Základní škola a Mateřská škola Maleč

Adresa: Maleč 77, 582 76 Maleč

  1. Rozhovor s pamětníkem (žena, 42 let)
  2. Rozhovor s pamětníkem (žena, 58 let)

Rozhovor s pamětníkem

  • Pamětník: žena, 42 let
  • Vzdělání: střední zemědělská ekonomická škola

Jedli jste brambůrky?
Brambůrky prodávali v Chotěboři v bufetu. Byly takové hodně mastné a světlounké a chutnaly moc dobře.

Existovala nějaká dobrá limonáda?
Limonády se tolik nepily jako teď. Vzpomínám si, že nám moc chutnala Ovona. Byla to taková dřeňová ovocná limonáda a prodávala se za 3 koruny.

Byly za tvého dětství samoobsluhy nebo jen pultový prodej?
Když byl u nás na vesnici ještě starý obchod, tak to, co mi z něj utkvělo v paměti, je prodej mléka. To se prodávalo do přinesených nádob. Musel si každý donést baňku a tam mu naběračkou nalili mléko. Ale jestli byl obchod samoobsluha, to už nevím. Potom v akci Z postavili novou samoobsluhu, která tu stojí dodnes.

Co to je akce Z?
To byly akce, na které chodili občané zdarma pracovat. Proto akce Zet. To v rozhlase vyhlásili, že odpoledne se koná brigáda na stavbu obchodu (nebo čehokoliv jiného), na kterou se mají lidé v rámci akce Z dostavit. No a z každé rodiny se na takovou brigádu někdo dobrovolně-povinně vypravil.

Dováželo se do obchodu exotické ovoce?
Co si vzpomínám, tak na Vánoce a kolem oslav svátku 1. máje bylo možno i u nás na vesnici koupit mandarinky a banány. Ovšem jen v omezeném množství. To se hned mezi lidmi rozkřiklo a všichni běželi do fronty, aby se na ně také dostalo. Ovšem byl určen jen určitý příděl, který se dostal na rodinu. Tak například na 1 dítě v rodině 1 kg mandarinek. Pomeranče bývaly častěji. Ale dovážely se sem hlavně kubánské pomeranče, které byly takové žluté s tenkou slupkou, která se hrozně špatně loupala. Ale pokud byly dost zralé, tak měly výbornou chuť.

Existovala už nějaká elektronika?
Pokud myslíš počítače a mobily, tak ty v mém dětství vůbec nebyly. A jsem moc ráda. Protože člověk měl spoustu kamarádů, se kterými trávil svůj volný čas a se kterými zažil spousty zážitků, na které vzpomínám dodnes. A ani televize nevysílala tolik co dnes. A nemyslím také, že bych tím byla pro svůj život o něco ochuzena.

Byly v té době nějaké bazény nebo aquaparky?
Bazén na zahradě neměl téměř nikdo. A aquaparky nebyly, pouze ve větších městech koupaliště a plovárny. Koupat se lidé chodili do rybníků a řek.

Sbírali jste něco?
Skoro všichni sbírali ve škole známky. Ty se pak o přestávkách hojně vyměňovaly. Za 3 koruny se na poště nechal koupit balíček krásně barevných známek z různých zemí světa. Někdo sbíral i obaly od čokolád nebo od žvýkaček. Holky hodně sbíraly ubrousky.

Chovali jste nějaká zvířata doma?
Na vesnici měl každý spoustu zvířat. Ne snad jako teď pro zábavu, ale spíš pro obživu. V každém baráku měli králíky, slepice, kachny nebo husy, kočku a psa. My měli také morče nebo hitem jednoho roku byly pakobylky, které jsme také chovali.

A co auto, měl ho každý jako teď?
Tolik aut jako teď nebylo. I když dost rodin ho vlastnilo. Jenom to byla auta většinou vyrobena v socialistických zemích. Když se na silnici objevilo nějaké západní auto, všichni se hned po něm otáčeli. A svézt se v Mercedesu nebo ve Fordu, to byl zážitek pomalu na celý život.

Bylo nějaké nedostatkové zboží?
Jak se to vezme. Například značkové oblečení tu k sehnání téměř nebylo, Ale vyrábělo se hodně textilu v naší republice. A to hodně kvalitního. Oblečení se dědilo mezi sourozenci a mělo oproti dnešnímu mnohem delší dobu spotřeby. A to bylo i třeba u obuvi a jiných věcí. Naopak třeba elektronika v té době, jako např. magnetofony nebo kazeťáky, se u nás také vyráběly ale ve srovnání se západním zbožím tohoto typu, to byly šmejdy. Ale ty zápaďácký věci se moc sehnat nedaly. Například rifle, ty se mohly koupit jenom v Tuzexu za bony, nebo je někdo musel propašovat přes hranice. Já měla první klasický rifle až v patnácti a to díky tomu, že mi je jeden známý řidič kamionu přivezl z tehdejšího západního Německa.


