Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Vzdělávání » Velké a malé příběhy moderních dějin » Velké a malé příběhy moderních dějin – rok 1989 » Gymnázium Jana Keplera

Pro svůj projekt jsem si vybrala svoji maminku. Je jí 37 let, pochází z Podkrkonoší z malé vesničky Havlovice, kde od šesti do dvanácti let navštěvovala tamní mateřkou a základní školu. Ve dvanácti letech se přestěhovala s matkou do malého města Úpice, kde její matka pracovala jako účetní v továrně.

Vystudovala Střední zdravotnickou školu v Turnově. Brzy po maturitě se vdala a porodila dceru (Eva *1992). Později měla ještě syna Adama (*1998). V květnu 2010 promovala na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze v oboru ošetřovatelství. V současné době žije se svými dětmi v bytě v Neratovicích (okres Mělník). Se svým manželem je v rozvodovém řízení.

Jaké bylo tvoje dětství?
Do svých dvanácti let jsem vyrůstala s mamkou, babičkou a dědou v rodinném baráčku. Dříve zde babička a děda provozovali hospodu, což potom samozřejmě nemohli. Tenkrát už byli oba v důchodu a jako bývalí soukromí podnikatelé měli velmi malé důchody, takže jsme si žili docela skromně.
Havlovice byly malá vesnice a jako dítě jsem si připadala hodně sama.

Chodila jsi do školy ráda?
Ano, tehdy jsme měly Havlovicích ještě dvoutřídku.

Tvoje mamka ale něco vydělala, ne? Co dělala tenkrát?
Celý život pracovala jako účetní v Jutě, v té době v jiné pobočce než, kde už si jí pamatuješ. Platy měli všichni přibližně stejný. Přispívala hodně svým rodičům.

Kdy jsi poprvé pocítila komunismus?
Dalo by se říct, že to bylo na základce, když jsme jako děti povinně dostávali od paní učitelky zadáno, které sousedy máme navštívit a donést jim informační letáky o různých akcích. Jednalo se zpravidla o různé komunistické schůze, organizovaný MDŽ apod. Pokud někdo zapomněl, paní učitelka se zlobila více než obvykle. Bylo to považováno za velmi vážný prohřešek.
Od druhé třídy jsem také chodila do pionýrského oddílu, jak se muselo, později jsem vedla pionýrský oddíl, připadalo mi to v pořádku. Svazačkou jsem nikdy nebyla.

To se opravdu muselo?
No, tak chodili všichni až na jednu spolužačku, jejíž rodina měla hospodářství, jinak všichni.

Co jsi chtěla dělat jako dítě za povolání?
Vždycky jsem chtěla být učitelkou.

A kdy jsi to změnila?
Když mi v sedmé třídě učitelka, ke které jsem chodila na hudebku řekla, že nemám žádný hudební sluch. S tímhle bych prý těžko mohla učit na prvním stupni. Tenkrát jsem si to vzala jako neměnný fakt a smířila se s tím, že se můj sen rozpadl.

Nechtěla jsi učit třeba nějaký odborný předmět?
Ne, vždycky jsem chtěla pracovat s dětmi, tak jsem šla na dětskou sestru. Vůbec jsem nevěděla kam dál, neměla jsem žádné informace a nikdo mi moc neporadil. Chtěla jsem jít na gympl, ale mamka s taťkou mi to nedoporučovali. Co kdybych se nedostala na vysokou školu, ať jdu tam, kde mám jistou práci. Tak jsem šla.

Jak to vypadalo na střední?
Bydlela jsem na intru se dvěma dalšími holkami. Chodila jsem na zdrávku, kde učili také učitelé vyhození z gymplů z politických důvodů. Ředitel, ač komunita, je přijímal. Celkově mi to tam přišlo mnohem volnější než v Havlovcích na vesnici, kde se více dbalo na dodržování různých komunistických zásad a pravidel.
Já osobně jsem se o politické dění nijak nezajímala.

Takže jsi neměla pocit, že by se nějak schylovalo k revoluci?
Ne, tam to opravdu bylo takový volný, bylo to mezinárodní škola, tam se moc nemluvilo o komunistech, na základní škole mnohem víc, v Úpici i v Havlovicícch to bylo všechno takový komunistický..

Studenti z jakých zemí na zdrávce studovali?
My a studenti z různých rozvojových zemí Asie a Afriky.

V té době si už musela randit s tátou?
Hm…

Táta je Afgánec určitě to tady neměl tou dobou lehký. Jak se na něj ostatní dívali?
Na cizince se spousta lidí dívalo hodně s pohrdáním.

I mladí lidé?
Ano, sice pár holek chodilo se zahraničními studenty, ale často je jen využily a nechaly.

A co zahraniční studentky, těch tam bylo stejně?
Asi jo.

A ty nechodily s Čechy?
Ne, nikdy!

Ani jedna?
Ne.

Takže se plánovali vrátit?
Ano. Všechny holky určitě. Ty se nesměly vdát bez svolení rodičů.

Ze žádné z těch zemí?
Ne.

A kluci tu mohli zůstat? Vím že jich tu zůstalo spousta, ale myslím oficiálně.
Ne, mohli jenom studovat dál, ale cizinci tu takhle dřív nezůstávali.

Koukali se seshora lidé i na tebe když si chodila s tátou?
Jo všichni.

I tvoji rodiče? Jak reagovali když jsi jim ho představila?
Mamka mi vždycky říkala, že k nám první přijde až kluk, který si mě vezme, takže jsem jim ho představila, až když jsem byla těhotná. Vždyť víš, jaké to bylo.

Jak hodnotíš tenhle projekt, nechat zde vystudovat studenty z rozvojových zemí?
Jednoduše stát na to neměl, vyhazovaly se peníze.

