Gymnázium Písnická


František Bína

Identifikace pamětníka:

  • Jméno: František Bína
  • Věk: 79
  • Vzdělání: vyučený zámečník
  • Zaměstnání: po vojenské základní službě nastoupil v závodě Letov na výrobu letadel. V roce 67 nastupuje u Pražských komunikací, kde pracoval až do odchodu do důchodu. Osobně znal prezidenta Novotného (prý byl trochu naivka), pracoval s ním v Letově.
  • Bydliště: narozen v Třeboni

Rozhovor:

Obrození

Co pro vás bylo hlavním symbolem obrození?
Tak hlavními symboly obrození pro mě bylo Pražské Jaro, ale hlavně manifest 2000 slov. Jeho myšlenky byly opravdu dobré, jsou platné i dnes. Ale některé věci z něj nejsou platné ani dnes, prostě nikdo nedostává zaplaceno podle toho, co dělá.

Jak jste vnímal dobu?
Byla to doba nástupu Dubčeka, tomu lidé hrozně důvěřovali a on je nezklamal a opravdu začal zlepšovat poměry u nás. Ovšem po invazi se on i ostatní politici projevili jako slabí politikové, když měli vysvětlit ruskou invazi, tak nic nevysvětlili a v Moskvě bez odporu podepsali schválení invaze. To kvůli jejich slabosti sem Rusové bez obav přijeli.

Důvěřoval jste tehdy nějakému politikovi?
Jediný politik, kterému jsem věřil, byl František Kriegel, protože on jediný se nedal zlomit a v Moskvě nic nepodepsal; za to jsem mu věřil.

Invaze

Očekávali jste invazi?
Tak invazi nikdo nečekal, možná zpřísnění režimu, opětovné zákazy, ale invazi? Dříve k ní došlo v Polsku a Maďarsku, ale tam k tomu vedly velké nepokoje, u nás nic takového nebylo, takže tohle bylo opravdu překvapení.

Jak jste prožíval přímo 21. srpen?
21. srpna jsem byl v práci, rodina byla mimo Prahu, ti se o tom dozvěděli teprve z rádia. Pracoval jsem u Pražských komunikací, tam, kde je dnešní metro Vltavská, takže do centra jsme to měli opravdu kousek. S kamarády jsme se vydali nejdříve na Václavák a pak jsme postupně procházeli další místa Prahy, bavili se s lidmi, co se to vlastně děje, a pozorovali ruské vojáky, kteří sami moc nevěděli, co tu dělají.

Jaká byla vaše reakce na invazi?
Chtěli jsme hned odjet do ciziny, ale kvůli prarodičům jsme se nakonec rozhodli zůstat.

A jak tuto dobu vidíte s odstupem let?


Katka Jandurová

Identifikace pamětníka:

  • Věk: 74
  • Původ: dělnická rodina
  • Vzdělání: střední s maturitou
  • Zaměstnání: důchodce, dříve: vedoucí textilní tiskárny, po roce 1968: vedoucí výroby (technolog)
  • Bydliště: Dvůr Králové nad Labem

Rozhovor:

Jaké máš politické zkušenosti z 50. a 60. let? ((angažovanost, (ne)důvěra k režimu, očekávání))
Do roku 1961 jsem byl členem svazu ČSM (Československý svaz mládeže), od roku 1961 do roku 1968 jsem přestoupil do strany armád Varšavské smlouvy (mimo rok 1968 při vstupu spřátelených armád).
S tímto vstupem jsem razantně nesouhlasil, proto následně při prověrkách jsem byl vyloučen ze strany. Následovalo zbavení všech dosavadních funkcí a v roce 1970 jsem byl přijat na jeden z malých podniků do Dvora Králové - VERDEK - tiskárna, barevna.

