Gymnázium Jana Keplera


A. P.

Svoji práci jsem složila z několika historek nebo vzpomínek ze tří období (Pražské jaro, srpen 1968, normalizace). Ptala jsem se rodičů i prarodičů. A sepsala je jako jejich výpověď.

Na jaře 1968 bylo mému tatínkovi 8 let a mamince 9 let. Táta vyrůstal v rodině, kde moje babička byla učitelkou hudební výchovy a dědeček pracoval v Ústavu fyzikální chemie. Jejich pocity z jara 68´ byly smíšené, byl tu zároveň strach i naděje, i když všude okolo bylo veliké nadšení. Vše se nádherně uvolnilo. Nastala nová éra českého filmu (Ach, ta vojna, Automat na přání, Žert), uvolňovala se tisková cenzura, vznikaly písničky na toto období (jaro) a byla tu obrovská naděje na svobodu.
Uvědomuji si, že celá tato doba, která je shrnutá v mé práci, byla velice politicky zajímavá a že k ní určitě spousta lidí má nespočetně osobních vzpomínek a historek. Proto jsem vybrala několik nejlepších a ty sepsala.

Na těchto fotkách můžeme vidět moji maminku cvičící ve školce. Obrázky jsou pořízeny kolem roku 1965 Na těchto fotkách můžeme vidět moji maminku cvičící ve školce. Obrázky jsou pořízeny kolem roku 1965 Na fotkách můžeme vidět
moji maminku cvičící ve školce.
Obrázky jsou pořízeny kolem roku 1965.

BABIČČINO PRAŽSKÉ JARO 1968

Já byla v té době učitelkou hudební výchovy a ruštiny na základní škole. Bylo mi 34 a měla jsem dva malé syny.

Tohoto roku se nám velice vydařila oslava MDŽ 8. března. S velikou radostí jsme s kolegy popíjeli a bavili se. Manžel, tvůj dědeček, jednou konečně svolil, že bude hlídat děti, tak jsem se rozhodla si tento večer pořádně užít. Měla jsem skvělou náladu, ale řekla jsem si, že té dnešní zábavě něco chybí. Sedla jsem si za piano a začala zpívat. Všichni se s velikým nadšením chytli a začali tančit a zpívat se mnou. Bylo hrozné horko a tak jsme si otevřeli okna, abychom se nadýchali trochu čerstvého vzduchu. Jak jsme ale byli čím dál veselejší, přicházela řada na odvážnější a odvážnější písničky, až jsme skončili u písniček na Rudé právo typu: „Řekla kráva krávě, přečti si Rudé právo právě“ a my křičeli a doslova si to užívali.

Další den nás ale čekalo nemilé překvapení: ke škole zamířili členové Veřejné bezpečnosti. Někdo ze sousedů jim pravděpodobně nahlásil, že se tu něco podobného zpívalo. Naše paní zástupkyně, mimochodem moje dobrá kamarádka, ale vše zapřela a tvářila se, jako kdyby se den předtím vůbec nic nedělo. Členové VB nic neřekli, nasedli do auta a odjeli. Všichni jsme měli veliké štěstí, že jsme narazili zrovna na lidi, kteří tomu období také věřili a nechtěli dělat problémy.

Doma jsem raději nic dědovi neřekla, protože jsem věděla, že by mě čekala neuvěřitelná přednáška, jak jsem nespolehlivá, jak jsem mohla rodině pěkně zavařit, jestli jsem si uvědomovala, co by s námi mohlo být dál, apod. Takže jsem dělala, jako kdyby se nic nestalo, a vše bylo v pořádku.