Ale těm studenům a jejich zemím to pomohlo.
Spousta z nich nemohla tady získané vzdělání ve své zemi stejně uplatnit, těch pár, co tu zůstalo, tady dělali bordel. Další problém byl, jak vybírali studenty do projektu, někteří přijati měli těžké zdravotní problémy nebo byli úplně hloupí, vraceli se pak brzo zpátky domů, další vhozené peníze.

Jak pro tebe probíhala revoluce 1989?
Šli jsme na náměstí, kde byly různé proslovy, zpívalo se, zvonili jsme klíčema. Byly zapáleny svíčky a panovala taková hezká nadšená nálada.

A jak sis myslela, že to dopadne?
Moc jsem o tom nepřemýšlela, ale lidé věřili, že to dopadne dobře.

Někdo v tvém okolí se aktivně angažoval?
Naše tělocvikářka a ruštinářka, hlavně tělocvikářka, vždycky nám přišla jako takovej studenej čumák, ale právě ty dvě nám nejvíc řekly. Hodně nám vyprávěly o tom, co se děje.
Také nám pomáhala, když jsme organizovávali různé recese.

Co jste dělali?
Udělali jsme ve třídě výstavu jako parodii ke komunistickému režimu. Odemkla nám dveře do skladu civilní obrany. Tam byly různé letáky a takové věci… převlíkli jsme se do krojů a přidali jsme to na tu výstavu.

Co na to váš ředitel?
Nepamatuji si, že by nějak reagoval, spíš se stáhnul do ústraní.

Co ty sis od toho všeho slibovala?
Moc jsem to nevnímala, ale třeba svobodu.

Připadala sis nesvobodná?
Ne, ale nesmělo se cestovat apod. Pamatuji si jak moje nevlastní sestra chodila s rodinou do kostela a vždycky čekala před ním, protože měla strach, aby ji nevyhodili do školy. Taková absurdita.

Co Lidové milice?
Třeba, když se konaly první máje a já byla malá, tak jsem se divila, co je ta za divný policajty v jiných uniformách. Když měl někdo od nás rodiče v Lidových milicích, přišel mi důležitější.

A VB?
Měla jsem k nim normálně respekt jako k policajtům. Žádné špatné zkušenost s nimi nemám.

Kdys měla pocit, že přišel zlom?
Až po revoluci, vyhodili našeho matikáře, co se nám snažil zabránit v naší výstavě. Byl to jeden z těch, kterého už dříve vyhodili z gymplu kvůli politickým názorům, měl zřejmě strach, pak ho teda vyhodili od nás, nadával hodně učitelům, že nám pomáhají nebo vyšiloval když někdo pomlouval komunisty.

Mezi tvými kamarády nebyly komunisté?
Ne, prakticky ne.

Jak to po revoluci dopadlo s komunisty, které jsi znala třeba s tím ředitelem?
Vyhodili je z práce. U nás nastoupila nové ředitelka.

Vyhodili i když nic neudělali, jenom proto, že byli členy?
Jo.

A co ostání lidé po revoluci, jak jí vnímali?
To bylo všude, všude se o tom mluvilo, kamkoli kam se přišlo…

Kdo byl pro tebe v té době největší autoritou?
Asi Kubišová a její písničky, Dagmar Havlová a Havel samozřejmě.

Znala si Havlovy názory? Říkala jsi, že jsi politiku vůbec nesledovala.
Po revoluci jsem se už zajímala víc. Denně jsem četla zprávy a tak.

A když se na to díváš z dnešního pohledu?
Dneska je to spíš taková skepse. Tenkrát drželi lidé pohromadě, bylo to takoví hezký.

Tvoje očekávání se nenaplnila?
Ne, jenom částečně, je stejně korupce, cestovat se stejně nemohlo, za komunistů, kdo kradl měl se dobře. Dnes kdo má peníze může si koupit vzdělaní a to mi vadí. Prohloubily se sociální rozdíly. Čekala jsem, že se zlepší vztahy mezi lidmi, a to se nestalo.

Proč se nemohlo cestovat?
Nebylo na to.
Dřív se lidé báli mluvit na veřejnosti, cenzurovali, co si myslí, kradlo se („kdo nekrade okrádá svoji rodinu“)

Cože?
Nic nebylo, tak se to muselo někde ukrást, ne?
Dneska je možnost si vydělat, ale jsou obory, kde ať se snažíš být ve svém obor sebevíc dobrá, nemáš šanci vydělávat tolik peněz, i když se ti opravdu daří, na rozdíl od jiných oborů, co se točí kolem peněz.

Mluvíš konkrétně o sobě?
Ano. Vysokoškolsky vzdělané sestry nemají možnost uplatnit v našem státě své schopnosti a to mi vadí.
Positivní je, že mají vůbec možnost vysokoškolsky se vzdělávat, to dříve vůbec nebylo. Také se zlepšuje pohled veřejnosti na zdravotní sestry. Dříve se na sestru lidé dívali jako na takovou služtičku, taková tu lehkou, ne moc inteligentní, loajální a poslušnou. Dneska si sestry vydobyly lepší postaveni, ale jak říkám, tady jsou nedoceněné. Vyplatí se jim přejít k jiným oborům nebo odejít do zahraničí, kde samostatně rozhodují o léčbě, uplatní své vzdělání a mají respekt.

Ale stejně si radši, že žiješ v takhle uspořádaném státě, ne?
Ne, dneska mi vadí jiné věci, které dříve nebyly a opačně. Dneska platí: s penězi si můžeš dovolit lepšího právníka, když se jedná o spravedlnost i lepšího doktora když se jedná o zdraví, jsou velké sociální rozdíly, někteří lidé stejně nemohou využít své „možnosti“ jelikož na to nemají, dříve jsme aspoň měli, kde bydlet …vadí mi korupce, spousta nekvalitně vzdělaných lidí, dříve bylo vzdělaných méně, ale lépe.

No třeba ale někdo nemohl studovat, když neměl ten správný politický názor.
To nemohl, ale aspoň se nějak agitoval. Vadí mi teď taková ta nijakost.