Jaká byla atmosféra roku 1968? (invaze a její reflexe, 21. srpen, svědectví, příběh, vzpomínka)
Týden před invazí jsme navštívili přátele v západním Německu (NSR), kde jsme s manželkou strávili několik dní, a odtud jsme odjeli do Belgie k příbuzným. Nikdo v tu dobu netušil, co se bude v následujících dnech odehrávat. Po týdnu, když jsme se chystali domů, nás zastavili na hranicích celníci. Upozorňovali nás, abychom se nevraceli, že budeme brzo obsazeni. Manželku to velice rozrušilo, ale nic jiného než jet za vlastními dětmi nás ani ve snu nenapadlo. Nejdříve jsme chtěli vyložit věci doma (Dvůr Králové) a následně jet do Hradce Králové, kde hlídala moje maminka naše děti. Když jsme dorazili domů okolo 4. hodiny ranní, přes naše území začala létat letadla (Antonov) a později začaly přijíždět i tanky.
V živé paměti mi zůstaly obrazy tanků křižujících silnici, po které jsme jeli do Hradce Králové.
Starost o děti byla nepředstavitelná. Proto jsme jeli dál, bez zastávky. Když jsme dojeli, mohli jsme si pouze oddechnout, že děti jsou v pořádku. O něco horší byla představa o nadcházejících dnech, týdnech a měsících.

Jak jsi vnímal události roku 1968? (nástup Dubčeka k moci, zrušení cenzury, Vaculíkova výzva 2000 slov)
Dubčeka jsem hodnotil kladně. Byl to sice snílek, který nedotáhl věci do konce, ale můj názor se ani přesto nezměnil.
Zrušení cenzury byl důležitý krok, protože věci, které se nemohly probírat a musely zůstat skryté, se konečně dostaly na povrch a začaly se řešit. Mnoho lidí poté muselo nést následky svého tehdejšího chování, ale stáli si za svým názorem. Jsem toho sám důkazem a svědkem.
Na moji otázku, co to byla Vaculíkova výzva, mi dědeček odpověděl: „Výzva 2000 slov: šlo o vyburcování československé veřejnosti proti stálému útlaku sovětského vedení proti reformním změnám v zemi. Jako manifest ji sepsal spisovatel Ludvík Vaculík. Lidé se konečně začali více zajímat, co se kolem nich děje.“

Jaká událost pro tebe byla symbolem obrodného procesu?
Charta 77.

Jakému politikovi jsi nejvíce důvěřoval?
Černíkovi, Smrkovskému, Dubčekovi a Františku Kriegelovi, který jako jediný nepodepsal v Moskvě Varšavskou smlouvu.

Jaká byla tvoje vlastní očekávání?
Myslel jsem si, že se Pražské jaro nedotáhne do konce. Všude kolem bylo tolik vojáků, že se nedalo počítat s obratem k lepšímu.

Jak se projevil obrodný proces v tvém okolí? (pracoviště, personální výměny, platové postupy, rodina)
V práci se s námi moc nepárali. Pokud jsi nesouhlasil s jejich názory, přišel jsi o plat, o místo i o přátele. Ti, kteří souhlasili, měli stále svá místa beze změn.
V rodině to byl větší problém. Od té doby, co jsme s přáteli začali vyvěšovat transparenty (viz foto) a angažovat se proti vstupu vojsk a normalizaci, byla naše rodina, byť nenápadně, ale přesto perzekvována. Děti měly problémy s přijetím na střední i vysoké školy a i po úspěšných přijímacích zkouškách a velmi dobrých studijních výsledcích problémy s některými učiteli, profesory.

Z dnešního úhlu pohledu to vidím stejně jako rok 1938, prostě se naši politici bez odporu poddali vůli někoho jiného.


Jan Mrňák

Identifikace pamětníka:

  • Věk: 68
  • Původ: Slovensko
  • Vzdělání: základní
  • Zaměstnání: nyní důchodkyně, předtím vychovatelka ve zvláštní škole
  • Bydliště: Mělník
  • Datum, čas a místo rozhovoru: 28. 12. 08, odpoledne, u ní doma (Mělník)

Rozhovor:

Babička vyrůstala na Slovensku u nevlastní tety jako sirotek. Z dětství nemá příliš dobrých vzpomínek, protože žila u cizích lidí a ti se k ní tak i chovali. Aby se uživila, musela pracovat už v 15 letech. Poté se přestěhovala do Mělníka, kde měla příbuzné, kteří jí trochu finančně vypomohli. Našla si v okolí práci jako vychovatelka a zanedlouho i přítele, kterého si vzala. Později se také nastěhovala do činžovního domu, kde bydlí dodnes. V roce 1957 porodila dceru a o dva roky později syna. Nebyly to snadné roky kvůli finančním problémům. Manžel byl muzikant.

