Aldis Cilinskis (1947)
Narodil se v roce 1947 v Rize. Matka byla dělnice a otec lékař, oba Lotyši. Rodiče se politicky neangažovali, německé ani sovětské represe se jich nedotkly. Otec byl jako lékař posílán na různá místa po celém Lotyšsku, od 11 let žil Aldis Cilinskis s rodiči v Rize, kde chodil do školy. Později se hlásil na univerzitu na obor historie, ale nebyl přijat.
Neměl žádné kontakty s disidentským hnutím, nečetl ani žádné samizdaty. O politické situaci se nebavil ani s rodiči. Poslouchal ale BBC, Rádio Svoboda a Hlas Ameriky v lotyštině. Měl doma literaturu o svobodném Lotyšsku, byl jeho stoupencem a cítil stále silnější nespokojenost s postavením Lotyška v SSSR. Očekával změny v souvislosti s vývojem v ČSSR. Vpád okupačních vojsk do Československa jeho naděje zmařil.
V roce 1966 začal pracovat v Popovově továrně na rádia, kde zůstal jeden rok. Poté byl do léta 1968 zaměstnán v obuvnickém kombinátu. Posléze nastoupil do tiskárny na kraji Rigy. Z ní během nočních směn čas od času vyrážel psát protisovětské nápisy, většinou kolem třetí ráno, kdy byl na pracovišti jediný a nikdo kromě vrátného si nemohl všimnout jeho nepřítomnosti. Nápisy psal sám a nikomu o tom neříkal (mimo jiné právě proto unikal zatčení tak dlouho – až do června 1969). Od srpna 1968 do května 1969 napsal na různých místech Rigy minimálně 23 nápisů (tři nápisy napsal ve městě Sigulda, kam jezdil za prarodiči).
První nápis napsal 31. srpna 1968. V obchodě s domácími potřebami si koupil barvu a štětec. Cestou do práce si je schoval do křoví u tiskárny. V noci je vyzvedl a odešel zhruba kilometr od práce, našel si klidné místo bez lidí a začal psát. Dopředu si připravil nápisy: „Sláva Dubčekovi“, „Pryč se sovětskými okupanty z Československa“ (k některým přidával „... i z Lotyšska“). Psal rusky i lotyšsky. Nápisy psal na viditelná místa – na mosty, ploty atd. Psal jen několik nocí za měsíc, někdy si dal i měsíc nebo dva pauzu. Nejvíce psal na podzim a na jaře.
Kromě toho ve veřejně vylepených novinách přeškrtával články kritizující vývoj v Československu a dopisoval k nim „lež“. Ještě před srpnem 1968 psal křídou nápisy na podporu polské mládeže, lotyšsky „Ať žije polská mládež“. Tím se ale vyšetřovatelé KGB nezabývali.
V březnu 1969 zaléval tuší volební plakáty před volebními okrsky a v dubnu 1969 polil sochu sovětského vojáka v parku červenou barvou tak, aby to vypadalo, že má ruce a nohy od krve. Tyto dva případy rovněž vyšetřovala KGB. Psal nápisy i na chodníky, což ale KGB uniklo.
Jednoho květnového rána 1969, poté co v noci napsal několik nápisů, jej zadržela hlídka milicionářů – měl na rukou a na kalhotách zbytky barvy. Na otázku, kde se ta barva vzala, odpověděl, že pracuje v tiskárně. Za dva týdny, 6. června 1969, jej při příchodu do práce zatkli a odvezli služebním autem. Při výslechu na KGB vyšlo najevo, že po autorech nápisů pátrají už téměř rok. Mysleli si, že jich je víc, že pracují v partě. Vytvořili operativní vyšetřovací skupinu. Dva měsíce strávil ve vyšetřovací vazbě KGB v podzemí. Nepřiznal se hned. Jednou ho vyšetřovatelé praštili do krku, další násilí nepoužili. Trpěl však trvalým nedostatkem spánku kvůli dlouhým výslechům. Po dvou měsících ho převezli do centrální vězeňské nemocnice v Rize na soudní psychiatrickou expertizu, kterou si vyžádala KGB. Na jejím základě soud nařídil léčbu. Rozhodl bez jeho přítomnosti a vědomí. Cilinskis neměl žádného advokáta. Do věznice za ním přišel prokurátor a oznámil mu rozsudek. Poté ho odvezli opět do Rižské centrální vězeňské nemocnice. Tam strávil více než rok.
V lednu 1971 jej vlakem, vězeňským transportem přes Pskov (kde strávil dva týdny v přestupním vězení), převezli do Leningradu na tamní Zvláštní psychiatrickou kliniku spadající pod ministerstvo vnitra. Nenutili ho přijímat žádné léky. Pobýval tady současně s Viktorem Fajnbergem, ale příliš se spolu nestýkali, nebavili se ani o důvodech svého zatčení. Blíže se seznámil pouze s profesorem leningradského textilního institutu Černyševem, který tu skládal básně. Politických vězňů zde bylo minimum.
V září 1971 jej pak, nejspíš na přímluvu jeho otce lékaře, přeložili zpět do centrální vězeňské nemocnice v Rize. Odtud jej na podzim 1972 nechal soud převézt do běžné psychiatrické léčebny. Ve srovnání s Leningradem tu panovaly horší podmínky. Cilinskis byl nucen podstupovat léčbu, ale pobyt zde byl nevyhnutelný, měl-li být případně propuštěn (před propuštěním musel každý „psychiatrický vězeň“ strávit aspoň půl roku v běžné léčebně.) Pustili ho v květnu 1973.
Za pár měsíců po propuštění nastoupil do továrny na koženou galanterii. Po několika letech přešel do tiskárny Poligrafists. Tam pracoval 15 let do roku 1991. Nechtěl se ale kontaktovat s disidentským hnutím a politicky se angažovat – obával se dalšího věznění.
V roce 1983 byl přijat na fakultu cizích jazyků Lotyšské univerzity k dálkovému studiu němčiny. Na jiný obor se neměl možnost hlásit. Školu dokončil v roce 1991. Poté pracoval jako hlídač v textilní továrně v Rize. V roce 2012 pobýval v Praze, když tudy projížděl se zájezdem mířícím do Vídně. Nikdy se neoženil.
Fotografie z vyšetřovacího spisu KGB
