Malý český člověk a skvělý český národ
Studie Ladislava Holého je velice zajímavou reflexí české společnosti 90. let očima pozorovatele „zvenčí“. Ladislav Holý má sice české kořeny, ale většinu svého vědeckého života žil a publikoval ve Velké Británii. Chybí mu tedy intimní znalost soudobých „kódů“, není schopen postihnout subtilní symboliku jednání, rituály jednotlivých segmentů atd. Odstup však je v tomto případě výhodou. Nezatížen svázaností se skutečností, popisuje ji s odstupem, z vyšší perspektivy, která mu umožňuje celistvější pohled a důkladnější pochopení vztahů mezi jevy a fenomény pozdně normalizační a transformační epochy našich dějin. Přichází z jiného kulturního okruhu což ho zbavuje omezenosti sentimentální identifikací s místní kulturou a nutnosti jejího lakování na růžovo. Teprve chladný pohled zvenčí odhalí skutečné motivace, postoje, představy, klasifikuje obrazy a sebeobrazy, které o sobě Češi mají.
V úvodu své práce se věnuje situaci v pozdně normalizačním Československu. Konstatuje a na faktech dokládá dichotomii soukromého a veřejného prostoru, naprosté odcizení občanů od státu, pokles pracovní morálky, úpadek mravních a morálních norem („kdo nekrade, okrádá rodinu“). Holý mluví o materializaci života a důrazu na konzum, odpor občanů vůči režimu vidí v neschopnosti režimu materiální požitky zajistit. Dále se věnuje (ne vždy korektní) analýze českých historických tradic a dokládá, že tyto tradice byly využity v protestních protirežimních kampaních veřejnosti a opozice. Síla textu netkví v faktografické dokonalosti (zde se Holý občas mýlí), ale především v originální tezi provazující materiální motivace protestů s národními tradicemi. Zvláště cenný je jeho postřeh klasifikující odkazy na svobodu jako specifický druh národního cítění.
V druhé kapitole Holý důkladně analyzuje pojetí svobody ve veřejném diskursu, povahu národa a vztah národa a jednotlivce. Nesentimentálně dovozuje kolektivistické a v zásadě antiliberální pojetí národa jako svébytné entity, které se jedinec podřizuje. Popisuje narcistní (sebe)vnímání národa jako hodnoty samu o sobě. Podle Holého stále platí Dykovské „opustíš-li mne – zahyneš“ a v tomto modu jsou vnímáni i emigranti – odrodilci od národního korpusu, individuálně sice prosperující, ale duchovně hynoucí. Svoboda je pro Čechy nikoli svoboda volby, ale svoboda kreativního vyjádření (symbolem svobody pak je soukromé vlastnictví). Úspěch sametové revoluce je tak interpretován jako nedorozumění mezi masami a disidentskou elitou. Obě strany sice používají stejný slovník, ale přikládají jednotlivým pojmů (popř. komplexům pojmů) jiné obsahy a významy.
K nejpodařenější a nejoriginálnější části textu patří analýza národních stereotypů a tradic. Holý se k nim nesnaží vyjadřovat eticky, tj. známkovat je a vřazovat je do hodnotových hierarchií (což je „tradiční“ přístup k této problematice), ale vyjadřuje se k nim hodnotově neutrálně. Všímá si fenoménu „kulturnosti“, „závistivosti“, egalitářství („plebejství“), vztahů mezi Čechami a Slováky (komplex staršího a mladšího bratra, vzájemné stereotypní obrazy: arogantní Češi, nevzdělaní Slováci), přičemž zdůrazňuje mimoběžnost vzájemného vidění: české vidění Slováků a sebe sama optikou Slováků a naopak. Vtipně upozorňuje na skutečnost, že pozitivní skutečnosti jsou připisovány národnímu kolektivu, zatímco negativní konkrétním jedincům („malým čecháčkům“) – právě na tuto schizofrenii, která podle Holého infiltruje i do dalších oblastí identity odkazuje i název studie. Přesvědčivě dešifruje hlubokou infikaci českého historického povědomí silným virem xenofobního nacionalismu v zásadě mladočeského ražení se všemi důsledky, které to má pro politické dění.
Ladislav Holý: Malý český člověk a skvělý český národ. Národní identita a postkomunistická transformace společnosti, Praha, SLON 2001