Klasické gymnázium Modřany


Markéta Fejtová

Identifikace pamětníka:

  • Věk: 80

Rozhovor:

V květnu roku 1967 jsme se vrátili ze služebního pobytu v Íránu, kde jsme byli v jeho hlavním městě Teheránu. Neměli jsme ještě byt, proto jsme s manželem, 3,5letým synem a 2,5měsíční dcerou bydleli u mých rodičů v domě na Poděbradsku.

Již vlastně v tomto roce se udála spousta věcí, které pak vyvrcholily v srpnu 1968. Celková atmosféra se začala uvolňovat, lidé se mohli víc scházet a volněji se mezi sebou bavit. Vznikaly různé nové organizace jako například KAN (Klub angažovaných nestraníků), mládež se volně scházela, studenti mohli volně diskutovat o společenských problémech, nebyli za to perzekuováni, i když i v této době dál fungoval systém špiclování a udávání. Ti, kteří byli komunistickým režimem poškozováni, se teď mohli bránit, někteří nespravedlivě perzekuovaní byli rehabilitováni. Začalo se mluvit o tom, že moc je soustředěna jen v jedněch rukou – prezident A. Novotný byl i předseda komunistické strany. Po výrazné kritice se jedné funkce vzdal a tím uvolnil prostor pro změny. Do čela strany se dostal Alexander Dubček. Tomuto období se říkalo pražské jaro nebo také socialismus s lidskou tváří. V tomto roce se také jednalo o federaci, protože Slováci chtěli mít svůj stát, a k tomu se přidávali i Moravané, a tak nakonec v tomto roce byla utvořena federace. Když byl sjezd spisovatelů, vystoupilo tam mnoho umělců s proslovem a kritikou vedení, spisovatel Vaculík napsal petici 2 tisíce slov, jako kritiku vedení tady. Vše se dostalo do takových dimenzí, že se to celkové uvolnění nutně muselo znelíbit Rusům, protože tam v čele státu a strany seděl Leonid Brežněv (zastánce tvrdé linie), předtím odešel Nikita Chruščov, který nám připadal trochu vstřícnější. Je to pro vás asi nepředstavitelné, jak tenkrát mohly některé ovlivňovat jiné, a to v podstatě veřejně. A to se ještě spousta věcí nevěděla. Když nastoupil Brežněv, byly všechny socialistické státy nuceny držet tvrdý trend vůči svým občanům, všechno v duchu politiky Sovětského svazu. Ten nechtěl nikomu dovolit jakékoliv uvolňování, to se stalo v Maďarsku, vše bylo nazváno kontrarevoluci a odpor byl krvavě potlačen. Bylo tam mnoho mrtvých. Něco podobného se stalo předtím i v Polsku. Prostě všechno to bylo potlačeno, tady to vypadalo nadějně, jenže se to zase nelíbilo Svazu, protože by se toho uvolnění mohly chytit všechny ostatní státy. Tak se proti nám spojili. Novým prezidentem se stal Ludvík Svoboda a Dubček byl zvolen předsedou strany. On nebyl velký řečník, ale myslel to dobře. A když se dostával k moci, mnoha lidem se to nelíbilo. Představitelé okolních států svolávali kvůli nám různé schůzky, ve Varšavě a několikrát v Čierné pri Čope, tam se pořád dohadovali o vývoji situace u nás a nakonec vývoj u nás odsoudili, že je to kontrarevoluce. Rozhodli se to zastavit, jenomže tady to šlo svým vlastním vývojem. Lidé byli ze změn nadšení, nikdo si nepřipouštěl, že by se mohlo něco pokazit. Nakonec se domluvili všichni kromě Rumunů a Jugoslávců, že musí zakročit, za záminku si vzali takzvaný zvací dopis od 77 komunistů, kterým se nelíbily nové pořádky a žádali Sovětský svaz o pomoc.

20. srpna asi půl hodiny před půlnocí náš suverénní stát začaly obsazovat prý spřátelené jednotky armád států Varšavské smlouvy. Předtím tady bylo v srpnu cvičení, takže tady byli Rusové a moc se jim odtud nechtělo, ale lidi se začali ztotožňovat s dopisem Vaculíka, že se to tu musí vést jinak, než to tu vede Sovětský svaz, jenže ten se bál, že se to roznese do všech socialistických států. A tak se dohodli nebo jim Brežněv nařídil, že nás obsadí. Obsadili naše hranice, začali přistávat letadly. Přišli nás sem prý chránit před kontrarevolucí. Byl to pro nás všechny strašný šok, Dubček vydal příkaz neklást odpor, aby se zabránilo krveprolití, ale stejně přišlo o život asi 66 lidí. Okupanti někdy ani nevěděli, kde jsou, byli překvapení, že je nikdo nevítá. Když sem najížděli, v Praze se lidi shlukovali a nechtěli jim nic dávat. Bylo tady přes 750 000 vojáků a 800 letadel a 6300 tanků a děl s raketami a zůstali tady ještě dlouho.


Jan Christ

Identifikace pamětníka:

  • Věk: 74 let
  • Původ: Mladá Boleslav
  • Vzdělání: obchodní akademie
  • Zaměstnání: vrchní inspektorka České spořitelny
  • Bydliště: Praha-Modřany

Alexandr Kopeckij

Identifikace pamětníka:

  • Pohlaví: muž
  • Věk: 58
  • Bydliště: Praha

Rozhovor:

Politická zkušenost před rokem 1968

Jak tě režim ovlivňoval?
V roce 68 mi bylo 17 let. Ten režim byl zvláštní, všichni dělali navenek prakticky, co se po nich režimem chtělo, porůznu měli vnitřní názor na věc. Od zběsilých komunistických, podotýkám ale přesvědčených, fanatiků, až po zásadní odpůrce režimu (těch bylo mizivé procento), nejvíce bylo těch, co se ale báli říci svůj názor na věc. Problém spočíval v tom, že za skoro 20 let od komunistického převratu v roce l948 lidé otupěli, měli špatné zkušenosti, byli vystrašení a mnozí naopak zjistili, že kolaborace, respektive tichý souhlas s režimem se vyplácí. A potom tu také byla poměrně silná skupina lidí, kteří kdysi režimu věřili, neboť si ho spojovali s rokem 1945, kdy nás osvobodila sovětská armáda, a nějak automaticky úlevu z osvobození od Němců spojovali s tím, že začali obdivovat a respektovat věci spojené s bolševickou ideologií. Zklamání takových lidí nastalo už v padesátých letech při kolektivizaci soukromého zemědělství a při politických procesech. Proto měl nejspíš i tak ostrý start rok 1968, vyhovoval skoro, až na ortodoxní stalinisty, všem, každý si v něm nacházel východisko z nějakého problému, historického mindráku nebo omylu, každý nějak mohl odhodit přetvářku, povinné nadšení a uvolnit se. Lidé si bohužel nepřipouštěli, že vše se zase děje pod taktovkou komunistů a musí to zákonitě dopadnout nedobře, tak, jak to nakonec dopadlo, komunisté se zase začnou, jako po roce 1948, požírat mezi sebou. Tehdy Gottwald popravil Slánského a tentokrát Husák a Biľak, řečeno obrazně, porazili Dubčeka. Ale vždy komunisté komunisty, těch, co chtěli skutečnou změnu a skoncovat s režimem, bylo minimum, ač dnes se k této tenké vrstvě hlásí kdekdo. Prostě ta společnost byla takto naladěna. A zemědělci, sehnaní do JZD, ti byli, stejně jako vždy vesnice byla, konzervativní. Už si zvykli ve svých JZD přikrádat, pořádat zabijačky, dostávat záhumenky – tj. naturální dávky, deputát v podobě obilí, šrotu, řepy a brambor pro vlastní potřebu a chovaná zvířata a až na pár bývalých majitelů půdy, statkářů nebo prostě principiálně se chovajících lidí vesnice změny v 1968 roce ani moc nezaregistrovala. Členové JZD se nakonec báli, že jim vezmou majetek a půdu, tu, co JZD ukradla soukromníkům. Je třeba mít na zřeteli, že v době kolektivizace si vesničané vyřizovali účty mezi sebou, vystupovala na povrch typicky česká závist, okrást bohatšího a úspěšnějšího, to bylo naplnění snů chudších a neúspěšných, proto také kolektivizace uspěla, bez ochoty lidí vyřizovat si účty by k ní nedošlo. Zemědělec byl standardně konzervativní a po nějakých novotách v zásadě netoužil, ale možnost okrást bližního svého, to ho lákalo nesmírně. A tak jak rok 68 začal i skončil, vesnice se prakticky nestačila a asi ani neměla zájem projevit. Zejména v regionech vzdálenějších Praze a velkým městům na změny pražského jara vlastně nikdo moc výrazně nereagoval, takové, kteří chtěli otevírat některé otázky, zejména nespravedlivosti při kolektivizaci, JZD zocelená vesnice považovala za ideové vetřelce. A ti, kteří mohli mít zájem, byli v menšině, stejně jako po únoru 1948, navíc v družstvech už byla i další generace, zpravidla ideologicky zpracovaná. Pamatuji se, že když jsem tento stav pozoroval na vesnici, nechápal jsem, jak je možné. Že tu vesnickou masu nezajímá to, co hýbe Prahou. A to byl možná i jeden z důvodů, proč pražské jaro neuspělo, mělo podporu v největších městech a u inteligence, masově venkov zásadně neovlivnilo.

Měl jsi nějaké výhody nebo postihy?
Výhody jsem neměl, otec byl lékař, máma v domácnosti, což samo o sobě mělo poněkud buržoazní příchuť, nosil se dělnický původ a zaměstnaná žena, nejlépe v továrně ve výrobě. Navíc můj děda, jako vysoký bělogvardějský důstojník a příslušník elitních eskader smrti generála Kornilova bojující až do roku 1921 proti rudým vojskům v Rusku, byl zatčen tajnou sovětskou policií hned v květnu 1945 a odvezen jako válečný zločinec (z hlediska sovětské politické policie - NKVD) na Sibiř, do gulagu na Magadanu na východní Sibiři. Vrátil se až v padesátých letech, jako jeden z mála. Takže rodina žila spíše ve větším strachu – zda děda žije a zda nám to nějak neuškodí. Zpětně mi to připadá všechno absurdní, ale věci měly jakýsi, z hlediska té doby, paradoxně logický řád – oběti režimu, postižení ve snaze přežít či neublížit potomkům a sami sobě mlčeli a tiše, někdy více a někdy méně, jednali tak, jako kdyby souhlasili s režimem.

Jaký byl váš rodinný vztah k režimu?
Moji rodiče právě patřili k těm, kteří byli nadšeni z osvobození Prahy sovětskou armádou, velká část občanů této země upínala k SSSR své naděje v době okupace Německem. A tak hned v květnu, ještě den před zatčením dědy NKVD, vstoupili oba do KSČ. Pak pochopitelně měnili názor, dokonce, jak sami říkali, velice rychle, ale vystoupit ze strany považovali za riskantní. Ostatně, prakticky to nebylo možné bez fatálních následků. Dokonce bych řekl, že některým věcem věřili, po letech nedostatku věřili sociálním změnám, s optimismem hleděli do budoucnosti a nakonec ani netušili a nemohli tušit, co se v SSSR dělo a hlavně bude dít a co vše to přinese naší zemi – to, co hlásali komunisté, bylo líbivé, po letech nedostatku za okupace to vnímali jako pozitivní posun. Asi si nebyli schopni dát dohromady, že situace se velice podobala té, která svého času vynesla Hitlera k moci v Německu, prostředky, rétorika, forma i obsah si byly velice podobné, přinejmenším měly shodné rysy a počítaly se stejnými skupinami obyvatel. Taky se záhy objevily Lidové milice – zrcadlový odraz německých SA – postupně se politizovala armáda, tajná politická policie směla všechno. Byl to prostě jistým způsobem model Německa po roce 1933, kdy se Hitler prodral k moci. Rodiče to nejdříve poněkud omlouvali, ale po procesech v padesátých letech, měnové reformě, kdy byli naši občané okradeni, i po maďarských událostech, kdy sovětská armáda rozjezdila pod pásy tanků revoluci proti komunistům v Maďarsku v roce 1956, už věděli své. Ale báli se vystoupit z řady, doma nadávali, v práci nadávali s těmi, co si mohli věřit, a navenek se tvářili loajálně, jako většina národa. A hlavně byli rozpolcení, snad i tím, že cítili jistou dávku odpovědnosti, že byli součástí davu, který byl zmanipulován a zneužit. Ale nepřipouštěli si, že by tu mohla být jiná podstata režimu. Takové uvažování pak vedlo k porážce pražského jara, jen minimum lidí si dokázalo reálně představit, že by změna nevyšla od komunistů, že by došlo k radikální změně poměrů a ne k postupnému změkčení situace. S předstihem 17 let se tu odehrávalo cosi, co se pak odehrálo v SSSR za Gorbačova v rámci tzv. perestrojky.