A také je kvůli němu mohli zatknout.
To bylo strašný.

Takže tvoje úroveň život se nezlepšila?
Ne nebo možná trochu, ale mnoha lidem ne, těm co ty peníze nemají.

A nemyslíš, že když je dnes šance, že si za to spíš můžou sami?
Spousta lidí vůbec. Chybí tu sociální podpora, když třeba zůstane máma sama, nemůže za to.

A co se týče společnosti a jejich hodnot?
Chybí mi tu pravidla a jasný řád. Hranice svobodného jednání byla překročena a taky poslušnost k autoritám a úcta lidí mezi sebou jsou nedostačující. Dříve se lidé scházeli aspoň v těch komunistických spolcích nebo organizovali odboj, dnes se každý buď za něčím honí nebo se uzavírá do sebe. Chybí mi ve společnosti jasná pravidla, aby se nedalo vyhýbat trestu nebo práci obloukem. (pozn. Maminka opět naráží na koupi vysokoškolského titulu)

Co si myslíš, o komunistické straně u nás ve vládě?
Měli by se nějak distancovat od toho špatného, co se za komunismu dělo. Ale chovají se slušně, nemají žádné skandály…

Myslím, že mají jeden velký skandál za všechny…..
To jo sice pravda, ale teď rozhodně nejsou lidé spokojenější než dřív. Spíš naopak…

Myslím si, že maminka má štěstí v tom, že se jí příliš nedotkla negativní strana komunismu a tedy jej neodsuzuje. Znala jsem její názory na současné dění, ale hodně mě překvapilo, že nepovažuje komunistický režim za horší než je současný směr. Nedokázala mi definovat ideální způsob vlády pro naší zemi, říká, že na každém směru je něco dobrého a něco špatného.

Rozhovor s mojí matkou (M), otcem (T) a chvílemi babičkou z matčiny strany (B) o tom, jak prožívali události roku 1989, obzvlášť listopadové. Matka a otec tehdy studovali na VŠCHT, otec pak na začátku listopadu začal pracovat. Babička tehdy žila ve Smržovce, městečku v Severních Čechách, pracovala v lékárně a dědeček pracoval v podniku Tofa. Jména nejsou v rozhovoru uvedena pro zachování anonymity zúčastněných.

Takže... co jste tou dobou dělali?
M: My jsme tou dobou byli ve Smržovce, na lyžích.
T: Na lyžích určitě ne.
M: Byli jsme na běžkách. Stoprocentně.

A jste se s tátou jak dozvěděli, že se něco děje?
M: My jsme byli tady a poslouchali jsme rádio.