MAMINČIN SRPEN 1968

Byl začátek srpna, myslím, že to bylo kolem osmého. Před sebou jsem měla jako každý rok báječných 14 dní strávených s kamarády na vesnici u mé babičky, na které jsem se moc těšila. Každý den jsem už od rána trávila se svými kamarády na louce na kraji lesa, kde jsme měli postavený jakýsi „bunkr“. Bylo to báječné, měli jsme tu i schovaný poklad. Byl zakopaný u třetího stromu od našeho bunkru a měli jsme v něm schované naše nejtajnější věci (např. tajné zprávy, které jsme si navzájem házeli do schránek). Bylo mi tu fajn, babička se o mě úžasně starala a skvěle vyvářela. Jednoho dne mě ale babička probudila už v 6 hodin ráno s pláčem, že nás obsadili vojáci, a začala se bát, že bude válka. Kvečeru jsme s babičkou slyšely hluk, ozývalo se to zhruba od hospody na návsi. Babička mi řekla, že se tam jde podívat, a zakázala mi vycházet z domu. Já byla ale jako mála holka hrozně zvědavá a šla jsem tajně za ní. Když jsem byla schovaná za rohem naší hospody, viděla jsem, jak tam stojí shluk lidí a za nimi obrovský zelený tank. Babička mě ale zahlédla, rychle mě vzala za ruku a odvedla pryč. Doma mi řekla, co se stalo. Dav lidí tam stál, protože ten obrovský zelený tank přejel pana Bílka, který bydlel na druhém konci vesnice a byl to zdejší hajný. Byla to hrozná zpráva pro nás všechny, a proto si pro mě naši den nato přijeli.

To je jediné, co si k srpnu pamatuji, byla jsem přeci jenom malá holka, tudíž mi v hlavě utkvělo pouze toto. Jediné, na co si ještě vzpomenu, bylo to, že moji rodiče, kteří byli v té době v Praze, měli doma na návštěvě přátele z východního Německa. Ti, když se jednadvacátého srpna dozvěděli, co se stalo, rychle si sbalili kufry o odjeli domů, z důvodu velikých obav.

TATÍNKŮV SRPEN 1968

V té době mi bylo 8 let a samozřejmě jako každé léto jsme se starším bráchou a maminkou odjeli mimo Prahu do Pardubic, kde jsme měli dva domy a v jednom z nich bydlela i moje babička. Náš dům v Pardubicích stál na samém konci města a hned ob dva další domy začínal les. Miloval jsem to tam. Kdykoliv jsme s bráchou mohli sednout na kolo a jet se projet třeba právě do lesa nebo za babičkou, která bydlela v řadové vilce v centru města. Když jsme za ní přijeli, měla pro nás přichystanou čokoládu, a já to nikdy nechápal, jak může vědět, že přijedeme, ale stejně vždycky když jsme otevřeli dveře, na stole ležely dvě, pro mě s oříšky a pro bráchu mléčná. Babička za námi ale moc často nejezdila, většinou jen my za ní. Bylo opravdu výjimečné, když to bylo naopak. Jedenadvacátého srpna si pamatuji, že jsem se probudil už kolem osmé hodiny, bylo to dost neobvyklé, protože já jsem vždycky uměl vyspávat opravdu dlouho. Vím, že mě probudil nějaký hluk, jako kdyby někdo velmi hlastě a vzrušeně mluvil. Vzbudil jsem bráchu, protože jsem se bál, a oba jsme vyšli z pokoje ještě v pyžamu. V obýváku hrálo rádio a u stolu seděla a maminka s babičkou, která přijela. Obě brečely a řekly nám, co se stalo. V tu chvíli mě brácha vzal za ruku a utíkal na půdu, kde už několik let ležela zaprášená ruská vlajka. Byli jsme pořád oba v pyžamech, ale to nás v tu chvíli vůbec nezajímalo, vzali jsme vlajku okamžitě na zahradu, kam bylo vidět snad ze všech stran, a zapálili ji. Mně i bráchovi tekly slzy, ale nakonec jsme ještě sebrali sílu a podupali jsme ji. Byli jsme na sebe ohromě hrdí, uvědomuji si, že i v tomto věku jsem měl z takovéhle věci silný pocit.

DĚDEČKOVA NORMALIZACE

V červenci 1969 jsem chodil do práce a manželka s dětmi odjela pryč, do Mariánských Lázní. 15. července jsme s přáteli vyrazili slavit Jindřicha. Oslavovali jsme, jak se říká, ve velkém. Popíjeli, chodili od baru k baru. Když už jsme byli v takovém pokročilejším stavu, jeden z kolegů z práce začal mít takové zvláštní řeči. Říkal, že má pocit, jako kdybychom se viděli naposled, apod. Ale nás v našem stavu vůbec nenapadlo, že by tím mohl něco myslet nebo naznačovat a už vůbec ne co.