Události roku 1968

Jak jsi vnímal nástup Alexandra Dubčeka k moci?
Nutno předeslat, že my mladí jsme vnímali režim do roku 1968 mnohem kritičtěji než naši rodiče. Vnímali jsme absurditu doby, faleš, lži, divadélko, k němuž jsme byli ve škole nuceni a jemuž jsme nevěřili ani my, ani naši učitelé. My jsme už věděli, co je to za taškařice, ty oslavy výročí, hrdinů odboje, revoluce, komunistických pohlavárů celého světa, my jsme chodili povinně mávat na různé návštěvy, chodili jsme (někteří, co se do toho hrnuli) stát v pionýrských stejnokrojích u pomníčků padlých, na lampionové průvody v rámci oslav Velké říjnové socialistické revoluce. Tím pádem jsme nejen viděli tu nesmyslnost a formálnost až donucení, ale měli jsme z toho tak trochu legraci. Vedlo to k jakémusi cynismu, věděli jsme, že to tak je a bude, a brali jsme si to lepší – zapalovali spolužákům benzinem lampiony nad hlavou, řádili v prvomájovém průvodu, rvali se na brigádách na pomoc našemu zemědělství a spíš než pomoc to byla povětšinou v jistém smyslu sabotáž. Prostě jsme byli děti, chtěli jsme se bavit, vše, co se dělo kolem nás, i to, k čemu nás nutili, jsme využívali jako zdroj zábavy. Proto si dovolím tvrdit, že jsme měli větší nadhled než naši rodiče, ti byli svázaní strachem, zodpovědností, setrvačností a tápáním v permanentních změnách. To, co pro nás měla být ideologická masáž, jsme prostě využili k zábavě. Když přišel Dubček k moci, na místo šéfa KSČ, první, co se neslo mezi lidmi, byl vtip – ÚV KSČ = Už vládne konečně Slovák Čechům. Lidé ho moc neznali, i když byl v komunistické hierarchii na Slovensku na nejvyšším místě. Potom lidé pocítili jisté uvolnění a odliv vlivu nejtvrdších stalinistů. My navíc měli tu výhodu, že jsme chodili na gymnázium v Botičské ulici pod Albertovem, v akademické čtvrti, chodili jsme tam do menzy s vysokoškoláky na obědy, byli v kontaktu s mediky, přírodovědci atd… Tím pádem jsme zapadli do vysokoškolského dění, které už bylo tehdy radikálnější, a hlavně silně politické. Hlas studentů měl váhu, zejména po tzv. strahovských událostech, kdy studenty ze strahovských kolejí protestující proti vypínání proudu zmlátila policie. Na jedné straně jsme demonstrovali proti USA a jimi vedené válce ve Vietnamu, na straně druhé za zlepšení poměrů na kolejích, v menzách, v tisku, brzy se začalo demonstrovat na podporu Dubčeka, tzv. obrodného procesu apod. Dubček nakonec získal obrovskou popularitu, mezi studenty, umělci, sportovci, mezi většinou národa – zde je ten podstatný moment – nikdo nezaregistroval, že je to zase jen a jen přesvědčený komunista, ne sice stalinista, ale že se vše zase odehrává v režii komunistů. A nikdo ani nešeptl na téma, co kdyby šli komunisté do ústraní, že je zde alternativa i jiného uspořádání společnosti. Je zajímavé, jak bolševický režim dokázal vtlouci ledem za 20 let do hlavy, že to, co tu je, je normální a neměnné. Lidé chtěli uvolnění, žvýkačky, džíny, trochu cestovat a více potravin, tropického ovoce, možnost si bez několikaletého čekání koupit auto. Ale bylo jim jedno, kdo jim to dá, dokonce bych řekl, že to ani od nikoho jiného než od komunistického vedení nečekali, za dvacet let si prostě zvykli, že to tak je a má být… A Dubček se stal modlou. Že je svým způsobem zbabělec, přesvědčený komunista, slaboch, že vleze raději do zadku Moskvě, než by se čestně přiznal k prohře, to jsme zjistili všichni až mnohem později, když naši představitelé podepsali v Moskvě diktát, smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk v ČSSR. Mně osobně Dubček až tak moc sympatický nebyl. Byl špatný řečník, zadrhával, neměl charisma, byl takový nijaký, Byl to chováním i dikcí aparátčík, jen poněkud jemnější a slušněji působící, stejně jako Smrkovský, šéf parlamentu, byl v zásadě primitivní manuál s dikcí komunistického řečníka na táboru lidu, jehož jsem si dokázal spíše představit jako dělnického vůdce na demonstraci proti „zlému“ fabrikantovi. Černík, předseda vlády, byl taky takový úlisný aparátčík s patinou „profesionálního Ostraváka“ – Jsem horník, kdo je víc?! hlásalo dobové heslo. Prezident Svoboda, vnímaný jako hrdina, zradil v roce 1948 prezidenta Beneše coby ministr armády. To vše se vědělo, ale lidé byli rádi, že jsou pryč bývalí aparátčíci. Nějak jsme si neuvědomili, že jedni nahradili druhé a jen lépe vypadají… navíc kupříkladu zvolení prezidenta Svobody bylo jen ústupkem Moskvě, která v čele státu viděla raději vojáka a spolubojovníka sovětské armády než lidem požadovaného ministra školství Císaře – prosazovaného, jak jinak, zejména studenty.

Co sis myslel o Akčním programu?
Akční program měl samozřejmě velký význam a mnoho lidí do něj vkládalo oprávněné naděje. Akční program si žádala atmosféra ve společnosti – masa si žádala nějakou direktivu, návod či postup, jak se chovat a jak bude vše nalinkováno, takže Akční program se stal jakýmsi zaklínadlem. Ale byl to zásadní pokrok, bez ohledu na souvislosti. Prostě byl to zase další z řady programů, tentokrát uvolňující ruce lidem, ale jen poněkud. V žádném případě neřešil nic navíc, už vůbec ne zásadní změnu v uspořádání společnosti, narovnání nespravedlností z minulosti (několik osvobozujících procesů s oběťmi stalinismu proběhlo, ale bylo to mizivé procento poškozených), nastolení normálních vztahů v zemi. Ale on to vlastně nikdo ani neočekával, spíše vyčkával, co Akční program přinese doopravdy a jak to bude fungovat a jakým směrem se situace uvnitř společnosti bude vyvíjet. Lidé byli sice optimisticky naladěni, ale zase ne natolik, aby nevěděli, že vždy může být hůř. Nicméně Akční program koukal z každých novin, byl ho plný rozhlas i televize, stalo se z něj zaklínadlo. Po letech byl sice uvolněním a vlil lidem do žil optimismus, ale něco změnit v zásadě moc nemohl.

Bylo vidět, že zrušili cenzuru?
Mediální scéna, jako vždy v době přeměn, reagovala nejpružněji. Všechny noviny, včetně Rudého práva, psaly otevřeněji, akcentovaly nový vývoj, nové představitele. Rudé právo nakonec muselo, jeho vydavatelem byl ÚV KSČ, ale i tak bylo zdrženlivější, Mladá fronta třeba vystupovala halasněji, Lidová demokracie začala probírat tabuizované církevní otázky a psát o věcech doposud nevídaných. Objevila se významná periodika určující vývoj ve společnosti, shromažďující nejlepší novináře, mnohdy i ty, kteří až doposud nemohli otevřeně vystupovat. Byl to Reportér, Politika, Student, My 68 a mnoho dalších, včetně populárních a v té době nesmírně významných Literárních novin, které se potom, s utahováním šroubů po okupaci v srpnu 1968, měnily v názvu (po zákazu vydávání – byl to taktický manévr) na Literární listy, Listy, až zcela zanikly. Cenzura v roce 1968 zanikla, oficiálně se cenzoři tuším jmenovali Úřad pro tiskový dohled či tak nějak. Pojednou se začalo psát o všem. Otevřela se otázka podivné smrti Jana Masaryka (údajně vypadl z okna Černínského paláce), hovořilo se o padesátých letech, vězněných, emigraci, české šlechtě, povinné kolektivizaci. To byla obrovská změna, třeba publicistické pořady, ankety, přímé přenosy ze setkání mládeže s politiky – to vše jsme neznali a byli z toho nadšení. O periodický tisk byl obrovský zájem, na noviny, zejména jmenovaná periodika, se stály v den vydání fronty, vycházela ve velkých nákladech. Publikující autoři se těšili velké popularitě. Na druhé straně, s cenzurou do roku 1968 se dalo bojovat, novináři mohli zkoušet pozornost cenzorů a občas něco díky jejich nedbalosti či nevšímavosti prošlo. Třeba autocenzura, která u nás zavládla po roce 1969, byla mnohem horší než samotná cenzura. Vyžadovala od novinářů respektování jistých pravidel, stanovených Husákovým režimem, novinář musel psát sám od sebe tak, aby se nedostal do střetu, to deformovalo charaktery novinářů mnohem víc než standardní cenzura.

Jak jsi pochopil rezignaci Novotného na post prezidenta?
Rezignace prezidenta Novotného byl logický krok, který po zvolení Dubčeka do čela KSČ a změnách ve vedení KSČ byl zákonitý. Ihned po rezignaci to byl pocit uvolnění, aniž by člověk věděl, co přijde, a snil o tom, co vše by mohlo přijít. Byl to start čehosi nového, do čeho jsme vkládali naděje. Novotného nebral nikdo moc vážně, brali ho jako nutné zlo a člověka s podporou Moskvy. A taky jako člověka, kterého měla společnost přečteného a s jehož případnou změnou by mohlo být i hůř. Jeho odchod byl prostě tečkou za jistou nepříjemnou etapou a startovacím výstřelem před etapou další, kterou si nikdo nejdříve nedokázal představit. I Novotný patřil do kategorie přesvědčených předválečných komunistů, kteří si své odseděli i za války a kteří si byli hluboce jisti svými kroky a rozhodnutími. Nic je neomlouvá, ale byli rozhodně lepší než ti, kteří přišli s Husákem, ne komunisti z přesvědčení, ale z prospěchu. Ostatně, to se týkalo celé naší společnosti po roce 1969, do komunistické strany vstupovali lidé převážně z prospěchu, ať už to později zdůvodňovali strachem o budoucnost, rodinu, blízké, povolání. V této situaci byli v tomto státě všichni, ale jen deset procent se takto vypočítavě chovalo…

Jak jsi vnímal Vaculíkovu výzvu 2000 slov?
To byla zajímavá situace. Když si to lidé přečetli, myslím tím ty gramotnější – tehdy byly velké rozdíly a myslím, že přes 50 % populace to nebylo schopno obsahově pochopit – tak nejdříve byl úlek, potom souhlas, potom otázka, co z toho bude, kdo to odnese, co na to řekne Moskva. A následoval pohled na podpisy, a když tam viděli lidé Zátopka, Hanzelku a Zikmunda, Seiferta, umělce, spisovatele, vědce, pedagogy, tak se poněkud vymanili z úleku a začali si říkat, že je to dobře, že se takový text objevil, a začali taky podepisovat. Už tehdy bylo patrné, že dokument nejde pod nos Moskvě, ale on nešel pod nos ani našim představitelům, jednak se báli reakce Moskvy a pak – byli to pořád komunističtí funkcionáři, kterým někdo 30 let vtloukal do hlavy, že poslušnost a krok jsou hlavní atributy chování každého komunisty, že vše musí být z rozhodnutí a pod vedením a kontrolou KSČ. Pojednou tu bylo cosi, co šlo radikálně proti zaběhnutému, co ideově sjednocovalo lidi bez rozdílu ideologie, kterou vyznávali, bez ohledu na původ – text, který vyjádřil, co doposud nebylo řečeno, a lidé najednou viděli, že to je to, co chtěli slyšet a co je sjednocuje. Myslím si, že komunisté ve vedení strany tehdy dostali oprávněný strach, ale už nic nešlo změnit a zastavit. Možná že si uvědomili, že vývoj v této společnosti by se mohl ubírat i jiným směrem, než si představovali…

Jaký byl tvůj názor na otevřenou kritiku komunistické minulosti?
Ono to s tou kritikou tak hrozné nebylo. Já bych řekl, že se spíše hovořilo eufemisticky o přehmatech, nedodržování zákonnosti apod. Až později, v druhé čtvrtině roku 1968, když se objevil Klub angažovaných nestraníků a K231, sdružující lidi odsouzené podle paragrafu 231 v padesátých letech k pracím na dobývání uranu, se začalo mluvit o minulosti trochu víc. Navíc se objevily i texty pokazující na to, že svoboda nepřišla jen z východu (svoboda v roce 1945), ale že existoval i západní odboj, britští letci apod. Od Filipa Jánského vyšla kniha Nebeští jezdci, věnovaná letcům v Anglii, podle knížky byl natočen i film. I to muselo komunisty znepokojovat, zejména ty české, konzervativní, kteří navíc přišli o posty po příchodu Dubčeka, velké zneklidnění to samozřejmě přineslo i v Moskvě. Třeba popřít dogma, že Československo osvobodila jen sovětská armáda, a říct, že ho osvobodily také jednotky ze Západu, to byl průlom, z něhož mnohým naskakovala husí kůže. Sovětský tisk navíc vše demagogicky překrucoval, začalo se hovořit o nástupu kontrarevoluce u nás, což nevěstilo nic dobrého do budoucna. Ale lidé si nic zlého nepřipouštěli, mysleli si, že proces obrody je nezvratný, navíc většina z nich s nějakým odtržením od Moskvy ani nepočítala, a tak měli, z „vnitřního pohledu“, čisté svědomí…

Co je nejvíce zaujalo
Jaká událost pro tebe byla symbolem obrodného procesu?
Za symbol změny v chování a uvažování lidí považuji kupříkladu studentský majáles v roce 1968 v Praze, samozřejmě veškerá periodika – Reportér, Politika, My 68, Literární noviny či Host do domu, publicistické pořady Kantůrka a Škutiny v ČT, slavný sjezd spisovatelů, který vyhnal bolševické pohlaváry ze sálu dobříšského zámku (tajemník Hendrych), zapůsobil na mne 1. máj, kdy lidé šli kolem představitelů státu v blízkosti tak nevídané, že jim mohli podávat ruce, byla to fantastická atmosféra mezi vysokoškolskými studenty, jejich akce, besedy představitelů státu s mládeží, také první striptýz zvaný Krása bez závoje v Est baru a v Alhambře, za cudných komunistů nemyslitelné produkce. A zaujalo mne taky, jak na venkově, kam jsem jezdil, v Posázaví, skoro vůbec nic nevěděli, a když věděli, tak netušili,proč to tak je, co je dobře a co ne a co to znamená, co se děje, co to má za cíl... Nebál bych se to označit za zabedněnost.

