Richard Kraus (1954)

Narodil se v roce 1954 v Praze. Chodil do Skauta, absolvoval střední stavební školu. V období normalizace pracoval v několika podnicích ve funkci referent ekonomiky práce, která mu umožňovala věnovat se vlastním zálibám – divadlu, filmu a hudbě. V 70. letech hrál amatérsky divadlo v souboru Paleta, koncem 80. let začal na videozáznam dokumentovat aktivity nezávislých iniciativ. Tato činnost získala na intenzitě v průběhu sametové revoluce. Počátkem 90. let založil první nezávislou televizi NTV a později Rádio Classic, které vedl do roku 2003. Dnes žije na venkově a věnuje se filmové produkci.

Z jaké pocházíte rodiny a jakým způsobem se jí dotkla druhá světová válka a rok 1948?

V některých věcech sám nemám jasno a přesně nevím, co mě ovlivnilo a co nikoli. Vyrůstal jsem na Letné. V dětství jsem zjistil, že z jedné strany vlastně příbuzné nemám a z druhé strany jich zbylo málo – a dozvěděl jsem se, že existovaly koncentrační tábory. Po roce 1948 komunisti zabavovali naší rodině majetek; tiskárna vadila nacistům i komunistům.

V šedesátých letech jsem chodil do základní školy a měl jsem to štěstí, že jsem se dostal k ilegálnímu skautingu. Jmenovali jsme se Psohlavci, protože česká skautská lilie má v sobě erb Mikoláše Alše se psí hlavou.

Pak přišel rok 1968 a s ním okupace Československa. Byli jsme právě na skautském táboře poblíž rakouských hranic, zcela odříznutí od světa. Když se náš vedoucí, Šedý vlk, jinak Václav Kopecký, synovec Václava Kopeckého, vrátil z nákupu, oznámil nám, že začala okupace Československa, a spustil vlajku na půl žerdi. Následovala porada družiny. Pak jsme si sbalili kufry, i když jsme tomu ve skutečnosti nevěřili, protože podobné hry jsme hrávali často. Druhý den pro nás přijel autobus a odvezl nás do Prahy. Před naší klubovnou v Havanské ulici stál tank, ale jaký to bude mít dosah, jsme si ještě jako 14letí kluci nedokázali představit. Samozřejmě, že nás to poznamenalo.

S nástupem normalizace Skauta a Junáka rozpustili a místo toho vznikaly pionýrské organizace. Některé skautské oddíly přežily tak, že se začlenily pod Červený kříž jako Turistický oddíl Červeného kříže. A tam vzniklo moje základní dilema: je to dobře, nebo má Skaut raději přejít do ilegality? Tehdy mi bylo patnáct šestnáct let a odpověděl jsem si, že Skaut má být v ilegalitě. A podobný typ úvah mě provázel i dál. Třeba jsem se až do roku 1989 nenapil vodky – ne kvůli tomu, že bych byl abstinent – nikdy jsem nevzal do úst pirožek a ty, kteří chodili do Arbatu, jsem považoval za kolaboranty. Držel jsem se zkrátka své klukovské zásady. Když se na střední škole v roce 1969 zakládal Leninský svaz mladých, bil jsem předsedu jeho svazu, který se mnou chodil do třídy. Bil jsem ho tak, aby mu tekla krev a aby všichni viděli, že někdo je proti. Najednou jsem totiž prožíval to, čemu jsem nevěřil: můj otec mi už na podzim roku 1968 řekl, že do roka se bude okupace slavit jako pomoc, což se splnilo. Zjistil jsem, jaký jsme šílený národ.

Jedenadvacátého srpna 1969 nás nějací rakouští levičáci, asi komunisti, pozvali na výměnu do Rakouska. Na první výročí okupace jsme se domluvili, že budeme držet hladovku, a všichni s tím souhlasili. Ráno jsem proto při snídani otočil hrneček a talířek, a když to viděly kuchařky, šly za vedoucími, kteří se nás ptali, co se děje. Vyřešilo se to rychle a do oběda už všichni jedli; kromě nějaké Zuzany Dobiášové, která se mnou jako jediná nechala talíř otočený. A to nás tam bylo padesát dětí a nemohlo se nám nic stát!

