PORG – gymnázium a základní škola


Metoděj Bohuněk

Identifikace pamětníka

Dědeček Metoděje Bohuňka. Narodil se roku 1934 jako syn soukromého truhláře. Vyučil se truhlářem a dokončil střední průmyslovou školu s maturitou. Pracoval jako architekt. Bydlí v Praze.

Rozhovor

Jak se ve vašem životě projevil rok 68, dokud byly poměry uvolněné?
To začínalo i dřív, v šedesátém sedmém se konal sjezd svazu československých spisovatelů a tam už někteří vystoupili s kritikou současné situace, myslím že to byl Seifert a nevím kdo ještě. Z toho vznikly první podněty ke kritice současného stavu.
Od té doby docházelo k takovému uvolnění, třeba do ÚV KSČ se dostávali lidi, kteří měli volnější názory jednak na cenzuru, provalily se některé procesy, které se dělaly v padesátých letech, a docházelo k takzvané rehabilitaci. Takže třeba i můj tatínek dostal takzvanou rehabilitaci. On byl aktivním účastníkem Slovenského národního povstání a pak jako majitel hotelu byl diskriminován jako všichni podnikatelé, vyhodili ho z práce, dali mu milionářskou daň a tak dále. A on si v tomto období zažádal o takzvanou rehabilitaci, oni mu tresty vymazali a dostal dokonce i důchod. Předtím žádný neměl. Než já jsem se přistěhoval a má žena – tvoje babička – šla do práce, žili jenom z toho, co vydělala má maminka – ona dělala takovou pomocnou sílu v kuchyni, takže měla pár korun.
Docházelo tedy k celkovému uvolnění a v novinách se začalo psát o nedostatcích režimu.

Jak jste vnímali kritiku komunistické minulosti, procesů, omezení cenzury?
No, s nadšením, protože my jsme byli postiženi. My jsme se nedostali do školy, já jsem byl na vojně u trestného oddílu.

PTP?
Ne, to nebylo PTP, ale byl to takový nejhorší útvar u divize. Měl jsem jít původně jako velitel do poddůstojnické školy, ne jako vrchní velitel, ale jako učitel, dalo by se říct.
Já jsem byl v poddůstojnické škole u protiletadlového dělostřelectva jako zaměřovač, to byla taková elita armády. Tam se mnou byl třeba Kinský a další kamarádi. Nás právě, když jsme sami končili poddůstojnickou, chtěli poslat do téhle školy. A pak na mě něco prasklo a já jsem šel k té „šestašedesátce“.

Co prasklo?
Chodila mi tam náboženská korespondence. Psal mi Pavel Říčan, dnes profesor psychologie na Filozofické fakultě. Otvírali mi to, pak jsem to dostával otevřený. Byl jsem u pohovoru, co vlastně jsem zač. Nebyl jsem tedy zavřený, ale ze „vzorného vojáka“ jsem klesnul k trestnému oddílu.
Já jsem ještě tolik postižený nebyl, ale ti živnostníci, například můj otec, ano. Měl truhlářství se strejdou v Ruzyni, to znárodnili. Otec tam zůstal jako vedoucí a později ho vyhodili. Jemu bylo už 65 a nemohl vůbec najít zaměstnání, protože mu z podniku dali špatný posudek, že je živnostník. I ti dělníci byli hrozně zlí.

Ale 65, to už je důchodový věk…
No ano, on sice mohl jít do důchodu, ale neměl odpracovaná léta, aby dostal peníze. Jemu, protože byl soukromník, to nezapočítali, přestože si to celý život platil.
Takže jako krutě postižení tím režimem jsme byli změnami nadšeni. My jsme to neprožívali úplně naplno, protože maminka byla právě v té době těžce nemocná, takže my jsme víc se museli starat o ni než o nějaký obrodný proces. Četli jsme ale Literární noviny a časopis Reportér, to už se zabývaly kritikou. Pro nás to byly ohromně zajímavé články, celá léta před tím jsme jenom papouškovali, co je v Sovětském svazu a co strana nebo vláda.

Jaký jsi měl vztah k režimu v padesátých a šedesátých letech, důvěřoval jsi mu? A jaká jsi měl očekávání, že se to bude vyvíjet?
Já jsem ještě nebyl věkově způsobilý zaujímat nějaké stanovisko, ale vzhledem k rodinnému zázemí a výchově i vzhledem k náboženské orientaci jsem měl k režimu negativní postoj. I když jsme ještě neznali třeba fakta o popravách nebo o sovětských gulazích. Pamatuji se ale dobře na proces s Horákovou. Oni vysílali ty procesy právě se skupinou Horákové, prokurátor se jmenoval Urválek, to byl hysterický řečník jako Hitler. A ta Brožová-Polednová, co ji teďka odsoudili, to taky byly emotivní projevy, který říkaly, jak jsou ti odsouzení hrozní lidé, že jsou to zaprodanci a nevybavuji si všechna ta oslovení. Bylo to naprosto zmanipulované, nedůstojné, nelidské.
A zajímavou věc ti řeknu, my jsme bydleli v Ruzyni, v těsné blízkosti ruzyňské věznice. A tam, když spalovali mrtvoly, tak to děsně smrdělo. Když bylo počasí takové, že kouř padal dolů, tak bylo cítit, že tam pálí maso.

Jaká byla tvoje očekávání, že se režim vyvine?
V padesátých letech jsme vůbec nedoufali, že to rychle skončí, ale bylo takové úsloví „tak co, kdy to praskne“. Pořád se čekalo, že to „praskne“. Byly třeba nějaké známky, ale toho optimismu opravdového bylo málo, protože padesátá léta byla dost hrozná.

Jak jsi vnímal atmosféru roku 1968?
To začalo už v šedesátém sedmém, nám se to samozřejmě líbilo. Přišli noví lidé, i když taky bývalí komunisté, a chápali jsme jako málokdo, že ten 1968 je záležitost komunistů. Že jim nejde o to, aby svrhli socialismus a oddělili nás od Sovětského svazu. To byli lidé, kteří si mysleli, že jde ten socialismus reformovat. Ať to byl Pelikán, Černík, Dubček, který chtěl vytvořit socialismus s lidskou tváří. Čímž vlastně účastníci obrodného procesu uznali, že socialismus, který tady fungoval, nemá lidskou tvář, to je na tom pozitivní. Samozřejmě, když docházelo k určitému uvolnění informací v rádiu, v televizi, tak se nám to líbilo.

Jaké máš vzpomínky na invazi samotnou?
My jsme od toho byli trochu odvedeni tou matčinou nemocí, ale pro nás to byla druhá okupace. Zažili jsme už tu první, 15. března 1939. To mi sice bylo pět, ale už se na to matně vzpomínám, jak rodiče naříkali, že nás Hitler přepadl. My jsme tu armádu osobně viděli. A tohle byla obdoba. To, co jsme si pamatovali z roku 1939, a to, co přišlo 1968, bylo jako podle kopíráku. Prostě se sem navalily armády.
Já jsem ještě v noci na 21. srpna nevěděl, že už tu jsou, a jel jsem normálně do práce. My jsme dělali u Staroměstského náměstí, a najednou koukám, po celém náměstí jsou rozestavěny kanóny, které míří na radnici, na Týnský chrám a jinam. Praha už byla úplně plná. Stříleli na muzeum, když mysleli, že je to rozhlas. Tam se taky lidi bouřili, ale to si lépe někde přečteš.
Měli jsme tu maminku v nemocnici v Dejvicích. Tam jsme jeli s Lídou, měli jsme skútra, protože tramvaje, nic nejezdilo. Ulice byly úplně ucpané tanky a my jsme jezdili mezi nimi. Myslím, že docela beze strachu. Ale kdyby jim člověk hrozil nebo s nimi byl v konfliktu, tak tě sejmuli.
Ty první dny, to skutečně bylo o strach, my jsme si říkali, že zásobování třeba nebude fungovat, kdo ví, jak to dopadne.
Když jsme přišli do nemocnice a ptali jsme se na babičku, tak ten doktor říkal, „kdoví, třeba sem budou vozit raněné, třeba ji budeme muset dát úplně stranou, protože tady budeme mít lazaret.“ No a taky těch raněných bylo poměrně dost. Takže ty první dny byly poměrně kruté.

Jaký to mělo dopad na tvém pracovišti?
Měli jsme tam ředitele, starého komunistu. Toho taková skupina odstavila a posadili se na jeho místo. Já jsem možná trochu skeptický, ale říkal jsem si, že vyhánějí čerta ďáblem.

Byly nejen personální čistky, ale třeba platy podle uvědomělosti?
Ale ne, to je blbost, ta diskriminace se děla úplně jiným způsobem. Třeba jsi měl na to, abys dělal vedoucí místo, ale protože jsi byl kádrově na tom špatně, tak ho dali tomu, kdo byl v partaji. Takhle se to dělalo. Než aby ti řekli „dám ti nízkej plat, protože jsi nespolehlivej“, dělalo se to daleko chytřeji.

Čekali jste, že může dojít k invazi, ke které došlo?
No, ony náznaky byly. Já si pamatuji, jak jsem jednou šel Starým Městem a tam byla horda sovětských generálů. Oni si to tady mapovali. Pak byly schůzky Dubček a celá vláda s Brežněvem v Čierné pri Čope, tam se všechno domlouvalo. To víš, že ten strach jsme měli. Ale že to udělají tímhle způsobem, to jsme si nepředstavovali. Největší rána to byla právě pro ty poctivější komunisty, to bylo hrozný zklamání, oni tomu všemu věřili. Nás to zas tak překvapit nemohlo, protože jsme věděli, jaký jsou. Režim, který je založen na diktatuře, nemůže být dobrý režim. Diktatura proletariátu, to byla jenom zástěrka, stejně šlo jenom o moc.

Jaký máš zkušenosti po těchto událostech, prověrky a podobně?
No samozřejmě, my jsme byli blbej podnik, ale přesto ty prověrky u nás taky byly. Zavolali tě do kanceláře, kde byl předseda, předseda strany, předseda odborový organizace a takoví ti šašci komunistický, ti echt tvrdí, a teď ti dávali nepříjemný otázky…

Pamatuješ si na nějaký konkrétně?
Vytáhli všechno, co jsi jako proved…
„Proč nechodíš na prvního máje?“ třeba…
Tenkrát ještě „Proč nejsi ve Svazu mládeže?“
„Souhlasíš s osvobozením sovětskou armádou?“

Podle toho, co sis troufal, já jsem hrdinu nedělal. Snažil jsem se odpovídat vyhýbavě, abych si úplně neplival do ksichtu.
Pamatuju se hrozně dobře, že on mi položil takovou blbou otázku, na kterou se špatně odpovídalo. „Jaké jsou důsledky toho špatného obrodného procesu?“ Já jsem se jenom vyhnul tím, že jak jsme byli v družstevnictví, tak jsem říkal, že vznikaly takový rychlý družstva, který nefungovaly, jak měly.

Ty družstva, to jsou jako dneska firmy?
Vlastnictví za socialismu mělo několik forem, především to byl národní majetek, skoro všechno vlastnil stát. A pak bylo takový přechodový vlastnictví, družstevní. To bylo především v zemědělství a ve výrobním sektoru. Takže majitelem podniku bylo takzvané družstvo. A členem družstva byl každý, kdo v tom družstvu pracoval. To bylo ošetřené tak, že dal členský vklad 1000 Korun. A taky jsi dostával dividenda… nepatrné.

Dostalo se k vám 2000 slov?
Já jsem to četl, ale nikdo mi to nedal podepsat.

Byl nějaký politik, kterému jsi kolem roku 1968 důvěřoval?
No, vzhledem k tomu, že jsme věděli, o koho jde, tak jsme jim nedůvěřovali slepě. Vzbuzovali v nás určité naděje, ale slepě jsme nedůvěřovali nikomu, zejména ne Svobodovi.

Jaká jste měli očekávání, dokud tu ještě nebyly tanky?
No, každé zlepšení dobré. Proti tomu hroznému režimu padesátých let bylo všechno dobré. Ať to byly ty rehabilitace, určité omezení cenzury, možnost trochu cestovat, určité uvolnění v přijímání do škol.

Jak jste vnímali změny ve vedení KSČ, nástup normalizace?
Když byl dosazen Husák, to už bylo všechno v háji.

Jak se to v roce 1968 zlomilo, změnila se struktura vašich přátel?
Ne. S komunisty jsme se nepřátelili. Nikdy jsme se s nimi nezapletli. Od začátku jsme věděli, co je to zač. Nejenom vlastní zásluhou, ale hlavně vlivem rodičů. A že jsme viděli, co s těmi rodiči udělali.


Lukáš Cedrych

Identifikace pamětníka

  • Pamětník: matka Lukáše Cedrycha

Rozhovor

Jaké máš vzpomínky na události roku 1968? Myslím tím 21. srpen a okupaci naší republiky Sověty a většinou ostatních národů Varšavské smlouvy
Bylo mi sedm let. Měla jsem akorát narozeniny. Bylo to o prázdninách po první třídě. Měla jsem moc hezké vysvědčení... jednu velkou jedničku v pololetí a sadu menších jedniček na konci první třídy. Byla jsem na ně moc hrdá a těšila jsem se na konec prázdnin, až zas budu mít paní učitelku Budíkovou, ona nás něco naučí a já jistě dostanu další jedničku nebo hvězdičku a pochválí mě. O přestávkách při hodinách budeme zpívat píseň „Černé oči jděte spát, vždyť musíte ráno vstát, ráno ráno raníčko, dřív než vyjde sluníčko“. Tu píseň jsem měla ráda kvůli paní učitelce. Jenže do vesnice Český Šternberk se dostaly najednou zprávy, že nás přepadli Rusové s tanky. Byla jsem tam s mámou, mou mladší čtyřletou sestrou a tetou (sestrou naší babičky). V Praze zůstal děda, táta a babička. Teta si stihla ve vesnici koupit dva pytlíky mouky – příděl na osobu. Mámě to nenabídla, ta když doběhla do vesnice koupit mouku, už žádnou neměli. Měli jsme strach, co je v Praze s babičkou, dědou a tátou. Slyšeli jsme zprávy u rádia, že v Praze se střílí, padají první mrtví. Bojuje se v Praze u budovy rozhlasu. Měli jsme na chalupě rádio, bylo japonské a jmenovalo se National. Vlastně to byl výdobytek techniky. Gramorádio z kapitalismu už bylo ale starší, musela jsem sedět a držet špičku vysouvané antény, aby bylo něco na chalupě slyšet. Tak jsem proseděla dva dny na parapetu kuchyňského okna. Dělala jsem něco jako uzemňovač antény, když máma slyšela některé zprávy, například že zastřelili české lidi, paní na Klárově, která si nesla diplomku v podpaží a měla malé dítě. Bylo mi líto, že půjdeme bydlet do lesa, nikdy už nepůjdu do školy a nevím, kde tam budeme pobíhat v lese. Já jsem chtěla zpátky do Prahy a chtěla bych, aby tanky do Šternberka nepřijely.
Do lesa jsme nešly bydlet, máma se zlobila na tetu,že jí neumožnila koupit taky mouku. Nejezdily vlaky, nefungoval telefon. Děda s tátou podepsali petice na ulicích v Praze proti vpádu ruských vojsk.
Pak se táta smál dědovi, že on se podepsal falešným jménem a rodným číslem. Ale můj děda se dopálil, protože on nešidil jako otec a podepsal opravdu sebe. I když pak řadu týdnů děda čekal, že si pro něj přijdou. Nepřišli.
Léta jsme měli doma nahrané staré písně, schované časopisy z té doby.
Rumunsko a tehdejší Jugoslávie (ta nebyla ve Varšavské smlouvě) patřily myslím mezi země, které nás nenapadly.
Pamatuji si hesla napsaná po Praze: „Jdi domů Ivane, čeká tě Nataša“, „Pět let jsme na vás čekali, sto let na vás nezapomeneme...“ Nebo básně: „K čemu děla, k čemu tanky, na obranu státní banky, vždyť to h…. co tu máme, sami sobě uhlídáme.“

Co si myslíš o Palachově – eventuálně Zajícově oběti? O tom jak se upálili na protest proti příchodu ruských a „spojeneckých“ vojsk do Čech?
Kupodivu si nemyslím nic dobrého. Vždycky se mi zdálo lepší aktivně bojovat. Třeba celým svým životem, odbojem, akcemi proti nepříteli. Mně jsou rozhodně bližší činy bratří Mašínů. Kdyby byl Palach bojoval aktivně proti okupaci, třeba tiskl ilegální noviny, vstoupil k západním mocnostem jako voják či něco podobného, považovala bych jeho čin za podstatně obdivuhodnější.