Komu z politiků jsi nejvíce důvěřoval?
Skoro pro všechny, i pro mne, byli představitelé pražského jara Dubček, Černík, Smrkovský a Svoboda. Ale neřekl bych, že je člověk vnímal bez chyb. Ale to byla otázka rozhledu a jisté schopnosti skeptického přístupu k nadšení davu. Ale v zásadě jsme na tom byli všichni stejně, tito čtyři hráli až do podpisu moskevského diktátu prim, s nimi samozřejmě ministr školství Císař, zahraničí Hájek a další… Mnohem víc jsme však věřili novinářům a spisovatelům, Klímovi, Vaculíkovi, Procházkovi, Peckovi, Kunderovi, Seifertovi a dalším.

Kdo byl pro tebe zárukou obrodného procesu?
Zárukou nám byli výše uvedení představitelé, on si ani nikdo nedovedl představit, že by to mohl být někdo jiný. Dvacet let lidé poslouchali a brali to, co řeknou ve vedení státu, za neměnné. Nemuseli s tím lidé souhlasit, ale brali to tak, že to tak i bude. Zákonitě tak potom vnímali i chování a všechny kroky zmíněné čtveřice. Až později, po okupaci v srpnu, začali vidět i jejich nedostatky, ale to zase s nimi soucítili a soucítění rozptýlilo a hlavně potlačilo pochybnosti. A potom už bylo pozdě na cokoliv.

A jaká byla tvoje vlastní očekávání od obrodného procesu?
Očekával jsem, že kromě nastoleného kurzu uvolnění médií budu moci víc cestovat, a taky jsem cestoval, ale to brzy skončilo… Doufal jsem, že budu moci studovat, co mne bude bavit, a že budeme jako absolventi VŠ lépe placeni než pomocný personál v ČKD. A doufali jsme, že inteligence bude hodnocena podle toho, jaké místo jí náleží, že bude dost zboží, jídla, že se budeme přibližovat obdivovanému Rakousku, atd. Nejdřív to tak i vypadalo. Později už ne… Dalších dvacet let jsem na to vzpomínal jako na nedostižný sen. Zde asi spočívá problém toho, že v některých věcech nás o hodně mladší lidé nechápou, máme zvláštní návyky a kritéria, determinované minulostí. Tak jako my jsme v něčem nehápali naše rodiče, kteří měli zase své zkušenosti a determinace z doby okupace Němci i vlády komunistů do roku 1968. prostě padesát let od roku 1938 do roku 1989 na všech lidech zanechalo stopy. Období obrodného procesu dnes mám spíše vzpomínkově spojeno s mládím než s něčím extra výjimečným. Ostatně už samo označení obrodný proces je komunistický termín, taková česká perestrojka. Pokud jde o očekávání, šlo tedy hlavně o změnu atmosféry ve společnosti, svobodu projevu a volnost pohybu.

Jak se obrodný proces projevil v jejich okolí

Jak se tyto události dotkly tvého pracoviště?
Můj otec byl lékař a vysokoškolský pedagog. Stal se členem studentského výboru – brali tam sympatické lékaře – žil se studenty jejich problémy, vystupoval na jejich mítincích, a podle toho dopadl: vyhodili ho z lékařské fakulty a skončil na polovičním úvazku na poliklinice ve Spálené ulici. Jako desítky dalších, on, přední odborník na trepanace vnitřního ucha kojenců. Husákův režim si nedokázal vážit ani odpouštět. Nemluvím o svém pracovišti, to byla škola a můj domov. A tam jsme prostě dělali, co jsme viděli u studentů vysokých škol, chodili jsme s nimi na všechny akce a účastnili se jejich vystoupení a shromáždění. A naše ředitelka gymnázia v Botičské ulici Kubátová přestala ve svých vystoupeních mluvit o americkém imperialismu, ale mluvila o tom, že se musíme učit a dělat vše pro to, abychom dopadli lépe než jejich generace. A v naší ulici chodili s hlavou svěšenou ortodoxní komunisté stalinského typu, pan Michl, Plaček a další, pro ty pražské jaro bylo torturou. Když přišel srpen, ožili, viděl jsem v televizi jejich záběry na barikádě údajně hájící sovětskou ambasádu před kontrarevolucí. Semkli se kolem ortodoxních komunistů Jodase a Nového – otce slavné hlasatelky Kamily Moučkové. Je zajímavé, že tyto radikály odmítli nakonec i husákovci, i pro ně byli nepřijatelní – jak patrno, ryzí dodržování dogmatických myšlenek jakékoliv víry se ne zcela vyplácí. A hned vzápětí po srpnu 1968 kolem Jodase vznikla skupina mladých zvaná Leninský svaz mladých. To se nás opravdu dotklo, nechápali jsme, jak mladí lidé, kteří rok 1968 zažili a prožili, mohou založit filiálku komunistických dogmatiků. Byl mezi nimi tehdy i Josef Skála, poslední předseda Mezinárodního svazu mládeže, který medaili tohoto svazu připínal Jakešovi ještě 17. listopadu 1989. Jakeš byl zřejmě posledním Čechem vyznamenaným rukou o generaci mladšího aparátčíka a kolaboranta.

Jak to ovlivňovalo vaši rodinu?
Zpočátku, před okupací, byl obrodný proces hybnou silou diskusí v rodině, i v širší rodině. Já čišel optimismem, rodiče byli mírně skeptičtí, díky historickým zkušenostem, ale rádi. Hltali jsme tisk, já byl nesmírně nadšený a rodiče, postupem doby, jak Moskva začínala tlačit, měli stále větší obavy. Ty se nakonec potvrdily. Po okupaci v srpnu bylo vše jinak… Jak jsem už řekl, otce vyhodili z katedry i z nemocnice, namísto složitých operací musel na poloviční úvazek léčil zaražené větry. Ale zůstal optimista, přivydělával si písemnými překlady medicínských textů. Máma už v té době pracovala v Národní galerii a tam i zůstala, neboť profesor Kotalík, ředitel, byl slušný člověk a dokázal lidi uhájit. Po normalizaci dokonce zaměstnával v Národní galerii jako noční hlídače celou řadu známých propuštěných novinářů a publicistů, vědeckých pracovníků a jinak veřejně činných lidí, které nový režim likvidoval. Oba rodiče vystoupili z KSČ, myslím, že měli z toho spolku vystoupit mnohem dřív, jenže oni zase věřili Dubčekovi… byl to uzavřený kruh. Pořád doufali, že už nastane doba, kdy vše bude v pořádku. A ona nikdy nenastala… Mého strýce vyhodili z kliniky, byl plicní lékař a skončil také na poliklinice ve Spálené na půl úvazku, jako můj otec.

A jak to změnilo přátelství s vašimi známými?
Lidé byli otevřenější, vstřícnější, mnozí na sebe řekli, co jsme netušili – jednou, že jim patřila továrna na výrobu kartáčů, jindy, že babička byla baronka v Uhrách nebo že půl rodiny sedělo v padesátých letech v kriminále. Lidi se prostě přestali bát. Víc komunikovali a otevřeli se. Víc se navštěvovali. Byli vstřícnější, pohodovější a slušněji se k sobě chovali. Všechno do srpna, jako ve všem ostatním. Pak začala doba temna… Lidi se uzavřeli do sebe, nesvěřovali se, společnost se začala polarizovat na kolaborující a šedou mlčící většinu, těch, co nemlčeli, se začali lidé bát. Během několika měsíců Husákův režim nastolil atmosféru, v níž si mohl být naprosto jistý. Ale moje přátelství ze školy zůstala takřka neposkvrněna, spojovala nás doba, stejné prožitky, stejné postoje. Nevím, kdo a jak ze třídy vybočil, ale dobré vztahy a otevřenost máme doposud.

Existuje nějaká věc, která pro tebe rok 1968 představuje?
Pokud by ta věc měla být vzpomínka, tak vše, o čem jsem mluvil. Byl to koktejl politické angažovanosti mladého člověka a studentských lásek, svobody tisku a projevu, tříbení charakterů i prvního životního setkání s lidskými kreaturami… Směs cestování, zábavy a následných obav, co a jak v budoucnosti bude… Doba, kdy jsem se rozhodoval, zda zůstanu v zahraničí, či se vrátím domů. Konkrétní dominantní zážitek snad ani nemám, to až později, po srpnu 68 v době demonstrací, Palacha, výročí srpna apod. Doba do srpna 1968 je prostě směsicí pozitivně vnímaných událostí a prožitků.

Invaze

Čekal jsi, že by mohlo dojít k invazi sovětských vojsk?
Nejdřív si to nikdo nepřipouštěl, později, od začátku léta 1968, to začalo nabývat na síle. Po skončení cvičení vojsk Varšavské smlouvy na Šumavě se neměla k odjezdu sovětská vojska, odjela až na naléhání veřejnosti a představitelů státu, to byl signál. Potom všechna ta setkání Dubčeka a dalších představitelů země s představiteli zemí Varšavské smlouvy v Berlíně, Varšavě, v Čierné… To už bylo hodně zle, obrovský politický nátlak, ale pořád jsme doufali, že si to Moskva nedovolí. Namlouvali jsme si, že nás Západ a Amerika podrží, že nejsme v padesátých letech, kdy vtrhli do Maďarska, že nic nezmůžou proti vůli celého národa… Že se zaleknou odporu světa. Jenže opak byl pravdou a svět reagoval podivně. Intelektuálové, jako byl J. P. Sartre, některé západní komunistické strany soběstačné finančně a nepodporované Moskvou – francouzská, italská, španělská –, obyčejné lidé, všichni protestovali. Protesty byly i ze strany diplomacií západních zemí, hlav států, v OSN, jenže to jsme už my z OSN odvolali ministra zahraničí Hájka, aby nevystupoval a nezostřoval situaci. Už jsme zase tvrdili, že tanky porazíme pasivní rezistencí, že jsme silný národ, jehož síla spočívá v jednotě a schopnosti nenechat se vyprovokovat… A mnozí tomu nesmyslu věřili, nejspíš s takovým postojem před okupací počítala i Moskva a vsadila na to. Tam byl počátek. A počátek byl v noci na 20. srpna ve Washingtonu, kdy k ministrovi zahraničí USA dorazil velvyslanec SSSR v USA a položil mu jedinou otázku: „Je Československo ve sféře zájmů Spojených států?“ A když dostal odpověď, že nikoliv, poděkoval za přijetí a vysvětlení, a za několik hodin vyrazily okupační tanky přes naše hranice…

Co jsi dělal během invaze a jaká byla tvoje reakce?
Během invaze jsem běhal po ulicích s kamarády, bydlel jsem na Vinohradech, v noci se ozývala střelba, potom už i přes den, pobíhali jsme mezi vojenskou technikou, lepili plakáty, co vyrobili studenti v albertovských kolejích, četli vše, co se vyvěsilo, motali se kolem Vinohradské, náměstí Míru, Václavského náměstí, bylo to riskantní, doma se báli, ale nás nikdo neudržel. Reakce všech lidí byla stejná, až na těch pár soudruhů, co se zaťatými zuby vyhlíželi v očekávání své hvězdné chvíle okupaci. A ti ostatní, co potom přešli kontinuálně do procesu normalizace a těžili z tohoto kolaborantství, určitě fandili pražskému jaru a i jimi otřásla i okupace. Jen později, jaksi, změnili názor na minulost. Ale jde o to, že náš národ má v povaze rychlou, operativní a výhodnou změnu názorů. Z lidí na barikádách se rychle stávají přisluhovači útočníků na barikády. Ta proměna byla tehdy blesková, udála se během pár měsíců, protivila se jen nevelká skupina slušných a hlavně statečných lidí a všichni to taky odnesli. Nevelká je možná silný výraz, ale těch, co čekali na svoji příležitost po okupaci, bylo podstatně víc. Je až s podivem, kolik lidí se po listopadu 1989 hlásí k hrdinství v srpnu 1968. Bylo by zajímavé zjistit, kolik procent z nich zůstalo hrdiny i po započetí normalizačního procesu v roce 1969…

A jak se na to díváš dnes s odstupem čtyřiceti let?
Pro mne je to vzpomínka historického významu. Taky zrychlený film, od totality k demokracii a zpět k totalitě za 12 měsíců. Od přípravy k maturitě a přijetí na vysokou školu se situace změnila třikrát, což je docela silná záležitost. S odstupem čtyřiceti let to vnímám jednak jako promarněnou příležitost – z nadhledu časového odstupu. Vím, že vše mělo být jinak, ale tehdy nemohlo být, i ta slavná televizní hlasatelka Kamila Moučková křičela do mikrofonu: „Ale my chceme socialismus, ale socialismus s lidskou tváří!!!“ – tedy ten náš, Dubčekův socialismus. Jako by si nechtěla někoho rozhněvat, pokud by si myslel, že chceme něco jiného než socialismus. I to je příznačné pro tu dobu. Tato slova vykřiknutá ve hvizdu kulek… Dnes se od tohoto výroku distancuje, ale je charakteristický, jen málo lidí myslelo na možnou politickou změnu, většina chtěla změnu kvalitativní, změnu k nevazalství vůči SSSR, uvolnění v médiích, chtěla se mít líp. A bylo jim jedno, jak k tomu dojde, zda pod hlavičkou KSČ, nebo politickým převratem. Dokonce si dovolím tvrdit, že naše „čecháčkovská“ zasmrděná společnost ani politickou změnu nechtěla – socialismus vyhovoval, jen stačilo lidem přidat, pustit je na výlet do Vídně, dovézt banány, džíny a kosmetiku. Bohužel, z tohoto pohledu si uvědomuji, že pražské jaro byla svým způsobem zbytečnost, že stačila vlastně jen Novotného systémová změna k výše popsanému a zůstalo by jen u revolty intelektuálů sdružených v Literárních novinách kolem Vaculíka, Procházky a Klímy. Možná je dobře, že to Novotného a spol. nenapadlo, takhle se alespoň můžeme vychloubat, že jsme se postavili a ONI nás okupovali a podrobili… Jen pevně věřím, že nová generace už nebude takto uvažovat a že ani nemá latentní předpoklady k takovému uvažování. Pokud tomu tak je, je to dobře a vše následující po roce 1989 mělo nějaký smysl. I když Češi remcat nikdy nepřestanou.