Pak jste chodil na střední školu.

Na stavební; dokončoval jsem ji dlouho, snad devět let. Když jsem opustil Skauta, oblíbil jsem si big beat. Chodíval jsem na diskotéky – které byly tehdy naprosto jiné než to, co si pod tím slovem představíme dnes – do Play klubu v Rybné ulici. Shodou okolností se tam scházeli poměrně zajímaví lidé, třeba parta, která unesla letadlo na lince Praha – Karlovy Vary, zabila pilota a přistála na Západě. Měl jsem to blízko z Letné a dal se tam příjemně strávit večer. V roce 1972 se to myslím změnilo na P-klub OV SSM, ale princip zůstal stejný. Jenže k němu obden začali přistavovat anton. Vzadu otevřeli dveře, všechny nás vyhnali a roztřídili. Hledali ty, kteří neměli v občance razítko, že jsou zaměstnaní. Naštěstí jsem měl potvrzení o studiu, ale i tak to bylo psychicky docela náročné. Přesto jsme tam chodili dál, nechtěli jsme to vzdát. Nakonec ten klub zavřeli, původní diskotéky se tenkrát rušily. Sám jsem jich několik pořádal a v Praze mi zakázali vystupovat jenom proto, že se na ně stahovaly máničky, protože jsem hrál opravdový big beat.

A to trvalo dokdy?

Mluvíme o letech 1972–1975, dokončil jsem školu, začal jsem hrát amatérské divadlo, oženil jsem se a v mých třiadvaceti letech se nám narodilo první dítě, ve čtyřiadvaceti druhé. Divadlo jsem si zvolil jako hlásnou troubu pro své názory. To trvalo do roku 1983.

A divadlem jste se živil?

Ne, naopak, ještě to stálo peníze. Divadlo bylo způsob, kterým jsem se chtěl vyjadřovat. Pořádali jsme představení pro známé, jenže oni nám zakázali vystupovat v Praze a zrušili nám zřizovatele, bez kterého se to neobešlo. Svolali jsme proto poradu a všechno si vyříkali. Nenapadlo nás, že nás někdo může poslouchat, a když jsme skončili, vedle od stolu se zvedl nějaký pán s delšími vlasy a vousy a řekl, že nás celou dobu poslouchá, pracuje jako náčelník železniční stanice Hostivice a ať přejdeme k němu.

Pohádka, dějinný kýč. Zastávka Hostivice měla tenkrát snad méně zaměstnanců, než kolik bylo členů divadla, a on nás zřizoval. Sehnal nám na Libeňském ostrově zkušebnu, kde jsme zkoušeli sami a pořádali představení. Zrežíroval jsem třeba čtení Havlova dopisu Husákovi jako scénické vystoupení. Bavilo mě psát hry, zvučit je a používat světla. Celé divadlo se v podstatě dalo převézt v jedné škodovce.

Jak se váš soubor jmenoval?

Paleta. Hráli tam i známí herci: Petr Vacek nebo Honza Čenský, náš slavný princ, ale oni by se k tomu možná neradi hlásili. Poslední představení, jímž jsem se chtěl na počátku 80. let rozloučit se svou divadelní dráhou, byla inscenace, kterou jsme hráli sami s Petrem Vackem. Nebudu to nijak zdlouhavě líčit, ale první polovinu jsme zahráli naživo – ta se nahrávala – a jako druhou polovinu, když už jsme se sbalili a odjeli, jsme pustili zvukový záznam první půlky. Mělo to svou logiku, ale byl to především happening a legrace.