A ještě předtím, to se také něco dělo?
M: No, to bylo opravdu jen pro ty aktivní lidi.
T: Před 17. listopadem se dělo, utíkali východní Němci. A týden nebo čtrnáct dní před tím bylo svatořečení Anežky. Ale jinak se nedělo vůbec nic a nic se nečekalo a byli jsme ve Smržovce.
M: No teď jsme byli ve Smržovce, seděli jsme u rádia, já jsem si malovala a táta něco dělal a v rádiu ve zprávách říkali: "V Praze se nic neděje, všechno je v pořádku." Když to řekli ve druhých zprávách, tak...
T: Zpráva zněla, že bylo shromáždění studentů na Albertově, že se toho pokusily zneužít živly a že pochodovali na Národní třídu, kde je policisté zastavili, aby nedělali výtržnosti. A že zpráva, že při zásahu policie byl zabit student, se nezakládá na pravdě. A v tu chvíli, když řekli, že zpráva o zabití studenta se nezakládá na pravdě, tak jsem říkal, že se tam něco děje, protože když měli zapotřebí dementovat zprávu, že zemřel student, tak se něco děje. A jestli opravdu zabili studenta, tak se teprve bude dít, protože v podstatě to bylo na výročí zabití Opletala a pokud by udělali to samé, tak se prostě bude něco dít.
M: Ale první zprávy nebyly vůbec o studentovi, jenom říkali, že situace v Praze je normální, řekli to úplně bez všeho dvakrát v titulu hlavních zpráv a táta říkal: „Proč říkají, že je situace v Praze normální? Tam bude nějaký průšvih.“ Já říkám: „Proč?“ – žejo, holka z venkova - „Protože to se normálně neříká.“
T: Protože to normálně nemají zapotřebí, říkat, že je situace normální.
M: No a mě to nenapadlo a táta říkal... To muselo být určitě v sobotu, protože pak v neděli jsme jeli do Prahy.
T: To bylo v sobotu večer, v neděli jsme poslouchali zprávy, to už dementovali, nebo to stále opakovali, že se neví vlastně a tak. No a dojeli jsme do Prahy a zatím celkem nic. Druhý den, v pondělí, v první pracovní den, už prostě jelo, že bude demonstrace.
M: Na Václaváku.
T: A že se to takhle nemůže nechat, že zabili studenta, že je to konec komunistů... A já jsem se šel podívat, to jsem byl v práci čtrnáct dní nebo kolik, sedmnáct dní, já jsem na Povodí nastupoval prvního listopadu, takže jsem se dovolil a šel jsem se podívat na VŠCHT, co se tam děje, protože to organizovali študáci, no a tam už bylo, že odpoledne bude na Václaváku demonstrace.
M: Já jsem byla na VŠCHT, protože my jsme šli s T.
T: Máma dělala v laborce.
M: No a T. říká: „Hele, od nás jdeme na demonstraci, jdeš s náma?“ A já říkám: „Jo, tak já se připojím.“ Takže já jsem šla s T., ten první den.
T: Ne, my jsme se tam někde potkali.
M: Jo, takže jsme šli všichni.
T: Sešli jsme se u koně a postupně tam bylo čím dál víc lidí.
M: Václavák byl plný odshora až dolů.
T: Ale nějak se nevědělo, co se bude dít. Všichni chtěli protestovat, ale nikdo nevěděl, co bude. A už tam vykřikovali takové jako: "Ať žije Havel!" a tak, my jsme o něm nic nevěděli, jenom že existuje a jinak nic. Takže nám to nic neříkalo celkem, no. A postupně se shromáždilo obrovské množství lidí, já nevím, 300, 400 tisíc lidí, a šlo se pochodem na Můstek.
M: No počkej, ale to už tam určitě první den někdo mluvil.
T: Ne ne, první den nikdo nemluvil. Ne, šlo se na Můstek a bylo to neřízené. Vykřikovalo se, zvonilo se klíčema a šlo se po Národní k Národnímu divadlu.
M: Přesně tak.
T: A řeklo se, že se jde na Hrad. Po Národní k Národnímu divadlu, po nábřeží a ke Karlovu mostu a tam to někde zašpérovali policisté.
M: Tam přece zašpérovali Karlův most.
T: Zašpérovali Karlův most a samozřejmě ten další most na Malostranskou.
M: Takže se prostě nedalo jít na Karlův most.
T: A hlavně se to celé zastavilo, my jsme se zastavili v podchodu na Novotného lávce.
M: Tam jak je ten tunel, jak tam jezdí tramvaje, tak my jsme nemohli dopředu, protože tam byly davy lidí, nemohli jsme dozadu a byli jsme ve tmě v tunelu.
T: Všude okolo tebe narvaní lidé a nevíš, co se bude dít, jestli do nás budou střílet nebo co vlastně bude.
M: Nevědělo se, co to čelo, protože ti se srazili s policisty.
T: Od kamarádů jsme věděli, že je zmlátili, když předtím byli na Národní, ti byli pomlácení oba dva. Protože sedmnáctého to tam policisté zavřeli a pouštěli je po jednom ven a mlátili je. Udělali uličku, kde do nich mlátili pendreky. Takže V. kryl L. a měl zmalovaná záda šíleným způsobem, ještě na hlavě něco, takže ti byli takhle zmlácení.
M: No a byl tam i ten kluk, co od něj máme tenhle baráček, to mi říkala T. Ten vyšel se študákama a pak vyprávěl, že se do nich pustili policisté na Národní a on zaběhl do nějakého průchodu do domu a tam vybíhal, vybíhal a najednou se otevřely dveře a zhaftla ho nějaká babička a proběhli okolo policisté. Prostě ho schovala, úplně natvrdo, otevřela dveře, on tam zaplul, zamkla a bylo.
T: A v podstatě se to nakonec rozešlo, to bylo 19. V tu neděli 18. se vlastně skoro nic nedělo, 19. byla první velká demonstrace a od devatenáctého každý den se pak scházelo na Václaváku čím dál víc lidí a v Melantrichu se toho zmocnil Havel a spol. a začali to „řídit“.
M: No ale hlavně průšvih byl v tom: byli tam študáci a k nim se přidali umělci. Tohle dvoje fungovalo od začátku, ale Havel...
T: Takhle: Študáci vyhlásili stávku a divadla se k tomu přidala.
M: Ale ČKD plné dělníků, to...
T: Ale počkej, to skáčeš úplně někam jinam.
M: Neskáču.
T: Ale o ČKD vůbec nešlo na začátku.
M: Ale byli prostě študáci a inteligence, přestali hrát v divadlech.
T: No, v divadlech místo aby hráli, tak diskutovali, vysvětlovali.
M: Ale to bylo v Praze a teďkon do těch vesnic, ty lidi nic...
T: Študáci se snažili zaprvé tisknout, vydávat letáky a jezdili po venkově a snažili se venkovanům vysvětlovat, co se děje, protože ti o tom věděli akorát z televize, kde ještě v tu chvíli šly bludy.
M: Že protistátní živly chtějí uchopit moc.
T: No a postupně se to rozrůstalo, asi čtrnáct dní jsme takhle chodili zvonit klíčema a vykřikovat hesla a do toho tam vystupoval Havel a další známí lidé.
M: No ale tam se báli lidi promluvit, to bylo husté.
T: Pátý den v práci mi paní, která byla z Kladna, říkala, že její bratr, který je u Lidových milicí, nafasoval samopal s ostrými a že jsou v náklaďákách... To bylo asi 22., po tom týdnu se to lámalo. Prostě říkala, že na Kladně naložili milicionáře se samopaly s ostrými do náklaďáků a že jedou na Prahu. Někdo pak také říkal, že byli někde připravení s tanky.
M: To bylo úplně natvrdo.
T: Natvrdo, jestli bude zásah nebo nebude. Nakonec zvítězili ti rozumnější v ÚV KSČ, takže zásah nepovolili. Jinak by to tam bývali postříleli.

