Podkrušnohorské gymnázium Most

Adresa: Tř. ČSA 1530, 434 01 Most

  1. Rozhovor s pamětníkem (žena, 63 let)
  2. Rozhovor s pamětníkem (muž, 62 let)
  3. Rozhovor s pamětníkem (muž, 55 let)
  4. Rozhovor s pamětníkem (muž, 76 let)
  5. Rozhovor s pamětníkem (žena 72 let a muž 75 let)
  6. Rozhovor s pamětníkem (muž, 50 let)
  7. Rozhovor s pamětníkem ( žena, 43 let)
  8. Rozhovor s pamětníkem (žena, věk neuveden)
  9. Rozhovor s pamětníkem (žena, 50 let)
  10. Rozhovor s pamětníkem (muž, 71 let)
  11. Rozhovor s pamětníkem (muž, 61 let)
  12. Rozhovor s pamětníkem (muž, 40 let)
  13. Rozhovor s pamětníkem (muž, 39 let)

Rozhovor s pamětníkem – Cestování

  • Věk: 63 let
  • Pohlaví: žena
  • Vzdělání: vyučená – střední odborné bez maturity
  • Pracovní zařazení: nejdříve dělnice, poté po zaškolení technicko–hospodářský pracovník, nyní důchodce
  • Bydliště: Železný Brod

Které země jsi v této době navštívila?
V roce 1968 a 1979 jsem jela do západního Německa. Jednou jsem také byla v Bulharsku, a chtěla jsem jet do Jugoslávie.

Měla jsi nějaké problémy s těmito cestami?
Ano, problémy jsem měla. O povolení cesty do tehdejšího západního Německa jsem žádala už v roce 1967, abych mohla navštívit svého otce, který tam nelegálně žil od roku 1949. To mě ale nepustili, protože jsem byla svobodná, no a co kdybych tam zůstala, že?
O rok později jsem se vdala, protože dříve jsme vlastnili dům se třemi byty, dva z nich nám vzali a nastěhovali celou naší rodinu do jednoho. Kdybych se nevdala, vzali by nám i ten třetí a nastěhovali bůhví kam. Takže vdávání nebylo kvůli povolení, ale z jiného důvodu. A teď k tomu povolení. V červenci 1968 se mi ho od stranické organizace podařilo získat. Jeli jsme do Prahy, abychom získali také západoněmecké vízum. To jsem si vystála v Praze na francouzském velvyslanectví, protože německé u nás nebylo.
Po čtrnácti dnech jsem se vrátila. Bylo to 17. srpna 1968. Co bylo potom, víme. V roce 1969 jsem porodila syna, takže jsem o další cestu nežádala.
Potom v roce 1970 mi na městském úřadě sdělili, že už jsem v západním Německu byla, tak proč by mě tam měli pustit. K výjezdu se vždy vyžadoval souhlas stranické organizace. Protože jsem byla na mateřské, tak tu povinnost měli na radnici. Od otce jsem měla doklad, že se o mě bude po dobu pobytu starat, ale přesto jsem povolení nedostala. Asi kdybych vstoupila do KSČ, tak snad…

A co cesta v roce 1979?
V roce 1979 otec zemřel, byl zázrak, že nás pustili i s maminkou na pohřeb. A protože jsem žádala opět o povolení k výjezdu, které mi tehdejší zaměstnavatel doporučil, mohla jsem na 3 dny vycestovat. Maminka byla v té době už v důchodu, ale stejně jsme dostaly za úkol přivést potvrzené úmrtní oznámení německými úřady. Co kdyby to úmrtí byla jenom finta, jak se dostat za hranice. Také jsme každá obdržela 20 DM, které jsme jako devizy mohly zakoupit. V Německé spolkové republice nám potom mohli prodloužit pobyt o tři dny, na vyřízení pozůstalostního řízení.

S Bulharskem byly také nějaké problémy? A jak to bylo s tou Jugoslávií?
S cestou do Bulharska naštěstí žádné problémy nebyly. On vůbec východní blok byl téměř bez problémů. Tedy až na výjimky.
Kvůli cestě do Jugoslávie jsem žádala o devizový příslib, který jsem ale nedostala, a proto jsem tam nejela.
Ale ten, kdo měl povoleno jet do Jugoslávie, musel přes Maďarsko, aby náhodou „nezdrhnul“. Lidé třeba utíkali z Jugoslávie do Itálie. Dnes dost nepředstavitelné.
Důležité byly devizy, čili peníze západní Evropy a Ameriky. Jak jsem říkala o devizovém příslibu, tak žádost se musela podávat v lednu. Výjimku měli jen ti, co měli devizové konto v Živnobance. Třeba tiráci, lidé pracující v cizině. Při výjezdu na západ si mohli peníze vybrat. Prostě peníze, peníze…dolar a marky….


Rozhovor s pamětníkem – Neštěstí na dole Pluto

  • Identifikace osoby: Muž, který je narozen v prosinci 1949. Vystudoval vysokou školu právnického směru v Praze na Karlově univerzitě. Dnes pracující důchodce - podnikatel v oblasti: realitní činnost, zprostředkovatelská činnost a právní poradenství. V inkriminované době pracoval na Okresní správě SNB, oddělení vyšetřování VB v Mostě. V současné době bytem v Mostě–Souši.

Jak si zažil v době neštěstí na dole Pluto II v Louce u Litvínova tuto událost?
Nebyl jsem přímým účastníkem tragédie na dole Pluto II v Louce u Litvínova, ale na tento den si dobře pamatuji, protože jsem byl ve službě na Okresní správě SNB v Mostě jako aktivní vyšetřovatel tehdejší VB. Bylo 1550 hodin dne 3. září 1981 a na operační středisko bylo oznámeno, že došlo k důlnímu neštěstí na dole Pluto II. Jako vedoucí pracovník oddělení vyšetřování jsem převzal zajišťování a vyšetřování této události.

Jak probíhalo zajišťování a následné vyšetřování?
Okamžitě po nahlášení došlo k ustanovení zvláštní skupiny pro vyšetřování události. Rovněž byl zajišťován hladký průběh převozu vyproštěných horníků z dolu Pluto II do okresní nemocnice v Mostě. Zejména byl zastaven veškerý provoz v dopravě a byl zajištěn nerušený odvoz horníků sanitními vozy do nemocnice. Na křižovatkách z Louky přes Litvínov až do Mostu zajišťovali příslušníci VB provoz vozidel. Rovněž byla s okamžitou platností uzavřena součinnost mezi Hlavní báňskou záchrannou službou, Sborem požární ochrany a VB. Bylo zachráněno 40 horníků s různými lehčími a středně těžkými zraněními. Dalším 65 horníkům již nebylo pomoci a v dole přišli o život. Několik horníků dokonce nebylo vyproštěno vůbec. Kolem 30 horníků bylo vyproštěno mrtvých.

Jaké byly první dojmy, když si dorazil na místo neštěstí?
Do prostoru dolu Pluto II v Louce u Litvínova jsem dorazil asi 45 minut po výbuchu. Do dnešního dne nelze zapomenout na pocity, které jsem měl v blízkosti místa neštěstí. Byl jsem přímo před dolem a cítil jsem pocit beznaděje a stísněnosti, protože jsem viděl, jak probíhají záchranné práce, a bylo mi jasné, že došlo k obrovské tragédii, která vešla do dějin hornictví na severu Čech. Viděl jsem nezměrné úsilí záchranářů, policistů, požárníků a zdravotníků v tom směru, že každý chtěl na místě události, co nejvíce pomoci. Na místo se dostavili představitelé státu a to členové vlády. Byl přítomen ministr vnitra ČSSR Obzina, ministr hornictví a energetiky Ehrenberger a další čelní funkcionáři tehdejší vládní garnitury. Přišel jsem do styku během noci také s příbuznými horníků. Všem příbuzným byly uděleny potřebné informace o situaci, také jim bylo poskytnuto vše o zdravotním stavu horníků. Pokud bylo potřeba, pomáhalo se příbuzným i jiným způsobem, jako byl odvoz do nemocnice za zraněnými horníky. Je to pro všechny nezapomenutelný zážitek, protože se jednalo o beznadějnou situaci a nezbývalo než stále čekat na to, jaké budou ztráty na životech a kolik horníků bude zachráněno.

Jak probíhalo vyšetřování celé události?
Průběh a vyšetřování důlního neštěstí byl pro vyšetřovatele velmi náročný. Jedna skupina vyšetřovatelů vyslýchala svědky události, horníky a další osoby, které mohly cokoli sdělit k tragické události. Další část vyšetřovatelů prováděla identifikaci těl mrtvých horníků a věcí. Po likvidaci požárů v dole došlo k ohledání místa neštěstí. Byla provedena kompletní fotodokumentace, sepsány protokoly o ohledání věcí a zajištěny důkazy. Vyšetřování bylo pro příslušníky VB velmi náročné, protože museli projít kurzem báňské záchranné služby. Při sestupech do samotné šachty museli vydat ze sebe velké úsilí, protože v dole byl katastrofální stav po výbuchu. Práce vyšetřovatelů v podzemí trvala téměř 6 měsíců. Dalších 18 měsíců bylo prováděno vyšetřování policisty, odborníky z hornictví a znalci z odvětví a dalšími znalci z oboru soudního lékařství, zdravotnictví, geologie a dalších vědních oborů. Jednalo se o velmi náročnou práci, co se týká zajišťování důkazů a zjišťování příčin neštěstí.