Rozhovor s pamětníkem

  • Pohlaví: žena
  • Vzdělání: vysokoškolské
  • Věk: 58
  • Zaměstnání: učitelka

Máte nějakou vzpomínku na srpen 1968?
Ano. Naprosto jasnou. Bylo mi skoro 15 a plánovala jsem oslavu svých důležitých narozenin. Na léto si sehnala brigádu. A právě, když jsem ráno 21. srpna dorazila v 6 h na vlakové nádraží, abych včas byla na pracovišti, vlak nejel, všichni byli nějak smutní, brečeli, byli zaskočení, dokonce i ti, kteří trávili svůj čas především u nádražního kiosku, jako by brečeli. Já jsem věděla, že se něco stalo, tatínek byl vzhůru a něco řešil s maminkou. Říkalo se, že jsou v Praze tanky, ale my jsme je v našem městečku neviděli, takže jsme nic konkrétního nevěděli. Až v rádiu proběhla zpráva, že se u Rozhlasu začalo střílet. Najednou jsem cítila úplně jiný strach než ten z nějakého běžného průšvihu. Pro mě to bylo hrozné, protože jsem se dostala na jedinou školu propagační grafiky v republice, a to do Prahy. První reakce maminky byla: „Ty budeš doma, já tě do žádný Prahy nepustím.“ Nakonec tatínek rozhodl, že mě tam teda dovezou a uvidí se, jak to tam bude vypadat. 28. srpna jsme tedy dorazili do Prahy. Při prohlídce pokoje na internátě maminka vyhlídla z okna a dívala se přímo do laufu kanónu. Muselo být pro ni těžké odjíždět z Prahy a v takové nejistotě mě tam nechat. Vychovatelky nás svolávaly z pokojů na chodbu, ta byla uvnitř budovy. Chvíli se střílelo, chvíli se nestřílelo, pak se šířily informace, kolik lidí je mrtvých. Informovanost v této době byla dost složitá.

Co učitelé, měli přednost straníci? Jak to vypadalo na vaší škole?
Všechno bylo hodnoceno ze strany straníků. Kdo byl straník, měl osobní ohodnocení. Pan ředitel byl umělec tělem i duší, ale nebyl straník, takže jako ředitele jsem ho měla jenom jeden rok, potom ze školy zmizel. Nejdříve nám říkali, že si vzal roční dovolenou na přípravu své výstavy. Nikdy se už nevrátil. Ředitelem se stal jediný straník na škole. Skvělý odborník, ale zakázal nám kouřit ve škole /za bývalého ředitele bylo běžné kouřit při psaní diktátu/. „A nemyslete si, bude hůř!“ říkával. A bylo.

Jak jste se uplatnila po dokončení školy?
Šli jsme stupovat propagační grafiku s tím, že budeme mít uplatnění. Po dokončení školy naši profesi už nikdo nepotřeboval. Dá se říct, že po této stránce mi 68 vzal profesní sny, sesypaly se jako domeček z karet. Studovala jsem tedy pedagogickou školu a stala se učitelkou. Z roku na rok nám změnily osnovy, z politiky jsme místo zápočtu měli zkoušky. Státnice mě bohudík minuly, ale ročníky po mě absolvovaly i státní zkoušku z marxismu-leninismu. Vzhledem k tomu, že ji vyučovali a posléze i zkoušeli „odborníci“, tedy především přesvědčení komunisté, složit tyto zkoušky nebylo mnohdy jednoduché. Diskutovat se nedalo, pochopit také ne.

Jak se učilo v době komunismu?
Špatně. Kdo byl straník, měl osobní ohodnocení a další výhody. Vše se posuzovalo z hlediska komunistické výchovy. Vše, výuka, prostory, učebnice, tím byly poznamenány. Kontrolovaly se nástěnky k výročím. Kdo neměl odpovídající propagaci ve třídě, měl pracovní postih. V učebnicích byli jen povolení autoři. Stačilo, když v jediné básničce nějaké hezké sbírky, bylo slovo andělíček, ta knížka nesměla být ve školní knihovně, nesměla se používat. A to autorem nebyl žádný emigrant, o nich ani nemluvím. Každý rok vydalo ministerstvo nějakou výzvu, my jsme tomu říkali „apoštolský list“, například věnovat se ateistické výchově, do školy dvakrát do roka přijel tajemník, z duše jsem ho nenáviděla. Pamatuji se, že jedné mé žačce zemřela matka, tak celá třída šla na pohřeb. A ten tajemník na nás řval, jak jsme mohli dopustit, aby šli žáci do kostela. Ano, chyběla obyčejná lidská slušnost.

Jaké technické vybavení měla škola?
Jestli myslíte, že jsme měli počítače, data projektory, tak to tedy ne. Byla jsem krajským metodikem pro výuku v knihovně a jako vymoženost se mi krčil v rohu gramofon a na poličce jeden magnetofon.

Jaké oblečení se nosilo?
Kdo měl opravdové džíny, byl král. Nosili se také české modré džíny a tesilky. Každý měl froté triko. Byli šťastlivci, kteří měli tuzexové poukázky. Jedna spolužačka měla to štěstí, že její otec byl španělským velvyslancem, tak tedy ta nám dělala módní přehlídky. My zoufalci jsme na ni koukali s otevřenou pusou. Maminky doma většinu oblečení šily. V obchodech se nedalo koupit téměř nic.

Jak jste trávili volný čas?
Kdo byl svazák, byl zapojen. My ostatní jsme jezdili na výlety do přírody. Trempovali jsme, zpívali u ohně. Také se chodilo do kina, navštěvovala jsem filmový klub, kde jsem zhlédla spoustu krásných filmů z 60. let. Lidé se snažili utéct společnosti.

Jaká muzika se poslouchala?
Žila jsem v pohraničí, takže my jsme chytali německou televizi ARD. Poslouchalo se pouze to, co se smělo poslouchat, ze zahraničních například ABBA.

Jezdilo se na dovolené?
Jezdilo se na různé výlety. Byly i zájezdy do zahraničí k Balatonu, Bulharska, Rumunska. I do NDR, ale moře tady bylo jen pro otužilé. Ti, co měli opravdu štěstí, se podívali k moři do Jugoslávie. Museli ovšem nejdříve získat příslib, tedy souhlas, že mohou vycestovat. Důležité pro udělení souhlasu byla politická angažovanost, věrnost komunistické ideologii tak silná, která odolá případnému střetu se západním způsobem života.