Něco jako na náměstí nebeského klidu.
T: V podstatě. Takže tím padlo násilné řešení a komunisté se rozehnili, celý mocenský systém shnil zevnitř. Nebyli natolik akční, aby to dokázali potlačit a naštěstí některé z těch hlav byly natolik rozumné, aby pochopily, že je to konec, nemá smysl to násilím držet dál, že to nemá budoucnost. A druhá věc, věděli, že nemají podporu od Ruska, protože tam byl Gorbačov, a tudíž za nimi nikdo nestojí - a nebyl tlak z Ruska, aby to bylo potlačené. Ve chvíli, kdy teda vzdali tenhle zásah, v tu chvíli se to podle mě mocensky úplně rozpadlo. Pak ještě zkoušel - jak on se jmenoval, ten komunista ošklivý - Štěpán, to byl předseda pražské KSČ, ale měl čáku být hlavním komunistou. Tím byl v té době Milouš Jakeš. A možná, že na tom něco je, že tam byl mocenský boj mezi komunisty, kdy Štěpán chtěl odstranit Jakeše a staré komunisty.
M: Ale D., co nás měl, tak říkal, ať vstoupíme do strany, že to vezmou...
T: D. byl náš vedoucí diplomové práce na VŠCHT.
M: A udělal šílenou kariéru jako komunista.
T: Byl hlava komunistů na VŠCHT a měl velký problém, protože měl mě s mámou jako študáky pod sebou a ani jeden z nás nebyl ve straně. Takže když jsem se vrátil z vojny a měl jsem dělat nějakou tu vědeckou práci na aspiranturu, v podstatě mi řekl, že mám vstoupit do strany a jinak, když nevstoupím, tak mě sice nevyhodí z aspirantury, ale že jsem skončil.
B: A k dědečkovi se začali chovat strašně slušně v Tofě, říkali: „To víte, že jo, soudruhu, vaše dcera je kandidátka, ona má vstoupit do strany, samozřejmě...“
T: Ale ona nebyla kandidátka.
M: Nebyla jsem kandidátka, ale já jsem byla v SSM a měla jsem dobré výsledky, takže jsem byla studijní vedoucí. Byla jsem studijní vedoucí a byla jsem v SSM, takže oni automaticky předpokládali, že z SSM se jde do komunistické strany.
B: A dědeček přišel domů, oči navrch hlavy a říkal: „Opravdu, oni jí doporučili a opravdu, oni teďkon...“
T: Já si myslím, že tenkrát to byla hra, protože D. strašně potřeboval, aby jsme do té strany vstoupili. Podle mě to byla hra taková, že dokonce nitky vedly až sem, aby jako to bylo doporučené, protože ono zase vstoupit do strany komunistů nebylo úplně jednoduché, někdo tě tam musel doporučit, nemohla jsi prostě říct: "Já chci."
M: Ti, co byli dělníci a rolníci, klidně, ale takhle vysokoškoláci, to už...
T: Takže spolužáci z vejšky, kteří o to kvůli kariéře děsně stáli, tak strašně bojovali o to, aby se dostali do strany ještě než budou dostudovaní. Protože až budou dostudovaní, tak to bude složité... Vím o dvou, co se strašně snažili, i o tom mluvili, aby - a sháněli někoho, kdo je doporučí.
B: A jak teď skončili? Jako komunisté?
T: Ale to oni nebyli komunisté, to oni chtěli kvůli kariéře, to nebylo kvůli ničemu jinému. Takže ve chvíli, kdy už komunisté nebyli u moci, tak po nich nikdo ani neštěkl.
M: Okamžitě nebyli, protože se jim to nehodilo. V tu ránu...
T: Takže se lidé také snažili. No, takže D. se snažil , abychom tam s mámou vlezli. A máma to odmítla.
M: Ne, víš jak to bylo?
T: A máma to odmítla na principu nějaké své naivity, že se na to necítí dostatečně zralá...
M: Ne, ne, on za mnou přišel a říkal, jestli teda chci vstoupit. A já jsem to tenkrát myslela upřímně a řekla, že si myslím, že když je člověk komunista, tak má být vzorem a má být vzorem ve všech oblastech. A já jsem věděla, že v práci jsem dobrá, ale chodila jsem s tátou a nebyla jsem s ním vdaná, že, a to se prostě příčilo mému...