Co bylo příčinou neštěstí a jaké byly závěry vyšetřování?
Bylo zjištěno, že došlo k výbuchu uhelného prachu se zahořením. Následkem výbuchu došlo k detonaci prachu, požáru. Podle zajištěných důkazů měl být včas provoz na dole přerušen a měla být provedena bezpečností opatření, aby nedošlo k výbuchu. Vyšetřováním bylo bezpečně dokázáno, že byly porušeny bezpečností předpisy a bylo dokonce později prokázáno, že do činnosti a rozhodování na dole zasahovali neodborně tehdejší vedoucí, političtí pracovníci KSČ. Tímto vším došlo k porušování předpisů týkajících se zvyšování těžby a nedodržování těžebních limitů. To bylo typické pro tehdejší centralizovanou ekonomiku.

Byl zjištěn viník a v případě že ano, byl obžalován a následně odsouzen?
Bylo obžalováno celkem 12 osob z porušení různých povinností. V průběhu vyšetřování a následně podané žaloby několik obviněných zemřelo. Po několika uplynulých letech bylo proti zbylým obžalovaným trestní stíhání zastaveno. Nikdo nebyl do dnešního dne odsouzen.

Shodoval se závěr vašeho šetření s uveřejněnými událostmi?
V zásadě lze konstatovat, že v tehdejší době nebylo možné zveřejnit všechny okolnosti, které byly zjištěny. Bylo v zájmu tehdejšího politického režimu nezveřejnit skutečnou pravdu. Zejména se neměla veřejnost dozvědět o tom, že svůj podíl na neštěstí má i podtext politický. Byla snaha, aby byl ovlivněn průběh vyšetřování. Z tohoto důvodu se také celé objasňování a vyšetřování neúměrně protáhlo a následně došlo k tomu, že nebyl nikdo po zásluze odsouzen.

Jaký je tvůj názor na celou událost z roku 1981?
Je nutno konstatovat, že k takovýmto událostem by mělo docházet jen ve výjimečných případech. V každém případě by se dalo předejít těmto událostem za předpokladu, že budou přísně dodržovány bezpečností a provozní předpisy v dolech. V žádném případě by neměli rozhodovat o provozu v dolech laici a politici, jako tomu bylo v události před třiceti lety na dole Pluto II.


Rozhovor s pamětníkem – Lidské mínění

  • Pohlaví: Muž
  • Věk (dříve): 0-33 Věk (nyní): 55
  • Vzdělání: Gymnázium, ČVUT fakulta elektrotechnická, obor elektronické počítače
  • Povolání (dříve): Systémový programátor v oddělení rozvoje VS
  • Povolání (nyní): Software accaunt manager

Jak jste se měl, co jste dělal v této době například v roce 1985?
To je dobrá otázka, v roce 1985 jsem byl sledovaný STB, vlastně to bylo trošku kvůli takové hlouposti. Můj spolupracovník totiž v této době emigroval do Vídně, odkud poslal pohled kolegům z práce, v němž bylo objeveno i mé jméno. Od tý doby jsem měl problémy na pracovišti a musel jsem změnit zaměstnání. Byl jsem nucen odejít z tohoto pracoviště.

Jezdili jste často na dovolené, když jste byl malé dítě?
Ano, jezdili jsme často na dovolené. Ze začátku, do roku 1964, jsme cestovali spíše jen po Čechách a Slovensku a po roce 1964, když se trochu uvolnila hranice, jsme jezdili do bývalé Jugoslávie, na území dnešního Chorvatska a Bosny, protože se tam narodila moje babička. Takže od roku 1964 jsme jezdili bez problému. V Jugoslávii jsme měli i plno příbuzných, díky kterým jsme mohli jezdit až do roku 1968 v podstatě volně přes hranice. Potom, od roku 1969, už jsme jezdili na základě výjezdních doložek.

A jak často jste dostávali výjezdní doložky, a co to vlastně bylo?
Byla to doložka, díky které jsme mohli cestovat. Ne každý ji dostával, obvykle ji rodiny dostávali tak jednou za tři roky. Někteří však doložku dostávali častěji, ale jen v případě, že k tomu měli nějaký důvod, nebo v případě, že to byli například komunističtí funkcionáři. Nevím, z jakého důvodu naše rodina dostávala výjezdní doložku a devizový příslib, který tehdy platil v Jugoslávii, skoro každý rok. Myslím, že to bylo opět způsobeno tím, že jsme měli v Jugoslávii příbuzné. Ale doložku jsme nedostávali do západních zemí, tam jsem se vlastně dostal až po roce 1986.

Co Vás učili na ZŠ o železné oponě a vůbec obecně o komunismu?
To je trochu komplikovaná otázka, já jsem končil ZŠ v období tzv. Pražského jara v roce 1968–69, začaly se vylepšovat vztahy mezi bloky a také se již objevovaly zločiny komunistů v 50. letech, a to bylo již v době, kdy jsem nastupoval na gymnázium. V této době došlo k uvolnění hranic, cenzury, takže nás učili v podstatě podobnou pravdu, podobnou verzi, jako se teď učíte vy.

Takže vás neučili například tu jednu ideologii komunismu, že komunismus je pro vás to nejlepší apod.?
Ano, toto nás učili na 1. stupni základní školy, pokoušeli se nám vtlouct do hlavy, že komunismus je opravdu dobrý pro naši budoucnost. Ale jak jsem již řekl, ke konci základní školy se začalo vše uvolňovat, mně v té době bylo okolo 15 let, takže jsem to dost vnímal. Tuto dobu si pamatuji, jako by to bylo včera.

Měl jste nějaká omezení v práci kvůli železné oponě, např. služební cesty?
Ano, omezení bylo jednoznačné do západních států, poprvé jsem se tam dostal, co se týče služebních cest, v roce 1986 jako člen vědecko-technické společnosti, jel jsem do Mnichova a doprovázel mě můj kamarád, který v tuto chvíli nemohl brát v potaz naše přátelství, ale hlavně musel dávat pozor na to, abych tam nezůstal, abych neemigroval. Jiné služební cesty na západ jsem až do roku 1989 nevykonával.

Cestoval jste po studiu?
Ano, po studiu jsem cestoval, ale pouze po státech RVHP, to znamená jen po socialistických státech, většinou východní část Německa, Maďarsko, částečně tehdejší Sovětský svaz a občas i do Polska, kam jsem se dostal jen zřídkakdy. Ačkoliv Polsko patřilo mezi socialistické státy, nebylo jednoduché se tam dostat. Já jsem měl tu výhodu, že jsem pracoval u firmy, která odkupovala polské počítače. Do západních zemí jsem vycestoval jednou za mým kamarádem na devizový příslib a výjezdní doložku, od tý doby až do roku 1989 jsem jezdil jen po socialistických státech.

Co si myslíte o železné oponě?
Byla to nejhorší věc, která mohla nastat po válce, protože došlo k přerušení kontaktů mezi civilizacemi a mezi státy střední, východní a západní Evropy. Došlo k úplnému rozporu mezi těmi státy a určitě to nebylo dobře.

Jak jste reagoval na zrušení opony?
Samozřejmě s radostí, protože se uvolnila možnost cestování, ale také jsem si byl vědom toho, že toto uvolnění přinese spoustu problémů, každá svoboda je využitelná.

Závěr druhé části
V této části bych chtěla poděkovat panu X za poskytnutí rozhovoru a za sdílení jeho zážitků s naší generací, která nemá ani potuchy o tom, co se tu době komunismu dělo.


Rozhovor s pamětníkem – Nakupování

  • Rozhovor je s nejmenovaným mužem, kterému je 76 let. Vzdělání má střední odborné s maturitní zkouškou. V oné době žil v Ústeckém kraji a pracoval na pozici vedoucí odboru obrany na SHD.

Co se vám vybaví, když se řekne nakupování za normalizace?
Jako první věc, která se mi vybaví, jsou fronty u obchodů a Tuzex. Před dvaceti lety, tedy před revolucí, byla otázka nakupování a prodávání samozřejmě ovlivňována ekonomickou situací, která ve státě byla. Vzhledem k tomu, že existovala Rada vzájemné hospodářské pomoci, byl veškerý prodej, výroba a export regulovány touto organizací. To mělo za příčinu, že některé zboží bylo nedostatkové. Protože byl především zájem vyvézt co největší množství výrobků, spotřebního zboží, do západních zemí a tím získat valuty.