Lucie Krpatová

Identifikace pamětníka:

  • Jméno: Milsolava
  • Věk: 71
  • Vzdělání: maturita
  • Bydliště: Praha

Rozhovor:

V té době ženy a děvčata nosily minisukně, bylo moderní nosit velký drdoly. Kluci nosili manšestráky nebo tesilový kalhoty. Ten, kdo měl džíny, tak ten byl obdivovanej, protože je měl buď od někoho příbuznýho ze zahraničí, a nebo pokud měl bony, což taky měli většinou lidi, co jezdili do zahraničí, to se jim pak část peněz tady vyplácela v bonech, tak z tuzexu. Hudba, to byla převážně hudba tady místních skladatelů populární hudby. Třeba tam byly i takový budovatelský písničky jako „Jde Frantík kolem zahrádky a nejradši má frézu“. Taková ta hudba, která se jako poslouchá teď běžně, to sem bylo pašovaný ze zahraničí a lidi si to půjčovali ještě potají, aby na to nikdo nepřišel, protože to bylo trestný. Když třeba na plese se tancoval rock'n'roll, tak pořadatel plesu ty lidi vykázal, že takovýhle manýry americký se sem nebudou zavádět. To byla zhruba tak ta doba.

Vztah k režimu byl takovej, že jsme tady byli jako v kleci a že jsme vyčuhovali, pořád koukali na Západ, co tam maj. Že jsme tady byli zavření jak ve skanzenu a že se nám pořád říkalo, že v Sovětským svazu je všecko nejlepší, ale když někdo přijel ze Západu a přivezl nějakej výrobek, tak jsme všichni úplně nevěřícně koukali, co může existovat. No ale my to nevěděli. Dokonce já si pamatuju, že nám ve škole, ale to nebyla škola jako střední, to bylo škola na úrovni vysoký, že nám říkali, že to je proto, abychom tady budovali spokojeně socialismus a nebyli rozptylovaní těmi kapitalistickými výrobky a honem budovali a budovali, abychom je taky dohnali. Tak proto že nás nechtějí pustit taky nikam za hranice a proto že jsme tady zavření. Tak to byla taková doba. No lidi se báli jeden druhýho, protože lidi na sebe donášeli a StB sháněla spolupracovníky. Když někdo něco vyvedl, třeba byl někde opilej, tak ho policajti chytli a řekli: „Tak mi ti nic neuděláme, ale ty nám budeš donášet támhle na Frantu, co Franta říkal.“ Taková doba byla, takže lidi se báli jeden před druhým mluvit, pokud se neznali. A stávalo se, že i lidi, kteří se znali, pak koukali, že ten jejich nějakej rádoby kamarád taky donášel. Tak to byla taková doba. Něco jinýho se říkalo doma a dětem se doma říkalo: „Ale to, co jsme teďka říkali, tak to nikde neříkej, to nesmíš!“ Takže to bylo pokrytectví. Něco jinýho doma, něco jinýho na veřejnosti. Muselo se chodit třeba na pochody na 1. máje, vždycky po Václavským náměstí. Dělali, buď jestli člověk chodil do školy, tak učitelé, pokud byl zaměstnanej, tak zaměstnavatel, dělali čárky, kdo tam byl, kdo nebyl, když jsi tam nebyla, tak ses pak musela zodpovídat, proč jsi tam nebyla, a bububu, jestli příště někam nepůjdeš, třeba oslava 7. listopadu na Staromáku, jestli tam nepůjdeš, tak uvidíš, taky tě to může stát, že tě vyhodíme z práce. To byla takováhle doba. Jo taky se muselo povinně chodit na ruský filmy, ale už jako dospělí lidi v práci, řeklo se: „Je tady film Serjožka, je to ruskej film,“ a všichni museli na Serjožku a musel se ukazovat v práci potom lístek, že jsi na tom byl. Takže to byla takováhle doba. A vztah k režimu teda můj byl, že jsem věděla, že je to režim, kterej mě ve všem možným omezuje, žádný zvýhodnění z toho režimu jsem neměla a už třeba jako dospělá jsem měla to, že ač dcera měla stále samý jedničky, tak ji nevzali na gymnázium, a na gymnázium ji nevzali proto, že otec se nedostatečně i matka angažuje. No takže příští rok potom jsme to už nenechali náhodě, protože jsme věděli, že politicky na tom nejsme dobře, takže bohužel jsme udělali to, co se nedělá, a sháněli jsme uličky, přes koho tu dceru tam dostat, protože jsme o to stáli, když měla samý jedničky, tak kdo by potom měl studovat, že jo. A ji nevzali vyloženě z politických důvodů. Takže to byla takováhle doba.

V srpnu jednadvacátýho byly prázdniny a byla jsem s dcerou u jedněch vzdálenejch příbuznejch na venkově a tam ten strejda, jak bejvá u venkovskejch chlapíků běžný, chodil do hospody. A někdy přišel taky v náladě. A jednou přišel z hospody v noci a budil mě a říkal: „Naskákali sem Rusové!“ a protože jsem si myslela, že je trošku namazanej, tak jsem řekla: „Jojojo, tak jdi spát, přijeli Rusové.“ Jenomže on mě z tý postele vytáhl, pustil rádio, no a tam jsem už slyšela, jak vojska překračujou hranice. No a dostala jsem šílenej strach, protože já jsem ještě byla generace, co zažila válku a věděla, co to jsou cizí vojáci, když Němci jezdili kolem nás v těch svejch motorkách, takže šílenej strach. Ráno se probudila moje dcera, která tenkrát měla jít do druhý třídy, a já jsem jí říkala: „Poslyš, jsou tady vojáci, oni nás okupovali.“ A ona si sedla, vzala si papír a tužku a kreslila, pak říkala: „Mami, nic se toho neboj, podívej, tadyhle jsou Rusové v tankách a ty je vyženou.“ A když jsem jí vysvětlovala, že ti vojáci, co jsou tady, že to jsou Rusové, tak to nemohla pochopit, protože tvrdila, že se ve škole učili, že Rusové jsou strašně hodný, tak proč by tady u nás byli s tankama. Takže to je pro mě takovej velkej nezapomenutelnej zážitek. Další je ten, že manžel dělal v televizi a telefonoval nám, ať se do Prahy nevracíme, že on jako se snaží zajišťovat vysílání a že ani nespí doma, že stejně, jako většina zaměstnanců televize, je hlídanej, že i když má volno, že domu jít nemůže, takže chodí spát k někomu cizímu, aby ho nevyhmátli a nevyvezli pryč. Oni totiž ty lidi z televize sháněli, ne snad, že by jim ublížili, jenomže v tý době se to nevědělo, jenom chtěli, aby ti lidi jim obnovili vysílání vysilačů, který ti televizní pracovníci jako uvedli v neprovoz, aby ti Rusáci je nemohli použít. A oni nevěděli, jak na to, tak právě sháněli ty lidi, aby ty vysílače uvedli do provozu, takže se ti lidi před nima schovávali. Takže my jsme zůstali na tom venkově, teďka tam ty lidi místní chodili a říkali: „Je, vy jste chudák, váš manžel dělá v televizi, tam už ty lidi postavili ke zdi a všechny postříleli.“ Protože zprávy byly celkem takový divný a až potom ten Ivan teda volal, ať do Prahy nejezdíme, že on se ozve, a dokud se neozve, ať tam jsme. Tam byl relativně klid, tam akorát projeli Poláci s tankama a lítaly tam nízko letadla, polský. Tam ti místní lidi byli takový hodný. Jedna pani přinesla aktovku do školy a zase jedna říkala, že už mluvila s ředitelem tamtý školy, že vyjednala, že by dcera tam mohla chodit do školy, když nemůžem do Prahy. No a tak jí přinesla aktovku, jenomže asi šestýho sedmýho září volal manžel: „Tak už můžete do Prahy.“ No a ta cesta tím autobusem do Prahy byla strašná... holka teda do školy nechodila tu dobu... byla strašná, vlastně jsme jeli a silnice byly lemovaný tankama a různejma těma gazíkama a táhlo se to až ku Praze. V Praze když jsme přijeli k baráku, tak naproti němu tady stál tank. Tak to jsme si zase tam na tom venkově neuvědomili, jak to vlastně tady je. No, tady jsem holku do školy vodila a cestou, kterou jsme chodily, tak to jsme vlastně chodily mezi tankama. Ve škole děti učitelé nabádali, ať nedělaj žádný pošklebky na ty vojáky, ať si jich vůbec nevšímaj. Takže vlastně strach, stres o dítě, takže i před školu jsem jí chodila naproti. No ty tanky se tak během 14 dnů někam přemístily, takže odtud zmizely, ale tady za rohem bylo ruský gymnázium a tam bydleli vojáci ruský a byli to takový primitivové v takovejch otrhanejch kabátech a každej den ráno jim tam na ulici nějakej velitel četl nějaký jejich zprávy, zřejmě lživý, jak tady jsou důležitý, jak tady honěj kontrarevolucionáře, ale taky ty Rusové v češtině vydali knihu, jmenovalo se to Bílá kniha, a tu tam rozdávali lidem před tím gymnáziem, aby jako lidi přesvědčili, proč jsou tady. A já po tý knize šíleně toužila, ale zase mně bylo trapný si k nim pro ni jít, protože na ty Rusáky každý plival a nevšímal si jich a najednou si od nich vezmu knihu. Zachovala jsem se ne moc nejlíp, řekla jsem dceři: „Hele, já tady budu stát a ty támhle k tomu vojákovi dojdi, ať ti tu knihu dá.“ Tak jsme ji získali, a když jsme to doma pak četli s manželem, tak jsme se váleli smíchy, co tam píšou. Doteďka ji schovávám, jako památku na rok 68, jaký strašný věci tam byly psaný, že jsme netušili, v jaký republice vlastně žijem. Jako co tam o tom psali. Potom byla krásná taková věc, která člověka povzbuzovala, rychle skladatel Vomáčka složil písničku Jdi domů, Ivane, čeká tě Nataša, jdi domů a už se nevracej. To je v podstatě ta písnička, a ta se hrála na každým rohu, no, a všichni: Jdi domů, Ivane, to bylo hezký. Potom byly Krylovy písničky, třeba Bratříčku, zavírej vrátka, přišli sem vojáci, tak to jako povzbuzovalo, tyhle písničky. Potom bylo krásný, teda pro mě, jak celá Praha byla popsaná různejma heslama buď v azbuce, a nebo v češtině, třeba: „Probuď se, Lenine, Brežněv se zbláznil!“ Nebo třeba všude byly značky Moskva, já nevím, třeba 1000 kilometrů, a šipky, jako aby odtud jeli, vlastně směrovky na silnicích mimo Prahu a vlastně i v Praze byly otočený, aby ti Rusové nemohli nikam jezdit podle směrovek, aby byli jako mimo, protože oni zas tak vybavení nebyli, oni moc těch map neměli, takže oni se spoléhali na rozcestníky, takže byly dávány obráceně nebo úplně jiným směrem, no tak, to byla ta doba. No, a proč to vzniklo, ten osmašedesátej? Podle mě, že tady se podařilo, že jsme začali žít trochu jako lidi. Nebyla cenzura, dokonce jsme se sem tam i dozvěděli, co se děje na Západě, ale ne jenom, že kapitalisti vykořisťujou chudáky dělníky, ale sem tam taky nějakej jejich vynález a tak, takže to bylo takový vydechnutí. Potom konečně jsme mohli jet taky do ciziny, a ne jenom do Bulharska, do NDR a do Rumunska, kam jsme dřív mohli, jinam jsme nemohli, jinam mohli jen ti vyvolení, co dostali příslib. A příslib dostával člověk, kterej byl loajální s tím režimem, dostatečně, protože byli domovní důvěrníci, který dávali posudek na člověka, jestli věší fangle na výročí, potom v práci byli úsekáři, který udávali, jestli člověk někdy neřekl, že je to všechno na houby. No a příslib jsme my, ač jsme ho chtěli, tak jsme ho nikdy nedostali, no a vlastně v tu dobu jsme mohli ven také, tenkrát jakoby na Západ, byť jen do Jugoslávie, to byla naše první cesta v našich letech, protože dřív jsme nikam nemohli. Ale trvalo to krátce, trvalo to dva roky. V roce 69, 70 přišly prověrky, jestliže někdo nepodepsal nebo neřekl před komisí, že je to správný, že sem ti Rusové přišli, že nás tady chránili, a řekl, že ne, že to byla okupace a že navíc to byla sprostá okupace, naskákat sem v noci, jako to řekl manžel a jako jsem to řekla já, no tak tyhlety lidi měli všechno zaražený a nemohli. Takže už se to zase začalo znova přiostřovat, no a tenkrát asi vedení republiky si myslelo, že s těma Rusama se dá vyjít jakoby po dobrým, že tady máme trochu volnějc, ale neznamená to ještě, že teda se od nich úplně utrhnem. Rusové dostali strach, že socialistickej tábor bude menší, že my se utrhnem, tak proto nás okupovali, to si jako myslím já. Pro takovýto zdůvodnění těm lidem v Rusku, těm vojákům, i když to byli primitivové, v první řadě co sem byli poslaný, tak si vymysleli důvody, jako že po Praze jezdilo nějaký americký auto a že dávalo pokyny k revoluci, což není vůbec žádná pravda, a že tady bylo bůhvíco protirevolučních komunistickejch akci, což taky nebyla pravda. No a tak nás tady zase skřípli, no.