Můžeme pro sebe jako národ Čechů vyvodit z událostí okolo okupace nějaké poučení?
Jsme malý národ. V centru Evropy. Můžou nás napadnout Němci nebo Rusové, či jiné národy. Naší hlavní šancí je být demokratičtí a v obranném uskupení, v tomhle věřím NATO. A jsem pochopitelně (já sama za sebe), pro umístění radaru na území Čech.

Jak se to přepadení či okupace zapíše do dějinné paměti českého národa, pokud něco takového existuje?
Snad by se mohlo zapsat jako další zločinecký čin několika zrádců, také komunistických stran. Nebo mám zkušenost, že komunismus je nereformovatelný. Vždy, když by se nějaký národ chtěl dát do pořádku a být demokratický, přijdou na něj „srovnat jej vojensky“ ostatní komunistické národy. Před námi se to stalo Maďarům, po nás Polákům. A nikdy jsem pak už nevěřila v socialismus s lidskou tváří a podobné řeči.

Jaké máš ty, táto, vzpomínky na události roku 1968?
Mně v té době bylo 11 let. Byl jsem s rodiči a dvěma bratry na dovolené na Slovensku v Nízkých Tatrách. Ráno při snídani nám bylo divné, že se rodiče o něčem dohadují. Pak nám řekli, že se musíme vrátit zpátky do Prahy. Na Slovensku jsme bydleli v nějaké ubytovně, ale byli jsme tam autem. Museli jsme rychle sbalit všechny věci a vyjeli jsme. Již na cestě nám rodiče řekli, že nás obsadili nějací vojáci, hlavně Rusové. Jako děti jsme tedy koukali z auta, abychom viděli něco zajímavého. V této době se na silnicích jezdilo mnohem pomaleji než dneska. Občas jsme míjeli kolonu s vojenskými auty nebo tanky, nebo jsme museli čekat, až projedou, případně jsme museli jet někudy jinudy. V tom byl trochu problém, protože jsme zjistili, že některé směrové ukazatele jsou zničené. Tak se nám stalo, že jsme zahnuli podle ukazatele do Prahy, ale hned vyběhl nějaký pán a řekl nám, že musíme jet jinou cestou, že značku se směrem do Prahy umístil jinam (když si předtím prohlédl naší pražskou poznávací značku). Občas jsme míjeli nějaké vojenské auto, které leželo v příkopě. Tato cesta nám trvala celý den a do Prahy jsme dojížděli již za tmy. V té tmě před Prahou už nebyly skoro žádné ukazatele na cestě, ale vždy nám někdo ihned ukázal správnou cestu.
Po příjezdu jsme zůstali v Praze jen asi dva nebo tři dny. Chodili jsme pouze v nejbližším okolí bydliště. Pamatuji si na dopravní značku – červený kruh s bílým vnitřkem a namalovaným tankem.
Potom nás rodiče odvezli na vesnici k babičce. Vzpomínám si, že přestaly vycházet normální noviny, ale každý den do vesnice přijelo auto, které zastavilo na ulici a rozdávaly se noviny. Když jsem si v pozdější době tyto noviny prohlížel, zjistil jsem, že byly velmi provizorní – třeba pouze vytištěný jeden papír z jedné strany. Babička měla hlavně starost o jídlo, protože i zásobování potravinami bylo velmi nepravidelné, ale vždy něco sehnala.
Normálně si z té doby moc věcí nepamatuji, ale toto byly tak silné zážitky, že si hlavně cestu ze Slovenska do dnešní doby velmi živě vybavuji.

A další vzpomínky?
V té době jsem samozřejmě nevnímal, že bylo nějaké uvolnění v roce 1968. Ale určitě po roce 1968 jsem zjišťoval, že bylo naopak zhoršení. Začal jsem chápat, že spousta věcí je zakázána. Nemůžu jít do obchodu a koupit si desku s písničkami, které chci poslouchat. Desku se zahraniční skupinou mohu koupit pouze na nějaké burze a dávat pozor, aby tam nebyl policista. Písničky např. Karla Kryla jsem si nahrál od kamaráda s upozorněním, že je nesmím pouštět moc nahlas, a když se případně někdo zeptá, odkud je mám, tak ho nesmím prozradit. Toto a další věci mě vedlo k poznání, že něco je špatně. A skutečně, přibližně v 15 letech jsem usoudil, že to co je špatné, je systém té doby – komunismus.


Andrea Čapková

Identifikace pamětníka:

Pan Kloboučník se narodil roku 1944. Již od raného věku si přál stát se pilotem. Nejprve se vyučil, na přelomu 50. let (1951) jako sedmnáctiletý vstoupil do armády. V té chvíli tam začínala politika hrát svou roli. Takzvané „dělnické kádry“ měly v té době jistou přednost.

Rozhovor:

Poprvé po složení zkoušek na leteckou akademii mu rodiče obávající se možnosti, že by se jejich syn mohl při létání zranit, odmítli podepsat revers nutný pro přijetí. Podruhé u zkoušek opět uspěl a na doporučení místního učitele mu rodiče studium povolili. Po dokončení letecké akademie se měl stát pilotem, bez maturity byl jako rotní poddůstojník. Za každý rok studia byl závazek, že budoucí pilot musí odsloužit tři roky. Přípravnou školu absolvoval ve Šternberku, elementární školu v Olomouci a bojový (stíhací) výcvik pak v Prostějově. V té době se podle sovětského vzoru měnily předpisy. Bylo nařízeno, že „každý člen létajícího personálu – výkonný letec, musí být důstojník“. (Dříve bylo v armádě pár poručíků, několik rotních mistrů a většina četařů.) Již za první republiky bylo vládní nařízení, že každý důstojník musel složit maturitu – důstojníci museli být vzdělaní. Podle nových nařízení tedy musel během jednoho roku složit maturitu. Studium absolvoval na gymnáziu v Novém Jičíně.

Nejprve odešel jako pilot do Plzně, poté přešel do Pardubic, kde byl sedm let, později odešel na čtyři roky do Brna, potom se vrátil znovu do Pardubic a nakonec v roce 1964 do Čáslavi, kde zůstal až do roku 1970. V té době se v armádě přestupovalo na nadzvuková letadla, takže strávil několik měsíců v Hradci Králové, kde absolvoval letecké školení.

Při nástupu do armády musel mít pan Kloboučník potvrzení o mravní bezúhonnosti a politické spolehlivosti. Obojí potvrzení dostal od tehdejšího starosty města, kterému vysvětlil, že by chtěl létat. Bez delšího vysvětlování mu tedy pan starosta napsal, že: „Josef Kloboučník je politicky plně spolehlivý a mravně bezúhonný.“ V té době byli z armády vyhazováni letci prozápadní stejně jako ti, kteří dříve létali v Rusku.

Invazi v roce 1968 již předcházel 20. sjezd komunistického svazu v Rusku (1956 – projev prezidenta Chruščova – kritika Stalina). Tehdy pan Kloboučník sloužil v Pardubicích. Jednoho dne jim přečetli projev prezidenta Chruščova. Stejně jako všichni ostatní letci musel tehdy podepsat, že o tom nikdy nebude mluvit. Tenkrát to byl pro všechny hrozný šok, když slyšeli o tom, jak Chruščov mluvil o kultu osobnosti Stalina a kritizoval zastavení vývoje společnosti. Najednou se začala vnímat diferenciace společnosti a to, že situace není taková, jak si všichni myslí.

Začalo takzvané „oteplování společnosti“ a velký informační „boom“. A přišlo se na to, že tento styl ekonomiky je neúnosný. Pan Kloboučník si vzpomíná, jak byl v roce 1964 v Muzeu Klementa Gottwalda, týden na školení o nové soustavě systému řízení, tenkrát vyslechl úvodní přednášku pana Šika (akademik), dále tam probíhaly také přednášky doktora Svejkovského atd. Pan Kloboučník si také vzpomíná, že všichni přednášející se shodli na tom, že tento systém v těchto podmínkách není k životu a že se musí změnit.

V roce 1967 vyšla studie o rozvoji společnosti, napsaná šéfem ekonomického ústavu Akademie věd panem Rychtářem, kterou pan Kloboučník četl a dodnes ji má doma. V knize se například píše, že nemůže existovat strana s vedoucí úlohou. Že v této společnosti nemůže existovat pouze jedna skupina lidí, která do všeho mluví a o všem rozhoduje, ale přitom není dostatečně kvalifikovaná, přitom její rozhodnutí jsou destrukční, jsou zpátečnická. Tato kniha byla „posvěcena“ Ústředním výborem KS. Později byla tvrdě odsouzena sovětskými filozofy, jakožto „oportunistický, revizionistický a neoliberální akt“.

Pan Kloboučník si také vzpomíná na přednášku detailního rozboru Východočeských železáren. Člověk, který vedl tu přednášku, přišel se zamyšlením, že kdyby ti lidé, kteří tam pracují, zůstali doma a dostávali stejný plat, ve skutečnosti by to vyšlo levněji, protože by se tím alespoň ušetřil materiál, energie a zkrátka celkové výrobní náklady.

Na začátku června přiletěl nějaký plukovník z armádního velení ve Lvově – tam bylo velitelství letectva pro Varšavskou smlouvu. Plukovník jim pak vyprávěl, že už v únoru tam viděli operační mapy na obsazení Československa. Když se Rusů ptali, co to má znamenat, co je to za mapy, odpovídali, že se jedná o „běžné velitelsko-štábní cvičení, že to se tak dělá“. Tehdy už to vypadalo, že v Československu chtějí zůstat delší dobu. Až do roku 1955 byla část armády v Rakousku a později se chtěli přesunout do Československa. Ústřední výbor a prezident Novotný však byli proti tomu, a proto museli odejít, jinak měl Sovětský svaz části armád ve všech svých státech, Československo byla jediná republika, kde nebyli.

V té době se mluvilo o takzvaném třetím světě neutrálních zemí. Mezi ně patřila například Indie a Jugoslávie. Pan Kloboučník si vzpomíná, že jsme byli několikrát upozorňováni prezidentem Titem, abychom byli „opatrní“, že svět je rozdělený a my jsme pouze „figurky na šachovnici dějin“.

V červnu roku 1968 byl pan Kloboučník velitelem leteckého pluku. Jednou večer mu dopravní dispečer hlásí, že na čáslavské letiště letí dopravní letadlo z Berlína, ale že neví, kdo v něm je. Po příletu se ukázalo, že to byl generál plukovník Spirit – šéf frontového letectva na západním frontu. Generál pak vyjádřil přání, že by si rád prohlédl dráhu, pan Kloboučník mu tedy nabídl, že dojde pro auto a že si to prohlédnou, načež mu generál odpověděl, že ne, že půjdou pěšky. Prošli tedy 2,5 km dráhy pěšky. Už tehdy tedy existovalo rozhodnutí o invazi, proto si Sověti zjišťovali, „jaký je terén“.

Na začátku června přiletěly z Německa dvě ruské letky a už tu pak zůstaly. Pan Kloboučník se rozhodl pozvat velitele letek k sobě domů. Oba velitelé byli velice překvapení stylem života v české domácnosti a prohlašovali, že tu žijeme jako kapitalisté. Ve společnosti byl ohromný tlak, aby už vojska odešla. Pan Kloboučník se tehdy staral o plukovníky. Okolí v té době nepřijímalo ruské vojáky a vlna nevole se občas obrátila i proti p. Kloboučníkovi, který je doprovázel. Především pak mladí lidé byli proti ruským důstojníkům vysazení. Dále si pak pan Kloboučník vzpomíná na to, že když vyšlo Dva tisíce slov, tak před budovami, kde se ruští vojáci pohybovali, byly postavené stráže a ostatní tam neměli přístup. Pan Kloboučník se tehdy ruským velitelům neúspěšně snažil vysvětlit negativní postoj československé společnosti vůči Rusům, kteří stále zůstávali v Československu. O invazi už bylo prakticky rozhodnuto po vydání Dvou tisíc slov. Tehdy už všichni ruští vojáci chodili ozbrojení. V červenci pak na velký nátlak odjeli.

Již nějakou dobu před invazí měl p. Kloboučník informace o tom, že se sovětská vojska stahují k československým hranicím. V noci z 20. na 21. srpna okolo půl jedné ráno zavolali panu Kloboučníkovi domů. Tehdy i s rodinou bydlel v Čáslavi a jako pilot měl závazek, že musí být do 30 minut (mimo dovolenou) k dosažení. Proto už v jednu hodinu ráno byl na letišti. V té chvíli už tam čekal zástupce velitele divize, který přečetl zprávu o tom, že „ve 23 hodin 54 minut překročila vojska na deseti místech hranici a postupují do vnitrozemí“. Dále zpráva obsahovala nařízení – všechno jim dát a ve všem jim vyjít vstříc. Pod tím byl podepsaný generál plukovník Rusov, náčelník generálního štábu. Piloti se ohrazovali, že se jedná o okupaci, a požadovali stanovisko velitele letecké armády, který sídlil v Hradci Králové. Na velitelství letecké armády se nedovolali. (Generál poručík Kukal později invazi odsoudil a přišel o svou pozici.) Tu noc však měli spojení s několika dalšími letišti (Hradčany, Mimoň – hranice s Německem). V Mimoni měl pan Kloboučník kamaráda – velitele pluku, se kterým se seznámil v Pardubicích – a ten volal, že tanky už jsou na letišti a že pravděpodobně dlouho neudrží spojení – o chviličku později se spojení přerušilo.

V noci se na letišti rozhodli, že nebudou zapínat žádné dorozumívací prostředky (osvětlovací, delokátory). Ještě tu noc hlásil rozhlas prohlášení Ústředního výboru, že sem vtrhla vojska bez vědomí našich vládních činitelů, že je to nezákonné a že se k tomu vyjádří prezident republiky. Jenže prezident republiky se k tomu vyjádřil až večer po desáté hodině. I přesto se žádné prostředky nezapínaly. Pan Kloboučník žádal vyhlásit bojový poplach, což bylo zamítnuto zástupcem velitele divize. Pan Kloboučník tehdy říkal, že předpis, řád a svědomí jim říkají, že když je země napadena, tak jejich povinností je ji bránit. Dále navrhoval natáhnout cisterny na dráhu, což bylo také zamítnuto. Vojáci na letišti pak alespoň přerušili veškeré vedení. Mimo jiné byly přerušené kabely, takže nesvítila dráha. Zajímavé bylo, že nebylo přerušené telefonní vedení na kontrolu, tam byla řídící věž, kde bylo spojení na všechna letiště. Ve chvíli, kdy bylo některé z letišť obsazené, Rusové tato centra eliminovali.

Na čáslavské letiště přiletěl letový slet až odpoledne 21. srpna, přiletělo třicet osm nadzvukových letadel. Nejdřív proletěl dvojí podzvukový aeroplán, přistál, zajel na pojížděcí dráhu a asi po 5 až 10 minutách začaly přilétat dvojice letounů. Jeden letoun omylem při přistání rozbili, ale pilot vyvázl bez zranění. Pan Kloboučník se ptal velitele pluku, co tu dělají. On mu na to odpověděl, že do Československa přiletěli na požadavek naší vlády. Ruští vojáci dostali informace, že německá a americká vojska překročila hranice na čáře Český les – Šumava, že tam probíhají boje a sovětská vojska přijela do Československé republiky na žádost naší vlády. Toto vysvětlení vyvolalo u pana Kloboučníka smích. Potom tedy požadoval mapu operační situace, kterou u sebe velitel samozřejmě neměl. Ostatní sovětští vojáci byli většinou dezorientovaní a netušili, co se vlastně děje.

Když pak přišli „oficíři“, na letišti bylo přes dva tisíce lidí (vojáci i civilisté), kteří vedení letiště vyčítali, že v noci nevyhlásili poplach. Vojáci byli seznámeni s příkazem, který přišel. Poté byly československým vojákům odebrány a zamčeny zbraně. V tu chvíli křičeli vojáci na piloty, že jsou zbabělci a kolaboranti. Piloti se snažili vojáky přesvědčit, že v Československu je 600 000 tisíc vojáků, 6000 tanků, jedna letecká armáda a že proti této síle není možné se ubránit.