Morálnímu vzoru.
M: Přesně tak.
T: Komunista musí být dokonalý.
M: Ano, ano, já jsem mu řekla, že se na to morálně necítím. A on na to neřekl ani slovo, jenom na mě zůstal koukat a vážně nemohl.
T: Takže máma nad nimi zvítězila tímto způsobem.
M: Ale já jsem to neudělala sofistikovaně.
T: Máma to prostě myslela upřímně. Ale tím pádem jim vyklouzla a pak se soustředil na mě a řekl, že tedy musím a že mám okamžitě jít za nějakým člověkem, který dělal naší - Š. se jmenoval ten člověk -
M: Jó, Š., jo?
T: - že mám prostě jít za Š., který dělá tenhle nábor, má na starosti přijímání a má pro mě připravenou přihlášku. Takhle to bylo připravené. Takže jsem šel za Š. a ten měl pro mě připravenou přihlášku. No a já - nechtěl jsem, ale také jsem neměl tu odvahu říct: „Já nechci.“ Protože prostě... to je složité. Tak jsem se snažil nějak mlžit, ale nemyslel jsem to upřímně, takže to tak jednoduše nešlo. A on to na mě zkoušel a já jsem říkal něco o tom, že si myslím, že by bylo potřeba s tím něco dělat, protože...
B: To bylo ve kterém roce?
T: 88... ne, 89.
M: A nebylo to 87? Ten člověk nás tam rval dva roky!
T: Ne, to bylo 89, když jsem přišel z vojny na aspiranturu. A zkoušeli to na mě tak, že jsou potřeba změny, ale když nebudu u nich, tak do toho nemůžu mluvit, a že ty změny můžu udělat jen pokud budu u nich. Potom že můžu nesouhlasit a snažit se něco měnit zevnitř.
B: No, takový problém jsem měla pořád já.
T: Tak to na mě takhle zkoušeli a tímto, že by se daly dělat změny zevnitř, mě zviklali natolik, že jsem si řekl o odklad do druhého dne, abych si to rozmyslel. Zaprvé jsem tomu chtěl v tu chvíli uniknout a zadruhé mě zviklali, jestli by to opravdu nebyla cesta. No a pak, strávil jsem bezesnou noc, kdy jsem nad tím přemýšel, co vlastně bude -
M: To vůbec nevím.
T: - tys tam tehdy nebyla, tys byla někde v háji. No a tak jsem nad tím přemýšlel a dospěl jsem k názoru, že v žádném případě ne, že se mi to naprosto příčí, a že to je blbost, že bych se sám sobě a kamarádům už v životě nemohl podívat do očí. Prostě ne. Takže druhý den jsem šel za Š. a řekl jsem mu, že prostě ne. Že si myslím, že ani zevnitř, že tam ta šance je minimální, že prostě z přesvědčení ne. A skončil jsem s tím a šel jsem pryč. A zavolal si mě D. a řekl mi, že tímto jsem skončil jakoukoli vědeckou kariéru. Že mě nevyhodí, ale ať nepočítám se žádnou podporou a vůbec s ničím. V tu chvíli jsem si začal hledat místo, byla půlka října a nastoupil jsem do Povodí. Náhodou mi táta našel ve Večerní Praze inzerát, tak jsem si říkal, co dál na škole... No a pak se to teda rozpadlo a Štěpán, který to možná pošťuchoval někde zpovzdálí, se snažil přemluvit dělníky z ČKD ve Vysočanech. Mluvil k nim a oni ho poslouchali, ale nakonec se to zlomilo tím, že začal být arogantní a říkal o tom, co se dělo na Václaváku: „Přece nám nebudou poroučet děti!“ Ale už toho měli také plné zuby a prostě je vypískali z balkónu, „Nejsme malé děti!“, a už ho nepustili ke slovu. Takže ti dělníci, které měli komunisté pořád v hubě, se přidali k ostatním na Václaváku.
M: Jak se přidali k těm na Václaváku, to byla strašně emotivní chvíle.
T: Všichni ti lidé věděli, že tím se to zlomilo, protože komunisté nemají mít koho v hubě. No a pak to tedy pokračovalo, demonstrace, dál, ale už jednal Havel - vzniklo Občanské fórum - začali jednat s vládou o převzetí vlády, až to vyvrcholilo tím, že vznikla nová prozatímní vláda. Nejdřív tedy, že bude polovina komunistů ve vládě, byla generální stávka, a na základě generální stávky to komunisté vzdali úplně.
M: S tím se původně vůbec nepočítalo.
T: Vznikla prozatímní vláda, s tím, že odstoupí současný prezident a bude jmenován nový, navrhli Havla, zvolili ho prezidentem a byla vláda lidí z OF, no a víceméně se to začalo připravovat k prvním svobodným volbám. Ještě teda jak jsem byl na Povodí asi dvacet dní, tak všichni se báli, protože ti lidé prožili osmašedesátý a to potlačování po něm, takže -
B: Všichni se báli, že se to vrátí.
T: - všichni se báli že se to vrátí, takže já jsem tam po těch asi dvaceti dnech zakládal OF.
M: Ale hlavně táta říkal, že tam byli v tak ostré situaci, že v tu ránu měl přečtené všechny lidi, tam se mu prostě ukázaly charaktery.
T: Ano, protože jsi viděla, komu jde o věc, kteří se bojí a kteří jsou jen vypočítaví. Byla tam třeba paní, jejíž hlavní starost byla, jestli na Vánoce bude husa, když jsou ty demonstrace.
M: Ale ono je to výborné, tohle zažít!
T: Z práce jsme odcházeli o hodinu, o dvě dřív, takže šéfová nás pouštěla a vím, že jsem jí říkal, když jsme odcházeli asi na třetí demonstraci, tak se o tom mluvilo, v nadsázce jsem říkal, že si to napracujeme za kapitalismu. Jo - a všichni se tomu smáli, nikdo to nebral vážně.
M: Ale tohle vím, že jsi říkal, že ty charaktery, jak se objevily, to bylo neuvěřitelné.
T: No... Ale tahle paní... pak odešla, ale předtím se mnou jezdila na odběry, bylo jí tak přes padesát, a postupně byla čím dál tím víc prokomunistická. Ti komunisté že ale nebyli tak špatní a od války jak to tu za nich vzkvetlo. Když byla generální stávka, starala se, že nebude chleba druhý den, takovéhle starosti samé... Takže s ní jsem měl zavilé debaty, stávalo se mi, že na konci vesnice, když jsme ji projížděli, jsem si všiml, že jedu 120. Protože s ní byly ty debaty opravdu složité, byla hrozný demagog, takže tomu se těžko odporuje... Jednou mi kolega, jehož rodina přišla v padesátých letech o všechno, vyprávěl, že již opravdu nebyl daleko od toho, aby ji vysadil z auta někde v polích, že mu v tom zabránilo pouze její stáří.
Zajímavé byly na té revoluci dvě věci. První se týká dvou hlavních postav, Havla a Václava Malého, kněze a nyní biskupa, kteří razili hlavní heslo: "Nejsme jako oni!", tzn. vše bez násilí, pokojnou cestou. A -
M: Což je na druhou stranu taky trochu blbé.
T: - ale ne, ty komunisty právě tohle vykolejovalo, že když je někdo „klidný, mírný,“ nenechá se vyprovokovat, tak se proti tomu těžko bojuje. Jako nemůžeš bojovat proti dalajlámovi - představ si, že by někdo chtěl o něm říkat, jak je špatný a zlý - nemůžeš. A přesně tohle bylo ono, komunisté neměli argument, v okamžiku, kdy řekli, že to nepostřílí samopaly, kdy tohle vzdali, neměli argument. Čili jedna věc byla „Nejsme jako oni, všechno mírnou cestou“, vlastně proto to byla Sametová revoluce.
A druhá věc zajímavá, protože to řídili študáci a lidé z divadel, chytří lidé, kteří měli zázemí, mohlo si OF nahradit informační kanály komunistů, kteří měli pod palcem televizi a noviny. Tito lidé byli schopní za noc namnožit, tenkrát pomocí tak akorát psacích strojů, hromady letáků, které ráno byly po celé Praze, po celé republice - ze žádných prostředků byli schopni nahradit televizi a rozhlas do té doby, než televize začala po těch asi čtrnácti dnech informovat objektivně. Něco se řeklo v televizi, nějaká ptákovina, a druhý den už o tom byly letáky, kde to zesměšňovali a dávali pravdivé informace.