Divadlo pro mě zkrátka představovalo ventil. Cítil jsem totiž, že to, co dělám v zaměstnání – byl jsem vždycky nějaký referent ekonomiky práce nebo tak něco – mě ubíjí. Práci jsem měl za dvě hodiny hotovou a co pak? Nebetyčná nuda socialistického podniku. Někdo hrál šachy v šuplíku, někdo psal, někdo spal, no a já zuřil. A tak jsem radši začal psát hry. Všechno jsem si připravoval v práci, měl jsem tam papír, psací stroj a večer jsem chodil zkoušet.

Iritují mě retropořady, v nichž někdo tvrdí, jaká to vlastně byla legrace. Nechci teď mluvit o lidech, kteří seděli ve vězení, ale většina z nás žila v naprosto úděsné šedi. Byli jsme sice mladí, ale to nás přece neopravňuje tvrdit, že to vlastně byla pohoda. Knížky, na které se stály fronty a o nichž jsme říkali, jak jsou úžasné, stejně z půlky za nic nestály a dnes už si je nikdo nekoupí. Nemluvě o novinách, hudbě a o filmech. Kdo něco podobného potřeboval k životu, musel vynaložit spoustu energie, aby je sehnal. Hudbu jsme získavali na nepovolených „burzách“ v Letenských sadech nebo jinde a většinou nás rozehnali policajti.

Byl jsem z toho dost zoufalý, a tak jsem si začal vybírat zaměstnání podle toho, jestli tam mají, nebo nemají kopírovací stroj. Asi od roku 1979 to byl můj hnací motor. Myslím, že se mi to povedlo poměrně brilantně, protože v jednom podniku jsem ho dokonce dostal na starosti, což jsem si pořádně užil. Když člověk u té minolty – byla to jedna z prvních velkých minolt, které se tu prodávaly – odpojil počítadlo, přestala fungovat. Nakonec se mi však podařilo to počítadlo vypnout, i když stroj stále běžel. Vnímal jsem to jako velké vítězství. A tak jsem kopíroval samizdatové či zakázané knížky a později i Lidovky.

V jednom podniku, kde jsem pracoval, chtěli vyhodit z práce Miloše Zemana. Sice jsem ho neznal – hlasovalo se na schůzi všech zaměstnanců – ale k mému překvapení jsem byl jediný proti; v takové době jsme žili.

To už se pomalu dostáváme do let 1988 a 1989, kdy jsem měl v práci k dispozici socialistickou kameru, a proto jsem mohl zaznamenat to, proč tu dnes sedíme, například založení Občanského fóra.

Ve kterém podniku to bylo?

Jmenoval se Orgaprojekt, kde hledali referenta ekonomiky práce. Nikdo to nechtěl dělat, protože nikdo pořádně nevěděl, o co jde. Přišel jsem k řediteli, který měl delší vlasy přes límec a knír. Oznámil mi, že ta funkce – tenkrát se říkalo funkce, a ne pozice – už je obsazená. Odpověděl jsem, že je mi to líto, i když mi o tu práci tolik nešlo, potřeboval jsem jen razítko do občanky, protože bez něj měl člověk potíže s policií i s celým režimem. A on se mě zeptal, co umím. Řekl jsem mu, že píšu divadelní hry, vymýšlím osvětlení, stříhám zvuk a film, a on na to, že kameru a podobné přístroje tu mají a nikdo je nepoužívá.

Kamera byla neuvěřitelná: krátký těžký litinový futrál a skvělý objektiv, ale rozbitý. K ní se tlustým kabelem připojil jako záznamové zařízení magnetofon, takže člověk měl na jedné straně vratkou kameru a na druhé batoh o váze asi šest kilogramů. S ničím horším jsem už v životě nepracoval, i když jsem toho zažil hodně. Samozřejmě, že byl problém cokoli k ní sehnat, ať už kazety nebo třeba nabíječku.

Nakonec jsem se tedy stal vedoucím videostudia Orgaprojektu a paradoxně jsem neměl žádné podřízené.

Co jste tenkrát pro Orgaprojekt točil?

Pragodružstvo například vyrobilo nový přívěsný vozík a podobně. Bylo to něco jako prezentační video, naprosté hlouposti.