Jak člověk mohl získat bony? Získal jste je někdy?
Bony, tuzexové koruny, mohl člověk oficiálně získat pouze výměnou za výše zmíněné valuty. Byla ještě jedna cesta jak získat bony, zajít si k takzvanému „vekslákovi“. Ti při setkání s cizinci ze západu získali valuty a prodávali je na tzv. černém trhu. Oficiální cena bonů byla 1 Kčs, ale u „veksláků“ to bylo něco okolo 5 Kčs. Sám jsem se s „vekslákem“ nikdy nesetkal, protože jsem si zboží s Tuzexu zařizoval jinými cestami.

Máte nějaké osobní zkušenosti s nákupy v Tuzexu?
Právě bony byly žádaný artikl, vzhledem k tomu, že se s nimi dalo nakupovat v Tuzexu. Byl tam dostatek spotřebního zboží, ale také konfekčního, které jste nikde jinde nesehnali. Příkladů nakupování mám několik. Jedním z nich byl nákup v Teplickém Tuzexu. Má dcera, tvoje maminka, si v krámě vyhlédla tmavě hnědý svetr. Strašně po něm toužila a přemlouvala mě, abych jí ho koupil. Po dlouhém rozmýšlení jsem se rozhodl, že jí tedy udělám radost. Zaplatil jsem za něj snad celý „majlant“, ale měla z něj radost. Hned další den si ho vzala na sebe, aby se předvedla. Všichni jí ho chválili a hned po prvním vyprání se srazil. Ani si nedokážeš představit, jakou jsem měl zlost.

Naučil jste se za tu dobu předbíhat?
Musím konstatovat, že vztah mezi lidmi byl slušnější, než je v současné době, takže nějaké extrémy v předbíhání nebyly. Spíše se uplatňovalo to, kdo dřív přijde, ten dřív mele. Nepředbíhal jsem ve velké míře, poctivě jsem stál frontu, ale někdy, když už to jinak nešlo, pár lidí jsem přeběhl.

Kdo od vás z rodiny chodil na nákupy?
Na menší nákupy u nás chodívala moje žena, tvá babička, ale když byl nákup velký, tak jsme vyrazili všichni. Velký nadšenec do nákupů byla moje maminka. Stála frontu klidně celý den, jen aby získala to, co chtěla. Snad nebyl den, kdy se jí nepodařilo nakoupit produkty, které potřebovala.

Měl jste zálibu v nakupování anebo to pro vás byla otravná, ale nutná záležitost?
Zálibu v nakupování jsem měl a mám pořád. Nakupování je teď mnohem snadnější, protože produkty se dají sehnat tak říkajíc všude. Jediné, co si myslím, že pokleslo, je slušnost lidí a ochota prodavaček. Nakupování jsem měl opravdu rád, pár krát jsme šli s rodinou např. do Kotvy. Měli jsme to jako celodenní rodinný výlet, na který jsme se těšili.

A co dostupnost zboží? Bylo obtížné získat nějaký druh zboží?
To už jsem naznačil. Byl to problém, protože zboží bylo málo a nedalo se sehnat všude. Situace, která probíhala, se dá přirovnat k pohádce O slepičce a kohoutkovi, sežeň ty mně a já seženu tobě. Hodně zboží se dalo sehnat jen kvůli známostem. Např. kdo si chtěl koupit auto, musel se napsat do pořadníku. Někdo, ale měl auto hned, jen kvůli známým a příbuzným. Na stejném způsobu také vzniklo podpultové zboží. Každý ve svém životě někomu schoval nějaké zboží pod pultem anebo ho naopak dostal. Bylo to přirozené. Čím víc známých tím víc produktů. Naše výhoda byla, že jsme známých měli opravdu spoustu.

A jak se na to koukáte teď s odstupem času?
Tak jak se na to koukám? Nakupování v této době mělo určitě mnoho výhod, ale také mnoho nevýhod. Musíme se na to koukat z obou stran. Určitě to nebylo nejhorší období, co se týče nakupování. Postihlo nás mnohem horších časových období než tohle.


Rozhovor s pamětníkem – Normalizace z pohledu obyčejných lidí: Perzekuce ve vzdělání

  • Babička: 72 let, Kdyně, zásobování, Kdyňské strojírny
  • Děda: 75 let, Kdyně, dispečer, Kdyňské strojírny
  • (pamětnice značena P, já mám zkratku D)

D: Babi, řekni mi, kdy byla normalizace? V jakých letech?
P: Začala tak šedesátým devátým až do kolem sedmdesáti pěti.

D: A co si pod pojmem normalizace vůbec mám představit?
P: Komunisté říkali, že byla kontrarevoluce a že musí být normalizační období. V roce 68 se to obrátilo, to byl ten Dubček. Lidi tomu začali věřit, že to bude všechno dobré. Chtěli se vymanit z toho komunismu, z toho socialistického tábora. Lidi chtěli, aby se zase mohlo jezdit do zahraničí. A lidi začali nosit dary a věřili, že to násilí pomine, že se to zvrátí. Věřili, že budeme svobodnější stát a nebudeme se bát udavačů a podobných lidí. Ale těm komunistům se to nelíbilo, oni říkali, že je tady kontrarevoluce, a tak pozvali sovětskou armádu.
Dvacátého prvního srpna 68 sem přišli vojáci a začala normalizace. A byly tady až do 1992.
A zničili tady všechno. A pak to začalo, zavírání, kdo něco řekl, toho zavřeli. Dětí lidí, co nebyli komunisti, nesměli studovat. Mohlo se jít studovat, jenom když byli rodiče kádři. Museli být prokádrovaní.

D: Tak se vrátíme na začátek. Jakou školu si chtěla, aby táta studoval?
P: Mně to bylo jedno, kam se dostane, protože on byl nadaný. Mohl jít na gymnázium dřív, ale to mu už nepovolili.

D: A to bylo v jaké třídě?
P: Šel by jako z osmé třídy. Jenže to mu už nepovolili. A pak, když vyšel, se přihlásil na gymnázium. On nevěděl, čím chce být a strýček (pozn. babičky druhý syn) taky chodil na gymnázium, už dva roky. Strejda se tam ještě dostal, na něho nemohli, když už tam byl. On tam šel ještě v době, kdy to bylo takové uvolněnější. Jenže tatínka tam už nevzali.

D: Ale proč?
P: On tam udělal zkoušky, ale nevzali ho. A nám pak řekl bratr ředitele gymnázia, že řediteli zavolali z KSČ a řekli mi, že tatínka nesmí vzít. No a ředitel se bál, tak ho nemohl vzít.

D: Dobře, ale jaký je důvod toho všeho? Proč si na KSČ usmysleli, že tátu nemohou přijmout na školu?
P: Tvůj děda totiž měl takovou anekdotu. Tu přinesl do práce můj kolega, já ji pak dala dědovi. Ale byla úplně nevinná a neškodná. Bylo v ní: Je nás třináct milionů. Jsou tu poslanci, vojáci, úředníci, estébáci, ministři a předsedové. A na práci zbýváš ty a já. Jenom tohle. Jenže dědův nadřízený ho udal a udělal z toho aféru. Nejdřív se nic nedělo, ale jednou na něj počkalo StB, když šel do práce. Ráno. No a na mě čekalo zase jiné auto. A aniž jsme věděli jeden o druhém, tak nás oba odvezli k výslechu. Ani jsme nevěděli, kdo nás udal. A tak nás vyslýchali celý den, až do půlnoci. Nakonec nám měli dát srážku k platu a děda měl jít do vězení.

D: A na kolik let?
P: To jsme právě nevěděli. U nás v práci byl jeden právník. Já jsem za ním šla a on nám pomohl. Napsal nějaký dopis, obhajobu. Takže dědu nezavřeli, ale měli jsme jenom tu srážku a děda nesměl dělat žádnou funkci.

D: Jak jste se v té době cítili? Měli jste vztek, báli jste se?
P: Báli, báli jsme se a lidi se báli nás.

D: Jako že s vámi třeba nešli do hospody nebo do divadla?
P: Nikam. Děda nesměl nikam, my jsme nevěděli, kdo ho udal. Lidi se nám vyhýbali, nikdo nevěděl, co se děje. Oni věděli, že jsme byli u výslechu. A děda, ten byl poručík na vojně, tak mu sundali hodnost na vojína. Chtěli mu vzít i diplom, ale to nešlo. Taky vedl kroužek.

D: Jaký kroužek?
P: To byl kroužek pro děti, oni zpívali, recitovali. Kulturní program. A to mu taky zakázali.

D: Dobře. Tak, když dělal tatínek zkoušky na gymnázium, jak dopadl?
P: No, on byl první v okrese, dopadl dobře. Všichni se divili.

D: A co bylo v rozhodnutí o přijetí? Co vám řekli?
P: Nic. Nic nám neřekli. Jenom napsali, že nebyl přijat pro velký počet uchazečů.

