Proč tak snadno...

Esej Iva Možného překvapuje především pronikavým vhledem do problému, absencí politických frází a moralizování a poctivou snahou postihnout motivy vedoucí k převratu. Analýza a interpretace, to jsou největší přednosti tohoto útlého textu, který nám o pozdně normalizační společnosti řekne daleko více než mnohasetstránkové historické studie. Nutno podotknout, že tuto úvahu psal Možný už v roce 1991. Přesto dodnes neztratila nic, ze své naléhavosti a její závěry jsou dosud nepřekonané.
Už v předmluvě Možný nastiňuje (z odstupu 10 let) základní úskalí transformace 90. let – nedostatek morálky, lépe řečeno občanské morálky, nadvládu „klanové morálky“ a individualismu. Postuluje základní paradox 40leté vlády kolektivistické ideologie – navzdory oficiálnímu kolektivismu byla pozdně normalizační společnost společností extrémně individualizovanou.

V úvodní části stati se Možný věnuje teoretickým problémům sociologie, především vztahu funkcionalismu a marxismu, přičemž ačkoli nepřijímá funkcionalistická hlediska bezvýhradně, ukazuje, že je produktivní tyto metody aplikovat na výzkum rodiny. Dále popisuje proměny rodiny v socialistickém režimu 50. až 80. let. Všímá si především proměn rodinných hodnot v závislosti (či v interakci) na oficiální ideologii. Konstatuje značný rozdíl mezi oficiálně deklarovaným kolektivismem a faktickým odmítnutím tohoto kolektivismu rodinou (ve většině případů). Po krátkém období budovatelského ethosu došlo ke zhroucení iluzí a rodinné hodnoty pak existovaly ve dvojím diskursu: oficiálním, kde se mluvilo o nutnosti kolektivismu a v neoficiálním, faktickém zdůraznění autonomie a soudržnosti rodiny vůči zbytku společnosti. Rodina se stala základní ekonomickou jednotkou prostředkující kariérní vzestup a čerpání benefitů pro jedince. Velice nosná je jeho teze o konzumerismu socialistické společnosti jakožto přímého důsledku politických poměrů neumožňujících „konzervovat“ či formalizovat rodinné zisky. Postuluje také teorii „kvazivlastnických“ vztahů v rámci socialistické ekonomiky, které jsou typické pro nomenklaturu. Oficiální struktury začaly velice brzy prorůstat a tunelovat neoficiální rodinné sítě, přičemž míra parazitování těchto neoficiálních rodinných mafií nakonec přispěla k zhroucení celého systému.

Další nesmírně zajímavou tezí je reflexe disidentské společnosti očima „šedé zóny“. Možný nesentimentálně poukazuje na skutečnost, že z „lidové“ perspektivy jsou disidenti jen zvláštní formou elity (s daleko vyšším kulturním a sociálním kapitálem), přičemž akcentuje jejich faktickou materiální nezávislost na režimu. Tuto tezi je ovšem nutné korigovat, platí sice pro disidentskou (pražskou) elitu, nikoli ovšem pro „okresní“ disidenty, žijící stranou zájmu západních médií, bez podpory morální, ale především materiální. Možný také relativizuje morální hranici mezi disidenty a technokraty, kteří sice přisluhují režimu, ale nenávidí ho. Míru konformismu nelze absolutizovat ve smyslu stanovení „penza slušnosti“, které by bylo závazné. Odkazuje na Bergerovu morálku pravdy a morálku zodpovědnosti.

Zhroucení starého režimu nevnímá v první řadě jako výsledek politického tlaku „těch dole“ vůči „těm nahoře“, ale jako logickou transformaci systému, který nevyhovoval ani jedněm, ani druhým. Malá ekonomická výkonnost systému vedla k nutnosti angažovat se prostřednictví rodinných sítí v šedé ekonomice, kde ovšem platidlem za zboží byly protislužby. Rozšiřování prostoru neoficiální ekonomiky vedlo k energeticky náročné výměně služeb, na čemž nakonec ztratili zájem i ti, kteří disponovali zdroji. Popisuje tři úrovně trhů (politický, technokratický a ten běžný), první dva druhy jsou privilegované a jsou pleněny takže na třetí úrovni už téměř nic není k sehnání. Neoficiální ekonomika si podle možného vytvořila vlastní pravidla a rituály, které se blížily formám archaické ekonomie (Možný poukazuje na výzkumy P. Bourdieua u severofarických Kabylů). Typickými rysy takového systému je ostrakizace zisku, resp. jeho pečlivé skrývání, ritualizace každodenního života, formalizace pracovního výkonu (nikoli produktivita, výkon, ale „dělat, že dělám“), neprůhlednost systému a vysoká energetická náročnost na jeho udržení. Možný místy překračuje hranice svých úvah směrem k širším tématům – snaží se například postihnout odlišnou reflexi stalinské industrializace v nerozvinutých krajinách Ruska a Střední Asie a v průmyslovém Československu (odlišná úroveň vývoje determinuje odlišnou reakci – v prvním případě spíše kladnou). Uvažuje také nad motivy přijetí socialistické ideologie u valné části intelektuálů (snaha obnovit rajský stav sjednocené společnosti).

Analýza socialistické byrokracie odhaluje její těžkopádnost a špatné (tj. dvojí – státní a stranické) řízení. Podle Možného došlo k degeneraci systému, který přes svou impozantní velikost postupně ztratil schopnost činu (a tedy i represe). Etos nomenklatury se po srpnu 1968 soustředil jen na uchování privilegií a výhod, a když už je systém nemohl zajistit, bylo třeba ho změnit. Možný sumarizuje několik cílů vládnoucí elity: 1. zbavit se závislosti na sociálním kapitálu (na rozdíl od peněz je kontextuálně vázán), 2. obnovit instituci soukromého vlastnictví (tím dát svým kvazivlastnickým právům formální rozměr), 3. zprůhlednit vztahy mezi ekonomikou a politikou a z toho vyplývající 4. změnit způsob ovládání z brutálního donucení silového na jemnou dominanci ekonomickou, 5. modernizovat správu, 6. opatřit dominanci leskem a 7. dosáhnout samoreprodukovatelnosti nového systému. Zde Možný upozorňuje, že tento bod se podařilo naplnit jen částečně, neboť radikálnost změn v listopadu 1989 šla dalece za zájmy starých elit. Možný se snaží „převlečení kabátů“ vidět v pozitivním optimistickém duchu, totiž že konec konců otevírá prostor svobody.

Ivo Možný: Proč tak snadno... Některé rodinné důvody sametové revoluce. Sociologický esej, Praha, SLON 1999