Pan Kloboučník si vzpomíná, jak vojáci ze základní služby pak připochodovali s obrovským transparentem, na kterém bylo napsáno „Včera bratři, dneska vrazi“. Veškeré krabice od motorů byly záhy popsány nápisy jako „Okupanti, běžte domů“… Rusové zuřili. Ruští piloti stáli na letišti celou noc, aniž jim někdo dal jakýkoliv pokyn. Celou noc tam stáli bez vody a bez jídla uprostřed letiště a čekali, až přijede pozemní slet. Ten přijel až druhý den – 22. srpna okolo poledne – a s ním dvanáct polských tanků, které měly zajišťovat ochranu ruského letištního praporu, který zabezpečoval stravování, palivo a náhradní díly pluku. Těm polským tankům velel mladý, asi sedmadvacetiletý nadporučík, který chvílemi vůbec nevěděl, co má dělat. Celý pluk, něco přes devadesát tanků, byl na letišti v Podhořanech, ty se později rozdělily a jeden prapor (asi 30 tanků) se přesunul k Doubovicím. To odpoledne pak Rusové přinesli prapor, na kterém byla zpráva o vstupu Němců a Američanů do Československa. Když se jich tedy pan Kloboučník ptal: „Tak kde jsou ti Němci a Američané v těch západních Čechách, kam až postoupili?“, tak mlčeli a neřekli ani slovo. Několik dní, než se vrátila československá delegace z Moskvy do Prahy, přespával pan Kloboučník na letišti a pouze občas telefonoval své manželce domů.

Jeden večer, asi okolo 11 hodin večer, přišel náčelník štábu a řekl panu Kloboučníkovi, že přišli dva důstojníci (Sověti) – major a nadporučík – a že s ním chtějí mluvit. Pan Kloboučník je tedy přijal a oni mu nejprve vysvětlovali, jak byli několikrát v Československu (na oslavách konce války a říjnové revoluce) a jak byli vždy hoštěni, vítáni a velmi dobře přijímáni, a teď prý jen co přejeli hranice, všude byly jen nápisy „Okupanti, jděte domů“ atd. Poté se tedy důstojníci ptali, co to má znamenat, co se vlastně děje. Z Polska, odkud důstojníci přijeli, jim vyhlásili poplach, že se v Československu bojuje, že Američané překročili hranice a že musejí jet na pomoc. Pan Kloboučník s náčelníkem štábu jim pak celou noc vysvětlovali tehdejší situaci v Československu.

28. srpna se vrátila československá delegace z Moskvy. Ten den byla také Černíkova tisková konference, kde bylo vysvětleno, jak probíhalo zajetí delegace. 30. srpna pak proběhlo shromáždění generálního štábu, kde měl konferenci prezident Svoboda. Pan prezident tehdy řekl, že nebyl nucen letět do Moskvy, že to bylo jeho vlastní rozhodnutí a že ho dokonce nikdo ani nezval. Tu noc přišli za prezidentem pan Červoněnko – sovětský velvyslanec, který přišel s Indrou, Bilakem atd. a chtěli po něm, aby podepsal demisi stávající vlády a aby uznal vládu novou – tato nová vláda pak chtěla vyhlásit „stanné právo“. S tím prezident Svoboda nesouhlasil, a proto se rozhodl jet do Moskvy s tím, že v Moskvě bude jednat až ve chvíli, kdy lidé legálně zvolení jeho národem s ním budou sedět u stolu. Pánové Bilak, Indra, Kolder a ostatní byli v Moskvě na pozvání Sovětů. Prezident Svoboda na konferenci také řekl, že prezident Brežněv československé delegaci prozradil, že Američané byli o invazi uvědoměni čtyři dny předem, kdy o tom Brežněv osobně informoval prezidenta Johnsona. Mimo jiné se prezident Brežněv zeptal, jaká bude reakce Spojených států na tento akt, a prezident Johnson mu odpověděl, že „reakce nebude žádná, neboť je to ve sféře sovětského vlivu a že je to jejich problém“, jenom žádal, aby nebyl změněn pohyb a rozmístění strategických zbraní a aby nejpozději 24 hodin před vstupem vojsk byl vystaven vlak z Prahy do Frankfurtu nad Mohanem, kterým budou moci odjet příslušníci zahraničních ambasád. 48 hodin před vstupem vojsk pak byla do Spojených států oficiálně poslána zpráva o invazi. Zároveň tehdy prezident Svoboda sebekriticky uznal, že podcenili mezinárodní situaci, ale že si nikdy nedokázal představit, že ještě v té době by se mohlo stát něco takového. Také jednoznačně řekl, že v této situaci jim nikdo nepomůže a že od Západu se nemůže očekávat jakákoliv pomoc. Poté přečetl protokol, který byl do té doby tajen. K tomu pak prezident Svoboda dodal, že dokument takto negativní pro náš stát nebyl našimi představiteli podepsán od roku 1918. Dále pak slíbil, že se budou snažit alespoň něco z té polednové politiky udržet, ale že toho bude asi málo, protože politické vedení bylo v té době velmi nejednotné.

V lednu roku 1969 přiletěl na čáslavské letiště armádní generál Jepišev a chtěl svolat besedu s důstojníky. Na besedě jim pak vyprávěl: „My (Rusko – pozn.) jsme za druhé světové války ztratili 23 milionů lidí, tisíce měst bylo vypáleno, není rodiny, která by tímto netrpěla. A my jsme si řekli, že už to nikdy nedopustíme, že si vytvoříme pásmo a že nedopustíme, abychom sousedili s kapitalistickým státem. My jsme si vyhodnotili, že u vás spěje vývoj ke kapitalismu, proto jsme sem poslali vojska. My víme, že jsme si tím ve světě strašně ublížili.“ Tehdy někdo odpověděl, že si vůbec neuvědomují, do jakého postavení uvrhli komunisty v západní Evropě, především tam, kde měli silnější pozici – Itálie a Francie. Že naprosto zničili mezinárodní komunistické hnutí a ztratili tím veškerou podporu a především také podporu československého státu, který už za nimi nikdy stát nebude.

Během roku 1969 byl pan Kloboučník pozván do Pardubic před komisi. V komisi bylo pět lidí, kteří mu položili otázku, zda by v případě demonstrací dal příkaz k potlačení. Na to pan Kloboučník odpověděl, že nikoliv, protože armáda má plnit funkci vnější ochrany, tudíž by k tomu příkaz nedal. Na to se mu dostalo odpovědi, že děkují a že to je všechno.

Dále pan Kloboučník vykonával svou funkci až do května roku 1970. Pan Kloboučník mi vyprávěl, jak jednu květnovou neděli proběhla letecká přehlídka a následující úterý pak byl vyloučen ze strany. Asi o měsíc později pak byl odvolán z funkce velitele pluku. Na letišti však ještě nějakou dobu zůstal v pozici inspektora letu. V lednu roku 1971 pak ještě jel jako každý rok na rehabilitaci do Jeseníků. Poté již musel opustit služební byt a hledat si novou práci.
Novou práci našel v Prachovicích a nějaký čas se živil jako pomocník na vápenné peci. Později však pracoval ve společnosti Sfinx, nejprve jako vedoucí nákladní party. Postupem času se vypracoval na šéfa údržby. Kvůli této pozici dokonce studoval čtyřsemestrální nástavbu ČVUT.

Dvakrát ročně pan Kloboučník trpěl kontroly na Státní bezpečnosti. Roku 1973 mu přišlo trestní oznámení za dávný příkaz k zapůjčení přístroje k zesílení rozhlasu radiostanice. Pan Kloboučník byl také uvědoměn, že mu za to hrozí tři až deset let vězení. V roce 1974 však bylo trestní stíhání zrušeno. Roku 1980 byl pan Kloboučník ještě pozván na „audienci“ na Státní bezpečnost. Tam mu položili čtyři otázky, na které měl písemně odpovědět. Po zodpovězení otázek pak na okraj papíru připsal ještě větu: „Lituji, že jsem se angažoval v tomto systému.“ Po této audienci pak půlroční výslechy na Státní bezpečnosti skončily.
Dnes pan Kloboučník říká, že nelituje ničeho, co tehdy udělal, a že za těch okolností by neváhal zopakovat cokoliv, co zapříčinilo konec jeho letecké kariéry.


Anna Fialová

Identifikace pamětníka:

Tento rozhovor je s 68letou důchodkyní bydlící v městské části na kraji Prahy se středním vzděláním, pocházející z úřednické rodiny.

Rozhovor:

Jak na vás působila 50. a 60. léta?
„No já jsem byla v té době studentkou gymnázia v Nové Pace, takže jsem prostě normálně chodila do školy a nijak mě to neovlivnilo. Problém nastal potom po maturitě, kdy jsem chtěla jít na vysokou školu, protože naše ředitelka byla velmi oddaná režimu a neměla na tom žádný zájem, obzvláště když jsem pocházela z úřednické rodiny. Z naší třídy šel na vysokou asi jen jeden spolužák.“

A jak to vnímali vaši rodiče?
„Maminčin postoj byl celkem neutrální, protože pracovala jako domácí šička, tudíž ji to tolik neovlivňovalo. Zato tatínek měl negativní postoj, protože mého strýce, který byl zemědělec, nutili vstoupit do JZD, čemuž se vzpíral. To ho dostalo do finanční nouze, takže my jsme se snažili je podporovat. No, ale nakonec tam strýc vstoupil, protože jinak by přišel úplně o všechno.“

Co jste tedy dělala po maturitě?
„Byla mi nabídnuta pouze Vysoká škola zemědělská, o což jsem opravdu neměla zájem, a tak jsem se pokoušela najít jinou alternativu. V nástavbových abiturientských kurzech jsem našla školu, která mi celkem seděla, a to Průmyslovou školu stavební v Brně. Když jsem dostudovala, tak jsem musela jít na umístěnku pracovat do Toušeně jako vedoucí laboratoře. Pak jsem se vdala a přestěhovala do vesnice na kraji Prahy.

A kde pracoval váš manžel?
„Můj manžel se snažil po maturitě dostat na Vysokou školu zemědělskou, ale v posudku mu to zamítli, protože byl podle nich syn kulaka. Pak pracoval jako vedoucí střediska pro ochranu rostlin při Strojně traktorové stanici a já jsem šla na mateřskou dovolenou. Díky tomu jsme byli ve finanční tísni, a tak jsme se rozhodli, že si pořídíme do naší stodoly kuřata, a tak jsem byla asi rok krmička kuřat. Potom jsem nastoupila do zaměstnání do Ďáblic, takže pak už to celkem šlo.“

Pak přišlo Pražské jaro. Jak vás to ovlivnilo?
„Tak já jsem docela důvěřovala těm reformám a čekala jsem takový poklidný přechod k lepšímu. Že se nebude nic zvláštního dít a prostě si budeme v klidu a v pokoji žít. Celkem jsem věřila Dubčekovi a i prezidentu Novotnému, který mi vždycky připadal jako docela solidní člověk vzhledem k jeho minulosti, např. za války.“

Čekala jste, že dojte v srpnu k invazi?
„No vzhledem k tomu, co jsem před chvílí řekla, to pro nás byl šok, jako blesk z čistého nebe. My jsme tomu vůbec nechtěli věřit. Když jsem si ráno pustila rádio, tak jsem si myslela, že je to jen nějaká rozhlasová hra nebo něco podobného. Vzbudila jsem manžela a jeli jsme rychle do práce, já do Ďáblic a manžel do Milovic. A u nás v práci jsme se všichni shromáždili a vůbec jsme nevěděli, co máme dělat. První, co nás napadlo, že jsme zavřeli vrata do fabriky. A za chvíli už po silnici projížděly ozbrojené kolony obrněných vozidel.“

Co jste cítila, když jste viděla ty kolony obrněných vozidel s vojáky?
„Bylo to čiré zoufalství, protože jsem nevěděla, jak se dostanu domů, manžel se ke mně nemohl dostat. K večeru se mu to tedy nakonec podařilo a jeli jsme domů. Druhý den už jsme jeli normálně do práce, ale všude po cestě jsme viděli tábory těch vojáků. Nejhorší bylo, že jsme prostě nevěděli, co bude, jak se tahle situace vlastně vyvine. Potom mi onemocněl syn a já od něho tu angínu chytla a měla jsem ji šest týdnů z toho stresu, zaprvé kvůli tomu, co se stalo, a zadruhé mi ještě nedávno zemřel otec. Další problém byl, že maminka byla taky nemocná, protože přechodila chřipku a měla nález na plicích, a já jsem se nemohla za ní dostat, protože silnice byly obsazené, a ona byla sama v baráku. Nikdo vlastně nevěděl, jak to na těch silnicích vypadá. Všichni čekali, co se bude dít. Ale život šel dál, sice jsme nevěděli, co dál bude, ale chodili jsme do práce a tak nějak jsme žili.

Pak postupně přicházela normalizace a lidé si začínali zvykat.
„No to chvíli trvalo, protože to jsme vždycky slyšeli, jak vojáci zastřelili nějakého člověka, a to v lidech vzbuzovalo obrovskou nenávist a lidi to dávali najevo různými demonstracemi a podobně. A když se to tedy začalo trochu zklidňovat, tak se začaly dělat prověrky.“

A to se týkalo i vás?
„Ano, to se týkalo i mě. To přišli tenkrát nějací pánové k nám do podniku, vzali si mě do prázdné kanceláře a vyptávali se. Co a jak si myslím a jestli bych nevstoupila do strany, což jsem odmítla.“

Na co dalšího se vás tedy ptali?
„Oni se mě neptali, co si myslím o okupaci, ale jak si to představuji dál. Tak jsem jim řekla, že chci prostě dál dělat svou práci. Ještě se mě ptali, jestli bych chtěla v budoucnu povýšit. Ale bylo to podmíněno vstupem do strany, takže to nepřicházelo v úvahu.“

Dotklo se to i vašeho manžela?
„Tím si nejsem úplně jistá, možná ano. Každopádně on dělal jen řadového vedoucího střediska, takže tam o to neměli zas takový zájem. No a on vzhledem ke svým posudkům se nemohl dostat na jinou funkci. Po několika letech mohl přestoupit, a to jen proto, že jeden místní občan jakoby ‚ztratil‘ jeho posudky. Potom asi v roce 77 zvolili manžela předsedou Národního výboru, přestože nebyl členem strany, protože stranická organizace nenašla ve svých řadách nikoho, kdo by mohl tuhle funkci vykonávat.“

Jaká byla atmosféra ve vesnici v období normalizace?
„Řekla bych, že taková tvůrčí, naše vesnice si prostě žila vlastním životem, konaly se různé společenské akce a tak podobně. Prostě jsme si zvykli a žít se muselo. Byla spousta věcí, které z dnešního pohledu člověk vidí jinak, to zásobování bylo na několikanásobně menší úrovni, než je dneska. Ale my jsme na něco lepšího nebyli zvyklí, takže jsme to ani nepotřebovali.“

A jak se na to díváte dnes?
„Byla to taková ‚doba temna‘. Nebyli jsme nijak zvyklí projevovat svoje názory, protože člověk nevěděl, co kdo slyší, a všude byl prostě strach. Dneska je život volnější, ale zase je hektičtější.“


František Fiala


Kryštof Hejný


Dominik Herman

Pro přehrání videa musíte mít ve svém prohlížeči nainstalován Adobe Flash Player a povolen JavaScript.


Hanka Holubkovová

Identifikace pamětníka

  • Iniciály: L. S.

Rozhovor

Který jsi ročník a kolik ti bylo v roce 1968?
Já jsem ročník 1946, takže v roce 68 mi bylo dvaadvacet let.

Kde jsi pracovala?
Dělala jsem účetní v ČKD.

Jak se tvá rodina stavěla ke komunismu?
Můj otec byl komunista, ten byl dokonce ve straně, strašně dlouho, snad od založení. Matka ne, ve straně nebyla.

Kde pracovali?
Oba měli dělnický původ, otec byl mistr v Avii a máma byla švadlena.

Jak jste prožívali šedesátá léta a uvolňování poměrů? Jak bys popsala tehdejší atmosféru?
My jsme žádnou změnu komunismu moc nereflektovali. Ale já jsem atmosféru v šedesátých letech vnímala velice dobře, byla jsem spokojená.

Zaregistrovala jsi třeba zrušení cenzury?
Ne, já jsem se vůbec nepohybovala v kruzích, kde by se tohle nějak řešilo.