D: Jak jste se cítili, když byl první, ale napsali vám tohle? Měli jste vztek?
P: No to ani nemluv. Já jsem napsala na prezidentskou kancelář, dědovo otec byl totiž komunista, tak jménem jeho jsme to napsali. Na Ústřední výbor. Pak jsem se nechala objednat na Okresní výbor KSČ. Já jsem z toho vůbec nespala. A tatínek, ten to nemohl vůbec pochopit, proč ho nevzali. A to jsi mu to nemohl vysvětlit, v patnácti letech, že ...

D: A když ho nevzali na gymnázium, potom šel kam?
P: Děda měl jednoho kamaráda na Pracovním úřadě. On řekl, že musíme dát tatínka úplně mimo kraj, aby na něj nemohli. Takže jsme věděli, že může jít jenom na potrubáře do Pardubic nebo na zedníka do Armabetonu do Prahy. Tak jsme zvolili zedníka, protože je Praha přece jenom blíž než Pardubice. A shodou okolností tam šel i jeden tatínkův spolužák, který se nikam nedostal kvůli tátovi. Tak se tam sešli.

D: A jak tatínek studoval tam?
P: On byl premiant, měl samé jedničky a jel i do Jugoslávie. A jako nejlepší učeň šel potom na průmyslovku. Hned do druhého ročníku.

D: On přeskočil první ročník?
P: Ano, on šel hned do druhého. Šel tedy na stavební průmyslovku do Plzně. Pak si udělal maturitu a šel na vysokou. To mu už nemohl nikdo zabránit, tam ho poslala ta průmyslovka.

D: Měl táta chuť studovat, nebo jste ho tam vyslali jako rodiče?
P: On sám chtěl. Tatínek viděl, že by to bylo škoda, a že je to taky potřeba.

D: Ajak to vidíš teď, s odstupem?
P: Možná to pro něj bylo nakonec dobré, protože kdyby se na gymnázium dostal, tak by z něj byl učitel nebo něco takového. Teď je na tom naopak mnohem líp, než kdejakej učitel s gymnáziem.


Rozhovor s pamětníkem

  • Muž, rok narození 1961, vzdělání střední odborné s maturitou, v době normalizace byl studentem, následně pracoval jako chemik.

V období normalizace jsi byl studentem. Pociťoval jsi na sobě nějaké dopady tehdejšího režimu?
Ve vztahu k mým studiím jsem si nevšiml, že probíhá normalizace, dokud jsme já a moje sestra, chodili jsme v tu dobu do stejné třídy, nepožádali v deváté třídě o doporučení, abychom pokračovali na škole střední. Ředitel školy však mne ani moji sestru na studium nedoporučil, přestože jsme byli jedněmi z nejlepších žáků na škole. Mně dokonce, už v osmé třídě, byla nabídnuta, jako nejlepšímu žákovi, možnost studia v experimentální třídě na gymnáziu v Litvínově. Chtěl jsem ale jít na průmyslovku, a tak jsem, jako jeden ze dvou vybraných žáků ze školy, studovat v této třídě odmítl. Nevzpomenu si přesně na naše vysvědčení, sestra ale pravděpodobně měla samé jedničky, možná dvě dvojky, a já měl dvojek asi sedm. Na základě odvolání, které podal náš otec, a žádosti o zdůvodnění nedoporučení, bylo otci sděleno, že nám ke studiu chybí to základní, což jsou kádrové předpoklady.

Z jakého důvodu jste nesplňovali kádrové předpoklady?
Náš otec pracoval v Divadle pracujících jako herec a matka byla zaměstnána v okresní knihovně Most. Neměli jsme tedy dělnický původ a navíc byl náš otec v roce 1969 vyloučen z komunistické strany za své postoje. Této nálepky jsem se nezbavil vlastně až do revoluce.

Na školu jste doporučeni nebyli, v kádrových posudcích jste byli označeni dost negativně. Jak šly věci dále?
I přes to všechno nám na základě odvolání byla umožněna účast na přijímačkách, mně na průmyslovku, sestře na gymnázium v Mostě. Po absolvování zkoušek nám bylo sděleno, že jsme pro velký počet uchazečů na školu přijati nebyli.

Jak Vám to u přijímacích zkoušek šlo? Bylo podle Vás rozhodnutí spravedlivé?
Sestra neměla s testy žádné problémy a byla přesvědčena, že vše napsala správně. Já jsem po debatě se spolužáky zjistil, že jsem udělal chybu v jednom příkladu z matematiky. Jak jsme se později dozvěděli od vysoce postaveného učitele na průmyslovce a přítele naší rodiny v jedné osobě, sestra udělala přijímačky za 1,1, já za 1,2. I proti nepřijetí na školu jsme podali odvolání, které však bylo zamítnuto z důvodu nesplnění kádrových předpokladů. Ty měly v té době údajně při hodnocení budoucích studentů hodnotu vyšší, než padesát procent.

A najednou jsme všichni čuměli. Dosud jsme byli nejlepšími žáky na škole, mně v těch dnech zrovna přišlo oznámení, že jsem se stal úspěšným řešitelem krajského kola matematické olympiády, za školu jsme se účastnili všech vědomostních soutěží, ale studovat dál jsme nemohli. V té chvíli jsme vůbec nevěděli, co budeme dělat dál. Bylo ale ještě hůř. Když jsme nemohli na střední, museli jsme jít alespoň do učení. Všechna učiliště ale najednou byla plně obsazena a ani přes známosti jsme dlouho nemohli získat – já ani moje sestra – místo v nějakém běžném učebním oboru, natož v oboru s maturitou. Vzpomínky na toto období jsou tím, co nemohu komunistům nikdy odpustit. Bylo mi asi tak stejně let jako tobě, a představ si, naše matka nám říkala, ať na tátu dáváme pozor. Bála se, že si z pocitu viny něco udělá... Myslím, že mé rodiče stálo mnoho úsilí, aby se má sestra nevyučila jen prodavačkou, ale nastoupila do učebního oboru fotograf, až v Děčíně. Pro zlehčení celé věci musím říct, že o fotografování nevěděla vůbec nic, a pro mě, tím že jsem jí ze začátku s fotografováním velmi pomáhal, se fotografování stalo mým celoživotním koníčkem. Moje sestra tuto činnost samozřejmě již hodně dlouho nevykonává. Vzhledem k výstavbě k druhé části petrochemie bylo jediné místo, kde jsem našel uplatnění, mletý učební obor chemik–palivář. Chtěl jsem dělat alespoň elektrikáře, ale ani tam mě nevzali. Mohl jsem si vybrat – zedník, nebo chemik.

Vybral sis tedy chemika. Jaké to bylo na učilišti?
Príma. Za tři roky jsem se v absolutní pohodě vyučil, byl jsem každého půl roku vyhlašován nejlepším učněm učiliště a na konci jeho vzorným absolventem. Za toto jsem vždy obdržel nevelký finanční obnos, ale hlavně i pravidelné zájezdy do zahraničí. Byl jsem například s učňákem čtrnáct dní v Moskvě a deset dní u moře na Rujáně.

Byla to sice „brnkačka“, ale byl bys určitě spokojenější na škole, kde bys sice musel „makat“, ale dělal bys tam, co by tě bavilo a měl bys vyšší vzdělání a i vyšší uplatnění, a to i v pozdější době. Jak jsi to snášel?
Byl jsem mladý, hodně jsem sportoval, běhal jsem za holkama, učit jsem se nemusel, práci jsem měl zajištěnou a hlavně jsem věděl, že jinak to nejde. Ne že bych se se situací zcela smířil, ale žil jsem v rámci těchto možností.

Studoval jsi potom dál?
Samozřejmě. Vzhledem k tomu, že na učilišti byla půlka výuky praktická a vlastně celé druhé pololetí třetího ročníku jsme pracovali v chemických závodech na místech svého budoucího zaměstnání, stal jsem se vlastně dělníkem, a tudíž jsem již v plnoletosti nebyl posuzován podle svých rodičů a mohl jsem se, dokonce jsem byl doporučen na střední školu pro pracující, ukončenou maturitou. Pracoval jsem ve třísměnném provozu a přitom jsem dva roky chodil pravidelně večer do školy. V tom věku to ani nebylo náročné.

Tak jsem se dokopal k maturitě. Netušil jsem, že na mne má v nejbližší době opět dopadnout ruka normalizace. Tři moje přihlášky na vysokou školu chemicko–technologickou se v koloběhu schvalování v Chemických závodech Československo– sovětského přátelství ztratily. Čtvrtou jsem již nedal z ruky a jednotlivá schvalovací místa jsem obíhal sám. V tom období mne, ze mně neznámých důvodů, navrhli vyloučit z Československého svazu mládeže a do posudku na vysokou školu mi napsali: „Nemá kladný vztah k socialistickému zřízení.“ – Každej tam měl napsáno: „Je v kolektivu oblíben, má kladný vztah k socialistickému zřízení, jen u mě použili předponu ne.“ – Bez doporučení závodu nemělo ani význam se přijímacích zkoušek účastnit. Přestože jsem se vyučil jako vzorný absolvent a odmaturoval na večerní škole, zůstal jsem až do revoluce zařazen na stejném místě, kde jsem nastoupil ještě před vyučením. Funkce parťáka, natož mistra, vyžadovala řádné kádrové předpoklady. Tehdy se tomu říkalo kádrové rezerva.
Život ale není jen pracovní a studijní kariéra, spoustu věd se může člověk, jak říkal můj přítel Petr, naučit i sám doma pod polštářem. A může být ve svém oboru nakonec úspěšnější, než jakákoli bývalá kádrová rezerva. Ale že mě komunisti připravili o krásná léta studií a že dosud nemohu vykonávat některé funkce, jen proto, že nemám vysokou školu, včetně zkoušek z marxismu–leninismu, je prostě skutečnost.