Nezbyl vám z toho nějaký materiál?

Zbyl. Něco jsem si prostě nechat musel. Seděl jsem třeba s kamerou ve vozíku, oni mě vozili po dvoře a já točil, jak vozík drncá. Pak jsem si stoupl a točil jsem, jak jezdí s vozíkem okolo mě. Nakonec jsem to celé setříhal.

A co jste točil mimo vaši pracovní náplň?

První důležitější věc bylo natáčení Společnosti za veselejší současnost, která se rozhodla uspořádat akci Písek. Nakonec se jí zúčastnil i Videožurnál, takže já svůj materiál nikdy nesestříhal a mám ho stále ještě v primárech, i když se na něj chystám.
Pak jsem točil pár záběrů ze srpna 1989. Naplno jsem začal pracovat 18. listopadu 1989, kdy do redakce Svobodného slova začali přicházet svědci demonstrace 17. listopadu. Redaktoři to zapisovali na stroji a já běhal od jednoho k druhému, hlavně aby bylo slyšet, co říkají. Devatenáctého listopadu jsem v redakci ještě natočil začátek Televizních novin, kde právě hlásili, že zatkli Petra Uhla, a pak jsem se z Václaváku přemístil do Činoherního klubu, protože mi sestra řekla, že se tam koná nějaká důležitá schůze.

Měl jsem štěstí, že jsem se jí zúčatnil, a považuji ji za velmi důležitou. Pro mě to byla zároveň konfrontace mých představ s tím, co se děje ve společnosti. Když jsem pak s některými skutečnými disidenty seděl u piva, vyprávěli, co by podnikli, kdyby... Nakonec k tomu dostali po revoluci příležitost a někteří stejně nic neudělali.

Národ se nezmění tím, že se založí Občanské fórum nebo že se Havel stane prezidentem. To stádo, které sleduje Televarieté, najednou přece nezačne poslouchat Zappu a nebude pracovité. Kdo by nás to naučil? Ale to je jen vzpomínka, která se týká i 19. listopadu, kdy jsem si ještě myslel, že to setkání rozeženou a všechny nás pozavírají.

Točil jsem i 10. výročí založení Občanského fóra v roce 1999. Večer předtím jsem si kvůli té atmosféře pouštěl vlastní záznamy z 19. 11. 1989. Sledoval jsem, kdo kde seděl, protože jsem chtěl, aby všichni měli stejná místa jako tehdy, takže jsem je pak usazoval. Jenže najednou se objevil Klaus s pěti dalšími lidmi, kteří ten zasedací pořádek rozmetali. Václav Havel přišel jako prezident a jeho manželka Dagmar si šla sednout na balkon, což Klause, který v Činoherním klubu před deseti lety nebyl, ani nenapadlo; zabral místa jiným.

Ale vrátím se k práci s kamerou. Vždycky jsem v sobě cítil dilema: jsem nezávislý pozorovatel, nebo demonstrant? Chci přetvářet dějiny, nebo chci zaznamenat, jak se přetvářely? A se střihem těch záznamů je to stejné.

Jsem rád, že jsem dostal zadání sestříhat záběry ze čtyř různých kamer, které tenkrát v Činoherním klubu byly, tak aby vznikla přesná rekonstrukce průběhu setkání. Ani jedna z kamer nenatočila to sezení celé, záběry jsou v různém – spíš špatném – technickém stavu. Musel jsem se to naučit nazpaměť, abych věděl, kdo kdy mluví, a mohl ty záběry vybrat a složit dohromady. Trvá to téměř dvě hodiny a čtyřicet minut.