Měla jsi přehled o politice? Měla jsi nějakého oblíbeného politika?
Ne, žádného, nezajímala jsem se o politiku.

Pamatuješ jsi, jak a kdy ses dozvěděla o invazi?
Jo, tohle si pamatuju přesně. Bydleli jsme s manželem v Horních Počernicích v podnájmu, měli jsme tam takový pokojík a zrovna přijela tchýně na inspekční návštěvu. A protože bychom se tam nevešli, jela jsem přespat k rodičům do Vršovic. Druhý den jsem musela vstávat v pět ráno. Pustila jsem rozhlas, a tam jsem to slyšela. Nejdřív jsem tomu vůbec nechtěla věřit, tak jsem šla do práce a lidi na autobusové zastávce si o tom povídali, taky v práci jsme to řešili, já jsem tomu moc nerozuměla…

Poslouchala jsi hodně rozhlas?
Ano pořád. I cizí.

Jaká byla tvoje reakce, když ses to dozvěděla?
No, jak jsem říkala, nechtěla jsem tomu nejdřív věřit a pak jsem měla hlavně strach, strašný strach, že bude válka.

S kým válka?
Prostě válka. Já jsem sice druhou světovou válku nezažila, ale rodiče ano, tak mi o tom vyprávěli, a navíc jsem nastoupila do školy začátkem padesátých let, to se o tom ještě hodně mluvilo. A mě tam tak zmasírovali, že do dneška nemám ráda Němce, nenávidím je za to, co udělali, za války, za vyhlazovací tábory. I k němčině mám odpor.

Pamatuješ si setkání s tanky a ruskými vojáky?
Tanky ne, já jsem za celou dobu neviděla jediný tank, v Počernicích nebyly a do centra jsem nešla, protože mi lidi říkali, že je tam nebezpečno. Ale s vojákama jsem se setkala. Já jsem sebou nosila pořád tranzistorové rádio, tehdy to byla poměrně drahá věc. A Rusové rádia zabavovali, když je u někoho našli. Jednou se mi stalo, že jsem nastupovala do autobusu do Počernic a najednou vidím, že Rusové kontrolují tašky. Protože jsem nechtěla, aby mi ten tranzistorák sebrali, strčila jsem ho do pytlíku s dámskými vložkami, tehdy byly takový velký, jmenovalo se to Violette. Ten voják mě samozřejmě kontroloval, říkal Što e to? ale když viděl, co to je, už se v tom dál nehrabal.

Měla jsi strach o politiky, které unesli do Ruska?
O politiky? Ne, říkala jsem si, ať si to tam vylížou.

Cos říkala na jejich následný souhlas s okupací?
Určitě na ně byl vyvíjený nějaký nátlak. Ale nezklamali mě, spíš mi přišlo, že jsou zase normální.

Bála ses o osud země?
To ani ne, spíš jsem se bála té války.

Pamatuješ si sebeupálení Jana Palacha?
Ano, pamatuju, říkali tehdy, že se chtěl demonstrativně zapálit, byl zfetovaný a nestihl se uhasit.

Udělal to z politických důvodů.
Spíš věřím tomu, že se zfetoval.

Co o tom soudíš?
Byla to zbytečná smrt mladého člověka. A taková nehoráznost! Já vím, co to dá práce, než rodiče dítě vypiplají, a on jim pak provede tohle. Sebevražda není řešení, lidi, co se zabijou, musí být nějak vyšinutý. Ale já bych řekla, že Palach byl spíš zfetovanej.

Musela jsi jít před komisi a schválit invazi? Co jsi řekla?
Ano, u komise jsem byla a řekla jsem, že souhlasím.

A souhlasila jsi?
Ne, ale já jsem byla ráda, že už je klid a že není ta válka, dál jsem o tom ani nepřemýšlela, život šel dál a měla jsem i jiný starosti.

Znala jsi někoho, kdo řekl, že nesouhlasí?
U nás v podniku nikdo, ale třeba můj bratranec nesouhlasil, on dělal taky v Avii jako můj táta a vím, že ho pak vyhodili z práce, byl to technik a pak nemohl sehnat zaměstnání a musel dělat nějaké dělnické práce. A vím, že jeho dceru pak kvůli tomu nevzali na vysokou školu.

Co jsi mu na to řekla, když ses o tom dozvěděla?
Nikdy jsme se o tom nebavili.

Uvažovala jsi někdy o emigraci?
Ne, neuvažovala, nejsem moc odvážný typ. Chtěla jsem se tam podívat, to ano.

Když srovnáš komunistický režim a dnešní poměry, co je lepší?
Tak třeba po materiální stránce to bylo tehdy lepší, mladé rodiny měly sociální jistoty, to dnes už není. Kdo potřeboval byt, mohl se přihlásit do bytového družstva nebo vám ho přidělili. Věděla jsem, že když nedělám problémy, budu mít byt, po mateřské se vrátím na místo, které jsem zastávala… Dneska je to horší a navíc je to strašně zkorumpovaný.

Ale co politické procesy, cenzura, a tak?
Samozřejmě se dělalo spousta nesmyslů, ti představitelé byli často dost neschopní… Ale pořád tvrdím, že je to pro lidi lepší než kapitalismus.

Co soudíš o současné KSČM, nevadí ti, že jsou přímými pokračovateli KSČ?
Jsou součástí politického spektra, je to strana demokraticky zvolená, lidé ji volí, tak proč ne?


Klára Hutková

Identifikace pamětníka

  • věk: 62
  • Původ: střední třída
  • Vzdělání: částečné, umělecké
  • zaměstnání: svobodný umělec
  • Bydliště: Praha, Nové Město

Rozhovor

Třídní původ, vztah k režimu, zkušenost s režimem (nějaký postih? či zvýhodnění?)
Otec byl obchodník, takže se původ bral jako buržoazní, k režimu byla bezmocná nedůvěra, rodina v roce 1952 byla násilně vystěhována z města na vesnici.

Mechanismy normalizace (zkušenost z prověrek, kádrových pohovorů, deklarace „pomýlení“)?
Jako svobodný umělec ty první zkušenosti nemám, nebylo nikoho, kdo by umělce předvolal, až v roce 1975 byly politické „rekvalifikace“ a k těm jsem se nedostavil, protože to bylo zbytečné.

Jaká událost pro tebe byla symbolem obrodného procesu?
Že přestali být pronásledovaní kluci s dlouhými vlasy.

Jakému politikovi jste nejvíce důvěřovali?
Žádnému, bylo doufání, že se objeví noví a jiní politici.

Kdo pro tebe byl garantem procesu: politici, média, kulturní činovníci...?
Jediným garantem bylo, že policie už na ulicích neotravovala věčným perlustrováním a že jsem si mohl zpívat, co jsem chtěl.

Jaká byla tvá vlastní očekávání?
Doufali jsme, že komunismus zkrachuje a zmizí.

Jak se obrodný proces dotkl rodiny, co rodina v této době zažívala, čím žila?
Otec se mohl vrátit z dělnického povolání jako ředitel okresního podniku nábytku.

Změnili se tví přátelé?
Ne.

Existuje nějaká věc/artefakt, který pro tebe symbolizuje rok 1968?
Hudba.

Čekali jste, že by mohlo dojít k invazi sovětských vojsk?
Ne.

Co jsi dělal v okamžiku invaze a jak jsi bezprostředně reagoval?
Běhali jsme po ulicích a nemohli to pochopit.

Jak se na celý proces díváš dnes, z odstupu 40 let?
Že ta okupace člověku zkazila život.

Jaký byl zážitek normalizace?
Šikana od úřadů a později od Státní bezpečnosti.

Jak jste vnímali nové vedení KSČ?
Jako zrádce.

Dostal jsi se do nepříjemné situace?
To ano, končilo to nakonec vynucenou emigrací

Co pro tebe symbolizuje normalizaci?
Husák.

Byl jsi nucen deklarovat „pomýlení“?
Kdo by mě k tomu donutil?


Matěj Jungwirth

Informace o pamětníkovi

  • Věk: 80 let
  • Původ: Praha
  • Třídní původ: maloburžoazní
  • Vzdělání: Vysoká škola ekonomická
  • Zaměstnání: Státní výpočetní ústav

Pro přehrání videa musíte mít ve svém prohlížeči nainstalován Adobe Flash Player a povolen JavaScript.


Monika Kavanová

Identifikace pamětníka:

  • Student, t.č. 21 let, otec z rodiny středního židovského živnostníka, matka z rodiny anglických úředníků, střední třída.

Rozhovor

Jaký byl tvůj postoj k režimu?
No, koukali na mě jako na syna imperialistické matky a otce velezrádce.

Jak jsi vnímal nástup Dubčeka?
Pro pochopení mé odpovědi je nutné uvést jistý historický kontext. Od roku 1965 jsem patřil ke skupině tzv. pražských radikálů, což byla skupina představitelů nejradikálnějších pražských fakult, která důsledně kritizovala politiku vedení ČSM a vyjadřovala odlišné názory na to, „jakým způsobem by společnost měla dospět k socialismu“. Vedení KSČ a státu nás proto vnímalo jako opozici a podle toho se s námi zacházelo. Hlavní představitel skupiny Jiří Müller byl vyloučen z ČSM a z ČVUT a poslán na vojnu v roce 1966. Skupinu pak vedl Luboš Holeček (mimochodem právě jeho si pozval ke své posteli umírající Jan Palach 16. ledna 1969), který byl podobně vyloučen a poslán na vojnu v létě 1967. Pak jsem skupinu převzal já.
Historický vývoj může být někdy ovlivněn zdánlivě zcela okrajovými událostmi, což bych rád ilustroval na jednom příkladu. V červenci 1967 jsem byl pozván organizací amerických kvakerů na seminář nazvaný „Mládí a změna“, který se konal v maďarském Veszprému. Mezi účastníky byla i novinářka a spisovatelka Helena Klímová, manželka známého spisovatele Ivana Klímy. V té době jsme již doma, my studenti, rozšiřovali jako samizdaty opisy projevů z červnového IV. sjezdu čs.spisovatelů, především projev Ludvíka Vaculíka, ale i Ivana Klímy, Tondy Liehma a Milana Kundery. V Praze jsme ovládli vysokoškolskou organizaci ČSM a represe proti nám pokračovala. Měli jsme tedy pochopitelně zájem o kontakt na rebelující spisovatele. Ten nám po návratu ze semináře v Maďarsku umožnila právě Helena Klímová.
Na konci října 1967 došlo ke spontánní demonstraci našich kolegů z technických fakult, kterým na strahovských kolejích již po x-té zhaslo světlo. Přes 2000 studentů se svíčkami v rukou se vydalo do centra Prahy a provolávali své požadavky jako „Chceme světlo!“, jenomže museli jít kolem Hradu, kde právě zasedal ÚV KSČ a tehdejší šéf KSČ a prezident Antonín Novotný okamžitě pochopil, o jaké světlo studentům jde, a nařídil policii demonstraci brutálně potlačit, což se stalo. Hned druhý den se obrany studentů ujali radikální studenti, k čemuž jsme využili právě pražský vysokoškolský výbor ČSM. Strahovské události jsme detailně popsali v interním Bulletinu VOV ČSM, který jsme vydali bez cenzury pro interní potřebu našich členů. Byl jsem tenkrát šéfredaktorem těchto našich “novin”. Žádali jsme nejen změnu na Strahově, ale především zásadní politickou změnu ve způsobu vládnutí společnosti, který umožnil brutální potlačení pokojné demonstrace. Bulletin byl brzo zakázán a já jako šéfredaktor jsem byl vyšetřován, ale v té době již spisovatelé obsah Bulletinu pomohli rozšiřovat. Vzájemná spolupráce mezi opozičními studenty a spisovateli se zpevnila.
V té době mne přítel mého otce prof. Eduard Goldstücker (byli spolu v Anglii i ve vězení) seznámil s MUDr. Františkem Krieglem, a tak jsme brzy začali naše kroky koordinovat s těmi nejradikálnějšími komunistickými reformisty, jakými byl právě Kriegel. Dá se říci, že studenti sehráli roli jistého katalyzátoru střetu mezi stranickými reformisty a vládnoucími konzervativci.
V té klíčové době, v prosinci 1967, došlo tedy k neformálnímu propojení studentů, spisovatelů i reformních komunistů a mezi nimi s tou skupinou, která usilovala o rozšíření základních svobod ve společnosti, ne tedy s reformisty, kteří chtěli prosadit více tržního mechanismu do centrálního plánování (Ota Šik) nebo těmi, kteří chtěli více práv pro Slováky (Dubček).
Reformní hnutí, které bylo odstartováno v lednu 1968 zvolením Alexandra Dubčeka do čela KSČ (říkám tomu puč, protože tahle změna přišla seshora a týkala se jen stranických špiček) jsme vnímali jako něco, co nám poskytuje naději, že se atmosféra ve společnosti uvolní a že budeme moci se svobodněji vyjadřovat bez obavy z perzekuce. Ale byla to jen naděje, která začala dostávat konkrétní obrysy až v březnu 1968. To, co začalo jako stranický puč, se v březnu začalo transformovat do nástupu občanské společnosti.

Jak jsi vnímal zrušení cenzury?
Cenzura přestala de facto existovat právě v tom březnu 1968. Noviny denně odhalovaly nesčetné případy korupce na nejvyšších místech i minulých zločinů KSČ, včetně justičních vražd z 50. let. Noviny byly denně vyprodány již po ránu. Vytvářely se nové veřejné diskusní kluby, organizovali se bývalí političtí vězni, vznikl vlivný KAN, časem vznikaly i přípravné výbory sociálně demokratické strany.

Co to byl KAN?
Klub angažovaných nestraníků.
No, reformistům, kteří byli v čele KSČ stále ještě obklopeni početnou starou gardou, se kontrola vývoje ve společnosti vymkla z kloubů a v podstatě jen reagovali na podněty zvenčí strany. A tlak na ně se zvyšoval. Vzpomínám si na jeden z prvních vskutku velkých veřejných mítinků, který jsme zorganizovali 20. března 1968 a jehož průběh se simultánně vysílal rozhlase a v televizi. Tisíce lidí ve dvou přeplněných halách na Výstavišti naslouchali, jak známým reformistům, tak spisovatelům a studentům. Ve svém projevu Luboš Holeček, stále ještě ve vojenské uniformě, nazval to, že můžeme takto vystupovat a hovořit k desítkám tisíců lidí, „nesmírným pokrokem“, ale současně varoval, že naše podpora reformistům, kteří toto umožnili, je jen podmínečná a že mladá generace bude formulovat svůj vlastní program a „model socialismu, který nebude identický“ s tím, který nabízejí reformisté v čele s A. Dubčekem. Jednoznačně odmítl politický monopol a vedoucí roli KSČ.
Ještě jednu poznámku k tomu březnovému mítinku. Kolem půlnoci tam došlo k první větší hádce mezi námi a reformisty, které zastupoval Josef Smrkovský. Do návrhu závěrečného Manifestu pražské mládeže jsem zařadil větu, že v zahraniční politice si přejeme „dobré a rovné vztahy se všemi našimi sousedy“. Neodhadl jsem, jaké to vzbudí emoce. Smrkovský nám vzrušeně vysvětloval, že nesmíme dráždit Sovětský svaz, nesmíme opakovat maďarské chyby z roku 1956, kdy Imre Nagy vyhlásil neutralitu, což reformisté považovali za hlavní důvod sovětské invaze do Maďarska. Živé vysílání diskuse bylo přerušeno hudbou. Unavený Smrkovský nám nakonec odsouhlasil formulaci, podle níž jsme žádali „rovné vztahy se všemi a zejména s SSSR“. Ochotně jsem to přečetl a myslím si, že teprve bouřlivý potlesk upozornil Smrkovského, že jeho cíle nebylo dosaženo.
Když konečně reformisté v dubnu zveřejnili svůj Akční program, který odsoudil zločiny minulosti a i kritizoval monopol KSČ na moc, tak to na jedné straně vyděsilo komunistické představitele v sousedním Polsku a tehdejší NDR, ale na druhé straně my mladí jsme to vnímali jako něco, co přišlo pozdě a bylo toho málo. Skutečný vývoj společnosti byl již mnohem dál a vedoucí role KSČ zůstala dávno jen na papíře. V létě se již většina společnosti chovala svobodně. Politika se z nejvyšších pater KSČ dostávala do ulic, nejrůznějších klubů, občanských sdružení, divadel apod.