21. 8. 1968 byla celá rodina doma. Pozdě večer ji probudilo dunění letadel. Divila, co se to děje, bylo to dost hrozné, ale domnívali se, že to jsou jen ohlášené manévry. Po chvíli někdo důrazně zvonil u dveří. Manžel šel otevřít ještě v pyžamu. Byla tam jejich sousedka, která bydlela v bytě naproti. S její rodinou udržovali velmi přátelské vztahy. Byla uplakaná a divila se, že ještě nic nevědí. Řekla, aby si pustili rozhlas, tam že se o tom vysílá, že nás přepadli. Všichni byli velmi zmateni, nevěděli, co se děje, kdo je přepadl nebo jestli nejde o nějaký špatný vtip. Rozhlas poslouchali několik hodin a řídili se jeho pokyny (ani vlásek nezkřivit, ani vodu nepodat a chovat se, jako kdyby se nic nestalo. Ale pokud by k tomu byla příležitost, vysvětlovat těm „chlapcům“, kteří sami netuší, proč jsou tady, že u nás nejde o žádnou kontrarevoluci, ale pouze o snahu po nastolení „socialismu s lidskou tváří“). Mimo jiné se šla kouknout ven a viděla projíždět ruské tanky. Začalo jí vše docházet a začala plakat. Není se čemu divit, po takových životních zkušenostech ještě tohle!

Co znamenal pro babičku srpen 1968? Především obrovské zklamání a ztrátu naděje. Byl to jeden z nejhorších zážitků v jejím životě! Ztratila spoustu přátel, kteří například z politických důvodů emigrovali. Nikdo nevěděl, co přijde. Přišla doba dvacetiletého temna, které se jmenovalo normalizace, přestože nic nebylo normální. Na závěr bych jenom řekl, že o pár let později ztratila svého manžela, který zemřel na rakovinu. A tak jí zbyly jen děti.


Nikola Schullerová

Identifikace pamětníka:

  • Jméno: Paní V.
  • Věk: 81
  • Bydliště: Praha 1 – Malá Strana

Rozhovor:

50.-60. léta

V roce 1946 pracovala paní V. v nakladatelství a knihkupectví Fr. Borový. To se nacházelo v domě na Národní třídě, který roku 1905 koupil František Topič, aby zde zařídil nakladatelství, knihkupectví a salon. V březnu roku 1936 ho prodal Jaroslavu Stránskému (otec Adolf - ministr obchodu), který do něj přenesl sídlo deníku Lidové noviny a nakladatelství Fr. Borový. Paní V. vzpomíná, jak pan Stránský v roce 1946 pořádal besedu, na které se všichni společně bavili, tančili a zapomnělo se na ní na jakékoliv společenské rozdíly. V roce 1948 se sice musely platit různé příplatky, ale obecně ty podmínky nebyly tak hrozné. Po roce 1948 odešel J. Stránský do exilu a nakladatelství se přejmenovalo na Československý spisovatel. Komunistickou stranou byl do vedení nakladatelství dosazen pan Kaufman, mladý a zapálený komunista. Ten začal převážně mladé zaměstnance nutit ke vstupu do strany, v opačném případě je vyhazoval. Jediný, kdo se snažil nějak zlepšit situaci v nakladatelství, byl překladatel Ladislav Fikar, který byl pak v budoucnosti hodně komunisty štván. Paní V. chodila občas na schůze Komunistického svazu mládeže, ale nikdy neodevzdala přihlášku, ačkoliv oni mysleli, že ano. Později vstoupila k Československému červenému kříži, aby měla alespoň nějakou činnost a nebyla „otravována“ (hlavně kvůli dětem a jejich studiu). Z Československého spisovatele nakonec sama odešla a přijala nabídnutou práci sekretářky v antikvariátu Orbis od svého bývalého kantora z knihovnické školy (komunista).

Rok 1968

Dubčeka a jeho nástup k moci vnímala paní V. velmi kladně. Všichni v něj věřili, ačkoliv to byl také komunista. Propouštění politických vězňů, nové naděje, uvolnění, vtipy v TV, narážky.