Jaký máš po těchto všech příkořích, co tě potkali, ke komunistům vztah?
No, k těm obyčejným úplně normální, ale ty, co to dělali moc horlivě a nemuseli, mám stále velmi nerad, ale nejvíc mne zklamal náš ředitel školy, který chtěl být tak čistý, že nás se setrou na střední školu ani nedoporučil. Potom ředitel průmyslovky, který bydlel vedle ve vchodě, s jeho synem jsem se intenzivně věnoval akvaristice, takže jsme se osobně velmi dobře znali. Nejvíc mi ale vadí ti, kteří této zrůdnosti důvěřují dnešní doby.


Rozhovor s pamětníkem

Na moje dotazy odpovídala žena, která žije v České republice. Je jí 43 let, narodila se přesně v roce, kdy začala normalizace. Její postřehy jsou z pohledu malého dítěte, později dospívající slečny. Za dob SSSR byla školou povinná.

Otázka první: Měli jste doma televizi? Případně jakou a odkud?
Žena: Měli jsme doma černobílý televizor TESLA a potom v roce 1985 koupil táta barevnou televizi vyráběnou v SSSR a to byla velká událost v rodině. Ani jedna neměla dálkové ovládání a vstávali jsme z křesla přepínat ručně. Ta černobílá měla navíc jen dva programy. První a druhý. Víc jich prostě tehdy nevysílalo.

Otázka druhá: Co si za mlada sledovala v televizi?
Žena: Když mi bylo asi tolik co je vám dneska, tak jsem sledovala hlavně seriály - 30 případů majora Zemana, Nemocnice na kraji města, a podobně, a potom jsem měla hrozně ráda pořad Hitšaráda, který dělal Šíp s Uhlířem, a byla to vlastně hitparáda českých klipů, později přibyl bratislavský Triangel, který uváděl Meky Žbirka, v podstatě všechny hudební pořady, které se tam vysílaly. Vrchol byly záznamy písničkového festivalu ze San Rema (Itálie) kde byl třeba Toto Cutugno Richhi e Poveri apod., to byla jediná povolená západní muzika u nás. Jako malá jsem se koukala ještě na Studio Kamarád v neděli ráno. Dávali ale taky třeba Profesionály (detektivky z Británie) nebo Komisaře Moulina (detektivky z Francie), tak to mě taky bavilo. a potom vánoční pohádky a Silvestra... To je vlastně pořád stejné jako dneska to vánoční vysílání.

Otázka třetí: Vnímala si, že vám televize nesdělovala úplně všechno?
Žena: Nevnímala. Masírovali nás ze všech stran. Až na VŠ jsem začla poslouchat Svobodnou Evropu, ale bylo to zakázané!

Otázka čtvrtá: Byly v televizi i pořady či pohádky ze SSSR? Jaké?
Žena: Určitě Mrazík i Jen počkej, zajíci! To jsme milovali!!! Ale vážně. Občas jsme koukali i na filmy ze SSSR, které se týkaly 2. světové války, hrozně se mi líbil tehdy dokumentární seriál Velká vlastenecká válka. To byla velice zajímavé, bylo to snad 30 dílů plných dokumentů a zajímavostí o 2. světové válce v SSSR.

Otázka pátá: Jak by si tehdy a dnes hodnotila pořady na komunistická výročí?
Žena: Měli jsme z toho legraci, nikdo to nebral vážně, brali jsme to jako nutnost, ale nemyslím si, že bych na to někdy koukala a že by mě to zajímalo. Dneska z toho mám legraci rovněž. Bylo to nesmírně nabubřelé.

Otázka šestá: Vystupovali někdy politici v televizi?
Ano, vystupovali, ale pouze když četli projevy. Neexistuje, že by byli v nějakém pořadu zábavného typu a ani nebylo možné jim klást otázky. Vlastně ještě ve zprávách, když otvírali nějakou výstavu typu Země živitelka nebo Brněnský strojírenský veletrh a chválili tam úžasné úspěchy socialistického průmyslu a zemědělství. Snad takový zajímavý postřeh... Většinou tam mluvili jako představitelé strany (KSČ) a v podstatě se ani nevědělo kdo je jakým ministrem. Všichni znali jen generálního tajemníka KSČ a pak prezidenta a premiéra - tehdy se říkalo předseda vlády.

Otázka sedmá: Byl v televizi znát odpor k „imperialistickým štváčům“?
Asi ano, ale byla jsem v pubertě, tohle mě nezajímalo. Jen si pamatuju, jak jsem se s dědou pohádala, že kapitalismus je hrozně špatný, protože jsou tam nezaměstnaní. Připadalo mi, že to je vůči těm lidem strašně nespravedlivé, že nemohou pracovat a žijí v bídě. Děda se na mě kvůli tomu hrozně zlobil, že jsem tak pitomá. Ale já byla opravdu jen zmasírovaná tou propagandou. Jsem hrozně ráda, že se nezachovala nikde moje slohová práce, která snad někde dostala i cenu, a byla na téma emigrace. Já jsem tam ty emigranty tak odsuzovala!


Rozhovor s pamětníkem

1. Moje první otázka zní takto: Spartakiádu ANO nebo NE? Co bys mi o ní mohla říct? Mrzí tě, že se jí již nezúčastníš?
Podle mého názoru rozhodně ANO, pro mě slovo spartakiáda znamenala obveselení, rozptýlení, vlastně útěk od práce, od povinnosti k zábavě. Vždy se mi vybaví seskupení lidí od dětí až po dospělé. Snažili se, jak se říká, táhnout za jeden provaz. Setkávali se každých pět let na Velkém strahovském stadionu v Praze. Když jsem neměla možnost se z jakéhokoliv důvodu účastnit, alespoň jsem toto představení shlédla. Musím uznat, že mě pokaždé ovládly pocity pozitivní povahy. Byla nádhera pozorovat snažící se cvičence, kteří byli plni nadšení. Musím ale podotknout, že každý člověk v tomto seskupení nesdílel pocity radosti a spolupatřičnosti. V jejich myšlenkách by se spíše odrážela povinnost, která úzce souvisela s politickým podtextem.

2. Jaký byl kolektiv při nacvičování spartakiády?
Dá se říci, že mě kolektiv uspokojoval. Vztahy mezi jednotlivými cvičenci byly dobré. Pokud se objevily nějaké problémy při hodinách nacvičování, vždy jsme se snažili dospět ke kompromisu. „Chytla“ jsem velmi sympatickou třídu, která ráda nacvičovala. Chodili na hodiny nacvičování s radostí, myslím si, že to nikoho nepřekvapuje, protože jsme někdy místo hodin matematiky, chemie, fyziky a dalších nacvičovali. Měli jsme i hodnou paní učitelku tělesné výchovy, která na nás nikdy nekřičela a učila nás každý krok do posledních detailů. V určitých chvílích ale nedokázala pochopit, že v jednom kroku jsme schopni toho tolik pokazit. Myslím si, že nejlepší jsme byly my - dívky se stužkami. Tato spolupráce nám velmi prospěla a pomohla nám ke stmelení vztahů v naší třídě. Naše motto znělo - Jeden za všechny, všichni za jednoho.

3. Zranila ses někdy při nacvičování?
Dívky byly rozděleny na dvě poloviny. Podělily jsme se o cvičení s míči a se stužkami. Nepamatuji si, podle jakých kritérií nám byly přidělovány tyto cvičební pomůcky, ale já bohužel musela nacvičovat se stužkou. V žádném případě pro mě nebylo jednoduché s ní nacvičovat. Její délka se mi zdála být nekonečná. Několikrát jsem se do ní zamotala a pomalu jsem se loučila se životem. Měla jsem pocit, že se dusím. Samozřejmě se někdy objevily modřiny, ale ty já za zranění nepovažuji.

4. Mohla bys o ní říci, že tě bavila? Dokázala bys pohovořit o výhodách a nevýhodách tohoto nacvičování?
Samozřejmě, že mě bavila, bylo to pro mě odreagování. Já, jako člověk, který aktivně nesportoval a nesportuji, vidím výhodu v tom, že pro mě byla jistou pohybovou aktivitou. Jako nevýhoda se nabízí jen ta určitá disciplina, která doprovázela nacvičování. Trénink probíhal za každého počasí. Trval tři hodiny, které jsem někdy vnímala jako opravdu dlouhé. Každý druhý den se soudružka učitelka přesvědčovala o tom, že jsme jednotlivé kroky nezapomněli. Samozřejmě jsem si v určitých chvílích připadala jako cvičená opička z cirkusu.