Dubček, to byl spíš taky takovej idealista a podle mě, Utaši, což byl ekonom, prej teda po roce 68 utekl a učil na univerzitě v Kanadě, v Americe, nevim, nevim. Na nějaké univerzitě ekonomii, tak ten už tenkrát jako nebyl, až tak nejásal, protože už tenkrát říkal, že jako ty Rusové, co u nás se jakoby uvolnilo, že tohleto všechno si moc dlouho líbit nenechaj a že nás skřípnou, a to taky udělali. Dubček byl podle mě člověk, kterej to myslel dobře, ale idealista, nedokázal tu situaci zvážit, že Rusáci si to nenechaj líbit. Zrušení cenzury, no to bylo výborný.

No, že Novotný odstoupil, tomu nic jinýho nezbylo, protože ten byl tak zprofanovanej, že jako odstoupit musel. Že se jako prezident dostal Svoboda... je pravda, že Svoboda byl hrdina vojenskej, ale taky to s ním nebylo tak úplně jasný. Byl tam jak figurka, no.

No, tak ten Šik, důvěřovala.

Očekávání, no já byla vážně mladá a naivní, já myslela, že už to zůstane, že budem trochu žít jako lidi, třeba mně bylo tenkrát třicet, tak že třeba si budu moct klidně pustit Beatles a nebudu muset někde si to hrát pod peřinou, aby to nikdo nevěděl, aby mě neudal, že takový běžný věci budou, třeba jsem taky čekala, že i zboží ze Západu tady bude. Že třeba budu moct jít do obchodu a koupit kilo mandarinek, což nebylo možný, mandarinky, banány a pomeranče byly jenom kolem Vánoc a na to se stály až dvouhodinový fronty a nedávali třeba víc než půl kila, a když jsi třeba i vystála frontu, už jsi nedostala. Já jako matka dítěte to pro dítě chtěla. No tak jsem si myslela, už takhle budu moct žít, že si to budu moct jít koupit, že třeba i ty džíny budu moct mít, a ne jenom koukat na ty, co si je vozej. Ovšem to se nestalo, no. Rusáci to utnuli. Takže jsem očekávala do toho procesu takovou svobodu... takovou... zkrátka z toho vězení se moc trochu nadechnout, my, co jsme tady žili.

Jak se to dotklo mého pracoviště, rodiny. Já protože jsem byla v domácnosti, tak mě se to dotklo přes moji rodinu a tím, že dceru nechtěli vzít na to gymnázium. Potom se mě to dotklo tím, že už jsem dostala strach, že ji nevezmou ani na vysokou školu, i když maturovala se samejma jedničkama. Posudky tam šly, v partaji nikdo v rodině nebyl, manžel měl škraloup, že do polední chvíle vysílal, byl vyhozenej z místa na místo podřadný, přestože na tamtom místě nebyl vyšplhanej s nějakejma politickejma ambicema, ale vyloženě svejma znalostma, a pak znalosti neznalosti, stal se z něj takovej normální ouřada. A co mě v tý době trápilo, že on třeba napsal nějaký pojednání, odborný o něčem v televizi, a to musel odevzdat nějakýmu blbci, kterej byl dobře zapsanej u partaje, a ten s tím jel třeba do Paříže na nějakej seminář, a ten seděl doma a pro ty posluhovače režimu vlastně psal referáty, a to jsem se já rozčilovala, říkala jsem mu, jestli by se na to nevykašlal a neodešel pryč, že takhle se ponižovat, nějakýmu hlupákovi psát řeč, s kterou on tam někde uspěje, to že mně připadá pod takovou lidskou úroveň. On tvrdil zase, že ho baví o tom psát, a že to přednáší někdo jinej, to že se nedá nic dělat. Na tu vysokou školu se dcera dostala... ale zase upřímně, měla jsem možnost na tý škole s některejma lidma se znát a těm jsem říkala, že jestli ta holka přijímačky udělá, tak jestli by nebyli tak hodní a nešlo by nějak eliminovat ten špatnej kádrovej posudek, protože ono se tenkrát bodovalo, jestli vezmou na školu, nebo ne, a třeba rodiče v partaji, za ty jsi mohl získat ze sta možnejch bodů padesát. No a když třeba rodiče v partaji nebyli a otec ještě měl jako minus to, že v televizi dělal odboj proti Rusům, no tak ta holka teda měla hodně malou šanci. Takže tenkrát jsem měla dojednáno, že když holka udělá zkoušky, že ty lidi, s kterejma jsem jako mluvila, že se budou ji snažit na tu školu dostat, tak se dostala. To tedy byly dopady tý doby na naši rodinu, výhody z tý doby nebyly vůbec žádný, spíš samý minusy.

A co za událost bylo pro mě symbolem toho obrodného procesu, to už jsem říkala. To uvolnění, to nadechnutí se jako člověk, ten Šik, jsem si myslela, teď si to myslím i s odstupem doby, i tenkrát se mi líbilo, co říkal, že on zase zas tak optimisticky nejásal, že si dokázal představit i ty konce, jaký to bude mít následky, a to mělo. Byly prověrky, vyhazovy z práce, zavírání lidí, dotklo se nás to tím, že manžel šel z fleku, holka se nemohla dostat na školu.

Artefakt, kterej připomíná rok 68, je nakreslenej ruskej voják, jak nás osvobozuje od těch zlejch vojáků, co nás napadli, co nakreslila dcera, potom ty bludy v tý Bílý knize, potom písnička Jdi domů, Ivane a potom vzpomínka na krásně napsaný hesla po Praze proti Rusákům.

A jak se na to dívám teď? Teď se na to dívám tak, že tenkrát, když jsme byli pod jhem Sovětskýho svazu, tak že jsme si z jejich hlediska až moc dovolili. Takže tady museli na to šlápnout. Kdyby sem bejvali byli nenaskákali, tak to, co nastalo v roce 89, by už nastalo tenkrát v osmašedesátým. Ale začalo by to u nás, protože jsme byli, my, Němci, Bulhaři, Poláci, všichni jsme byli podrobený státy tím Ruskem, takže kdyby se to bejvalo u nás podařilo, tak se to řetězově dělo všude v těch všech satelitech, co Rusové ovládali. A to se jim teda nemohlo hodit do kšeftu, tak to nepovolili, tak to uškrtili vojenskou silou, protože vojáků mají spoustu, ale oni už předtím v Maďarsku tam vletěli s vojákama a potlačili to, v Polsku to potlačili nějaký roky předtím, takže zkrátka všechno drželi do tý doby, než se to začalo u nich samotnejch sypat, a to se začalo vlastně v době Gorbačova, kterej více méně to tam, se podařilo nahlodat a pak začal v 89, tady ty státy od těch komunistů se osvobozovat .


Jakub Lukeš

Rozhovor

Jsem žena, v současné době jsem v důchodu. V roce 1968 mi bylo 28 let, měla jsem dva syny. Jednomu byly dva roky, druhému čtyři. V srpnu 1968 jsem pracovala na ministerstvu zahraničních věcí jako analytička zahraniční politiky v různých světových zemích, stejně jako můj manžel. Spolu jsme vyjeli do Indie, a to právě 20. srpna 1968, takže přímo ten den jsem zde nezažila. 21. srpna jsme přiletěli do Dillí a o tom, co se tady vlastně stalo, jsme se teprve dověděli. Pokud jde o to, zda mě ta situace, která tady nastala, překvapila nebo nepřekvapila, tak vám musím říct, že nepřekvapila, protože tím, že jsem do té politiky jaksi trochu dělala, tak mi bylo jasné, že to, co se tady stalo, bude obdobné jako u maďarské revoluce v roce 1956. Nevěděla jsem jen, kdy to přijde, jak dlouho to bude trvat, a samozřejmě co mě z toho překvapilo nejvíc, byla doba, po kterou tady vojska tehdejšího Sovětského svazu zůstala.

V té Indii, abych vám vlastně řekla, jsme se to dozvěděli toho jednadvacátého, ale moc informací nebylo, až později, asi za tři dny, jsme měli rádiové spojení s ministerstvem zahraničních věcí, ale nebylo toho moc. Až byla taková informace asi tak za dva dny, že už nám tlučou na dveře a už jsou tady tanky a už končíme spojení. Poté asi týden nepřilétala ani letadla, takže lidi z Česka ani nepřišli, až asi po deseti dnech prvním člověkem, který přiletěl, byl obchodní rada v Dillí, který nám přinesl noviny, a tam jsme zjišťovali, co se stalo, jako bylo zničené muzeum, jako byly bitky nahoře u rozhlasu a další.

Vzhledem k tomu, že nenávidím jakékoli násilí, musím odsoudit to, co bylo v osmašedesátém, ale i to, co je v současné době.

Pak bych chtěla říci pár slov k naivitě našich politických představitelů. O Dubčekovi ani nemluvě. Jediným člověkem, kterého si vážím, byl Smrkovský, protože všichni, co odjeli do Sovětského svazu, ať to byl Svoboda či další, všichni tu smlouvu, že tu ti Sověti zůstanou, podepsali. Jediný člověk, který to nepodepsal, byl Smrkovský. To byl tedy jediný čestný člověk ze všech.

V té Indii jsme jinak moc informací nedostávali. Noviny přicházely se značným zpožděním, takže jsme moc informováni nebyli, přestože tam jednou za dva měsíce jezdili kurýři, ale ti kurýři nám toho také moc nepřinesli.

Asi po roce jsme se vraceli na dovolenou zpět do Česka, v té době jsem už pomalu začala zjišťovat, že moji spolupracovníci, již bývalí, že už je nevidím, že už tam nejsou. Situace na pracovišti vůbec nebyla dobrá. Lidé se strašně mezi sebou rozdělovali, neustále na nějaké skupinky. Dále se to projevovalo až později, ale to se nás na úřadě týkalo také, že komunistická strana nás začala prověřovat tak, jako byly prověrky v padesátých letech. Tam se ale honil nepřítel z jiného důvodu. Teď se honili komunisté mezi komunisty. Docházelo k dalším nepříjemným situacím, že lidé na sebe donášeli. Vraceli jsme se zpět po třech letech, v roce 1971, a všude byly komise a bylo to hrozný. Vyhodili tehdy jedny z nejchytřejších lidí, mé spolupracovníky. Ta doba se mi vůbec nelíbila. Byla poškozeno opět spousta rodin, jako v padesátých letech.

Byla to pro náš národ tragédie, protože nás na jedné straně sovětská armáda osvobodila, ale na druhé straně došlo k tomu, k čemu došlo. Byla to naivita našich lidí. Je třeba si uvědomit, kam jsme z historického hlediska patřili. Patřili jsme do RVHP a do Varšavské smlouvy. Museli jsme vědět, že kvůli nějakému malému Československu nepřijde ani Amerika, ani Velká Británie...

Rozhovor

V roce 1968 mi bylo 37 let, ženatý, dvouletá dcera. Vystudoval jsem střední školu pro společné stravování a pracoval jsem jako provozní ve velké pražské restauraci. Pracoval jsem jako číšník na různých ambasádách a také pro státní a tehdejší stranické orgány. Nebyl jsem ani straník, ani společník policie, jak by se mohlo zdát. Přesto jsem během roku 1968 obsluhoval při různých akcích tehdejší státní a politické činitele, včetně zahraničních, např. i Ceausescua (Rumunsko), Tita (Jugoslávie), Gomulku, Ulbrichta, Brežněva... Opravdu na mne platilo pořekadlo, že pod svícnem bývá tma. Asi jsem byl bez vlastního přičinění dobře prokádrovaný, přestože jsem měl bratrance, který emigroval v roce 1948 a v padesátých letech pracoval ve Svobodné Evropě.
Vůči režimu jsem byl velmi kritický, záporný, ale stejně jako miliony občanů země jsem byl ve vyjadřování opatrný. Kdybych říkal, co si myslím, tak by žádná tma pod svícnem nebyla.

Především od roku 1964 jsem uschovával různý denní tisk, který psal o závažných skutečnostech poukazujících na zvolna se měnící dobu. Nejsem právě teď schopen říci, co bylo kdy, ale v případě potřeby jsem schopen nalézt Opožděné reportáže od Mňačka, Doznání od Artura Londona. Politiku pro každého od Jana Procházky a ještě další, mezi ně patří knižní vydání projevů na sjezdu spisovatelů v roce 1967. Četl jsem a vyhledával články v Literárních novinách a mnoha dalších.

Rok začal vlastně jednáním ÚV KSČ a od prvních dní bylo nadějné, že se komunisté začali štěpit. Bylo to zajímavé, ale pro normální lidi to byla pouze záležitost komunistů. Ale rychle se situace rozrůstala a lidi pochopili, že se otevírá škvírka k svobodnějšímu životu. A posléze se již nedalo hnutí zastavit. Odstoupil Novotný, vyměnil jej Dubček. Zvolen byl nový prezident. Ve Slovanském domě a ve Veletržním paláci byla dosud nevídaná shromáždění, kde politici, komunisté vysvětlovali mládeži situaci. První máj v roce 1968 byl Na Příkopě. To byla opravdu upřímná oslava těch, co stáli na tribuně. Lidi však chtěli stále víc bez cenzury. Klub angažovaných nestraníků, K231, to snad byl zákon, který byl používán při politických procesech . Asi v té době už komunisté chtěli vývoj přibrzdit. Nešlo to. Byla to nádherná doba, vypadalo to, jako by všichni chtěli jedno a to samé. Určitě to byl klam, který se projevil krátce po vstupu okupačních vojsk. Přesto prožít tu dobu stálo za to, já ji považuji za nejkrásnější část života. Prožíval jsem ji velmi vzrušeně. Rád jsem obsluhoval Dubčeka, Svobodu, Smrkovského a další. Věřil jsem jim, tak jako obrovská většina občanů. Trochu musím připustit, že jinak se život rozvíjel v Praze a daleko pomaleji na venkově.
Někteří komunisté začali mít obavy z vyvíjející se situace, protože tisk a rozhlas socialistických států proti nám štvaly a pomlouvaly. Zde však v té době mase lidí nešlo o nic víc než o svobodu v rámci socialismu s lidskou tváří. Představ si, že také bylo období, kdy dopisy do zahraničí se dávaly na poštu rozlepené, aby je cenzura mohla prověřit.