Invaze

Paní V. byla v době invaze na chatě poblíž Prahy spolu s manželem, panem M. a dětmi. Ráno ve 4.30 je vzbudil hluk letadel a soused, nevěděli, co se děje. Poslouchali Rádio Svobodná Evropa. Odpoledne se vydali do Davle, kde vládla panika a lidé skupovali potraviny do zásoby. Zrovna když byli v obchodě, jely okolo tanky, takže prodavač stáhl roletu. V roce 1968 tam totiž (v Davli) natáčeli americký film Most u Remagenu a Rusové si mysleli, že tam jsou skutečné americké tanky, a tak to jeli obsadit. Když se vrátili do Prahy, zjistili, že blízko jejich bydliště jsou u rohu domu květiny. Byla zde zastřelena mladá vysokoškolačka, kterou omylem zabil ruský voják, jenž zaměnil její deštník za zbraň. Také si povšimli, že názvy ulic a ukazatele u nich na Malé Straně byly zpřeházeny.

Dnes

Dnes je paní V. v důchodu, nikdy nevstoupila do KSČ a změny po roce 1989 uvítala, dodnes chodí aktivně k volbám a vždy volí pravicově orientované strany naší politické scény.

Identifikace pamětníka:

  • Jméno: Pan M.
  • Věk: 87
  • Bydliště: Praha 1 – Malá Strana

Rozhovor:

50.-60. léta

Pan M. přišel ve 13 letech o otce (číšník). Po maturitě na reálném gymnáziu musel z finančních důvodů nastoupit do zaměstnání (vysoké školy byly navíc během války zavřené). Po válce studoval při zaměstnání Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Chtěl být profesorem latiny a francouzštiny. Krátce před dokončením studií, 22. 11. 1949, před zkouškou z latiny byl předvolán a bylo mu sděleno, že nemůže dále studovat. Studium na VŠ mu nebylo z jeho zaměstnání doporučeno. Důvodů pro to bylo víc: pan M. nebyl členem KSČ, nechtěl do ní vstoupit a také to, že daná VŠ nesouvisela s jeho pozicí v zaměstnání. Pan M. totiž pracoval jako statistik-rozborář v podniku vyrábějícím letecké motory a součástky.
Pan M. se nikdy neztotožnil s komunistickým režimem, vstoupil pouze do Občanského výboru v Praze.

Rok 1968

Události před rokem 1968 a v průběhu Pražského jara přinesly naději i panu M. Pražské jaro znovu sjednotilo národ, což se projevilo například i v nošení trikolory jako symbolu české státnosti. Také pan M. viděl v Dubčekovi slušného a nového člověka, který se prý neztratil ani po roce 1989. Když byl pan M. v Rumunsku, každý se ho na Dubčeka ptal, což ho velice potěšilo.

Invaze

Naděje pana M. skončily ráno 21. 8. 1968 v 4.30, kdy ho probudilo sousedovo bouchání na okno a výkřik: „Na Petříně se střílí!“ Další události těch dní viz paní V.
Podle pana M. byla invaze naprosto zbytečná a obyčejní vojáci ani nevěděli, kde jsou a co mají dělat. Pan M. si živě vzpomíná na rozstřílené Muzeum, na bitvu o rozhlas a na to, že v Podolí zabili dva kluky.

Období normalizace

Po invazi opět nastoupila cenzura a zpřísňování. Znovu docházelo k zavírání a procesům a také k mučení v tzv. domečku. Když chtěl pan M. slyšet objektivní zpravodajství, pouštěl si po nocích Svobodnou Evropu. U nich ve fabrice se našli zapřísáhlí komunisté, ale i ti, kteří byli v KSČ pouze naoko. Pan M. dělal dál svou práci, ale režimu nikdy nedůvěřoval a realizoval se v chataření a ve studiu cizích jazyků.

Taky si pan M. pamatuje, jak byli s rodinou na dovolené a jak byli šokováni zátarasy na hranicích. Byl to velmi tísnivý pocit, připadali si jako v kleci…

Dnes?

Jak pan M. říká: „Byla to džungle... v době protektorátu byl alespoň nepřítel jasný (kromě kolaborantů), ale za doby komunismu si nikdo nemohl být jistý ani vlastním sousedem.“
Pan M. byl po revoluci rehabilitován a byl mu přiznán titul PhDr. Stejně jako jeho manželka paní V. je aktivním voličem pravicových stran.