Tehdy vydal Vaculík svých 2000 slov
Správně. Manifest 200O slov ilustroval skvěle tu letní atmosféru. Vaculík vyzval lidí, aby se aktivně zapojili do “správy věcí veřejných”, aby své názory načmárali křídou na vrata, vydávali letáčky, otevřeně vyjadřovali na veřejných shromážděních. A to se již dělo. Pražské jaro se stalo jakousi celonárodní diskusí o tom co chceme, kam a s kým chceme jít. A byla to diskuse veskrze svobodná.
My, studenti, jsme i nadále podporovali Dubčekovo vedení proti tlaku novotnovských konzervativců a sílícím hrozbám z Varšavského paktu, ale současně mezi námi a reformisty rostlo jisté napětí. Reformisté měli obavu z radikalizace mladých a studenti byli přesvědčeni, že reformní vedení by mělo říci lidem pravdu o vnější hrozbě a dokonce i umožnit jistou mobilizaci. Tyto rozdílné postoje jsem si připomněl o řadu let později když se několik z nás sešlo v emigraci v Londýně s bývalým předním reformistou Zdeňkem Mlynářem. Mlynář kladl vinu za invazi radikálním požadavkům studentů a spisovatelů a tvrdil, že reforma mohla uspět kdyby byla pomalá, opatrná a pevně kontrolovaná shora. Na námitku, že reforma, která by nezrušila cenzuru a nedovolila nezávislé politické aktivity občanů by nezměnila podstatu „koncentračního tábora“, odvětil Mlynář, že to je sice pravda, ale v takovém koncentračním táboře by bylo dovoleno zpívat. Tahle nadsázka pro mne jednoznačně ilustrovala dilema reformistů v kostce.

Blížíme se k invazi. Kde jsi byl 21. srpna?
Invaze mne zastihla na místě, kde jsem nechtěl v té chvíli být, daleko od Prahy v americkém Kansas City, kde se konal kongres národního svazu studentů USA, kteří mne tam pozvali jako představitele východoevropských radikálních studentů. V první chvíli když mne probudili tak jsem si myslel, že jde o špatný vtip, ale brzy jsem uvěřil když mne američtí přátelé přivedli k televizi, kde jsem viděl sovětské tanky v pražských ulicích. Dostal jsem hrozný vztek a volal jsem na naší ambasádu do Washingtonu a žádal ať mi pomohou se dostat co nejrychleji domů neboť se musím hlásit u své vojenské jednotky když má vlast byla napadena. Jak jsem očekával, tak se jen zasmáli a řekli, že je dobře, že jsem izolován v Kansas City. Nakonec jsem získal letenku do Prahy od šéfredaktora amerického levicového týdeníku Ramparts výměnou za to, že jsem pro ten týdeník napsal dlouhý článek o všem, co předcházelo invazi. A do Prahy jsem dorazil na začátku září 1968. A hned jsem se zapojil do akcí pasivního odboje, jak se tomu tenkrát říkalo.
Je jistým paradoxem, že po invazi a především pak po kapitulaci reformistů 31.srpna, začali reformy Pražského jara bránit především studenti, kteří k nim na jaře přistupovali jako k polovičatým dosti vlažně. Listopadová okupační studentská stávka vedla k vlně solidarity a především k úzké spolupráci studentského svazu a českých průmyslových odborů, které mezi sebou uzavřely politické dohody. Tyto dohody obsahovaly i hrozbu generální stávky, jak na obranu reforem, tak i některých ohrožených reformistů, kteří ještě nebyli vyhozeni, například Josef Smrkovský. Takovou konfrontaci však Smrkovský nechtěl riskovat a tak také kapituloval. Patřil jsem k těm, kteří ty politické dohody s dělnickými odbory uzavírali. Ze známých politiků, kteří byli stále u moci nebyl však nikdo, kdo by se postavil do čela hnutí odporu. Vzrůstající demoralizaci a apatii se pokusil zastavit svým sebeobětováním student Jan Palach, ale to se mu podařilo jen na několik týdnů.

Kterému politikovi jsi nejvíce důvěřoval, Smrkovskému?
Ne, Františku Kriegelovi. Jak jsem už řekl pamatoval jsem si ho už z doby před Lednem 1968, kdy vyjadřoval t reformistů ty nejradikálnější a nejkritičtější názory. Byl jedním z mála, kteří byli připraveni tolerovat i vznik sociálně demokratické strany i když z toho měl velkou obavu. Znal jsem i jeho minulost, a vážil si jeho osobní statečnosti. Můj odhad se potvrdil v srpnu, kdy Kriegel byl jediným z Dubčekova týmu odvlečeného do Moskvy, který tam odmítl podepsat kapitulantské tzv. Moskevské protokoly. A po návratu do Prahy, který si na Sovětech vynutil prezident Svoboda, pak v říjnu patřil ke čtyřem poslancům, kteří odvážně hlasovali proti tzv.Smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa. Kriegel byl pak však vyloučen. A v roce 77 podepsal Chartu.
Z mého britského exilu jsem domů pašoval literaturu a ven filmy s natočenými rozhovory s chartisty např. s Havlem. Ale největší pozornost vzbudila na Západě filmová sekvence, na níž dvě auta plná STBáků sledovala Kriegela a jeho přítele Jiřího Hájka jak spolu jdou na procházku. Další skupina STBáků pak sledovala tuto dvojici jen několik metrů za nimi.
Kriegel a jemu podobní, ale především občanské aktivity z léta 68 pro mne zůstaly symbolem Pražského jara. Pro mne Pražské jaro bylo výrazem touhy lidí po svobodě, ne bojem uvnitř KSČ, který to Jaro odstartoval.

Emigroval jsi hned po invazi?
V květnu 1969 jsem legálně odjel do Anglie. Emigrantem jsem se stal v září 1970, když jsem neuposlechl výzvu k návratu. Nakonec mi v roce 77 za podepsání Charty sebrali české občanství.


Anna Krajčová

Identifikace pamětníka:

  • Pamětník: Karel Dach

Rozhovor:

Pamatuješ si nějaké zajímavé věci z 50. a 60. let, třeba ze školy? Věděl jsi o procesech, které v těchto letech probíhaly, nebo něco o politice? Zajímala tě?
Z 50. let mám několik vzpomínek, které jsem si tehdy pochopitelně nevysvětloval politickými kritérii. Mladší bratr mého tatínka František měl být v Sušici zatčen StB (roku 48 nebo 49, nejsem si jist). Pokusil se uniknout skokem z okna hotelu Svatobor, bohužel pád ze třetího poschodí byl pro něho osudným a za dva dny v nemocnici zemřel (svého tatínka jsem tehdy viděl poprvé plakat, podruhé, když zemřela moje maminka).

Tato událost byla v Sušici brána jako politický protest, a přestože StB zakázala veřejný pohřeb, k hrobu mého strýčka nosili lidé dlouho květiny a věnce. Škoda, že nemohu tyto vzpomínky probrat s tetou Josefou, manželkou strýčka Františka, které jsem byl zhruba před měsícem na pohřbu. Moje sestřenice Vlasta, jejich dcera, žije v Obratani, ale asi nebude vědět víc než já, jsme stejný ročník a bylo nám šest let.

O procesech jsem se dozvěděl až v roce 1968, kdy byla zrušena cenzura, i když si pamatuji, že tatínek, který byl členem stejné strany jako Milada Horáková, o tom několikrát doma s maminkou mluvil, ale nerozuměl jsem tomu. Pak jsme si o tom povídali, ale to už není vlastní prožitek.

Vlastní zážitky mám z doby, kdy rodičům znárodnili pánské a dámské kadeřnictví (Salon Něža), naštěstí se jim podařilo zachránit některé zařízení (jako helma na sušení hlav, mísa na mytí, fén, nůžky, strojky a mašinky na stříhání, břitvy atd.). Maminka pracovala v komunálních službách jako kadeřnice, tatínek šel dělat pomocného dělníka do Zbrojovky ve Strakonicích, aby si alespoň něco na živobytí vydělal. Odpoledne se pak u nás provozovalo načerno kadeřnictví a já se vždycky chodil před odchodem zákazníka proběhnout ven a zkontrolovat, zdali tam nečíhá tajný, protože za tuto činnost by byl kriminál.

Další osobní vzpomínku mám na příhodu s maminkou a sousedy. Měli jsme vysoký žebřík, ze kterého se dalo vylézt až na střechu strakonického domu. Tento žebřík si jednou vypůjčili sousedé (už tam nebydlí ani nežijí) a už ho nevrátili. Když se maminka šla zeptat, kdy žebřík vrátí, řekli jí, že teď je všechno všech, soukromé vlastnictví neexistuje, a proto žebřík vracet nebudou. Maminku to tak rozčililo, že šla domů, vzala pilu, žebřík přeřízla na polovic, jednu jim nechala a druhou odnesla domů.

Další poměrně veselou příhodu mám z roku 1948–1949. Moje babička byla vášnivou posluchačkou Rádia Svobodná Evropa. Jako dítě jsem vůbec netušil, že to je rovněž zakázaná činnost, a nechápal jsem, proč se mi maminka snaží vysvětlit, že nemohu při jízdě na saních radostně volat: „Ať žije Svobodná Evropa!“ Moje dětská dušička chápala, že je po válce a že žijeme svobodně.

Jaká byla atmosféra roku 1968 (očekávání...)? Jak jsi prožíval Pražské jaro?
Kdysi to trefně glosoval nějaký novinář, že atmosféra roku 1968 byla „těhotná nadějemi“. Moje generace prožívala Pražské jaro velmi intenzivně. V mém oboru se otevřela možnost spolupráce (v oblasti vědy a výzkumu) se Západem a dalo se cestovat s minimálními administrativními problémy (pokud byly peníze).

Jak jsi vnímal nástup Dubčeka k moci?
Nástup Dubčeka do čela KSČ vzbudil opravdové nadšení v celé zemi. Výrazně se změnila
rétorika představitelů, byla zrušena cenzura a byla podpora mezinárodní spolupráce se západními institucemi. Pro mě to byl velký impulz ke studiu cizích jazyků.

Jak jsi vnímal Akční program KSČ a zrušení cenzury? Věděl jsi o Vaculíkových 2000 slovech? Pokud ano, co sis o tom myslel?
Akční program KSČ byl na tehdejší dobu přímo revoluční a pro naši generaci opravdu otevíral možnosti. Např. naše oddělení reaktorové fyziky podniku Škoda navázalo spolupráci s výzkumnými středisky v NSR, Francii a Jugoslávii. Tyto země jsem také služebně navštívil a myslel jsem si, že jejich životní úroveň můžeme brzy dostihnout. O Vaculíkových 2000 slovech jsem nejenom věděl, ale i tuto výzvu podepsal.

Jaký byl tvůj třídní původ?
Třídní původ jsem měl na tehdejší dobu velmi špatný, tj. živnostenský, což znamenalo problémy při příjímání na střední i vysokou školu.

Týkaly se tě kádrové prověrky? Co to obsahovalo a jak to probíhalo?
Kádrové prověrky se mě týkaly jako každého zaměstnance. V zásadě se jednalo o potvrzení podpory normalizačnímu procesu a pobytu vojsk, i když rozhovor byl veden k představám o osobním rozvoji v podniku a perspektivám. Předsedou komise, která vedla pohovor se mnou, byl starší kolega, kterému jsem po srpnu 1968 tlumočil na jeho chatě jednání se západními Němci o možnosti emigrace na Západ. Já jsem tehdy netušil, že bude tím, kdo se nazývá „zdravé jádro“, nicméně to, že jsem o tomto jednání nikomu neřekl (což by jej politicky zničilo), jej vedlo k tomu, že pohovor se mnou byl velmi formální a věnovaný osobnímu růstu. Tam jsem poprvé dostal do zápisu souhlas se studiem vědecké aspirantury, což jinak bylo, vzhledem k výše uvedenému původu, vyloučeno.
On sám mi po letech řekl, že jsem byl jediný, kdo ho mohl zničit, a když uvedenou skutečnost proti němu nikdy nikdo nepoužil, věděl, že mi může důvěřovat. Později se se mnou i mnohokrát radil o pracovních i soukromých problémech.

Napadlo tě někdy, že přijde invaze? Čekal jsi to?
Představa vstupu vojsk se mi zdála absurdní. Ani nikdo z mých přátel to nepřipouštěl, přestože v tisku byly obavy publikovány. Nicméně obecný názor byl, že světové
veřejné mínění něco takového nepřipustí.

Kde jsi 21. srpna v roce 68 byl?
Byl jsem s tvojí babičkou a maminkou, které v té době ještě nebyly dva roky, na dovolené u tvé prababičky a pradědečka ve Vlkonicích. Vlkonice v té době byly dosažitelné buď autem, to jsme ale neměli, nebo autobusem, a to se jelo do vesnice Hradešice a dál se šlo čtyři kilometry pěšky. Ještě se dalo jet vlakem do Rabí a opět pěšky cca pět kilometrů.
Do Vlkonic vedla pouze jedna okresní silnice z Hradešic, která ve Vlkonicích končila. Před vesnicí byla značka, která se dnes již nevyskytuje: „Silnice končí 2,5 km.“ Ve vesnici bylo jediné telefonní spojení v hospodě, jednou denně jezdila pošta a nebyl televizní signál. Tudíž jediné spojení se světem bylo rádio.

Kolik ti ten den bylo let?
Ten den mi bez pěti dnů bylo dvacet šest.

Jak ses dozvěědl o invazi?
O invazi jsem se dozvěděl z rádia a myslím, že do Vlkonic přestala krátkodobě jezdit pošta.

Co jsi ten den dělal?
Nejprve ti řeknu, co jsem dělal den předtím. Sbírali jsme totiž vpodvečer houby a nasbírali dva košíky krásných hřibů a křemenáčů. Večer jsem poprosil dědu, aby mě brzy ráno vzbudil, protože bylo jasné, že houbové žně právě začínají. Ráno zhruba ve čtyři hodiny mě děda vzbudil slovy: „Kájo, něco se stalo.“ V rozespání jsem řekl, snad nezačalo pršet, to by bylo po houbách. Děda ale řekl, že pustil rádio, ale to hned přestalo hrát. Vstal jsem a lovil na rádiu cizí stanice a dozvěděl jsem se, že do naší vlasti vstoupila vojska Varšavské smlouvy. Pak jsem chytal české vysílání, které bylo obnoveno okolo páté hodiny (tyto časové údaje odhaduji, ale bylo to v časných ranních hodinách). Reportéři ČR velmi objektivně a emotivně podali zprávu o tom, co se stalo, jak budou vysílat, dokud to půjde, a až dojde k obsazení rozhlasu, bude puštěna státní hymna. Odhaduji, že okolo osmé hodiny byla slyšet střelba a pak zaznělo: „Kde domov můj.“ Ani nevím, zdali se hymna odvysílala celá, a rádio přestalo hrát. Všichni jsme byli jako opaření, tvoje prababička hořce plakala. Zbytek dne jsem proseděl u rádia a snažil se získat co nejvíc informací.

Co říkali v rádiu?
V rádiu později vysílali reportéři z různých stanovišť, podávali informace o situaci, o tom, kde se sbírají podpisy na protestní stanoviska. Sepsal jsem petici jménem občanů Vlkonic, žádající okamžitý odchod okupačních vojsk. Tato petice byla přečtena ve vesnickém rádiu a myslím, že ji všichni občané podepsali.

Stala se ti nějaká zvláštní příhoda?
Zvláštní příhodou byla absurdita celé situace v prostředí malé šumavské vesnice bez spojení se zbytkem vlasti. Dramatické napětí v éteru a nerušený klid vesničky s pasoucím se dobytkem, zpěvem ptáků a krásným počasím. Kdyby nebylo rádia, ani jsme se nemuseli o okupaci dozvědět. Vojsko nebylo ani v dohledu, ani v doslechu, vůbec se to do té krásné přírodní idyly nehodilo. Teprve asi třetí den přijel do vesnice ruský tank, který evidentně zabloudil, neboť se obracely a odstraňovaly silniční ukazatele. Když dojel na konec silnice, otočil se a odjel zpátky, protože jistojistě mířil jinam než na konec silnice.