Následující den jsem se pak léčil z opravdu těžké kocoviny, zavolal jsem do práce, že nepřijdu, a celý den jsem proležel a prospal. Další den už jsem do práce šel, tentokrát ale chyběl můj kolega. Den nato jsem se dozvěděl, volal mi to jeden kamarád, že právě tento kolega emigroval i s celou rodinou do Ameriky. Nikdo z nás nic netušil, nikomu z přátel to neřekl, aby náhodou nebyl prozrazen. Nebyla to pro mě zrovna příjemná zpráva, byl to moc fajn kluk a dobrý kamarád. Teprve postupně mi všechno docházelo, měl už to dávno vymyšlené a připravené, protože půl roku předtím tam byl na stáži. Stihl to na „poslední chvíli“, klec spadla v říjnu 69‘.

Když jsem se pár dní potom z toho vzpamatoval, volal jsem tuto zprávu i manželce a dětem. Byli to známí celé naší rodiny, měli podobně staré děti jako my, holku a kluka. Strávili jsme spolu dokonce i několik báječných dovolených. O to víc mě mrzelo, že jsem to nevěděl a nemohl se pořádně rozloučit.


A.S.

Příběh mojí babičky z období Pražského jara

Když jsem se babičky zeptal, co se jí vybaví za vzpomínku z Pražského jara, není mi schopna okamžitě odpovědět. Není to proto, že by se snad té otázce nějak vyhýbala, ale komentuje to tím, že si nevzpomíná na nic, o čem by se dalo vyprávět. Teprve až když jí vysvětlím, že se počítá cokoliv z jejích raných vzpomínek, tak mi odpoví: „No, já si nejvíc vybavuji zrušení cenzury.“
„Opravdu, a jak se to zrušení projevovalo?“ ptám se.
„S dědou jsme šli jednou do kina…,“ pokračuje babička.
„Spíš do biografu, ne?“ přerušuji ji se škodolibým úsměvem.
„No to by ses divil, ale za nás se, to si dobře pamatuji, ani moc neříkalo biograf. My jsme taky používali slovo kino úplně normálně. Každopádně byla venku cítit taková ta uvolněná atmosféra. Když jsme večer šli do toho kina, tak jsme potkávali další páry, a to jsi to mohl prostě cítit ve vzduchu. Všichni byli tak nějak šťastnější a cítili se volně. Pro mě osobně to ale mělo největší vliv při tom filmu. Mohli jsme se klidně dívat na film, který třeba parodizoval nebo klidně i kritizoval Rusko. Kromě toho k nám taky pronikalo víc filmů ze zahraničí. Ale mně se stejně nejvíce líbily ty filmy, které byly jakousi satirou proti Rusku. U těch jsem se docela nasmála,“ dokončila.
Když se tak nad tím zamýšlím, tak si stále říkám, jak můžu být šťastný, že jsem se narodil do dnešní doby. Žít v zemi, kde je člověk nadšený ze zrušení cenzury ve filmu, musí být přinejmenším nudné.
Babička mě vytrhne ze zamyšlení a prohodí jen tak ledabyle: „No, ale taky málem děda vstoupil do strany.“
„Hmm….CO?! Cože? To jsem vůbec nevěděl... a jak se to stalo?“ vyzvídám s traumatizující představou dědečka jako nadšeného komunistického straníka.
„On pořád říkal, že to v té době po lednu vypadá docela dobře a že by možná mohl taky vstoupit, protože se mu začala strana nějak líbit. Ale s tou minulostí, co měla za sebou? To prostě člověk nemůže jen tak zahodit za hlavu a zapomenout. Kdepak! Mně bylo jasný, že je to nějaký divný a že to není moc dobrý nápad. Nestávalo se často, že bych dědu v něčem omezovala, ale tenkrát jsem si vyšlápla. Říkala jsem mu, aby zbytečně nedělal ukvapené závěry, kterých by potom mohl litovat, a aby myslel na to, jaká byla strana dříve. Naštěstí jsem ho tedy přemluvila, aby do strany nevstupoval, a jak bylo nakonec vidět, bylo to dobré rozhodnutí,“ domluví s výrazem, ze kterého můžu přímo vyčíst „No, tak to vidíš. Děda mohl nakonec skončit jako komunista.‘“