Viděl jsem to už mnohokrát, takže mě už neděsí exhibování některých lidí; asi to tak muselo být. O to víc si vážím dalších lidí za to, co v dobrém slova smyslu předvedli. Dokázali usměrnit hladový dav, který toužil po jakémkoliv projevu. Z někoho vycházely neuvěřitelné nesmysly a navíc se neustále tleskalo. V podstatě se bojovalo za to, aby odstoupili ti a ti lidé, abychom měli svobodu projevu a hlavně aby byli nominováni zástupci, kteří povedou dialog s tehdejší mocí. Takhle prosté to bylo. Ale co tam někteří lidé říkají…

Člověk za kamerou se dívá do hledáčku a vlastně je schovaný. Samozřejmě, že se koukám i druhým okem, co se děje, ale v momentě, kdy hledíte do kamery, hovoří nějaký disident, lámou se dějiny a do toho najednou vykoukne ze závěsu za jevištěm Luděk Sobota… já jsem si myslel, že to snad zrežíroval Havel, že to jinak není možné.

Můžete uvést ještě další příklady?

Třeba větu, symbol toho nevyrovnání se s minulostí, „nejsme jako oni“, která se připisuje Havlovi s tím, že se přidal ke komunistům, že na sebe budeme hodní atd. Zajímavé je, že přímo v detailu ji s odkazem na starozákonní „zub za zub“ vyslovil katolický aktivista Mádr, který si odseděl 15 let ve vězení a měl strach, že se začne odhalovat, kdo spolupracoval a kdo nikoli. On vstane, hovoří o morálním vítězství a o tom, že i staří někdy podlehli a spolupracovali, ale člověk se může změnit, a proto není dobře, aby se při střetech používalo spojení „oko za oko, zub za zub“.

Dohoda s komunisty, to je něco, co se samozřejmě lehce říká; já přesně nevím, o jaké dohody šlo, nicméně výsledek byl hrozný. Myslel jsem si, že nakonec dojde k vyrovnání se skutečným zlem, které tu bylo a mělo své konkrétní aktéry – myslím tím aspoň důstojníky StB a tak dále až po komunistickou elitu – protože pokud neexistuje trest, nevěřím, že se lidé změní. Náš národ není sám o sobě hodný: někteří z nás žili z toho, že ponižovali a ničili druhé, a nic se jim nestalo. To se nám přece musí vrátit.

Nedokážu pochopit určitý typ lidí, kteří to dotáhli tak daleko: třeba Čunka jako místopředsedu vlády. Stačí, aby řekl dvě holé věty, a jedna z nich je špatně gramaticky a druhá významově. I to, že se Stanislav Gross stane ministrem vnitra a potom premiérem, je absurdní. Pak si ale říkám: nediv se, protože Gross – abych byl konkrétní – vystudoval práva. Kdo ho tehdy mohl učit? Buď lidé, kteří třicet let učit nesměli a dnes už jsou příliš staří, nebo komunističtí profesoři, tedy lidé s profesurou a docenturou z marxismu-leninismu. To je směšné.

Zmiňuji se o tom proto, že tahle generace učila v intencích toho, jak byla vychována. A možná se nakonec dozvíme, že ho vlastně neučil nikdo. Až teď přicházejí studenti, kteří studovali v zahraničí a mají právo učit, nikoli generace, která dvacet let hrála prapodivnou politickou hru.

Za tím, že se Havel s komunisty nějak dohodl – a u toho jsme vlastně začali – vidím jejich chytrost, nebo lépe řečeno vyčuranost. Část z nich zkrátka přešla do jiných stran, kde řekli, že nikomu neublížili. V té straně byli rádi, že mají aparátčíky, kteří jim organizačně pomůžou. Jako jediní totiž věděli, že mají vytvořit buňku v každé vesnici a že stačí, když jsou tři. Každý týden se sejdou u piva, pošlou zprávu na okres, která dál poputuje na kraj a pak do Prahy.

Když nakonec padla vláda, odkud se měli vzít noví lidé, nová krev? Těch, kteří jsou vychovaní, vzdělaní, mají slušné kontakty, nemusejí a nechtějí krást, bylo v republice málo. Chtěli jsme, tedy aspoň já jsem chtěl, aby tu vládl kapitalismus. Ale k tomu nám chyběli jak kapitalisté, tak kapitál, takže vzniklo volné pole i pro gangstery, dobrodruhy a pár lidí, kteří dělali melouchy, a nakonec se to zlegalizovalo. Devadesátá léta byla opravdu děsivá. Kdyby dohoda s komunisty nevznikla a odsoudil se určitý počet lidí, myslím, že by se situace vyvíjela jinak.