5. Na kolika spartakiádách ses aktivně podílela? Kdy a kde to bylo? A jak celý tento velký den probíhal?
Zúčastnila jsem se jedné spartakiády v roce 1985 na Strahovském stadionu v Praze. Vzpomínám si, jak jsme brzy ráno vstávali. Cestovali jsme autobusem. Do dvou hodin jsme byli na místě. Na stadionu na nás čekal organizátor, který nás doprovodil do šaten, kde jsme se převlékli. Zde jsme čekali, až na náš přijde řada. Po našem povedeném vystoupení jsme dostali malou svačinu (voda, jablko, chléb s rybí pomazánkou) a vpodvečer nás autobus odvezl domů a já si cestou vybavovala ten obrovský potlesk stovek nadšených lidí.

6. Ovládalo spartakiádu davové šílenství, chaos a křik?
Ano, musím uznat, že návštěvnost byla obrovská, nechyběli ani vojáci a čety. Když jsme tam jeli, měla jsem trochu strach, ale bezpečnost byla vždy zajištěna. Organizace byla výborná. Vše bylo řádně popsáno, organizátoři nám nezapomněli vysvětlit jedinou činnost, která byla v souladu s plány. Když si na to vzpomenu, přičítám jim velké plus, nedokážu si představit, jak by to v dnešní době vypadalo.

7. Cvičila jsi jen s dívkami? Vzpomeneš si na své oblečení či nějaké cviky?
Patřila jsem do třídy učňů, proto jsme jako jediný oddíl cvičili dohromady. Chlapci měli bílé tričko a červené krátké nohavice. Dívky měly výrazný oranžový dres, který byl vidět na hony daleko. Co se týče cviků, už je to téměř třicet let, kdy jsem toto nacvičovala, tím pádem si nevzpomenu přesně na nějaký cvik. Vzpomínám si jen na to, jak jsme tvořili obrazce (srdce, kruh, spirálu). Možná si vzpomněla, kdybych znovu po letech uchopila do ruky stužky.

8. Odnesla sis nějakou vzpomínku ze spartakiády?
Vzpomínek je hodně, ale nejdůležitější je pro mě to, že jsem zde poznala svou životní kamarádku. Vzpomínáme na hezké chvilky a občas se společně zúčastníme setkání společně s dalšími lidmi, kteří pochází z různých koutů České republiky.


Rozhovor s pamětníkem – Československá spartakiáda

  • Konkretizace osoby: žena, 50 let, vysoká škola

1) Kolikrát ses Československé spartakiády zúčastnila?
Dvakrát.

2) Kdy to bylo?
Bylo to v roce 1975 a v roce 1980.

3) Proč ses rozhodla nacvičovat a zúčastnit se?
Během té první spartakiády, které jsem se zúčastnila, mně bylo čtrnáct let, chodila jsem do osmé třídy základní školy a naše třídní učitelka, zároveň tělocvikářka, nám nabídla cvičit spartakiádu. Cvičili jsme celá skupina, celá třída a brali jsme to jako normální cvičení.
Druhou spartakiádu v roce 1980 jsem byla prvním rokem na vysoké škole a spartakiádu jsme měli jako jednu z hodin tělocviku. Takže to bylo povinný v podstatě.

4) V jakých kategoriích jsi na těchto dvou spartakiádách cvičila?
Tak poprvé jsem se zúčastnila spartakiády jako starší žákyně a podruhé jako vysokoškolačka.

5) Jak probíhal nácvik? V jakých fázích?
Nácvik spartakiády probíhal od začátku školního roku, kdy částečně při hodinách tělocviku, při sportovních hrách, které jsme měli vždy v pátek odpoledne, jsme děvčata přibližně z té sedmé, osmé, deváté třídy společně s naší tělocvikářkou nacvičovali v tělocvičně, na jaře potom jsme se zúčastnili nejprve oblastní spartakiády, potom okresní spartakiády a protože se nám nácvik povedl, tak jsme byly vybrány k účasti celostátní spartakiády na 5trahově.
V roce 1980 jsme nacvičovaly vysokoškolskou skladbu v rámci hodin tělocviku, také jsme na jaře měli asi týden soustředění v Roudnici nad Labem, kde jsme se celý týden secvičovali i s chlapci, kteří s náma do té doby necvičili, protože samozřejmě to byla skladba pro chlapce a děvčata vysokoškoláky, takže jsme museli nějakým způsobem se sehrát, no a pak jsme se automaticky zúčastnili rovnou té celostátní spartakiády.

6) Jak samotné vystoupení v Praze na Strahově probíhalo?
No, v obou případech jsme měli několik secvičných, vždy to bylo přesně organizováno, to znamená věděli jsme podle rozpisu, kdy se na nás dostane, vždycky jsme čekali na strahovských kolejích, až docvičí ta předchozí skladba a potom jsme se postupně připravovali k jednotlivým vchodům strahovského stadionu, provedli jsme ten nácvik, kdy na hlavním můstku stála hlavní secvičovatelka, nebo hlavní cvičitelka, která byla určena pro celou republiku a vlastně s ní se tam nějakou dobu ta skladba secvičovala se všemi cvičenci a pak jsme zase odcházeli a nastupovala jiná skupina.
Při samotném vystoupení?
Ne, to byla secvičná. A potom, když se to během několika dnů teda secvičilo na celém stadionu, tak potom jsme dvakrát vystupovali ve dvou odpoledních - celkem byly čtyři odpoledne - a ve dvou z nich jsme cvičily my ty naše skladby.

7) Mělo samotné vyvrcholení ještě další okolnosti (ubytování, večery družby apod.)?
Když jsme byli na základní škole, to znamená v té osmé třídě, když jsem cvičila v roce '75, tak jsme byli ubytováni na základní škole na Malé Straně, mám pocit, že to byla Josefská ulice, kde jsme bydleli v tělocvičně, byly to sice takové polní podmínky, ale nám to připadalo jako velké dobrodružství, protože jsme v takové partě nikdy v Praze nebyly. Tam jsme se i stravovaly a mně se to líbilo, protože celý týden jsme s tou naší učitelkou tělocviku prošli celou Prahu, zúčastnily jsme se spousty akcí, pamatuju si, že jsme byli na nějakém večeru družby v nějakém sále, kde vystupovali i zpěváci, které jsme do té doby znali třeba jenom z televize, nebo že bylo plné Staroměstské náměstí, plné lidí, že to bylo takové zvláštní, plno světel, prostě pro nás to byl, když jsme byly z vesnice, velký zážitek.
Když jsme byli vysokoškoláci, tak jsme bydleli na kolejích Vysoké školy zemědělské v Suchdole, samozřejmě, že jsme měli daleko větší volnost, takže jsme se mohli a nemuseli zúčastňovat těchto akcí a protože jsme vlastně byli vysokoškoláci z Prahy, kde jsme potom následně pět let studovali, tak zas pro nás nebylo takovým zážitkem se všech akcí zúčastnit. Ale pamatuji si, že Praha byla plná spousty lidí, že jsme vlastně všichni měli stejné odznaky, které nás opravňovaly teda používat třeba městskou dopravu a že jsme cejtili, ať si říká kdo chce, co chce, takovou velkou sounáležitost, že jsme všichni dělali stejnou věc.

8) A co se týče toho samotného vystoupení, tak asi jsi měla možnost shlédnout ta ostatní vystoupení. Která se ti nejvíce líbila?
Tak, když jsme byli na spartakiádě v roce '75, tak samozřejmě jedno odpoledne jsme měli možnost, měli volnou vstupenku a mohli jsme se zúčastnit celého odpoledne. Ty skladby, které byly vždycky nejžádanější, byla skladba žen a skladba vojáků, tak musím říct, že ty se mi líbily asi nejvíc. Ženy tehdy cvičily s kužely, je to ta slavná skladba, která vždycky, myslím, že na mnohých fotografiích anebo i na nějakých - když se uvádějí dobové filmy, tak obvykle ukazují tuto skladbu. Byla na Smetanovu Vltavu a další ty jeho hudební skladby. Takže ta se mi asi líbila nejvíc. Samozřejmě, že vojáci to měli vždycky na takové jako sportovně vysoké úrovni.
Když to bylo v roce '80, tak tehdy byla velice opěvovanou skladbou skladba dorostenek na píseň Michala Davida Poupata, která nám tehdy až lezla na nervy, protože nás štvalo, že všichni obdivujou dorostenky a my jsme se tam dřeli úplně stejně.