Dubček byl osvěžením v politice. Jevil se dobrosrdečným, usměvavým. Byl to úplně nový druh politika. Rychle si získal oblibu u lidí. Z hlediska některých komunistů byl měkký.

Vynechal jsem, že revoluční pohyb měl zárodek ve strahovských událostech, které se udály ke konci roku 1967, kdy studenti demonstrovali, že je jim večer vypínáno světlo na kolejích, a tehdejší SNB je rozehnala obušky.
Nejvíc komunistům vadilo, když začala otevřená kritika zločinů (komunisté tomu říkali omyly z let padesátých). To jsem již naznačoval na začátku. Já sám z přímé zkušenosti žádný příběh neznám, alespoň si nevzpomínám, ale materiály jsem četl, například soud se Stránským a spol. Tomu se snad už nedá věřit, přesto je nutné o těchto věcech stále mluvit, aby se nezapomínalo. Dnes není všechno tak, jak by mělo být, a to, kolik lidí volí komunisty, je dokladem, že se minulost málo připomíná.
Doba byla vzrušená, z okupace šel strach, ale nemysleli jsme si, že by to bylo možné. A bylo to možné! To hrozné probuzení! První informaci jsme dostali od sousedky, která nás vzbudila. Nad domem přelétávala těžká letadla, ve vzduchu byly velké obavy a strach.

Telefonicky jsme se dohodli s rodiči manželky a její sestrou, že přijedeme k nim. Bydleli na Vinohradech u Riegrových sadů. Měli jsme to blíže do práce a byli jsme pohromadě. Vzali jsme kočárek s dcerou, dílem tramvají a dílem pěšky jsme za rachotu tanků přešli dnešní Vinohradskou a dostali jsme se k rodičům.

Byl to náš omyl, měli jsme se sejít raději v Zahradním Městě, kde, jak jsme později zjistili, byl relativní klid. Zatímco z Riegrových sadů se nepřetržitě ozývala střelba a každý večer ohňostroj ze světelných nábojů, na Zahradním Městě si přes den hráli děti na písku a slunce svítilo, jako by kousek dál nebyla žádná válka.

Ty dny od 21. do 27. srpna jsem prožil v ulicích. Byl jsem u rozhlasu, u muzea, na Václavském náměstí, na náměstí Republiky a mám z těch dnů noviny, letáky i kousek odstřeleného muzea.

Na můj rodinný a pracovní život neměl obrodný proces, mimo prožívanou euforii a nepřetržité pohnutí, žádný zásadní vliv. Trochu jsem se přel a prosazoval v rodině, tedy u rodičů a příbuzných, podporu Dubčekovi a dalším. Z období roku 1968 mám uschovanou likérovou broušenou skleničku z Pražského hradu, která byla použita při některém z přípitků.

Toho jedenadvacátého na mne silně zapůsobily letáky, vtipy na výkladních skříních. Ale také, jak rychle zmizely tabulky s jmény ulic. Sám jsem byl svědkem, jak rádiové vozy sovětské armády bezradně bloudily u Prašné brány. Že nedošlo při přepadení k daleko horším důsledkům, za to jednoznačně vděčíme rozhlasu, televizi a tisku.

Když dnes přemýšlím o roce 1968, musím říci, že okupace byla tragédie, která přerušila směr, který mohl lidi osvobodit od různých útlaků, a věřím, že by se mohl socialismus s lidskou tváří stát skutečností. I když to dnes tak nevypadá.
Ti lidé, kteří věřili komunistické šalbě, ale zároveň věděli, proč chtějí více svobody, spravedlnosti v sociálním státě, byli ještě v produktivním věku, a snad by pouštěli otěže zvolna, aby se směry nestávaly chaotické a to, co bylo dobré, aby zůstalo. Především však spravedlnost pro všechny, využití vloh všech lidí bez výjimky.

Kdyby proces nebyl přerván invazí a pokračoval v načatém směru, asi by to vypadalo podobně jako teď. A přeci jen o trochu lépe. Snad by tuneláři a jim podobní neměli šanci.

Rok 1989 otevřel dveře dokořán, a kdo byl u žlabu, tak zůstal (komunisté), další ostřílení (veksláci) se svými lokty urvali vše, co se dalo.

A tak po opojení ze svobody a likvidaci komunistického režimu se probouzíme do nových dnů, které nejsou jen dobré.

Vlastní názor

Podle mého názoru se spousta lidí, kteří prožili dobu okupace, stále ještě bojí a nevěří ve spravedlnost společnosti i přesto, že od osvobození České republiky uběhlo už 20 let. Někteří se však smířili s tím co se dělo, i když je to do jisté míry poznamenalo. My se dnes však musíme na problém omezování lidských práv a svobod dívat tak, abychom se dalších situací tohoto typu vyvarovali. Podle mého názoru je tento projekt velmi dobrou cestou k obeznámení mnoha lidí s historií a její problematikou, nejen naší, ale i mnoha dalších zemí.


Lucie Martincová

Identifikace pamětníka:

  • Věk: 65
  • Vzdělání: ekonomická škola
  • Zaměstnání: úředník

Rozhovor:

V roce 1945 již začal postupný nástup komunistů k moci, který vyvrcholil komunistickým pučem v únoru 1948. Komunisté vyhráli, někdo proto musel prohrát. Kam patřila vaše rodina? Mezi vítěze, nebo mezi poražené? A jak jste vnímal dobu před rokem 1968?
Řekl bych, že mezi poražené. V té době prohráli všichni, kteří měli nějaký majetek. Ten potom neměli. Také neměli správný třídní původ. Protože komunisté tvrdili, že jsou předvojem dělnické třídy, tak oficiálně vyhrála dělnická třída. Neoficiálně ale hlavně vyhrál každý, kdo rychle vstoupil do KSČ, což moji rodiče neudělali. Samozřejmě to ale neudělali ani všichni dělníci.
Nyní ale konkrétně k rodině a ke mně.
Narodil jsem se v roce 1944 v Praze. Otec byl krejčovský mistr a měl malou živnost. Matka byla vyučená prodavačka, ale do roku 1952 byla se mnou a bratrem v domácnosti. Důvodem pro návrat do práce byla skutečnost, že otec musel v té době ukončit živnostenské podnikání. Na pracovním úřadu mu bylo řečeno, že buď zruší živnost, nebo nedostane pro rodinu potravinové lístky. Pak už by nás neuživil. Vidím na vás, že nevíte, co to byly potravinové lístky. Každý občan měl stanoven potravinový příděl. Mohl si koupit potraviny jen do výše přídělu. Tento systém zavedli u nás v roce 1938 Němci a platil až do poloviny roku 1953.
Měli jsme malý byt, a tak ať si dospělí dávali jakkoliv pozor, byli jsme s bratrem pravidelně informováni o tom, jak oni hodnotí střet oficiální propagandy a tvrdé reality.
Zrušení Sokola, poprava Milady Horákové, korejská válka, permanentní informace o zatčení nějakých vnitřních nepřátel, tajný poslech Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky, zmizení kulacké rodiny z vesnice, kam jsme jezdili, a nová měna. To jsou jen některé události, na které si vzpomínám. Pamatuji si, jak u snídaně poslouchali dospělí rozhlasové zprávy a bylo první oznámení o zatčení Slánského. Otec se rozhlédl po všech u stolu a s hrůzou řekl: „Už se žerou mezi sebou jako v Rusku!“ Rusko, tak se stále říkalo Svazu sovětských socialistických republik (SSSR), bylo denně dáváno za vzor. A to ve všech oblastech života. Ruští poradci v armádě, v průmyslových podnicích, ve výzkumných ústavech, v dolech a v policii. Každý, kdo něco znamenal ve svém oboru, se v novinách nebo v rozhlase oháněl tím, že pracuje podle sovětských zkušeností. Bylo hodně lidí, kteří tomu opravdu věřili. Až do té doby, než se tam podívali. Bylo to pro ně stejné rozčarování jako pro české obrozence 19. století.
Byl jsem veden k tomu, abych nikde neříkal, ani co si myslím a vůbec už co říkali moji blízcí. A taky se do ničeho nepletl. Do pionýrské organizace jsem vstoupil místo ve 3. třídě jako většina mých spolužáků až v 7. třídě (a to ještě na radu známého, že bych se nemusel dostat na střední školu). Do Československého svazu mládeže jsem vstoupil až v 10. třídě a v průvodu na 1. máje jsem byl poprvé až před maturitou (to zase kvůli přijetí na vysokou školu). Všude jsem musel říkat, že můj otec je krejčovský dělník. Prostě dělnická rodina. Myslím si dnes, že to byla docela zbytečná námaha, protože za komunistů se o každém vědělo všechno. Systém domovních důvěrníků, občanských výborů a samozřejmě Státní bezpečnost fungovaly v té době absolutně dokonale.
V roce 1967 jsem se oženil a bydleli jsme v bytě rodičů ženy. Tchán byl vysokoškolák, tchyně referentka studijního oddělení. Oba měli na režim prakticky stejný názor jako moji rodiče. Rozdíl byl jen v tom, že oni se o politických záležitostech odmítali do roku 1968 bavit. Prostě rovněž určitý strach o existenci.
Jsem rád, že jsem v 50. letech byl vlastně dítě a že tu hroznou dobu jsem vnímal dětskýma očima. V 60. letech totiž nastalo určité uvolnění politické atmosféry, které se postupně projevovalo např. zmírněním cenzury, a to především v oblasti literatury, divadla a filmu. Postupně rostla odvaha i některých novinářů a hlavně šéfredaktorů ke kritice určitých společenských nešvarů té doby.
To uvolnění bylo způsobeno tím, že v SSSR v roce 1953 zemřel diktátor Stalin. V roce 1956 potom našli v Rusku odvahu zrušit ta stalinská rozhodnutí, která terorizovala obyvatelstvo. Už jsem se zmínil, že Rusko bylo náš vzor. Toto mi ale došlo až mnohem později.
Po kubánské a berlínské krizi v roce 1961 docházelo i k postupnému uvolnění mezinárodního napětí. Dnes se mi proto zdá, že pražské jaro 1968 bylo vlastně jen normálním pokračováním vývoje 60. let.
Od roku 1948 do roku 1968 se zdálo nemožné, že by mohlo dojít k nějaké změně režimu. KSČ držela moc pevně v rukou. Proto uvolnění v 60. letech bylo chápáno tak, že si v KSČ (podle sovětského vzoru) uvědomili zrůdnosti politických procesů, škodlivost ubití jakékoliv osobní iniciativy mimo schválené struktury, neschopnost stranických funkcionářů atd. Nebyla jiná síla, která by mohla ve společnosti přivodit jakoukoliv zásadní změnu. Již tehdy jsem byl přesvědčen, že kdyby nedošlo k změnám v KSČ, nemohlo dojít ani k jiným politickým a společenským změnám.

Zkušenosti vaší rodiny, vaše a jiných vám blízkých lidí byly veskrze negativní. Věřil jsme v nějaké změny?
V prosinci 1967 došlo k události do té doby zcela nevídané. Studenti ubytovaní na strahovských kolejí již nehodlali dále snášet skutečnost, že jim tam netopí, že nejezdí výtahy a nikdo neopravuje sociální zařízení. Předtím si již mnohokráte bezvýsledně stěžovali. Tak se sebrali a šli všichni na Pražský hrad požádat p. prezidenta o pomoc. Zmasakrovala je policie. V tisku samozřejmě nebyla žádná zmínka, ale na všech vysokých školách byly rozšiřovány letáky popisující celou událost. Také byl incident líčen ve vysílání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. Pak byly Vánoce a situace se uklidnila.
Potom přišlo lednové zasedání ÚV KSČ a odstranění Novotného z místa vedoucího tajemníka. Jeho nahrazení Dubčekem bylo ještě vnímáno s jistou nedůvěrou. Dubčekova vystoupení sice postrádala klišé obvyklých komunistických frází, sice zněla velice upřímně, ale Dubček byl přece jen do té doby vedoucí tajemník KSČ ve Středoslovenském kraji. Prošel tedy celou komunistickou hierarchií a studoval v Moskvě. Těžko mu mohli posluchači hned uvěřit. Pak ale byla zrušena cenzura! A lidé směli vycestovat na Západ ! To už všichni v mém okolí uvěřili, že se podařilo ozdravit KSČ a že se této zemi postupně začne opět dařit.
Zvolení nového prezidenta Svobody za Novotného bylo již považováno za zcela normální krok. Generál Svoboda byl národní hrdina, který měl navíc po roce 1948 veliké potíže s komunisty a byl vlastně předchůdci Novotného odstraněn z veřejného života.
I na další vedoucí místa se postupně dostávali lidé, kteří byli nejrůznějším způsobem ve 40. a 50. letech postiženi.
Po uvolnění cenzury se mi jenom potvrdilo, že moji rodiče byli přesně informováni, jak to bylo vlastně s vězni v Jáchymově a v Příbrami, jak probíhala kolektivizace zemědělství, jak byla potlačována pravda ve všech oblastech společnosti.

Pamatujete se na článek spisovatele Vaculíka 2000 slov?
Jistě. Literární listy, ve kterých vyšel, jsme měli předplaceny. Tento týdeník byl jedním z nejlepších tribunů nových myšlenek. Myslím, že všichni redaktoři i dopisující měli později veliké potíže a nesměli publikovat.
Vaculíkův článek 2000 slov pro mě nebyl ve chvíli, kdy vyšel, ničím zvláštním. Považoval jsem to jen za velice kvalitní shrnutí všeho, co je ještě třeba ve společnosti udělat. Pokud si vzpomínám, byla podobných článků celá řada. Proč právě tento ležel pravověrným komunistům tak v žaludku, to snad opravdu asi přesně nikdo neví. Snad jen, že před uveřejněním článku požádal pan Vaculík každého svého známého o podpis, pokud s obsahem souhlasí. Podepsali umělci, sportovci, vědci, ale i úředníci, dělníci a zemědělci.