Vybrala jsem si zrovna tuto verzi projektu, protože mi dalo příležitost si opět sednout a poslechnout si příběhy z minulosti. Jako malá jsem ráda vyzvídala. Vlastně jsem vyzvídala pořád, ale to, co mi utkvělo v paměti jsou jen úryvky. Vím, že prababičce zemřela její první dcera v den jejích prvních narozenin ve vlaku na hlad, vím, že táta byl v armádě, vím, že spletité osudy mých předků dali dohromady zdánlivě nemožné – Litvu a Rusko a výsledkem jsem byla já…

Projekt je původně stavěn především pro generace Čechů, tak jsou pokládány většinou i nabízené dotazy, proto jsem nechala rozhovor mých prarodičů běžet více méně samovolně. Jen občas jsem přidala nějakou tu otázku, abych zhruba udržela směr rozhovoru tak, aby aspoň částečně odpovídal projektu.

Rok 1989… co se vám vybaví jako první?
Dědeček: Armáda, válka, volby, …
Babička: Literatura, spousta zakázaných filmů, ...
Dědeček: Nadbytek informací!
Babička: Počátek noční můry v podobě „velikého konce“ a snahy obvinit rusy za všechno, co se kdy stalo.
Dědeček: Bylo to až příliš přehnané, člověk měl skoro pocit, že rusové mohou i za ukřižování Ježíše Krista a cokoliv nového se stalo, tak automaticky znovu byli na vině rusové. Nikdo jiný, všichni ostatní totiž byli hrozně nevinní.
Babička: Ale je pravda, že tohle přišlo až později. Na začátku roku to byly spíše růžové brýle v podobě ráje „všichni nás mají rádi, jsme kamarádi, USA s námi chce kamarádit a jde jim jen o naše blaho, čeká nás svoboda, můžeme cestovat!“ a pak bum a bác a všichni, pravda, někdo více, někdo méně, ale vesměs všichni jsme dopadli obličejem do bláta a až pak si uvědomili, že realita má k růžovému světu daleko.
Dědeček: Asi teď použiji dost otřepanou frázi, ale byl to prostě rok, který měnil životy. Nejen naše, nejen našeho blízkého okolí, ale více méně celého světa.
Je fakt, že v roce 1989 se začaly projevovat chyby předchozích let a projevovaly se sakra krutým způsobem. Komunismus padl, ale byly to právě jeho chyby, které dopomohli k rozpadu SSSR. Nebyl to jenom Gorbačov, nebyl to jenom západ. Radost z pádu komunismu střídal strach z nevědomosti, co s námi bude a uvědomění si, že je nám podsouvána vládou jakási břečka, která nám má dát pocit jistoty, bezpečí a podobných pozitiv.
Babička: Ještě tak přemýšlím… stále nám nebyla navrácená Aljaška, kterou jsme měli dostat zpět. Co vím, tak na ní vzpomíná hodně lidí a vzpomíná rádo. Považuje ji za svou a někteří si i našli způsob jí vrátit zpět, prostě jí začali znovu považovat za svou nehledě na to, že doposud oficiálně patří USA.
Dědeček: Spousta lidí dodnes doufá, že se to někdy změní, tehdy jsme, pravda, žili v očekávání, že se to prostě stane, teď už jen doufáme.

Co si myslíte, že by se dalo udělat jinak, aby to třeba změnilo chod dějin, změnilo k lepšímu?
Babička: Nejsem si jistá, zda tehdy vůbec něco šlo udělat. Nebo spíš takhle. Asi šlo, možná, ale to říkám teď, s odstupem času, i když, ne, asi ne. Tehdy nikoho ani nenapadlo, že by se vůbec dalo něco změnit, bylo to přijato více méně jako fakt. Prostě se to stane. Vím, že mě tehdy kolikrát napadlo, že je konec, SSSR se rozpadne a co bude s námi? Netuším… děti se rodily dál, vyrůstaly, radovaly se z primitivních dětských her a těšily nás, své ustarané rodiče a prarodiče. A co jsme dělali my? Koukali na ně, usmívali se jim na oplátku a doufali, že to nebude tak hrozný, už kvůli nim.
Dědeček: Babička tu zmínila rozpad SSSR… ano, západ v čele s USA se všemožnými způsoby snažil odstranit SSSR z povrchu zemského a více méně se jim to za pomocí Gorbačova dařilo, na druhou stranu… z pohledu vojenského tehdy nebylo možné SSSR porazit, tam byla síla, která spoustu lidí uklidňovala.
Babička: Pamatuješ, jak si nám vždycky Lera stěžovala, že se v Moskvě neřeší nic jiného než politika?
Dědeček: No, to se tehdy prý scházeli dokonce na Puškinském náměstí. A na Arbatu se přednášeli antisovětské básně. Vlastně to tehdy byl docela zvláštní pocit. Byl jsem chlap, manžel, otec, věřil jsem síle SSSR a věřil jsem, že máme budoucnost a že se neztratíme. Na druhou stranu odevšad stále prosakoval takový ten zvláštní pocit. „Čeká nás svoboda? A co když to nebude svoboda a bude to jenom horší a my přijdeme o všechno? Ale co když to bude lepší? Přeci to vypadá nadějně, když se na to podíváme z jiné stránky.“ Spousta smíšených pocitů. Hlavně, v průběhu toho roku se dost měnili. Chvílemi to byla naděje, že vše se obrátí k lepšímu, chvílemi se zas objevoval ten podivný strach z rozpadu SSSR na miniaturní kousíčky. Nikdo netušil, kam to povede, každý se k tomu vlastně stavěl podle svého a jednotná reakce prostě nebyla.
Babička: Jeden člověk kdysi řekl, že kdo nelituje rozpadu SSSR, nemá srdce, ale kdo si myslí, že je možné to vrátit a je dobré to vrátit, nemá mozek. Byli jsme navyklí na něco, co nám více méně vyhovovalo, prostě, bylo to náš svět, byla to naše rodná země. Takže ten pocit nejistoty z roku 1989 asi utkvěl v paměti všech.