Co jsi dělal dny poté?
Za několik dnů jsem jel na motorce do Plzně podívat se na náš byt a na kolegy do práce. První ruské kolony jsem potkal až u Nepomuku, malé obce obsazeny nebyly. V Plzni byly protestní stávky ve Škodovce a dalších závodech, demonstrace v centru města. Podepsal jsem několik peticí a vrátil se na několik dnů zpátky, neboť babičce začínal koncem srpna nový učitelský rok.

Jak to prožívala tvoje rodina a okolí?
Tvoje prababička a tvůj pradědeček prožívali situaci méně emocionálně než my, měli už bohaté životní zkušenosti s nacistickou okupací, moje generace požadovala radikální řešení a nechtěla pochopit následnou politiku ústupků a kompromisů, prezentovaných jako jediný způsob obrany proti brutální síle.

Jak si myslíš, že to Českou republiku ovlivnilo?
Z mého hlediska inženýra pracujícího v oblasti vědy a výzkumu bylo nejhorší přetrhání spolupráce se špičkovými vědeckými pracovišti západního světa a zmrazení technického rozvoje na potřeby sice velkého, ale relativně zaostalého východního trhu. Odbyt byl zabezpečen mezivládními smlouvami, ale vědecký a technický rozvoj zaostával za světovým vývojem.

Co bylo první, co tě napadlo, když ses dozvěděl, co se děje?
Napadlo mě, že pokud nedojde ke stažení vojsk politickým tlakem Západu, končí tzv. Pražské jaro a naděje na vytvoření občanské společnosti v zemi.

Co byl pro tebe nejsilnější moment z toho dne?
S velkým odstupem času myslím, že nejsilnějším zážitkem zůstává zoufalý pláč tvé prababičky, upracované venkovské ženy, která se nezajímala o politiku, věřila v Boha, celý život poctivě a těžce pracovala a cítila nastalou situaci jako pokoření své i nás všech.

Jak jsi prožíval normalizaci? A jak to prožívala tvoje rodina a okolí?
Normalizace byla velmi složitá, zpočátku jsme si mysleli, že půjde pouze o krátkodobý úsek. Byly zavedeny přísné předpisy pro cesty do zahraničí, dříve započatou spolupráci jsme museli přerušit. Noviny a časopisy přestaly být zpravodajsky zajímavé. V červenci 1969 nás přijel navštívit francouzský kolega s rodinou. Byli jsme ve Strakonicích a u tety na chaloupce v Krkonoších. Ptali se mě, proč se nejdu dívat na televizi, když začínají zprávy. Řekl jsem jim, že vím dopředu, co tam bude: hlavní informace bude to, co řekl a dělal toho dne Gustáv Husák. Oni se přesto chtěli podívat a ohromně se pobavili, když se po znělce objevil G. Husák, cosi říkal a někam odjížděl. To byl pro ně velmi veselý příběh, který vyprávěli všem svým přátelům.

Jak ty a lidé okolo tebe vnímali Palachův čin?
Palachův čin jsem vnímal jako tragédii mladého člověka, který obětoval to nejdražší, co má, pro myšlenku, která již byla zašlapána a ani takový čin ji nerozdmýchal. Pravda sice je, že jeho pohřeb byl poslední prezentací národní jednoty a i částečným proražením cenzury, následná doba však tento čin již nezmiňovala, takže generace tvých rodičů to rozhodně neměla ve školních osnovách.


Noemi Krausová

Identifikace pamětníka

Žena, která poskytla následující rozhovor, je 84letá paní R. S. z Prahy. Přeje si zůstat v anonymitě. Její vyprávění je specifické tím, že se v 50. a 60. letech účastnila politického života, stejně jako všichni její přátelé, obzvlášť v roce 1968. Byla proto vždy blíže dění než jiní občané.
Paní R. S. se narodila roku 1926 v Praze. Mládí prožila za druhé světové války, z níž má také mnoho silných zážitků (například z Pražského povstání, kterého se aktivně účastnila). Vzdělání má vysokoškolské. Otec byl úředníkem v bance. Pracovala trvale ve školství až do nedávných let. Celý život žije v Praze a má jednu dceru.

Rozhovor

Jaké byly Vaše politické názory po válce a jak jste prožívala únor 1948? Ptám se, protože je to důležité vzhledem k 50. a 60. letům
Samozřejmě, že jsem byla pro únorové změny, protože jsem byla již tehdy členkou komunistické strany. Do strany jsem vstoupila roku 1945 hned po válce.

Co Vás k tomu vedlo?
V pětačtyřicátém roce se v květnu obnovila komunistická strana. Nabízela program velkých hospodářských změn, sociálních reforem a mnoho mladých lidí ho přijalo. Měli jsme plno ideálů, jak svět změnit k lepšímu, a věřili jsme, že to bude možné.

A co Beneš? Tomu jste důvěřovali méně?
To ale nebylo jako dneska, kdy jsou pozice jasné a vyhraněné. Vytvořila se vláda Národní fronty, čili všichni jsme byli v takové velké koalici, která měla zpočátku společný program. Všechny politické strany podporovaly znárodnění, prezident Beneš podepsal první i pozdější dekrety. Když jsem přišla na podzim na fakultu, kde jsem začala studovat, tak tam do strany vstoupilo hodně studentů, stejně jako já. Byli jsme plní humanitních ideálů a domnívali jsme se, že s pomocí této strany se ty ideály uskuteční. Nezapomeň, že jsme ještě zažili předmnichovskou republiku a masarykovskou humanitní výchovu. Lidi, kteří prožili hrůzy války a vyšli z toho živí, byli pevně rozhodnutí, že už se to nesmí opakovat a že poválečný stav bude takový „čistý“. Vlastně to byly dost naivní utopické názory. Bohužel, všechno se to vždycky v každé revoluci dále vyvíjí jinak. Přichází další generace, která chce z revoluce těžit a ty první strůjce zlikviduje, většinou i fyzicky – revoluce začne požírat své děti. Navíc gottwaldovské vedení se vykazovalo aktivním odbojem a řadou obětí. I to na nás hodně působilo. Např. k odboji komunistické mládeže – byli to studenti, měli svůj název Předvoj, jsem měla osobní vztah. Dvě členky tohoto ilegálního hnutí byly moje spolužačky na gymnáziu a můj otec pracoval s otcem Karla Hiršla, hlavním představitelem této skupiny, v pojišťovně u jednoho stolu a prožíval s ním jeho naděje a potom zoufalství, když jich 52 bylo pár dnů před povstáním v Praze zastřeleno. Válečným odbojem měli komunisté vysoké karty a dovedli je využít.
Tohle všechno nás vedlo k myšlence, že komunisté jsou ta správná strana, která nás k těm ideálům přivede. Idealizovali jsme si to, protože jsme neměli žádné zkušenosti.

A když jste se později něco dozvěděla také o komunistické ideologii?
No, přišly politické procesy, to je pravda, ale šlo to hodně mimo nás, řadové členy. Také se lidi báli. Svět byl tehdy plný objevování různých špionů, probíhala studená válka. Nevěděli jsme, co se to vlastně děje, a ti, kteří to věděli, protože byli za války v Rusku, neodvážili se mluvit. Já jsem tehdy dostala ve své organizaci lístek na soudní jednání se Slánským, ale nešla jsem tam. Příčilo se mi to. Ale pak přišel rok 1956, kdy vyšlo najevo, co se v Rusku dělo. Stalin zemřel v roce 1953 a teprve po třech letech se o tom začalo více mluvit. To byl ten Chruščovův projev. U nás byl sice ještě nezveřejněný, ale lidem ve straně se to četlo. Člověk si nesměl dělat poznámky, což jsme si samozřejmě všichni dělali pod stolem na koleni. A to tedy byla rána přímo mezi oči. I když se nám to nečetlo celé (sám si to člověk přečíst nesměl), tak stejně jsme ani nedýchali. V té době se stále ještě nesmělo za hranice, jenom do několika socialistických zemí, do Svazu vůbec ne. Tudíž jsme byli bez informací. Takže se nám začaly otvírat oči.
Maďaři to celé prožili velice bouřlivě, protože se postavili po tom Chruščovově projevu proti Sovětskému režimu a ruské tanky tam vtrhly, aby to potlačily.
A na základě toho všeho začala právě část především předúnorových komunistů ve straně žádat mimořádný sjezd, aby se i u nás skládaly účty. V řadě stranických organizací probíhaly bouřlivé diskuse, hlavně mezi novináři, umělci a na vysokých školách. Bylo to však ještě dost tvrdě potlačeno, mimořádný sjezd nebyl svolán a někteří už tehdy vyloučeni.
Ale od té doby už to běželo. Sice jsme stále byli ve straně, ale už někde jinde. Vytvářela se vlastně taková platforma, i když ne oficiální. A přišlo nové období kritiky vedení – v roce 1964. To už byla předehra před rokem 1968. Pražské jaro potom vyvolali stejní lidé, převážně tzv. předúnoroví komunisté. Noví komunisté z roku 1948 a později netvořili tuto opozici. Vstoupili tam především z existenčních důvodů – byla to masa skoro milionu členů a chystaného politického střetnutí se povětšinou neúčastnili.

Dobrá. Já to ještě jednou shrnu. Od roku 1956 jste se angažovala v té vnitrostranické opozici
Ano. Ale pořád to byla neoficiální a nezformovaná opozice a já jsem byla jen malý pěšák. Spíše by se mělo říci, podle svých sil jsem to podporovala.

A k vládnoucí garnituře jste měla vztah záporný, nesouhlasila jste s ní
Ano, ale nebyl ještě vypracovaný žádný program, šlo více o názory a negaci současného stavu. To začalo zrát až v roce 1968 a také po něm, po ruské okupaci.

A co jste si myslela o Novotném?
Byl to intelektuálně neschopný člověk, ale tvrdý aparátník, zcela poslušný vůči Sovětům. Ale byl symbol režimu a na lednovém plénu se prosadilo, že má odstoupit.

A jak jste reflektovala nástup Dubčeka?
S nadšením, jako všichni. Navíc, protože pro něj začali pracovat někteří mí přátelé, kterým jsem důvěřovala...

A nemyslíte, že tam byla jiná, silnější osobnost? Třeba Smrkovský?
Ne. To nebyli lidé, kteří by mohli táhnout masy. Dubček měl charisma. A s ním se spojovaly všechny naděje, byl symbolem.

Co Akční program?
Ten se teprve ještě připravoval. Já to, co jsem z něj znala, samozřejmě schvalovala.

A jaké jste přesně chtěla změny?
To je těžké, takhle stručně říct... Chtěla jsem, aby strana byla demokratická, aby nevládla absolutní mocí, aby byl nastolen pluralismus, aby bylo právo veřejné kritiky, svoboda tisku, svobodné volby...

Co jste říkala na zrušení cenzury?
Myslíš, že jsem byla proti?

A co Vaculíkův manifest 2000 slov?
Já mám dojem, že jsem to podepsala. Ale nevím to určitě, protože jsem toho tehdy podepsala hodně. Podepisovalo se více prohlášení, přímo na ulicích, doslova masově, bez nějaké policejní asistence.

Co přesně v tom manifestu bylo?
To, o čem mluvíme. Demokratizace země, svobodné volby, svoboda tisku, povolení opozičních stran. Tyto základní věci, které charakterizují demokracii.

Takže vlastně již od toho roku 1956 vám začal nevyhovovat totalitní systém a chtěli jste demokracii?
Ano, to jsi řekla správně. Moje generace, tedy ti pětačtyřicátní komunisté, jsme chtěli stranu změnit. Dnes někteří tvrdí, že jsme ji chtěli zachovat. To není správné. My jsme ji chtěli opravdu změnit, a to neznamená, že jsme ji chtěli udržet v tom dosavadním vládnoucím postavení. Interpretace některých dnešních kritiků je taková, že jsme ty reformy navrhovali, abychom udrželi komunistickou stranu. Není to pravda. Sice jsme ještě nemysleli v pojmech roku 1989, ale byly to teprve první kroky.

Co jste si o procesech myslela v 60. letech?
Nebylo to už neznámé, o co tehdy šlo, dokonce už začaly první rehabilitace, ale tehdejší vládci se zásadně nevyjádřili. Že se děje něco nečistého, to jsem nějak cítila už v tom roce 1952. Abych ti dala příklad: Tehdy se mnou pracovala jedna žena, Židovka, předválečná komunistka. A ta za mnou přišla, jestli bych nedávala nějaké peníze na manželky a děti odsouzených, kteří byli v hrozné situaci. Vystěhovávali je z bytů apod. Všechny to byly její kamarádky (Slánská a tak) a nutně ty peníze potřebovaly. No a já jí vícekrát jednorázově přispěla. Kdybych byla přesvědčená, že jsou ty procesy správné, tak bych jí je asi nedávala a ona by také za mnou nepřišla, kdyby mi nedůvěřovala.

Co pro Vás bylo nejdůležitější událostí Pražského jara?
Nejdůležitější pro mě byl fakt, že poměry uvnitř strany se radikálně měnily a chystalo se ke sjezdu. Čili už se začala předchozí činnost a aktivity strany veřejně odsuzovat. Hlavní bylo, že jsem viděla, že se dostává do popředí ta nová, reformní platforma, která usiluje o změny. Pro mě tedy nejdůležitější věcí byl chystaný sjezd a přípravy na něj. Jeden můj kamarád byl přímo kandidátem do Ústředního výboru. Čili se mi zdálo podstatné, že lidé, kteří chtěli změny, k tomu dostávají šanci.

A kdo byl pro Vás nejdůležitější politik? Dubček?
Dubček byl pro všechny symbolem. V tom byla naše nezkušenost, že jsme ho neviděli v pravém světle. Hodně jsme ho přeceňovali. Ale to co prohlásil, „socialismus s lidskou tváří“, v sobě představovalo to, co jsme chtěli, celou tu hlubokou změnu. Že teď už to bude lidské. A Dubček měl tak kouzelný úsměv a přátelské vystupování, které jsme vůbec neznali. Všichni ti potentáti se jen ukázali na tribunách a s lidmi se nesetkávali. Ale přecenili jsme ho. On na to neměl, být vůdcem těch změn. A na lednovém sjezdu ho vybrali proto, že byl zaprvé Slovák a Slovensko bylo potřeba do toho procesu zapojit, a za druhé vyhovoval skupině nerozhodných, protože byl méně známý.

Jak se obrodný proces dotkl Vaší rodiny?
Můj muž obrodný proces velice aktivně podporoval. A můj otec byl vždy politický člověk. Za všech „národních událostí“ se choval aktivně. Za války, za povstání, za invaze... Pamatuji se, jak mě vzal na pražskou protestní demostraci 28. října 1939 a jak jsme pak z Václavského náměstí utíkali. A také Pražské jaro aktivně sledoval. Ovšem byl už penzista, takže nějaké velké vlastní akce dělat nemohl.
Vlastně obrodný proces podporovala celá rodina, i moje tehdy desetiletá dcera.

Dobrá. Tak již k srpnu. Čekala jste to? Bála jste se, že by se to mohlo stát?
Ne a to byla chyba, kterou přičítám dubčekovskému vedení. Absolutně nás na to nepřipravili jako na alternativu. A oni věděli, že invaze hrozí, Rusové dělali velké vojenské manévry bezprostředně okolo našich hranic, což jsme věděli z tisku. Např. časopis Reportér dal tehdy na titulní stranu velmi ostrou karikaturu. Z úst vedení nic podobného nevyšlo. Ne přímo, že by varovali před invazí, to samozřejmě říct nemohli, ale nějak formulovat a varovat před takovýmto nebezpečím by určitě šlo. Proto jsme byli tak moc překvapení.

Co jste dělala přímo v noci za invaze?
Jako ostatní – spala. Co se dělo v budově ÚV jsem nevěděla. Vzbudily mě ve dvě ráno telefony. Sice jsem předtím slyšela hučení letadel, ale ve snu by mě něco takového nenapadlo. Po telefonátech už jsme věděli.

A kdo vám to zavolal?
Volalo plno lidí. Kdo se něco dozvěděl, obvolal všechny. A hned jsme pouštěli rozhlas. Televize byla odříznuta.

Jak jste na to bezprostředně reagovala?
Byli jsme překvapení, vyděšení, zničení. A jen se rozbřesklo, vyrazili jsme ven. Lidé se shlukovali, ale také báli, nikdo totiž nevěděl, co Rusové udělají. Zda budou střílet nebo zatýkat... My jsme tehdy s manželem šli na pláň kousek od našeho tehdejšího bydliště, kde se Rusové utábořili i s tanky. Snažili jsme se s vojáky rusky mluvit a vysvětlovat jim, ať jdou domů, že tu není žádná kontrarevoluce, a podobně. Odmítali se s námi bavit, měli jasné rozkazy. Na nic neodpovídali, jen drželi napřažené zbraně. Byli jako hrozící sochy.