9) A teď stručně, jestli jsi pociťovala tuto akci za politickou reklamní akci režimu.
No, tak v roce '75 jako žákyně základní školy rozhodně ne. My jsme to braly jako sportovní událost, jako, jely jsme do Prahy vlakem, bydlely jsme, jak už jsem zmínila, v té tělocvičně, myly jsme se na dvoře studenou vodou, běhaly jsme po Praze, viděly jsme spoustu zajímavýho a ani nás v té době nenapadlo, že by za tím mohla být taky nějaká politika. Nikdy nám celkem nikdo nic nevnucoval.
Když jsme byli na vysoké škole, tak už jsme to vnímali asi trochu kritičtěji, protože kupříkladu já bych si byla vybrala jako tělocvik jiný způsob tělocviku, někteří třeba mohli chodit plavat. My jsme teda zrovna byli, naše skupina, určena k nácviku spartakiády, no tak jsme se nakonec přizpůsobili a pamatuju si teda, že jsme se zúčastnili i toho spartakiádního průvodu, pamatuju si, že jsme teda procházeli kolem tribuny s našimi politiky a že tam mě trošku napadlo, že je to taková šaškárna, kde teda se do toho nějakým způsobem mísí teda ta politika a že trošičku je to asi pro mě i dost jakoby do světa reklama.

10) Ostatní státy východního bloku asi obdivovaly tuto akci, že?
Myslím si, že jo.

11) A na co nejvíce vzpomínáš, když shrneš obě ty spartakiády?
Už jsem to asi zmínila. Vždycky jsem chodila cvičit, byla jsem na malé vesnici. Cvičili jsme v takzvaném, tehdy jsme tomu pořád říkali, že jsme chodili do Sokola, navíc jsme měli ještě každý pátek sportovní hry, takže mně to přišlo jako naprosto přirozená věc, někde cvičit, takže asi to, že jsme někde byli společně, že jsme třeba i naší učitelku poznali jinak, že jsme mohli vidět Prahu... A nakonec se mi líbila i ta rozjásaná Praha. Ať je to, jak chce, tak prostě většina z těch lidí na mě tehdy působila, že to chce. Že to chce dělat.

12) A jak bys z dnešního pohledu celou akci posoudila?
No, pokud bych si odmyslela tu tribunu, na které byli ti politici, pokud bych si odmyslela, že potom asi v novinách a v televizi, v televizních zprávách se to přehánělo a tak dále, tak bych řekla, že to mělo něco do sebe. Lidi cvičili a cvičili spolu.


Rozhovor s pamětníkem

  • Rozhovor s mužem ve věku 71 let, absolventem Vyšší odborné školy chemické v Ústí nad Labem

Vím o Vás, že jste poslouchal Rádio Svobodná Evropa. Bavilo Vás to?
Ano, nejvíce mě bavilo, že jsem si mohl vytvářet svůj vlastní názor na dění v tehdejší době a zároveň to bylo dobrodružné, protože se to nesmělo.

Poslouchal jste pravidelně Rádio Svobodná Evropa? Proč?
Nepravidelně, hlavně komentáře k mezinárodní situaci, byly to komentáře z "druhé strany", jiné než mělo Rudé Právo. Nepravidelně jsem poslouchal proto, že mě to zase tak moc nebavilo. Spíše jsem poslouchal rádio Luxemburg, kde se hrály pěkné písně.

Jaký jste měl názor na informace psané v Rudém Právu?
Díky rodičům, kteří odebírali Rudé Právo, jsem se k němu poprvé dostal, utvořil jsem si názor, že je to "Hlásná trouba" komunistické strany a nikdy jsem si ho sám nekoupil. Četl jsem Mladou Frontu a to bylo "béčko" Rudého Práva. Všechny další noviny psaly skoro totéž.

Kteří lidé četli Rudé Právo?
Povinně ho odebírali a četli komunisté a museli ho odebírat vedoucí pracovníci v průmyslu, obchodu, dokonce i lékaři. Samozřejmě také většina úředníků. Zkrátka bylo „největší a nejčtenější“.

Byl ve vašem okruhu někdo, kdo věřil všemu, co se píše v Rudém právu? Jací tito lidé byli?
Ano, v mém okruhu byli lidé, kteří věřili všemu, co se píše v Rudém Právu, např. to byl funkcionář v KSČ, což byl obyčejný dělník, nebo lidé, kteří pouze dělají, že tomu věří.

Patřilo Rudé Právo k oblíbeným novinám?
Ano, zvláště na vesnici, tyto noviny byli největšího formátu, při nedostatku toaletního papíru se z nich dalo udělat nejvíce útržků.

Vraťme se k Rádiu Svobodná Evropa, máte s ním spojený nějaký zážitek?
Ano, můj synovec s dalšími spolužáky ji poslouchali, hlavně písničky Karla Kryla. Napsali si do Svobodné Evropy, aby jim jeho písničky poslali. Podepsali se křestními jmény jako žáci pražského gymnázia. STB si dala práci a podle křestních jmen je našli, všichni tři byli vyloučeni z gymnázia. Nebylo jim dovoleno studovat na jiné škole. Můj synovec odešel pracovat na železniční stavitelství a díky dobrému vedoucímu po dvou letech práce dostudoval večerně gymnázium a dostal doporučení na studium Vysoké školy dopravy a spojů v Žilině, kterou úspěšně absolvoval.

Myslíte si, že si trest zasloužil?
Ne, nemyslím si to. Vždyť to bylo naprosto absurdní. Ti kluci vůbec nic neprovedli, jenom se jim líbili písničky Karla Kryla, tak si o ně napsali. Nebylo v tom nic politického, a i kdyby bylo, tak za politický názor se přece nevyhazuje z práce nebo ze studia. To trochu připomíná dobu okupace, kdy se potají poslouchal Londýn. Ti kluci to udělali bez vědomí rodičů, jeden z nich byl dokonce syn komunistického funkcionáře.

Myslíte si, že mu to způsobilo nějaké potíže, co se týče budoucnosti?
Myslím si, že ne. Naopak, zocelilo ho to. Stal se z něho počítačový programátor, který pracuje pro přední světové firmy.


Rozhovor s pamětníkem – Totalitní režim

  • Muž, rok narození 1950, původem z Prahy, poté občan Ústeckého kraje

Kolik volného času jsi měl denně?
V podstatě od skončení práce do rána (po 14:00).

Co si nejčastěji dělal ve volném čase?
Brigády na dvě až tři hodiny (např. lepení plakátu, údržbářské práce). Rádi jsme také jezdili na chatu. Chatu jsme vlastnili v Krásné Lípě – 100 km od Mostu (čerstvější vzduch), cesta byla autem. Koupili jsme ji hotovou, ale museli jsme samozřejmě dělat nějaké úpravy. Sám jsem na tom makal, nikdo mi nepomáhal. Navštěvovali jsme ji tak 2krát do měsíce o víkendech. Za účelem zvelebení jak interiéru, tak exteriéru. Koupali jsme se v přehradě. Procházky a výlety v přírodě.

A kde jsi vlastně pracoval?
Pracoval jsem v chemičce. Tenkrát bylo pravidlo: "Kdo nekrade ani hodinu, okrádá svou rodinu." Takže spousta lidí, si odnášelo věci z fabriky, protože se to nikde jinde nedalo sehnat. Večer, když jsme s "chlapama" z fabriky chtěli hrát hokej, tak tam byla tma. Potřebovali jsme velký žárovky. A jak jsem to měl pronést přes bránu, když by si toho všichni všimli? Tak jsme vymysleli, že mi to přivážou na záda a pujdou za mnou, a jakože já o tom nevím. A dělali, že se smějí. Když si toho všimla vrátná, tak se začala taky smát. A tak jsme propašovali ven žárovku. Takovýchhle fint jsme měli nepočitatelně.

Jak často si sportoval?
Skoro každý den, nic jiného se ani dělat nedalo. Hokej, házená, basket, tenis. Všechno samozřejmě závodně. Rekreačně jsem hrál cokoli, kdekoli se dalo. Na kopci v lese jsme si vybudovali přírodní tělocvičnu. S kamarády jsme tam chodili hrát různé hry a turnaje. Jezdilo se na letní a zimní tábory. Připravovaly se programy. Zabralo nám to celý rok práce.

A ty jsi tam byl co?
Nejdříve jako sporťák, zástupce vedoucího a nakonec hlavní vedoucí. Takže jsme měli co dělat celý rok. Např. jsme byli jako celý tábor vystřeleni raketou na planetu, kterou ovládali ještěři. Museli jsme se tam naučit žít, to znamená základní vaření polívky, čaje, rozdělání ohně, používání nejjednodušších nástrojů, vystavět si obydlí. Poznávání rostlin, zvěře, vše ve formě hry.

Jaké tábory jsou lepší ty dnes nebo dříve?
Dříve byly lepší, lépe vybavené. Všechno plně vybavené a pro všechny dostupné. Bylo jich také o mnoho víc.

Kdo to organizoval?
Bylo to podnikový od ROH, my jsme do toho akorát vnesli ducha a organizaci.

