Alexander Dubček
* 27. 11. 1921 Uhrovec, okres Topol‘čany
† 7. 11. 1992 Praha
Dětství a ranné mládí prožil v Sovětském svazu, kam se v roce 1925 odstěhovali jeho rodiče jako členové družstva Interhelpo. Do roku 1933 žil v kirgizském Bišpeku, poté v Nižném Novgorodu, kde navštěvoval střední školu. Do Československa se s rodinou vrátil několik týdnů po mnichovském diktátu v roce 1938.
Alexander Dubček v roce 1939 následoval příklad svého otce a zapojil se do ilegální činnosti komunistické strany (Dubčekův otec byl členem třetího ilegálního vedení KSS. Od července 1942 do konce války byl vězněn.). Vyučil se strojním zámečníkem. Po vyučení pracoval ve zbrojovce v Dubnici nad Váhom. V roce 1944 se připojil k povstání na Slovensku, v němž byl dvakrát zraněn a ztratil bratra.
Po válce pracoval jako dělník v trenčínské drožďárně. V roce 1949 se stal profesionálním politickým pracovníkem. Do roku 1951 byl nejprve tajemníkem a pak vedoucím tajemníkem Okresního výboru KSS v Trenčíně. Od září 1951 do konce roku 1952 pracoval v organizačním oddělení ÚV KSS. Od roku 1951 byl zároveň také poslancem Národního shromáždění. Od roku 1953 byl vedoucím krajským tajemníkem KSS v Banské Bystrici.
O dva roky později byl vyslán na studia Vysoké stranické školy v Sovětském svazu. Po návratu ze studií v roce 1958 byl dva roky vedoucím krajským tajemníkem v Bratislavě a zároveň členem ÚV KSČ. V roce 1960 se stal členem sekretariátu ÚV KSČ a tajemníkem ÚV KSČ pro průmysl. Současně byl znovu zvolen poslancem Národního shromáždění. V listopadu 1962 přešel do funkce tajemníka ÚV KSS pro ekonomické otázky a člena Předsednictva ÚV KSS.
V dubnu 1963 nahradil ve funkci prvního tajemníka ÚV KSS Karola Bacílka, bývalého ministra národní bezpečnosti, odstaveného v souvislosti s jeho úlohou v politických procesech z 50. let. Přešetřování jejich pozadí se v letech 1962-1963 Dubček zúčastnil jako člen komise ÚV KSČ.
V průběhu více než čtyř roků ve funkci prvního tajemníka ÚV KSS začaly narůstat Dubčekovy konflikty s prvním tajemníkem ÚV KSČ Antonínem Novotným, jenž Dubčeka při více příležitostech kritizoval. Na plenárním zasedání ÚV KSČ v říjnu 1967 přerostly jejich vzájemné rozpory do otevřeného konfliktu, v němž Novotný obvinil Dubčeka z nacionalismu. Avšak v té době již byla v řadách KSČ zformována opozice proti Antonínu Novotnému, proto se mu nejenom nepodařilo Dubčeka odstavit, ale sám ztratil funkci prvního tajemníka ÚV KSČ.
V ní ho 5. ledna 1968 nahradil právě Alexander Dubček. Ten se v následujícím období Pražského jara stal symbolem uvolnění, demokratizačního a reformního procesu, ačkoliv sám k radikálním reformátorům ve vedení KSČ nepatřil. Při přepadení Československa vojsky pěti zemí Varšavské smlouvy v noci z 20. na 21. srpna byl zajat sovětskými výsadkáři v budově ÚV KSČ a unesen mimo československé území. Do poslední chvíli signálům naznačujícím vojenské řešení krize kolem Československa nevěřil a agrese spojeneckých armád pro něj znamenala šok.
Invaze do Československa politicky ztroskotala, proto muselo sovětské vedení přistoupit na vyjednávání s československou stranou, jež probíhala od 23. do 26. srpna 1968. K nim byl z internace převezen také Dubček. Přes vznesené výhrady nakonec kapituloval a spolu s drtivou většinou československé delegace moskevský diktát podepsal. Učinil tak v klamném dojmu, že se mu tím podaří zachránit alespoň část reforem, ale postupem času se ukázalo, že se jednalo pouze o iluzi.
Místo toho se musel podílet na přijímání nepopulárních opatření a sám asistovat při odbourávání demokratizačního procesu. Celý tento vývoj 17. dubna 1969 vyústil v Dubčekovo odstoupení z funkce. Poté byl zvolen do funkce předsedy Federálního shromáždění. V ní 22. srpna 1969 podepsal zákonné opatření č. 99/1969 „O některých přechodných opatřeních, potřebných na upevnění a ochranu veřejného pořádku“ lidově nazývané „obuškový zákon“, které legalizovalo tvrdé zásahy bezpečnostních sil proti opozičním demonstracím.
V prosinci 1969 byl jmenován velvyslancem v Turecku. V červnu 1970 byl odvolán i z této funkce a vyloučen z KSČ i ze všech společenských organizací, jejichž byl členem. V prosinci 1970 nastoupil do zaměstnání u Západoslovenských státních lesů jako mechanizátor, kde pracoval až do důchodu, do něhož odešel v roce 1981. Po celou dobu byl pod bedlivým dohledem příslušníků StB, což značně limitovalo jeho pokusy o opoziční činnost.
Při pádu komunistického režimu v roce 1989 se osobně angažoval v probíhajících politických změnách. Původně kandidoval na prezidenta republiky, ale nakonec ustoupil a po kooptaci do Federálního shromáždění v prosinci 1989 byl zvolen za jeho předsedu. V prvních parlamentních volbách v červnu 1990 kandidoval za Verejnost proti násiliu a znovu se stal předsedou FS. Na jaře 1992 se ujal vedení Sociálnědemokratické strany Slovenska, za niž byl zvolen do parlamentu ve volbách v červnu 1992. Při havárii služebního automobilu na dálnici D1 dne 1. září 1992 utrpěl vážná zranění, jimž podlehl v nemocnici v Praze.
