar v roce 1967.
Srpen 1968 paní Honová zažila v Luhačovicích, kde pomáhala s vylepováním protestních plakátů. K tomu jí posloužil výklad prodejny textilu, ve které pracovala. S invazí vojsk přirozeně nesouhlasila, ale zároveň kritizovala postoj pracovníků lázní, kteří odmítali sloužit sovětským pacientům. Jak paní Honová říká, řadoví občané SSSR za invazi prostě nemohli. Léta tzv. normalizace paní Honová popisuje jako dobu apatie. Lidé se stáhli do soukromí a měli strach. O nějaké disidentské aktivity se nikdo nezajímal.
Paní Anna Honová se výrazněji začala společensky angažovat až v roce 1990, kdy vstoupila do nově založené Konfederace politických vězňů Československa. Jak ovšem podotýká, mnozí bývalí vězni se ještě několik let zdráhali do organizace vstoupit, neboť se obávali návratu komunistické diktatury. V rámci činnosti KPV pamětnice dodnes koná řadu přednášek převážně na moravských středních školách. Když mluví o způsobu prezentace minulosti v médiích, kritizuje občasné zkreslování informací, kterého se někdy dopouštějí i samotní aktéři událostí. Nešvarem bývá i nadsazování některých situací. Například v uherskohradišťské věznici ženy prý rozhodně nechovaly děti v krabicích od bot, jak v televizním dokumentu Kauza Uherské Hradiště popisuje jedna z pamětnic. Anna Honová upozorňuje i na některé mylné informace, které jsou obsaženy v knize Hyeny, jež se zaměřuje na popis komunistické perzekuce v rámci teritoria jihovýchodní Moravy.
Uherskohradišťské KPV se podařilo prosadit vytvoření pomníčku před bývalou věznicí a dodnes se snaží udržovat kontakt mezi někdejšími vězni nebo jejich potomky. Členů hradišťské KPV však ubývá. Zatímco na začátku 90. let jich bylo přes 200, nyní je jich jen kolem 70.
Na dnešní době pamětnici nejvíc vadí ztráta étosu ve společnosti i snižování úrovně vzdělanosti a kvality vzdělávání. Stěžuje si také na pasivitu nejmladší generace ve vztahu k tradičním hodnotám. Syn paní Anny Honové pracuje jako psycholog a dcera je ředitelkou Základní školy v Uherském Brodě. Manžel zemřel v roce 1984.
Rodinné fotografie
Fotografie z natáčení
Pro přehrání videa musíte mít ve svém prohlížeči nainstalován Adobe Flash Player a povolen JavaScript.