Co jste dělali dál?
Další noc jsme spali jinde, protože se říkalo, že se bude zatýkat, že dostali od vnitra mnoho adres. Dubček s ostatními byli internováni ve Svazu na neznámém místě, a tak tady nebyl nikdo, kdo by lidi informoval o tom, co se děje a bude dít. Rozhlas byl pro nás jediný zdroj informací (na vlně rozhlasu po drátě). Sice zasedal 14. sjezd, ale na tajném místě v jedné pražské továrně, chráněný dělníky, ale ten nemohl mít s námi spojení.

Co se dělo v dalších dnech, co jste dělala?
Můj otec s mojí dcerou nebyli v Praze. Byli na vesnici, odkud otec pocházel (dcera tam byla na prázdninách). Tak jsme se za nimi vydali, ale bylo riziko, že nás z Prahy nepustí. Na výpadovce byli vojáci a kontrolovali doklady. Pokud byl někdo v jejich seznamu (dělalo jim ale potíže číst místo azbuky naše písmo, tak se tam dlouho čekalo), tak ho nepustili. Ale my jsme naštěstí v žádném nebyli. Nepříjemný byl ale jeden zážitek. Předtím jsme dostali od jedné hlídky balík letáků, abychom je rozhazovali v obcích, kterýma budeme projíždět. A já je dala pod své sedadlo. Voják nás začal prohledávat, jestli nevezeme zbraně. Docela jsem se bála, byl by to průšvih. Svírala jsem křečovitě nohy a stahovala sukni, protože ten balík byl objemný. Ale on se naštěstí díval jenom do kufru a na zadní sedadla, hledal zbraně. Když jsme pak projížděli obcemi, lidé se na letáky vrhali. Nikdo tam nevěděl, co se v Praze děje.
Když jsme dojeli, otec s dcerou, byli strašně rozrušení, protože se báli, že se nám něco stalo.
Můj otec udělal tehdy také jednu záslužnou věc. Ten den, co jsme přijeli za nimi, čili 24. srpna, byla výzva zvonit všude na kostelní zvony. Farář a kostelník ve vesnici se k tomu neměli. Otec s dcerou si tedy vzali klíče, vylezli na zvonici a v poledne hodinu zvonili. Opět se otec, podle mě, zachoval správně. Když jsme odjížděli, viděla jsem ho poprvé v životě plakat. Bál se, že už se neuvidíme. Taková byla tehdy atmosféra.

Co se dělo dlouhodobě po invazi?
Vysvětlím ti celou situaci. Dubčekovské vedení bylo pryč, lidé nevěděli, co mají dělat, byl zmatek. 14. sjezd KSČ se konal na tajném místě a nemohl dát žádné prohlášení, co by se zveřejnilo. Když se pak Dubčekovci opět vrátili, stejně se dál nic neudálo. A třeba schválení moskevského protokolu parlamentem se tak zvláštně přešlo v tom všeobecném plačtivém období. Všichni se dojímali a litovali, posílali Dubčekovi polibky... Ale byla to vlastně velice špatná nálada, která umožňovala biľakovcům znovu obsazovat centrální instituce a média.
Nevědělo se, jestli Rusové Prahu trvale vojensky obsadí, nebo ne. Byli stále ve městě, i když již tanky nebyly na ulicích. Zabydleli se v různých kasárnách, obsadili ministerstva, armádu a ÚV KSČ svými lidmi, ale vědělo se, že ve městě stále jsou.
Pak začala škola, život se začal pomalu vracet...

Aha. Takže to tak nějak vyšumělo
Asi ano. Vedení se podřídilo, bylo bezzubé, vyklidili pole starým kádrům...
To byl také důvod, proč se v lednu zabil Palach. Protože viděl, že to padá do beznaděje. Díky němu pak nastal takový další „výbuch lidového vzteku“. Palachův pohřeb byla obrovská demonstrace. Pochybuji, že někdo byl doma. Průvod šel pěšky téměř přes celou Prahu. Tuhle jsem viděla v televizi výňatky – paní Palachová šla za rakví a už sotva šla. Podpíral ji syn a jeden příbuzný. Šlo se z Karolina přes Národní třídu a dál, prostě přes celou Prahu. Všude byly narvané chodníky, lidé mu vzdávali čest.
A pak tu taky bylo mistrovství světa v hokeji na jaře. Lidé byli bez sebe nadšením, že jsme „Rusáky“ porazili, hokejisté si zamazávali z dresů sovětskou hvězdičku na státním znaku. V noci po zápase byly demonstrace na Václavském náměstí, lidé tam vytloukli Aeroflotu výlohy.
Takže se to všechno tak táhlo a dubčekovci mezitím ustupovali Rusům dál a dál, až se jich oni úplně zbavili. A Dubček mě už tehdy naštval a s dnešním odstupem nechápu ještě víc, jak to mohl udělat. On přijal z rukou biľakovců funkci velvyslance v Turecku. To nebylo opravdu na vůdce Pražského jara důstojné

To se vlastně jakoby odklidil
No dobrá, ale on se odklidil za velice lukrativní stotisícový plat! Jak se mohl tak ponížit! To už ale byla doba, kdy například ti moji přátelé byli vyházeni a dělali manuální práce. Někteří byli dvacet let v maringotce, jiní sypali jed proti krysám ve sklepích... Jinou práci nikdo nesehnal.

Já myslela, že Dubček byl lesníkem...
To až potom. Z Turecka se vrátil do Bratislavy a začal pracovat ne sice jako lesník, ale u okresní lesní správy. Na lesníka neměl vystudováno, takže to nemohl.

A co si tedy myslíte o Palachově činu?
Já si myslím jen to nejlepší. Já se před ním klaním. I když je mi jasné, že to nemělo naději, že svůj život obětoval pro nic. Ale mám k němu velkou úctu. Byla to bolestivá smrt. Jeho ošetřovatelka Dr. Moserová po roce 1989 ve svých vzpomínkách napsala, že měl hrozné bolesti. To totiž nejde utišit ani morfiem.
Klaním se před ním. A také vejde do dějin. Kdežto Dubček... toho budou dějiny posuzovat také kriticky, pro jeho postoje v době začínající normalizace. On prostě neměl vlastnosti vůdce. Měl pouze tvář. Pro dobré chvíle. Ale schopný vůdce se musí umět postavit do čela i v těch těžkých chvílích. Nebo odejít. A on neodešel, čekal až ho vyhodí. Asi přeci jenom v něm bylo hodně té stranické kázně. Vyrostl totiž v Rusku, tak byl asi od mládí naučený poslouchat...

Dotkly se tě Vás nějak kádrové prověrky?
To bylo pro mnoho lidí opravdu těžké období. To zase revoluce začala požírat své děti. Ovšem prověrky se týkaly pouze členů strany a nomenklaturních kádrů. Tzv. pomýlení dělníci byli souzeni shovívavě, dělnická strana si nemohla znepřátelit dělnictvo.
V roce 1970 dal ÚV KSČ sepsat takový pamflet, který se jmenoval Poučení z krizového vývoje. Samozřejmě špína, shazování událostí Pražského jara a souhlas s internacionální pomocí.

Také byl prohlášen za neplatný 14. sjezd KSČ ze srpna 1968
No jistě, to bylo prohlášené biľakovci za neplatné ihned po invazi. Byl to ale výborný sjezd. Byla přijata velice dobrá a naprosto jednoznačná prohlášení. A konal se přímo v okupované Praze, v jedné továrně. Dělníci, kteří sjezd zaštítili, ho dokázali dokonale utajit, přímo před tanky, které stály nedaleko.

Dopovězte ještě o prověrkách...
Na základě toho pamfletu se vytvořily komise (ty tvořili pouze „věrní“ členové) a každý člen strany musel před komisi přijít a odpovědět na otázky typu „Souhlasíš s internacionální pomocí?“a „Co říkáš na chování zrádců na 14. sjezdu?“ Potom se muselo na chvíli odejít ven a pak byl člověk zavolán zpátky a bylo mu oznámeno, že je buď prověřen, nebo vyškrtnut anebo vyloučen. Tehdy vyloučili a vyškrtli asi 250 000 lidí a zbavili je tak existence.

Co jste dělala za normalizace?
Zůstala jsem ve školství až do nedávných let. Manžel však musel ze zaměstnání odejít začátkem roku 1970, ale díky tehdejší velké vzájemné tiché solidaritě nemusel k lopatě, ale uchytil se jako bezvýznamný úředník. Až do doby, kdy dosáhl v 60 letech penze. Po revoluci se vrátil na vysokou školu, ale v roce 1992 zemřel.

Podepsali Vaši přátelé Charu 77?
Ano... Jeden z nich byl dokonce mluvčí Charty v roce 1982. Řada chartistů byla tvrdě pronásledována, prohledávána i vězněna. Jeden můj kamarád byl jeden a půl roku ve vězení – bez soudu!

Jak se na invazi a normalizaci díváte dnes?
Myslíš, jestli jsem jim to odpustila nebo jak?

Spíš, jak vnímáte s dnešním časovým odstupem tu dobu, náladu...
Já jsem začala Sovětský svaz strašně vinit. O biľakovcích ani nechci mluvit. Dospěla jsem až do extrému, a to dělalo tehdy mnoho lidí, že jsem přestala číst ruskou literaturu, nechodila na filmy... Dnes se na to dívám jako na dobu, která nás nesmírně poškodila, protože nás ponížili. To je přeci strašná rána pro národní sebevědomí. Vysávali nás hospodářsky (třeba nám sebrali uran), a co je ještě hroznější, začali nám vědomě, pomocí Husáků a jemu podobných, měnit mentalitu. Dostala se sem pouze sovětská kultura, měnily se učebnice... Strašně nám těch dvacet let ublížilo, zabrzdilo nás to, mnohem víc nás to oddělilo od Evropy. Je to těžké si přiznat, že jsem věřila tam, kde se nemělo věřit, že jsem se mýlila a snad také neměla dost síly a odvahy. Nelituji však toho, že jsem byla aktivní člověk a chtěla vždy pomáhat prosazovat něco, o čem jsem byla přesvědčená, že je pro naší zemi a pro lidi a jejich budoucnost dobré. Mnoho dnešních kritiků, kteří se ale tehdy veřejné činnosti stranili a starali se jen a jen o sebe, se dnes staví do pózy, že oni nikdy režim nepodporovali, že jim to bylo jasné. Takových lidí si necením. Ti se vždycky jen vezou, nikdo vůz netlačí.


František Křapka

Identifikace pamětníků

  • Pamětníci: Eva a Vladislav Křapkovi
  • Datum narození: 1938, 1934
  • Zaměstnání: učitelka a personalista Kolory n. p. Semily
  • Vzdělání: oba středoškolské
  • Bydliště:

Matouš Lorenc

Identifikace pamětníka:

Rozhovor jsem provedl se svojí babičkou, které je 74 let. Narodila se v početné rodině na Moravě a vyrůstala v poměrně chudých poměrech. Po dokončení střední školy (v 18 letech) se přestěhovala do Mladé Boleslavi, kde působila jako cvičitelka. Z okresních tělovýchovných organizací se dostala až na sekretariát ČSTV, kde pracovala v oblasti masového sportu. Až do roku 1989 byla ve straně.


Eliška Machátová

Identifikace pamětníka:

Rozhovor vznikl jako paměti mého dědečka na rok 1968. Narodil se 22. 4. 1930, za okupace mu tudíž bylo 38. Byl ženatý, měl dceru. Vystudoval střední průmyslovou školu a později při zaměstnání ještě Vysokou školu strojírenskou. Pracoval jako projektant u Chemoprojektu.

Rozhovor:

Jak to tady tenkrát v 68 vypadalo?
Tam byla taková skupina okolo výboru, kteří se tvářili, že to teda nějakým způsobem vylepší. Pak tam byla skupina, který se k nim přidávali, a pak tam ale pořád byli ty konzervativci, to byla hlavně nějaká ta slovenská vlna, ten Dubčekův protivník. A ty měli námitky, že ten stávající systém prostě zlidští, zpřehlední a hlavně že se tam bude objevovat trochu víc takový pravdy a otevřenosti a že to jako ještě všechno udrží v těch mezích, což znamená u toho takzvaného reálného socialismu, tzn. ten, který absolutně popírá kapitalistický móresy, i když to zase tak úplně v té hospodářské sféře neplatilo doslova, tam se prostě vyrábělo. No a pak tady byl takový obecný lid a ten lid zase měl složky. Odvetu nějakou, protože přišli o majetek, pak ty, co byli od 48. vysloveně perzekvovaný z politických nebo majetkových důvodů. No a třetí byli takový ty trošičku obecnější lidi, který se prostě jenom chtěli mít trošku lépe, většina ve smyslu materiálním, a některým by zase stačilo, kdyby mohli trochu víc dýchat, tzn. otázka cestování a tak dále. Tak to byl obecný lid, ten zase sledoval něco jiného.

No a teďka ten ÚV si myslel, že to nějakým způsobem ukočíruje, ale neukočíroval to. Tady se vysloveně zakládali i takový angažovaný nestraníci a já nevím skupiny pronásledovaných, no a víceméně se to tomu Ústřednímu výboru začínalo vymykat. A došlo to k úplnému takovému nějakému, že lidi říkali, prostě tady nějakým způsobem nebudeme pěstovat to RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci) atd., my se hospodářsky osamostatníme. Teď samo sebou už to tady měli prošpikovaný všemi možnými tajnými organizacemi, ty všechno o všech věděly a už tady o ten prostor nechtěly přijít. Tenhle prostor, ať si říkají, že ne, tak má fantastickou polohu strategickou. Je to střed Evropy, a když tady ty Rusové byli, tak odevšad mohli všechny držet na uzdě: Rakousko, Němce, protože ty pořád po válce nedali pokoj, západní Němce, východní Němce nebo Poláky, protože ti jsou takoví nevyzpytatelní. Čili celý prostor. Ale my jsme na nich byli závislí surovinově, oni ale zase byli trošičku závislí na nás – výrobky a dodávkami.

No a teďka oni si mysleli, že to nějak ušmajchlujou, a teď Dubček to koneckonců mohl dokázat, on takovou sílu rozhodně měl, protože on byl člověk, který byl víceméně vyškolený v Rusku, no a on to nějakým způsobem nechtěl vyhrotit, nechtěl to vyhrotit nějakými opatřeními jako v Polsku, kde vyhlásil ten generál Jaruzelski stanný právo, aby tam Rusové nevtrhli.

Počkej, ale Dubček přece patřil do skupiny těch, co chtěli stranu zreformovat?

Nechtěl, ba ne, chtěl, chtěl, ale nevím, jestli pak začal couvat schválně, ale prostě nějak zabrzdil a pak tady de facto neudělal vůbec nic, ani neudělal mobilizaci, kterou mohl udělat, když to všechno věděli, a udělat bububu na ty Rusáky a oni by si to taky ještě rozmysleli. No kdyby on tady tenkrát přitužil, vyhlásil válečný stav a udělal tady nějaký jakoby vnitřní převrat, že by to udržel silou, ale on tohle udělat nechtěl. Myslel si, že to projde, a neprošlo to. Oni mu prostě na konci řekli, že to nezvládl a že tady musejí udělat pořádek. Že se dohodli v rámci Varšavské smlouvy a že podle ní tady mají právo zasáhnout. Na Západ to takhle taky nějak působilo, v té době si ještě nechtěli nějak moc pálit prsty. Říkali, že by to nebylo jednoduchý, ty i ty měli atomové zbraně a nikomu se nechtělo něco takového rozpoutat. Nechtěli to vyhrotit, tak to nechali tak nějak vyšumět. No a Rusáci to tady obsadili a hned se k nim přidala ta konzervativní skupina okolo ÚV a nabalili další naše konzervativce a už to šlo.