Pro většinu lidí dnes také platí, že když se řekne bohatý, nejdřív je napadne, že to je špatně. Takhle nás vychovali. Ale my jsme přece po revoluci mohli číst normální knihy a sledovat inteligentní filmy, aby člověk tenhle názor změnil, aby pochopil, že když je někdo bohatý, nemusí být nutně gangster. Bohužel u nás nefunguje normální demokracie, nacházíme se stále v porevoluční vývojové fázi. Když se v 90. letech mluvilo o právním státě a o zákonech, které se musí dodržovat, a současně docházelo k nesmyslným finančním tunelům, říkal jsem si: dobře, oni se to učí, ale ať netvrdí, že je to normální, protože jinak si lidé zvyknou, že podnikatel rovná se gangster, což dodnes v jejich mysli přetrvává. A na vesnici dvojnásob. Tam se i mladí kluci bojí stát se podnikatelem, což je strašné.

Vy jste v Činoherním klubu předpokládal, že policie všechny zúčastněné pozatýká, a pokud se tak nestane, bude to svým způsobem zlomová událost. Co jste dělal v dalších dnech, když se vaše obavy nenaplnily?

V podstatě jsem od rána do rána točil a očekával jsem, že se republika vrátí do jakéhosi normálu, který tu od roku 1938 nebyl.

Řeknu jednu perličku: demonstrace začínaly ve čtyři hodiny, měly trvat hodinu, ve čtyři bylo ještě světlo a v pět už tma. Uvědomil jsem si to, když už jsem stál nahoře na balkoně s veškerým vybavením, o kterém jsem vám vyprávěl, auto zaparkované dole na chodníku. Vzpomněl jsem si, že mám pro případ potřeby za zadním sedadlem schovanou pětistovkovou reflektorovou žárovku s normální objímkou, a tak jsem ji našrouboval do obyčejné stolní lampičky a připevnil ji na zábradlí balkonu. Takže když uvidíte fotografie nebo záběry z konce „prvního balkonu“, objevuje se tam světlo, jež osvětluje lidi, kteří právě mluví. A to je moje pětistovková žárovka. Díky ní jsem natáčel záběry na balkonech i to, co se dělo po odchodu z nich a před nimi.
Vzrušovalo mě, že jsem při tom a můžu ty události zaznamenat. Vůbec jsem to dění neovlivňoval, necítil jsem se jako účastník, spíš jako moucha, která někam vlétla a zaznamenává to. Říkal jsem si, že je nutné to zdokumentovat, protože jinak tomu lidé neuvěří. Pak se konala první tisková konference Občanského fóra u Řečických. Všude spousta lidí, novinářů a kameramanů se tam sešlo snad desetkrát víc než aktérů. Následovala druhá tiskovka u Řečických a potom už bych se musel podívat do seznamu, protože si to přesně nepamatuji, ale točil jsem všechno, co mi připadalo zajímavé.

Zaznamenal jsem třeba to, jak se v kanceláři Svobodného slova Karel Gott s Karlem Krylem rozezpívávají před hymnou pod obrazem Gustáva Husáka a pak ji spolu zpívají na balkoně. Poté Kryl najednou stojí sám, celý zmatený – rozhodně z toho neměl radost. Představil jsem se mu a nabídl se, že se o něj postarám a budu mu dělat řidiče. Tři dny a tři noci jsme jezdili po divadlech a po různých podnicích a já jsem ho natáčel. K ránu jsem ho vždy odvezl na Molochov k Šedému vlkovi, kde přespal.
Nebo jsem se dozvěděl, že se Havel má sejít v salonku Intercontinentalu s italským socialistou Bettino Craxim. Část našeho disentu se totiž spoléhala na eurokomunisty, protože byli proti stalinismu, jenže oni přitom rozbíjeli kapitalismus na Západě.
Také jsem zaznamenal události na rakouské ambasádě, kde se Čestmír Císař vzdal své kandidatury na prezidenta. Havel si ho tehdy pozval ke zdi, aby jim lidé nemohli odezírat z úst, a něco si povídali. Potom objednal šampaňské, přiťukli si a Císař mu slíbil, že kandidovat nebude. Podobné věci mě zajímaly.