Jaká pozice byla nejlepší pro tebe?
Sporťák nebo zástupce vedoucího. Od všeho jsem měl klíče, ale žádnou zodpovědnost

Takže jsi musel jezdit i na školení?
Samozřejmě, museli jsme. Pak už jsme si to dělali sami pro novou generaci. Na zimní tábor jsme museli umět lyžovat. Takže na letní a zimní tábory jsme museli být školeni jinak.

A jiné tvoje zájmy?
Chodil jsem rád na ryby. Prut byl snadno k dostání. Ve světě sic bylo jiné vybavení než u nás, ale my jsme prostě chytali s tím, co jsme měli. A pak samozřejmě ještě rodinu. V té době jsme měli více času na rodinu, než dnes.

Co ty a Pionýr?
Já tam nemohl chodit, protože jsem zlobil. Byla to výběrová organizace, a kdo tam nebyl, byl špinavý.

A Spartakiáda?
To už já jsem byl starší, takže jsem tam nebyl. Nemohl jsem se bohužel zúčastnit. Spartakiáda se začala organizovat na školách, kde většina dětí cvičila ráda. Na okresních Spartakiádách jsme se rádi pochlubili, co jsme se naučili. A byli jsme rádi a strašně hrdí, když jsme byli vybráni do Prahy. Tenkrát to byla velká sláva.

Kutil jsi?
Všechno. Všechno jsem si udělal sám, protože v té době nešlo nic koupit. Postavil jsem třeba dětem celý nábytek do pokoje, obývací stěnu, postele, kuchyňskou linku. Běžný kutilský nářadí v té době stačilo, hlavně mít sílu a trpělivost. A když už se něco elektrického dovezlo, třeba pila, tak byla z Ruska a bylo to jediné, co tu bylo. Existovali i Narexky.

Co je to Narexka?
Existuje to ještě dnes. Firma, která vyrábí kotoučový pily, vrtačky a tak dále.


Rozhovor s pamětníkem

  • Muž, rok narození 1971

Kam jsi nastoupil na vojnu? Jaký byl odjezd a rozloučení s rodinou?
Na vojnu jsem nastoupil roku 1989 do Michalovců na východě Slovenska, kousek za Košicemi. Bylo mi čerstvých 18 let. Rozloučení s rodinou, abych řekl pravdu, tak skoro žádné nebylo. Měl jsem nastoupit až za půl roku, ovšem nastoupil jsem jako náhradník za zraněného vojáka. Za náhradníka jsem byl vybrán, podle mého názoru, kvůli některým lidem u nás z ulice. Byl jsem poněkud živější dítě a chodili si na mě stěžovat na Národní výbor. K mé smůle byl jeden ze stěžujících, jeden z výše postavených orgánu, na Národním výboře. Podle posudku jsem byl zařazen do dříve zmíněných Michalovců. Moje matka odjela pryč a ani se semnou nestihla rozloučit. Otec, i když byl s námi rozvedený, zajel se na mě podívat. Moje sestra s bratrem mě doprovodili na vlak a rozloučili se se mnou.

Snažil ses nějakým způsobem vojně vyhnout?
Ano, jako asi zbytku 99,9% vojáků se mi tam nechtělo a slovo vojna mi naháněla husí kůži. Zkoušel jsem to už u odvodu. Pokoušel jsem předstírat omdlení, astma, zápal plic a podobné věci. Ale nepomohlo vůbec nic a Modrou knížku jsem nedostal. Na vojně jsem to ještě zkoušel přes marodku. Kde jsem měl známého zdravotníka, ale také neúspěšně.

Jakých bylo prvních 14 dní?
Úplně nejstrašnějších v mém životě. Čech, mezi 200 Hutoráky. Nerozuměl jsem jim ani slovo. Nechápal jsem povely a dostával jsem vynadáno a různé tresty za nesplnění rozkazu.

Dostal jsi nějaký větší trest?
Dostal jsem 7 dní vězení za svévolné opuštění posádky. Šel jsem starším vojákům pro pivo a byl jsem chycen u díry v plotě.

Proč jsi to na ně neřekl, abys měl třeba menší trest?
Žalovat na vojně? A ještě ke všemu na starší? To by byla menší sebevražda. Jestli jsem chtěl přežít zbytek vojny a zachovat si aspoň trochu úctu, nemohl jsem. Kdybych to zažaloval, drhl bych zem, obsluhoval a zaskakoval na službě snad za všechny ostatní vojáky.

Jaké bylo tvé postavení?
Nastoupil jsem na vojnu jako vojín poddůstojnické školy. Později jsem byl, kvůli zmíněnému přestupku, převelen jako strážce věže. Měl jsem za úkol hlídat posádku a jakýkoliv narušení hlásit na vedení.

Pociťoval jsi nějaké utlačování z hlediska tehdejšího režimu?
Říkám, bylo mi čerstvých 18 let a režim jsem nějak neřešil. Co bylo, bylo. Vzpomínám si třeba na sametovou revoluci. Jako kdybych to zažil včera. 17. listopadu nám rozdali samopaly a řekli: „Braňte vlast a střílejte do lidí“. Vůbec jsem to nechápal a trochu jsem se bál, co se to děje. Naštěstí den na to 18. listopadu nám ty samopaly sebrali. Slyšel jsem jen: Sametová revoluce. Byl jsem rád, že nemusím nikoho střílet.

Jaký byl poslední den na vojně, jaký byl odjezd a přivítání doma?
Samozřejmě jsme všichni slavili s láhví v ruce a zpívali. Těšil jsem se, že už nebudu muset snášet ty věčné, jestli to tak můžu říci, BUZERACE. Když jsem přijel vlakem na nádraží, už mě rodina čekala a přivítala doma. Později, když jsem se zase zabydlel doma, začal jsem se starat o zaměstnání, kdy nastoupím, atd.


Rozhovor s pamětníkem – Vojenská služba

  • Muž narozený v roce 1970; na vojnu nastoupil roku 1988 a vojenskou službu ukončil roku 1990.

Tazatel: Jak probíhal odvod a příjem na vojnu?
Poštou přišlo předvolání, aby se člověk dostavil na obvodní vojenskou správu, kde mi byl předán povolávací rozkaz. V den nástupu na povinnou vojenskou službu se došlo na nádraží, tam nás naložili do vlaku. Ten nás odvezl do města a do 12 hodin jsme se měli hlásit v kasárnách. Tam jsme odevzdali veškeré civilní věci a nafasovali jsme vojenskou výstroj a výzbroj. Tím začal vojenský rutinní život. První měsíc probíhal přijímač, kde jsem nemohl vůbec nic, pouze jsme cvičili. Pak byla vojenská přísaha a od té doby byla prvního půl roku poddůstojnická škola. Po absolvování následovalo převelení jinam, kde jsem strávil zbytek povinné vojenské služby.

Tazatel: Chtěl ses vyhnout ty, nebo někdo z tvého okolí, povinné vojenské službě? Získat modrou knížku?
Ne, nemám potřebu se vyhýbat překážkám. Ty jsou tu od toho, aby se překonávali, ne aby se jim člověk vyhýbal.

Tazatel: Jak zhruba probíhala povinná vojenská služba?
U našeho spojařského a radistického útvaru jsme měli pravidelně, jednou za 14 dní, takzvané sladění, kdy jsme museli otestovat funkčnost veškerého spojení. Drželi jsme trvalou službu u vysílače a jinak jsme absolvovali standardní služby, jako na ostatních útvarech. Neustále jsem střídal služby na pozicích velitele stráže, dozorčího roty, dozorčího kuchyně a zástupce velitele útvaru. Nejlepší bylo asi být dozorčí kuchyně, člověk se dobře najedl a měl přehled, co se vaří. Nejhorší bylo být velitel stráže, protože tam hrozilo uvěznění v případě jakýchkoliv problémů. V sobotu probíhaly pravidelné velké úklidy všech budov a vozového parku. Během dvou let vojenské služby se člověk dostal na dvě dovolenky, celkem trvaly asi 20 dní a občas byl za odměnu nějaký ten opušťák. Osobně jsem absolvoval dvě vojenská cvičení na Doupově.

Tazatel: Jak to bylo se šikanou na vojně?
Na našem útvaru žádná vážnější šikana nebyla. Spíše to byla úsměvná šikana formou jakési posluhy. Běžné tak u nás byly příkazy sahara, kdy jsme museli mazákům přinést pití, nebo bufet, kdy jsme jim museli donést jídlo. Nebo jsme museli ulehnout do postelí, než napočítali do pěti, což se většinou opakovalo vždy několikrát, protože to někdo nestihl. Poté to bylo třeba zpomaleně a podobně. O tvrdší šikaně vím pouze z doslechu. Ta se objevovala hlavně u útvarů jako dělostřelectvo nebo tankisti.

Tazatel: Co ti vojna dala do života?
Smysl pro pořádek, zodpovědnost. Schopnost překonávání překážek, schopnost spolupracovat v týmu. Vojna by ale stačila 1 rok, ten druhý už bylo zbytečně moc.