Zminili jste se o politice. Co Gorbačov? Sacharov? V prosinci toho roku umřel, viďte?
Dědeček: Ano. Přišel 14. prosinec, nepletu-li se, a s ním i smrt Sacharova. A Gorbačov? Jeho sláva klesala. Gorbačov sliboval, prostě, tupě jsme poslouchali jeho monology, které občas byly naprosto zjevně nesmyslné. Z jeho pozitivních slibů navíc bylo cítit, jak moc nuceně to všechno dělá. Jak to nedělá pro nás. A to bylo dost zdrcující.

A váš tehdejší názor na perestrojku, Černobyl, afgánskou válku?
Dědeček: V určitou chvíli mi tehdy došlo, že to všechno je pouze přesně vyplněný plán nějakého chytrého mozku.

A víš kdo byl tím chytrým mozkem?
Dědeček: Tak jistě to říct nemůže nikdo, nikdo do hlavy jinému nevidí, ale osobně bych asi podezříval Jamese Bakera, státního tajemníka USA. Jistě, že nebyl jediný, ale například jeho proslov před kongresem v USA zněl dost podezřele. „Utratili jsme triliony dolarů za posledních 40 let, abychom zvítězili ve „studené válce“ proti SSSR.“
Všechno bylo na penězích a s námi si někdo hodně sobeckým způsobem pohrával

A co svět za hranicemi SSSR?
Dědeček: Jeden můj kamarád jel na podzim na dovolenou do Francie a po jeho návratu, když nám vyprávěl o svých zážitcích, se nám vryla do paměti jediná věta, která naprosto přesně vystihovala jeho dobrodružství: „Jel jsem tam, stěna stála, vracel jsem se zpět, už byla zbořená…“
Babička: Tam, na západě, tam byla demokracie, tam byla svoboda, tam ale také byla i samota, na kterou jsme my nebyli zvyklí.

Vzpomenete si na něco z běžného života?
Dědeček: Rostly nám dvě překrásné dcery, jedna malá, tvá teta, druhá větší, tvá máma. To byly zrovna dva roky před tvým narozením, to už byla maminka dospělá, osamostatňovala se, potkala tvého tátu, který se zrovna vrátil z vojny. Gorbačov přikázal zmenšit armádu a spousta mladých lidí se vrátila ke studiu, povinně. Jenom škoda, že se nepomyslelo na důsledky.
Babička: A oni kolikrát byly i zdánlivě hrozně směšné, například šílený nedostatek míst na kolejích a kolikrát i na samotných školách a při tom ke studiu se vrátit museli, povinně.
Dědeček: Mě se teď tak vybavil umělý deficit alkoholu ve spojitosti s těmi kolejemi. Jakási snaha o vylepšení života.
Babička: No ale to samé bylo i v obchodech přeci. Ke konci roku, což potom ještě pokračovalo i v roce 1990 jaro až léto, šli dolů ceny a zároveň s tím začali z polic obchodů mizet potraviny. Prostě se vypařili. Co budeme jíst, to netušil nikdo. Kvůli blbému chlebu se od brzkého rána stály šílené fronty, někteří chytrolíni dokonce přespávali na místě u obchodu. Ale tak, takhle vyhrocené to bylo až někdy v tom 1990, jenom, že to bylo takové, že když to v roce 1989 začalo, tak jsme si furt říkali „Vrať se, vrať se, ať se ty obchody zaplní, oni se určitě zaplní, ale ne, bude to ještě horší.“
Dědeček: Ten bordel s penězma a deficitem má podle mě spojitost s Pavlovskou reformou. Aniž by nás předem kdokoliv informoval, probíhaly jakési změny, na které my jsme pak dopláceli.
A ona třeba i práce. My jsme se třeba snažili pracovat dál, co nejvíc, rostla nám další dcera, a bylo také potřeba pomoci té starší – osamostatňování bylo takové složitější, no rozhodně složitější než dnes. Na druhou stranu tehdy jsme děti k osamostatňování vedly a ony nás poslouchaly, zatímco teď mi příjde, že vznikly dva extrémky. Buď se osamostatňují příliš brzo a pak už jen záleží na náhodě, jestli se po čase vrátí zpět k rodičům se staženým ocasem a nebo budou pokračovat dál, a nebo naopak se do toho osamostatňování nehrnou, nehrnou se do zakládání rodin, žádná zlatá střední cesta jakoby neexistovala a pokud ano, tak jsou to jen světlé vyjímky. Ale to už bychom odbočovali od tématu.
S prací to bylo ale tehdy dost zvláštní. Neustále byla nějaká setkání, nějaké výjezdy, lidé se začínali víc posílat na dovolené nebo na služební cesty do ciziny. Změna, na jednu stranu příjemnější, na druhou stranu mi občas přišlo, že jsme nedělali nic. Najednou, jakobychom před tím pracovali a pak najednou jsme dostali jednu obrovskou dovolenou.

Život se přeci ale neměnil jenom z pohledu práce.
Babička: To máš pravdu. Zvláštní pozornost byla například věnována mladým lidem. Předešlé udály dobra, svobody, spravedlnosti, čestnosti – to vše se vzájemně samo sobě vysmívalo a zaměňovalo se kulturou sexu, násilí, pocitu neplnocennosti vlády a národu, uctívání Západu. Lidé, kteří zůstávali věrni svým předchozím morálním hodnotám a zachovávali si čest, byli jednoduše odstraňováni ze společnosti. Byli vnímání jako „vrazi perestrojky“, a bacha na ně, aby nezměnili názory dalších lidí a nevytvářeli tak další „vrahy“.
Dědeček: Najednou se vše začalo bortit. Rozpad SSSR, to ale není jenom to, že se prostě rozpadneme na malé kousíčky, byl to převrat, který zasahoval do každičké sféry našich životů. Na mladé lidi byl kladen důraz, protože byli vnímání jako budoucnost, kterou lze zmodelovat. Zasáhlo to ale všechny. Vše, na co jsme byli před tím zvykli, se najednou začalo měnit a my jsme prostě nevěděli, co s tím.