Na druhou stranu to byl život v ulicích, kam například vyšly matky s dětmi demonstrovat za čerstvý vzduch a za vložky, nebo dopravní nehoda Jana Kačera s Janem Potměšilem.

Vy jste tedy považoval za důležité zachytit dějinné události. Měl jste už tenkrát nějaké výstupy, nebo jste to všechno točil sám pro sebe?

Ne, nebyl jsem na nikoho napojený. Pár minut jsem prodal zahraničním televizím, hlavně záběry z prvního balkonu. Ale pak jsem si řekl, že už nebudu nic dávat z ruky, protože by to byla škoda a větší význam má to celé kompletně zpracovat.

Co jste dělal po revoluci?

V únoru 1990 seděl ve Strakovce nějaký pan Hromádko, který měl na starosti média. Přišel jsem za ním s tím, že chci provozovat televizi a rozhlas, co tomu říká, a on, že se budou muset poradit.

Stal jsem se prezidentem Unie žadatelů o soukromé vysílání. Sice podobné organizace nenávidím, ale řekl jsem si, že to vezmu, budu jednat se státními orgány a připomínkovat zákon o rozhlasovém a televizním vysílání a odstoupím v momentě, kdy ten zákon vyjde.

Hned na jaře 1990 jsem si půjčil jeden milion korun, založil jsem si firmu a zahájil desetidenní pirátské vysílání televize v Praze. Napsal jsem také dopis Silvio Berlusconimu, jestli s námi do toho nepůjde nebo nás aspoň nepodpoří. Mám od něj hezký dopis, v němž mi drží palce a píše, že on vysílal pirátsky deset let. Dostal jsem pokutu od Radiokomunikací za „rušení“ éteru (3000 Kč, které jsem nikdy nezaplatil) a asi po devíti připomínkovaných variantách poslanci zákon schválili. Chtěl jsem oficiálně spustit novou, nezávislou televizi. Když ale nakonec přidělili licenci Vovkovi Železnému, přestalo mě to zajímat.

Byl jsem dohlížitelem u první mezirezortní komise, která udělovala licence pražským rádiím. Říkal jsem si, že je potřeba vysílat hlavně zpravodajství, aby lidem přešla demokracie do krve, vysvětlovat jim, jak má vypadat ústava, co demokracie vlastně obnáší, co je to antisemitismus atd. Takhle naivně jsem si to představoval a žádal jsem o celoplošnou licenci. Možná si vzpomenete, kdo ji dostal a že to rádio nikdy neplnilo svůj projekt být zpravodajské, a nakonec zkrachovalo. Kvůli korupci, která provázela udělení licence, nikdy v Čechách nevznikla kvalitní zpravodajská stanice coby konkurence tehdejšího státního rozhlasu.

Provozoval jsem proto nadále své „maloplošné“ rádio, se svou ženou jsme ho změnili na Rádio Classic a vysílali klasiku a politické komentáře, například od Jefima Fištejna, Ivana Medka, Milana Schulze, Martina Schulze, Petrušky Šustrové atd. Rádio jsem provozoval do roku 2003. Pak už jsme byli s mou současnou ženou (tenkrát jsme ještě nebyli svoji) unavení, i když rádiu se poměrně dařilo.

Nakonec jsme si zamilovali jeden starý statek v jižních Čechách. V té době přišla nabídka od Mafry, která měla o koupi rádia zájem. Souhlasili jsme s prodejem a víceméně jsme se odstěhovali na venkov, kde od té doby žijeme.