Tím pádem v 69. už podepsali nějaký protirevoluční zákony, Dubček nějak vyšuměl a ty další lidi, který chtěli dostat pryč, tak dostali z toho ÚV a už to šlo. Nato Rusáci schválili Husáka a Husák začal s normalizací a dělal politiku „Sovětskej svaz, Sovětskej svaz a Sovětskej svaz“. S tím, že on byl skutečně nacionalista a po těch dvacet let, pokud mohl pomoct, tak přál Slovensku. Čili rozvoji novodobého Slovenska tohle strašně pomohlo. Proto oni byli poměrně silní hospodářsky, když tady se to rozdělovalo v tom 89., tak oni už měli poměrně slušný průmysl, už měli vychovaný dostatečný množství inteligence, měli dostatečný kontakty na Západ, byl tam silný vliv těch ruďáků, který měli vlastně prsty v tom slovenským státě. Takže ono tomu Slovensku to objektivně pomohlo.

No ještě se vrátím k Dubčekovi, byl populární? Věřili mu lidé?
No jistě. Jak říkám ale, to jsou idealisti. V každým státě, v každým hnutí jsou idealisti, ale já jsem se nikdy k idealistům nepočítal. Pak jsou v tom obecném lidu lidi, který jsou realisti, který to vidí reálně.

A těch idealistů, kteří mu věřili, byla mezi lidmi většina?
Jo. To byla taková víceméně většina, některým ten idealismus vydržel potom ještě na pár let a některý z těch idealistů se zase přiklonili k neutrálu, no, anebo zase na druhou stranu.

No jistěže tomu lidi přáli, protože to byla zase taková novinka, že se najednou zveřejňovaly třeba i nějaký doklady, nic moc důležitého, ale zveřejňovali třeba, jak zasedal ÚV, co kdo řekl, a do té doby to vůbec nebylo myslitelný. Kabinetní politika, to všechno bylo pod pokličkou. Na tohle se lidi taky nachytali.

Ale takhle to je, není úplně jasný, že byli všichni pro Dubčeka. Někomu třeba ten Dubček vadil už jenom proto, že byl Slovák, někomu.

A tobě vadil?
Tak já jsem to v té době přijímal objektivně jako celek, jako samo sebou určitý plus. Plus, ale abych chodil někam, kde se řečnilo, kde byly tisíce lidí, to ne. Dubček to byl jenom symbol. Byli tam jiný lidi, kterým jsem já osobně fandil třeba víc, momentně. Tam byli různí ekonomové, Kriegel, Hanzelka a Zikmund a další lidi, který do toho vnášeli trochu pohled ekonomický a takový světový rozhled, tohle. Ovšem ten Dubček, to byla postava a už se na něj teď dívám, jako byly určitý skupiny vždycky, v ÚV byla určitá skupina Ostraváků, který se tam natáhli a pak tam měli velký slovo, tak Dubček byl zase taková slovenská skupina.

No ale obecně ho lidi vnímali pozitivně?
No jistě. Takhle se to vnímalo pozitivně, ovšem říkám, bez takových těch lidí kolem, takových, který ho obklopovali, tak by byl nic stejně! On byl takový pojem, to je to.

Oni to taky šikovně udělali, že to vlastně nakonec svedli na něj, konzervativci s těma Rusákama. Rusáci si přáli, aby se tady ustanovila takzvaná dělnicko-rolnická vláda, no a k tomu nedošlo. Tady se to táhlo rok a pak to přeměnili konzervativci, dostali tam toho Husáka. A pak už zase normalizace. To zase pak podvázali pod jednotný dozor, StB tady měla velký slovo. No a hlavně předtím tady byli ty Rusáci, který byli na všech úrovních a dělali hlavně do armády a do bezpečnosti, kde nadělali hromadu zla a škody. No a oni tady stejně ještě působili přes ty estébáky, s nimi měli pořád spojení. To byl vlastně stát ve státě, ta StB.

A jak to bylo s únosem Dubčeka a spol. do Ruska?
No to bylo přesně před tou okupací, jeden nebo dva dny přesně, kdy otevřeli letiště a obklopili ÚV, kam oni měli jít jednat, ale de facto je zatkli a odvedli. To bylo všechno v těch srpnových dnech.

Takže je zatkli, odletěli a dál?
Tam museli něco podepisovat, jestli souhlasí, a akorát jeden nebo dva to nepodepsali, ten Kriegel, myslím, a ještě někdo. Takže je tam drželi a nějak tam byl i Svoboda, který si vyžádal jejich návrat, protože se zase báli, aby tady nebyla revoluce. Tak je museli vrátit zpátky, oni slíbili, že už budou hodný, a bylo.

A bylo to opravdu tak, že si lidi mysleli, dokud je ve vedení Dubček, tak se není čeho bát?
No tak jistěže, takhle se na tom dalo viset. Pochopitelně, no asi ano. Zvlášť když mu pomohli třeba někteří novináři, ovšem skutek utek. Za rok podepsal Dubček nějaký protirevoluční zákon a potom už ho sundali a dali ho do nějakých diplomatických služeb.
A ty další lidi, mnohem chytřejší než on, jak idealisty, tak prospěcháře, tak ty pomalounku odstranili z funkcí a nacpali jim tam lidi pod dohledem StB. A StB mělo silný kontakty na tu tajnou službu. To je vlastně zase Rusko, který to tady zase ututlalo na dalších dvacet let. Bylo to tu v zóně a asi už nikdy tak, jako to bylo předtím. Měl na to vliv i Husák, ten už taky nedovolil, aby se tady dělaly nějaký represálie. Ale děly se takový věci, že to odnesla řada lidí, ale že by tu byly represálie, že by za ten 68. tady někomu šlo vysloveně o život, to už ne, to už by nebylo možný a ani už by to nikdo neschvaloval.

A jak moc byli lidi informovaní o tom všem, co se dělo?
Informovaní, no, oficiální tisk předával informace z ČTK, ČTK si chodila pro zprávy někam na ministerstvo zahraničí nebo kam, a to bylo všechno. Z tisku se dozvěděli, kdy bude nějaká oficiální akce, jestli sem přijel Brežněv za Husákem. Lidi samo sebou poslouchali zahraniční rozhlas, tenkrát byly silně obsazené Svobodná Evropa, Svobodná Amerika, Vatikán a ty všechny nám sem chrlily různé takové zprávy, co se tady vlastně děje, ale hlavně díky tomu lidi věděli, co se děje ve světě.

Takže tu okupaci lidi pak čekali nebo věděli, že k ní může dojít/dojde?
Čekali, no nečekali! Co by to čekali, prosím tě, co bys čekala, bys spala a najednou tady hučely ty letadla, co přiletěly jako první. Zabraly letiště a pak přistávaly.

No ale lidi věděli o tom Dubčekově zatčení...?
No to se vědělo, protože v té době ještě probíhal uvolněný rozhlas, v tom 68., od ledna se uvolňovalo všechno, rušila se cenzura, uvolňoval se rozhlas, uvolňovala se televize. To všechno ještě běželo, než to zmákli masově, tak to trvalo rok, do 69. Zhruba se vědělo, že se vrátili, že pak zasedali, ale jenom obecně, už se nevědělo, že někdo podepsal a někdo nepodepsal nebo o čem zasedali.

Takže okupace byla pro všechny překvapivá?
No okupace, prostě byla, zničehonic! To nikdo víceméně nečekal. Samo sebou o tom věděli nějaký hodiny dřív, ten celý orgán StB, proto se na ně taky mělo a má správně dívat jako na zločince, protože ty o tom věděli. Ty taky například zajišťovali to letiště, aby tady mohli přistávat. Ti estébáci zajišťovali rozhlas, začali vypínat a zapínat, ale běžely tady nějakou chvíli ještě vysílače mimo.

A v ten moment už to každý věděl, oni to řekli na plný ústa. To jsou záznamy v rozhlase, to řekli tak: „Dnes v noci jsme byli obsazení…“ To všechno řekli podrobně, nebyli tam žádný sprosťárny nebo nadávky a řekli prostě: „Vjeli sem támhle tudy, přijeli z východního Německa, z Polska atd.“ No a to se vědělo. No tak byli jsme obsazený. Armáda hned dostala nějaký rozkaz, aby nevycházeli z kasáren. Důstojníci byli vesměs školený v Rusku, takže nebyli nijak nakloněný nějaký revoluci. No a takhle to normálně proběhlo.

A jak to bylo přesně s tanky, kolik jich bylo?
Desetitisíce, obsadily ty klíčový místa. Brzo se stáhly, na konci 68., na kraje měst. Přidělily se jim určitý zóny a staly se z nich takzvané posádky. Hlavně kolem větších měst – Milovice, Mladá Boleslav…

Zasahovaly nějak?
Měly zastrašovací úlohu. Měly zajistit rozhlas, střed města, dvoje letiště.

A mohl s tím vůbec někdo něco dělat?
Jestli neměli udělat nějaký gesta – zavřít hranice třeba? To je otázka. Jestli by kvůli tomu nepřišla nějaká část obyvatelstva o život. To by bylo jak s Němci – kdybysme se jim bránili, přišla by o život zase spousta lidí a dopadlo by to jako v Polsku.

A jak to obyčejní lidé vnímali, celý rok 68?
Obecně ty lidi, kterým nebylo ublíženo po 45., tak to cítili jako ulehčení a pak zase jako pohromu. Předtím to v intelektuálských kruzích vřelo – knihy, filmy; jiná hospodářská orientace. Nebyl policejně-politický tlak, ta tajná a represivní složka.

A jak jsi okupaci vnímal ty?
Jako nespravedlnost, pochopitelně. Měli jsme dělat všechno, aby se tomu dalo zabránit. Ale to nebylo jednoduché, generálové byli vyškolený v Rusku, takže k němu měli určitý vazby.
Na všechny dolehl ten moment.

A jak to dolehlo na tebe, měl jsi potom nějakou naději?
Jak by to na mě dolehlo asi. Totalitní režim – světýlko – a zase totalitní režim. Pak to ale člověk začne vnímat v souvislostech.
Ani nevím, jestli jsem měl nějakou naději. Všechno bylo v chimérách, nic nebylo v realitě. Hospodářská sféra byla aspoň v našich rukách, sice tam byli prevíti, ale aspoň Češi.
Všichni ale nebyli idealisti, který by se šli zastřelit, když sem vtrhli Rusáci, většina nebyla. Ani já jsem nebyl.

Zajímá mě přímo tvůj pocit z toho.
Nespravedlnost, ale přebral jsem si to. Nic dobrého to nepřineslo a nepřinese. Začal jsem se orientovat v těch pragmatických věcech. Ale nikdy jsem nedonášel! Byla to okupace podmíněná vnitřní slabostí. Nedokázali odstranit konzervativce, zamést s StB…
Ne přizpůsobit se, ale brát to pragmaticky.

To znamená co?
Vycházet z dané situace. Odpustit si jakékoliv kolaborování, filozofování. Brát ty možnosti a využívat je tak, aby člověk nezakrněl.
Pragmaticky pro mě tady ten život skončil v 69. Pak už to jelo v kolejích, který byly daný, tečka.

A jak to vypadalo v práci, změnilo se tam něco?
Prakticky ne. Bylo období výstavby a to šlo pořád dál. V průmyslu byla snaha o nějaký kontakty na Západ, ale to se zpřetrhalo.
Materiální základy, to běželo pořád dál neztenčeným tempem.


Michal Novák


Jáchym Srb


Jakub Švec

Informace o pamětníkovi.

  • Věk: 60 let
  • Vzdělání: SVVŠ
  • Zaměstnání: Práce v k nihovně
  • Bydliště: Slezsko

Rozhovor

Kdy jsi se začala zajímat o českou politiku?
Přibližně v květnu 1968. Předtím jsem o politické dění neměla valný zájem, a popravdě ani čas.

Co způsobilo tu změnu?
V roce 1967 jsem maturovala na SVVŠ, vdala jsem se a odešla z Českomoravské vysočiny do východního cípu Slezska. Začala jsem pracovat v okresní knihovně v nově otevřené pobočce v oddělení pro dospělé. Otěhotněla jsem, a protože jsem nechtěla děti přivést na svět tak daleko od své rodiny, přestěhovala jsem se měsíc před porodem (porodila jsem dvojčata v červnu 1968) zpátky na Vysočinu. A doma se můj přístup k politice změnil, protože oba rodiče byli členy KSČ.

Za jakých okolností vstoupili do strany?
Maminka byla dlouholetou členkou, protože od mládí pracovala v komunistické mládeži. Otec vstoupil do KSČ nuceně; byl totiž v SNB za 1. republiky (narodil se v roce 1910; byl vyučený elektromontér, po návratu z vojny ale nenašel jinou práci, protože byla krize; ze začátku působil na Podkarpatské Ukrajině, která v tu dobu patřila k Československé republice, pak nějakou dobu na Slovensku – jeho kolegou byl Paľo Bielik, pozdější filmový Jánošík, v roce 1948 byl v osobní stráži Jana Masaryka, po jeho smrti byl v Táboře, odkud byl přeložen na Vysočinu; v padesátých letech od sboru odešel a pracoval jako ředitel Komunálních služeb v místě bydliště, pak Okresních komunálních služeb).

A jaký měli k režimu přístup?
Matka se v roce 1968 velmi angažovala, byla předsedkyní odborů na závodě, kde pracovala; politické diskuse se vedly doma denně, matka byla přesvědčená o správnosti všeho, co se dálo, a skládala velké naděje v A. Dubčeka. Otec říkal, že změny jsou nevyhnutelné, ale to, co se děje, že nemá naději, že nás Rusové nenechají vybočit z řady. Také když za ním přišel redaktor z Čs. rozhlasu a chtěl, aby mu řekl, co se stalo v tu noc, kdy zemřel Jan Masaryk, otec mu nevyhověl s tím, že neměl službu a podepsal mlčenlivost.

A co ty, přikláněla jsi se spíš k názorům otce či matky?
Já jsem v kladné změny doufala, protože jsem si uvědomila po návratu na malé město, jak silné jsou zde politické tlaky.

Jak probíhala samotná invaze?
Já jsem ráno 21. srpna 1968 normálně obě děti nakojila a pak jsem si pustila rádio; myslela jsem ze začátku, že vysílají nějaký pořad o válce. Byla jsem sama doma, rodiče byli v práci, bratr ve škole a časně ráno se manžel vracel vlakem do Slezska; pak jsem slyšela, že v Brně na nádraží se střílí, zrovna v době, kdy tam manžel měl přesedat. Neměla jsem jak o něm něco zjistit. A v poledne jsem už neměla dát svým dvojčatům co jíst. Sunar byl v tu dobu jen na předpis a já žádný neměla, protože jsem do té doby plně kojila, navíc lidi skupovali zásoby – a to i ten Sunar – ve velkém, takže v místní lékárně neměli ani jednu krabici. Zachránila nás lékařka z dětského oddělení nemocnice v nedalekém městečku, kde jsem rodila. Ruského vojáka jsem zahlédla, až když jsme se autem přepravovali s dětmi zpátky do Slezska.

A co se dělo po invazi? Mělo to pro tebe nějaké následky?
Já osobně jsem to poítila tak, že když jsem po roce nastoupila zpět do práce, byla jsem podrobena prověrce. Nelíbila se má rodina, nelíbila jsem se ani já a za trest jsem byla přeložena na jinou pobočku na dětské oddělení. Ale byla jsem od své rodiny daleko, takže další důsledek byl jen ten, že jsem nebyla nucena vstoupit do KSČ. Ale byla jsem obecně nepohodlná (prý nespolehlivá), takže jsem nakonec z původního pracoviště odešla do zdravotnictví, kde jsem nikomu až tak nevadila.

A co zbytek rodiny?
Po vstupu vojsk se stala maminka předsedkyní okresního stávkového výboru. V době normalizace pak byla vyloučena z KSČ, otec sám vystoupil. Následky to pro ně mělo především v práci – maminka byla po prověrkách přeřazena v závodě na práci u pásu, otec byl přeložen do textilního závodu, kam musel složitě dojíždět, jako vedoucí závodní dopravy. A největší důsledky roku 68 dopadly na bratra, který v té době měl jen 14 let. Ale zůstal s rodinou a po absolvování SPŠ byl odsouzen za protistátní činnost na Bory; údajně měl být členem ilegální skupiny. Jeho faktické provinění bylo to, že v hospodě řekl vtip o Gustávovi Husákovi, kterému se kamarádi u stolu zasmáli; pak byli všichni zatčeni a souzeni. (Ve stejnou dobu si na Borech odpykával trest i Jiří Dienstbier a Václav Havel, který tam onemocněl zápalem plic.)


Ondřej Ticháček