Ze všeho, co jste mi dosud řekl, se zdá, že odpor pravověrných komunistů byl překonán. Jen mi upřesněte, v jakém měsíci roku 1968 se nacházíme?
Jsme tak někde na konci prvního pololetí. I počasí nám přálo.. Pamatuji si, že bylo velice hezké jaro.
Pak se ale začaly v tisku objevovat zprávy o tom, že s politickým i společenským vývojem v ČSSR nesouhlasí vedení ostatních socialistických zemí, zvláště pak SSSR. Proběhlo několik jednání mezi nejvyššími představiteli socialistických zemí a vedením ČSSR a KSČ. Oni tvrdili, že socialistický vývoj je ohrožen, naši tvrdili, že se nic neděje, že jenom volíme jiné cesty k budování socialistického státu v souladu s učením klasiků marxismu-leninismu. Že budujeme tzv. socialismus s lidskou tváří. Je to velice zvláštní, ale v tento socialismus s lidskou tváří uvěřil v té době snad každý, s kým jsem přišel do styku. I lidé jako můj otec a matka s jinak velice negativními zkušenostmi s komunisty.
V květnu 1968 proběhlo na území ČSSR společné cvičení vojsk Varšavské smlouvy. Cvičení skončilo, ale sovětské armádě se nechtělo odejít. V té době byly jen dvě evropské socialistické země, ve kterých nebyla sovětská vojenská posádka – ČSSR a Rumunsko. To mělo několikaleté neshody se sovětským vedením. Ovšem rozdíl mezi ČSSR a Rumunskem byl v tom, že v Rumunsku vládla stejná komunistická diktatura jako v ostatních socialistických zemích. Rumuni pouze neuznávali zcela sovětskou hegemonii a hlavně v mezinárodní politice příliš Rusy neposlouchali.
Probíhala jednání o odchodu sovětských vojáků, až někdy koncem června odtáhli. Většina z nás si myslela, že v SSSR zvítězil zdravý rozum a že už nám dají pokoj a nechají nás jít vlastní cestou.
Jeli jsme tehdy sami s tchánem v autě. Zavedl jsem řeč na odchod Rusů a dal jsem najevo velkou radost. Tchán řekl asi toto: „ Oni nás rozhodně nyní nenechají jít vlastní cestou. Není důležité pražské jaro, důležité bude až moskevské jaro.“ Pomyslel jsem si o něm něco docela neuctivého, ale bohužel měl opět pravdu. Nejprve přišel 21. srpen 1968, a až dlouho potom Gorbačov se svou „ glasností“ a „ perestrojkou“. Že nevíte ? V roce... tuším 1985 se stal nejvyšším šéfem v Rusku Gorbačov, který se poprvé od Říjnové revoluce rozhodl nic neřešit silou, ale jen jednáním. Ta glasnosť znamenala otevřenost a diskusi a perestrojka změnu zkostnatělého komunistického řízení hospodářství. To ve svých důsledcích znamenalo rozpad Sovětského svazu a vznik řady národních států, konec studené války a také listopad 1989 v ČSSR.

Takže jsme se dostali na začátek léta 1968. Jak jste prožil léto a přímo 21. srpen.
Ten proces ozdravování společnosti probíhal permanentně i v létě. Žádná okurková sezona se nekonala. I na dovolené jsme četli tisk a sledovali zprávy televize a rozhlasu. Dílem jsme si mysleli, že nám už dají Rusové pokoj, dílem jsme očekávali hospodářské sankce, např. ukončení dodávek ropy a jiných surovin. Jak jsem již řekl, pravdu měl tchán.
21. srpna 1968 (byla to tuším středa) mě tchyně jako obvykle budila ve 4.45 do práce. Vstal jsem a v předsíni mi řekla, že v rozhlasu hlásí, že nás obsazují Rusové a další čtyři armády. Byl jsem šokován. Vrátil jsem se zpět do ložnice a vzal jsem si vojenskou knížku. Tchyně mi řekla, že podle rozhlasu máme zachovat klid a jít normálně do práce. Že ruská propaganda tvrdí, že k nám jdou potlačit ozbrojené kontrarevoluční povstání, a že proto máme zachovat klid, abychom dokázali, že tu žádná kontrarevoluce není. Tak jsem tento pokyn uposlechl.
Přijel můj obvyklý autobus. V autobusu bylo ticho, ale to bylo zcela obvyklé. V 5.00 ráno pracující žádné veselí neprovozují. Autobus přejížděl Hlávkův most na novoměstskou stranu k Těšnovu. Odbočka na nábřeží byla uzavřena řadou sovětských vojáků. Červené barety na hlavách, samopaly připravené ke střelbě. Bránili v přístupu k ÚV KSČ. Jakási paní bezelstně pravila spolucestujícím: „Podívejte se, oni zde něco filmují.“ Pán, který seděl vedle mě, se na ni otočil a řekl: „Žádné filmování, obsadili nás Rusové.“ A opět bylo ticho, jen šeptem byli informováni ti, co si ráno nepustili rádio. Ještě dnes se mi při vzpomínce na ten den chce brečet bezmocí a ponížením.
Někteří svírali pěsti, jiným tekly slzy. Všichni si však rozuměli. Tenkrát začalo v českém národu něco, co mu bohužel vydrželo jen asi do konce roku. Nádherná soudržnost, úcta jednoho k druhému. Žádné tlačenice, žádná hysterie, žádné nadávky, dávání přednosti ve dveřích atd.
V práci potom veliké diskuse, hlavně s komunisty, z nichž někteří se nás snažili přesvědčit o tom, že se jedná o omyl. Ostatní komunisté, hlavně z řad dělníků, odcházeli na stranické orgány a vraceli stranické legitimace.
My mladší jsme šli psát na silnice, zdi, komíny a auta protisovětské nápisy. Vápnem, barvou, křídou – vším, co bylo po ruce. Česky, rusky, anglicky a německy. Při tom nad námi nepřetržitě přelétávaly obrovské dopravní letouny AN 2, které přivážely na letiště v Ruzyni další vojáky a zbraně. Až odpoledne se objevily ruské tanky, které přijely z východního Německa.
Během dne hlásil rozhlas, že všichni naši čelní představitelé byli zatčeni a v poutech odvlečeni do Moskvy. Také byla hlášena jména lidí, kteří vyřadili z provozu vše, co mohlo bránit postupu vojsk (posádky na hraničních přechodech, řízení letového provozu, telefonní ústředny, kasárna atd.). Byli to zrádci, kteří věděli, že Rusové přijdou. Ministři a generálové, prostě komunistická elita.
Telefonní síť byla přetížena a prakticky nefungovala. Obchody ten den měly ještě co prodávat. Městské autobusy stále jezdily, i když samozřejmě opožděně. Tramvajová doprava byla na některých místech přerušena průjezdy tanků. Na Vinohradech u budovy rozhlasu zapálili lidé ruský tank a byli tam mrtví. Vrátil jsem se domů až večer. Vůbec jsem neměl zprávy, co je s mými blízkými a hlavně co je s manželkou.
Ten den byla manželka objednána do nemocnice na operaci. Bylo domluveno, že pro ni přijede v 9.00 sanitka. V ranních hodinách ještě fungoval telefon, a tak volala žena do nemocnice, zda pro ni přijedou. Řekli, že v žádném případě, že vozí raněné a ať nejezdí ani vlastní dopravou, že už pro ni nemají místo.
Další den opět normálně do práce, ovšem nepracovalo se. Prostě to nešlo, protože jsme se nemohli vůbec soustředit. Všechny křižovatky, všechny parky a všechna veřejná prostranství byla obsazena vojskem. Pořád někdo z našich lidí diskutoval s ruskými vojáky a přesvědčoval je, že tu není kontrarevoluce. Smysl toho jsem vůbec nechápal, neboť ti vojáci pouze plnili rozkazy a těžko na tom mohli něco měnit. Ze zpráv rozhlasu (vysílal z tajných míst) i ze zpráv ilegálně tištěného a distribuovaného tisku a letáků jsme věděli, že jsou obsazeny všechny úřady, pošty a nádraží. První dny dokonce bránili okupanti nočnímu a rannímu rozvozu potravin. Jídlo bylo rychle vykoupeno a všude stály fronty občanů čekajících, zda něco přivezou. Zásobování se ale během dvou týdnu vrátilo do normálu.
Vojáci zůstali na svých stanovištích až do října, kdy byla podepsána smlouva mezi ČSSR a SSSR o dočasném pobytu sovětských vojsk. Pak částečně odtáhli a částečně se usadili v objektech vyklizených čs. armádou. Ta dočasnost trvala do roku 1990 a stála nás především řadu mrtvých a raněných a i ohromné finanční prostředky.
Až pak mohla moje žena na operaci. Opožděná operace se na jejím zdraví doživotně podepsala. Několik hodin jsme pak probírali, zda emigrovat, či ne. Nakonec jsme se s ohledem na rodiče rozhodli zůstat.

Emigrovat ? Tak zle snad nebylo.
Ale bylo! Těžko se to vypráví, ale ještě dnes se mi při vzpomínání na období 1968–70 chce plakat. Ta okupace negativně ovlivnila životy tisíců rodin. Po 21. srpnu začala masová emigrace. Tisíce lidí se nevrátily z dovolené, další tisíce je následovaly. Důvodem byly obavy, že se vrátí 50. léta, případně že bude ještě hůře. Lidé uvěřili, že se budou moci uplatnit podle svých schopností bez vstupu do KSČ, a teď tohle. Dále správně tušili, že se pravověrní komunisté pomstí.

Jak se další vývoj dotkl vaší rodiny ?
Posledního srpna mi – úplně náhodou – skončil pracovní poměr a měl jsem od 1. září novou práci. Na pracovištích i mezi lidmi dosud vládla otevřenost, ale ve sdělovacích prostředcích postupně začaly převažovat názory pravověrných. Pak v říjnu ta smlouva a v dubnu 1969 již konečně bylo úplně jasno. Proběhlo zasedání ÚV KSČ a z vedoucí míst v KSČ i ve státě byli odstraněni všichni nositelé myšlenek pražského jara. No, a pak to pokračovalo odshora až dolů. Do poloviny roku 1970 byly za svých pracovišť vyházeny statisíce většinou velice kvalifikovaných lidí, jejichž jediným proviněním byl zdravý mozek v hlavě. Můj tchán byl jeden z nich. K moci se prostě opět dostala parta lidí, kterou odstranil civilizační proces 60. let, a ta se mstila.
Tím, že jsem přišel na nové pracoviště až po srpnu, byl jsem pro prověrkové komise zcela neznámý člověk. To byla výhoda, protože si se mnou nebylo co vyřizovat.
Pak přišel tzv. normalizační proces. Opět si dávat pozor na jazyk, cesty na Západ silně zredukovány, cenzura, všude patrná ruka StB a KSČ, návrat k 50. letům. Jenom se nezatýkalo jako tehdy. Postupně jsme se v tom opět naučili žít. Rodiny se uzavíraly do sebe. Maximálně se stýkali lidé v malých skupinách. Společnost se opět rozdělila na vítěze a poražené.

Jak se na srpen 1968 díváte dnes?
Na srpen stále stejně. Vždy skoro pláču ponížením. Když si představím, že tyto pocity prožívali naše rodiče již i v roce 1938 a 1939, tak si myslím, že je toho na jednu malou zemi za třicet let až moc. Snad jen, že od té doby vím, že jako malá země jsme vždy jen hříčkou v rukou zemí velkých.
Zcela jsem však změnil názor na pražské jaro. Dnes již vím, že žádná komunistická strana se nemůže reformovat. Že i kdyby nepřišli Rusové, že by pražské jaro stejně nevedlo k parlamentní demokracii, k privatizaci, k tržnímu hospodářství. Myslím, že bylo jen otázkou času, kdy by byl vývoj ve společnosti mnohem rychlejší než v KSČ, a pak by opět byla povolána osvědčená diktatura. Je pak úplně jedno, zda by to byla diktatura proletariátu nebo nějaká jiná.


Daniel Martinec

Identifikace pamětníka:

  • Věk: 81
  • Původ: rodina statkáře
  • Zaměstnání: nucené práce v dolech

Rozhovor:

Jakou jsi měl zkušenost s politikou 50. a 60. let, jaká byla atmosféra, důvěřoval jsi režimu?
Nedůvěřoval, atmosféra byla strašná, protože se nevěřilo straně. Byla napjatá situace mezi lidmi. Furt se čekalo, že něco přijde, ale trvalo to strašně dlouho. Lidi věděli, že to nemůže vydržet, ale doba čekání byla strašně dlouhá. Až v roce 1968 se moje myšlení změnilo, celý národ byl proti vstupu vojsk, tak jsem si říkal, že národ není ztracen.

V jaké společenské třídě jsi žil, čím se živili tvoji rodiče?
Rodiče byli zemědělci, byli režimem utlačovaní, vystěhovaní z rodinného statku. Já jsem musel přejít ze zemědělství do průmyslu, byl jsem tím hrozně postižen, protože jsem byl vyučen a připraven na práci v zemědělství, no a musel jsem přejít do průmyslu, kde jsem neměl žádnou zkušenost.

Jak jsi vnímal nástup Dubčeka k moci?
Tak to byla taková první vlaštovka, která přinášela naději.

Překvapila tě rezignace prezidenta Novotného?
Nepřekvapila, protože to byl ten, který spoustě lidí ublížil, a spousta lidí si přála, aby odešel.

Jaká událost pro tebe byla symbolem obrodného procesu?
Symbolem změn pro mě byl až Havel, který si získal lidi svým jednáním a vystupováním.

Vítal jsi reformy?
Vítal, samozřejmě.

Co jsi od nich očekával?
Svobodu myšlení, svobodu názoru a uvolnění ve společnosti.

Jak se obrodný proces dotkl podmínek na pracovišti? Konaly se zde nějaké personální výměny nebo změna platů a podobně?
Někteří lidé, kteří byli dříve nuceni vstoupit do strany, toho využili k vystoupeni. Byli ale i tací, kteří do strany vstoupili, protože chtěli lepší postavení.

Jak se obrodný proces přímo dotkl tvého okolí?
V tu chvíli se všichni lidé spojili proti vstupu vojsk do naší České republiky.

Co to znamenalo pro vaši rodinu? Změnili se nějak tvoji přátelé? Setkal jsi se s udavačstvím nebo na tobě bylo i vymáháno?
Ano, setkal, ale to už bylo dříve, když mě kontaktovala StB, která věděla, že pocházím ze zemědělství a že mám důvěru lidí. Chtěli, abych s nimi spolupracoval.

Čekal jsi, že by mohlo dojít k invazi?
Nikdo nevěděl, co se přesně stane, to se rozhodlo až při vyjednávání politiků, jako byl Smrkovský, Dubček, Svoboda. Co dokážou, se nevědělo, myslelo se ale, že dokážou víc. Ovšem zachránili, že nedošlo ke krveprolití, které tady hrozilo, kdyby naši lidé neuposlechli jejich výzvy k zachování klidu.

Kde jsi byl v době příchodu vojsk a jak jsi se o tom dozvěděl?
To bylo v době, kdy jsem chodil na směny, a den předtím jsem měl zrovna odpolední směnu, takže jsem nevstával ráno. Soused, starší pán, poslouchal rozhlas a házel mi na okno kamínky a říkal: „Sousede, vzbuďte se, jsme okupováni“. A mě napadlo, co se tomu pánovi stalo, že takhle mluví. A on mi tvrdil, ať si pustím rozhlas, a všechno se dovím. Tak jsem si ho pustil a teprve jsem uvěřil, že nás okupujou spojenecká vojska.

Jak jsi bezprostředně reagoval a jaké reakce byly ve tvém okolí?
Protože jsem dělal úsekového důvěrníka, tak lidi čekali, jak se k tomu vyjádřím. Já jsem říkal, že je to strašný, většina se mnou souhlasila, až na mého vedoucího, který té chvíle využil. Snažil se získat a získal určitou funkci, určité postavení.


Aleš Moravec

Identifikace pamětníka:

  • Jméno: Zdenka Čuchnová
  • Věk: 70 let
  • Bydliště: Jindřichův Hradec

David Štejfa

Identifikace pamětníka:

  • Pohlaví: muž
  • Věk: 50 let
  • Tehdejší bydliště: Praha
  • Vzdělání: vysokoškolské
  • Zaměstnání: lékař

Rozhovor:

V létě roku 1968 jsem byl se svým bratrem na prázdninách u babičky a ráno 21. srpna jsem se probudil a brácha v posteli poslouchal rádio. Mně bylo divný, co se děje, a on mi říkal, že je válka, což mě překvapilo, protože do tý doby jsme tam trávili prázdniny úplně v pohodě a vůbec jsme netušili, že by se mohlo něco přihodit, a byl to najednou šok. Babička s dědou byli celý zařezaný, k ránu byl velkej poplach po celý vesnici, v podstatě se organizovala okamžitě mimořádná sklizeň máku a všichni šli do práce, i děti, všichni šli na pole, všichni jsme pomáhali a z Liberce, z města, přijížděli lidi a vyprávěli, co se děje, jak najížděj vojska, tanky směřující na Prahu. Někteří se snažili, nebo ne někteří, ale víceméně všichni se snažili tomu nějakým způsobem zabránit, ničili třeba směrovky na Prahu, značky atd., aby zmátli ty vojska a aby ten dojezd do Prahy pokud možno co nejvíc zkomplikovali.

Když jsme měli jet z prázdnin, tak poprvé pro nás nepřijeli rodiče autem, ale přijeli vlakem, protože měli strach, co se bude dít na silnicích, všude hlídkovaly vojenský auta, tanky a podobně, byly mimořádný hlídky a kontroly, takže jsme odjížděli vlakem, do tý doby jsme ve vesnici v podstatě žádnou vojenskou techniku neviděli, až když jsme přijeli do Prahy, tak jelikož jsme bydleli v Braníku, jeli jsme kolem podolský vodárny, která byla obsazená tankama a obrněnejma autama, tam jsem viděl na vlastní oči, že se něco děje.

Byli jsme instruovaný tak, že jsme nemohli vycházet nebo si hrát, tak jako to bylo běžný, že jsme vyběhli ven a lítali venku s kamarádama, ale všichni museli být ostražitý. Když jsme v září nastoupili do školy po prázdninách, samozřejmě situace byla úplně jiná než jakékoliv září předtím, kdy jsme přišli do školy a vyprávělo se, co kdo prožil o prázdninách, kde kdo byl a co zažil, ale víceméně se všechno stočilo jenom k tomu, kdo viděl vojáky, kde třeba padnul nějaký výstřel, co se povídalo atd., a byla taková atmosféra strachu, protože zase doma jsme opět byli instruovaný, abychom se do ničeho nepletli, abychom nikam nelezli, abychom si dávali pozor na to co říkáme, protože se radikálně změnila nebo se začala měnit politická situace, v podstatě hrozily různé sankce hlavně pro rodiče v zaměstnání. Do té doby se vyvíjela politická situace tak, že docházelo k uvolnění, kdy z toho režimu po druhé světové válce, respektive po osmačtyřicátém roce a v padesátých letech, kdy byl pevný režim a politické procesy, tak došlo k jistému uvolnění a otevírala se jakoby šance k tomu, že by se mohl zase navázat větší kontakt a otevřenost se Západem, byť se neměl radikálně změnit politický systém v kapitalistický, ale v takzvaně socialismus s lidskou tváří, tudíž prostě v zreformovaný socialismus, který by přinesl větší uvolnění, jak jsem říkal. K tomu bylo i celospolečenské uvolnění, kdy hlavně umělci upozorňovali různými představeními a vše veřejně podporovali. A potom skupina politiků, ve kterou byly vkládány veškeré naděje, a ti se toho ujali, jako Dubček, Svoboda, Smrkovský a jiní, kteří ovšem záhy byli pozváni do Moskvy, kde byli víceméně odstaveni a nastoupili již dosazení politici, kteří už vedli potom politiku totalitním režimem až do roku 1989, kdy nastala revoluce a změna systému.

Co se týče zaměstnání nebo ve škole, já si pamatuju, co bylo ve škole. My jako děti jsme to vnímali jinak než rodiče, byť poměrně aktivně, protože jsme byli stále upozorňováni, abychom si dávali pozor na jazyk, nesmělo se hanlivě mluvit o Sovětském svazu nebo kritizovat současnou politiku nebo směr té politiky, protože za tyto prohřešky byli lidi vyhazováni ze zaměstnání a děti ze škol nebo děti takzvaných provinilců neměly šanci dostat se na střední školu a už vůbec ne na vysokou. Spousta lidí byla vyhozena ze zaměstnání a z toho vznikla garnitura takzvaných kotelníků, kteří vlastně byli uklizeni neboli vyhozeni z práce a živili se jako topiči v kotelnách, kde se potom zabývali takzvaně undergroundem neboli takovou ilegální politikou a připravovali se na nějakou změnu, psali knihy, informovali se, měli kontakt se Západem a bojovali v rámci možností proti totalitnímu režimu.

Co se týče invaze a bezprostředně doby po vpádu spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy, zpočátku byla společnost jednotná a byl masivní odpor proti okupaci, ale postupem času, když byla vyměněná vláda a utužený režim a začaly čistky a výměny vedoucích činitelů ve všech oblastech hospodářství včetně kultury, která zaznamenala vlastně jako první nejdůležitější změnu, protože veškerá kultura se musela směřovat na podporu Sovětského svazu a komunistického režimu, tak potom se začala společnost opět rozčleňovat, protože lidé buď ze strachu, nebo z prospěchu najednou začali ustupovat z pozic odporu proti SSSR a celé invazi, lépe řečeno báli se, tak přestali bojovat. Tím se ta společnost rozpoltila a nastala určitá nedůvěra, protože když někdo někoho dobře neznal, měl strach, byla taková atmosféra. Strach o něčem mluvit otevřeně nebo kritizovat a tato situace trvala celých dvacet jedna let, až do 17. listopadu 1989. Nejdřív manifestací na Albertově a potom dále pokračujícím pochodem na Národní třídu vlastně skončilo období totality takzvanou sametovou revolucí, kdy vlastně přešlo v novou dobu demokratického zřízení v Československé republice a celé střední a jihovýchodní Evropě.


Georgia Schwarzová

Identifikace pamětníka:

  • Jméno: Jiří
  • Věk: 76
  • Vzdělání: vysoká vojenská škola
  • Bydliště: Praha

Rozhovor:

Kolik ti bylo v roce 1968?
Bylo mi 35 let, nejlepší věk pro muže.

Jaké jsi měl postavení v práci, kde jsi dělal a co jsi dělal?
Byl jsem náčelník štábu vojenského útvaru v Praze v kasárnách, kde je dnes obchodní centrum Palladium.

Jaká byla tvoje zodpovědnost v armádě, co bylo tvým úkolem?
Na mě záviselo naučit nové vojáky střelbu, taktiku a hlavně na mně závisela organizace výcviku vojska.

Jaká byla tvoje finanční situace v roce 1968?
Myslím si, že jsme na tom nebyli špatně, ale výrazně lépe než jiní lidé jsme se neměli. Byli jsme „zlatý střed“.

Co třeba informace v médiích, co tam se dělo, říkalo?
Musím říci, že mě nijak neovlivňovala, ale bál jsem se toho, co rozpoutávala. Ty jejich různé nesmyslné kampaně proti Rusům akorát provokovaly k tomu, aby k nám Rusové přijeli. Což se nakonec stalo 21. srpna.

Jaký byl tvůj názor na politika Novotného?
Můj názor je, že byl charakterní, v šedesátých letech odsoudil praktiky padesátých let a zavedl socialistickou zákonnost, což znamenalo, že odsouzení protirežimní občané byli propuštěni. Odmítal příjezd ruských vojsk, proto se do republiky dostala až po jeho politické kariéře.

A co politik Dubček? Jaký byl tvůj názor na jeho nástup k moci?
To byl chudák, s ním každý „zametal“, pro mě to byl slaboch. Myslím, že je fámou národa, jak si lidi mysleli, že byl skvělý. Byl jsem pro změny, které nastaly, socialismus s lidskou tváří apod.

Máš nějaký osobní zážitek s ním, že máš na něj takový názor?
Ano, bylo to ještě předtím, než se stal generálním tajemníkem, měl proslov v jednom divadle. Stáli za ním dekorativně moji vojáci a já jsem čekal za oponou, abych chlapce hlídal a dával povolení k výměně stání, když už byl nějaký chlapec z dlouhého stání unaven.

Kdes byl, když Rusové obsadili Prahu?
Byl jsem v posteli, bylo asi deset hodin večer. Přijelo pro mě auto, které mě odvezlo do kasáren, jelikož jsem v té době byl velitel útvaru.
22.30 se ke mně dostal první rozkaz ministra národní obrany. Nedoporučil pomáhat okupačním vojskům. Hodinu nato vydal nový rozkaz, a to, že se má poskytnout pomoc.
23.00 jsem byl u svých kasáren na náměstí Republiky. Naproti stálo asi devět tanků a desátý byl velitelský. Bavil jsem se s ruským velitelem a dělali jsme na sebe vzájemně „ramena“, i když jsme oba věděli, že máme přísný zákaz střelby.

Jak jsi se vlastně dostal k armádě?
Jedno léto se dělal nábor do armády, jen proto, že jsem byl dobrý ve sportovní střelbě, přijeli za mnou vojáci, že mi doporučují, abych nastoupil do armády. Tak jsem šel.

Takže jaké máš vzdělání?
Základní škola, poté nábor do armády a v roce 1954 jsem se stal poručíkem. Vystudoval jsem vysokou vojenskou školu.

Jak se odrazila okupace v tvé práci?
No, u mě docela dobře, nejdřív jsem byl povýšen na majora (1968), pak na podplukovníka a poté jsem byl plukovník na SPK (státní plánovací komise), na starosti jsem měl výrobu zbraní.

Co jsi říkal na Vaculíkovu výzvu 2000 slov?
Vaculík se nejdříve tvářil jako veliký komunista, ale ve skutečnosti to byl jenom takový „sirotek“, který se přidal tam, kam se mu to momentálně hodilo, a také podle toho, s kým zrovna mluvil. Takže tuto výzvu jsem četl, ale byla mi úplně ukradená!

Když přijeli Rusové, dělo se u vás doma ještě něco zajímavého?
Ano, když začali propouštět vězně z pankrácké věznice, tak v tu dobu jsme bydleli kousek od ní a má žena byla v osmém měsíci těhotenství. Měla strach, kvůli mému postavení, že by ji mohl někdo přepadnout nebo něco takového. Tak jsem ji jednoho dne sbalil, odvezl i s její postelí do kasáren a tam byla pořád u mě. Trvalo to asi čtyři dny, ale alespoň byla klidná.

Co pro tebe bylo symbolem roku 1968?
Byl to samozřejmě můj syn, který se narodil 26. září v Praze.

Jací byli tvoji přátelé po invazi?
Mí přátelé měli naštěstí stejný názor na věc jako já, nijak se nezměnili, v práci povýšili a měli se dobře jako já.

A na závěr mi řekni, jak se na celou situaci díváš dnes?
Dospěl jsem k názoru, že i když jsem byl až do roku 1989 čestným členem KSČ, postupem času jsem si všimnul, že komunisté udělali v podstatě jenom dvě užitečné a správné věci. A to bylo metro a paneláky. To je ode mě asi vše.