Příběh mojí babičky z období srpnové okupace

„Babi, co si pamatuješ ze srpnové okupace? Myslím, jaká vzpomínka se ti vybaví, cokoliv, mě by prostě zajímalo, co si z té doby pamatuješ,“ začínám svůj dialog s babičkou o okupaci ze srpna 68.
„Co se mi vybaví?“ reaguje babička. „No, můžu ti říct, co se mi vybaví jako první, ale není to nic překvapujícího. První, co si vybavuji, je, jak jsme stáli u rádia a samozřejmě všichni brečeli. Nebyli jsme v Praze, ale zrovna na chatě ve Sloupu, kde jsme dříve trávili spoustu času. Díky tomu se nás to ani bezprostředně netýkalo. Tedy samozřejmě že se nás to týkalo, ale já myslím, jako že jsme se přímo nesetkali s okupačními vojsky.“
„No jo, ale stejně to nechápu, proč všichni tak brečeli. Copak bývali všichni takoví vlastenci?“ ptám se a hned mi dochází, jak hloupá otázka to byla.
„To víš, my jsme všichni měli svoje sny, jak se to teďka zlepší. Po Jaru to přišlo jako tvrdá rána. Nikdo doopravdy nečekal, že by se mohlo stát něco takového,“ vysvětluje. Pak se ptám babičky, jestli má ještě něco, na co si vzpomíná.
„Pak mám ještě jednu legrační vzpomínku,“ pokračuje babička. „Já jsem pak ten den musela odjet narychlo do Prahy. Měla jsem tam nějaké zařizování. To už si přesně nepamatuji, ale to není podstatné. Jela jsem autobusem a u Prahy – to ti nedokážu říct, kde přesně – nás zastavila ruská hlídka. Chtěli nás zkontrolovat. To byl mimochodem můj první kontakt s okupací samotnou. Vešel jeden ruský voják a chtěl prohledávat tašky. Ne, vlastně ti Rusové byli dva. Jeden byl takový mírný a vypadal docela normálně a nejspíš neměl žádný velký zájem na tom kontrolování. Ten druhý měl na věc bohužel úplně jiný pohled a trval na prohlídce. Opravdu by mě zajímalo, co si asi tak tenkrát představovali, že můžou najít v obyčejném autobuse jedoucím do Prahy. To bys ale nevěřil, co ten pitomej voják udělal. Představ si, že on vzal tašku jedné opravdu staré, asi sedmdesátileté paní, a začal vykřikovat ‚Oružie, oružie‘, což znamená ‚Zbraně, zbraně‘. Jako kdyby snad chudák byla nějakej převozník zbraní nebo co,“ směje se babička. „Samozřejmě mi to přišlo dost legrační, že kontrolují zrovna starou babičku. Také to ovšem nemuselo skončit tak zábavně. Pak chtěl ten Rus zkontrolovat tašku nějakému pánovi, který si to tentokrát nenechal líbit. Chlap začal Rusovi nadávat, že nemůže prohlížet jeho osobní věci, že na to nemá právo. Což byla samozřejmě pravda. Já si také myslela, že je to nezákonné, ale říkej to těm vojákům se zbraněma, když ti ani nerozumí. Když mu tedy Rus nerozuměl, tak se s ním začal hádat. Už se to vyostřovalo a začalo se k něčemu schylovat, když přišel řidič autobusu, který nejspíš věděl, že není příliš moudré hádat se s těmi vojáky. Začal jim vysvětlovat – v ruštině samozřejmě – že už prý pána zkontrolovali než nastoupil. Ten klidnější Rus také neměl zájem o problémy a toho druhého raději odtáhl, takže to naštěstí dopadlo dobře. Ale mohlo se něco stát, no,“ dokončí babička, ale hned dodává: „Stejně nechápu, proč kontroloval zrovna tu paní. Já nevím, jestli se snad už takový případ vyskytl dříve, že by stará paní něco převážela,“ usmívá se babička. Nakonec to vypadá, že nemá na 21. srpna zas tak chmurné vzpomínky.

Příběh mojí babičky z období normalizace

Na příběh z okupace navazuje babička rovnou příběhem z období normalizace, kdy pracovala jako kantorka na jedné střední škole: „No a o pár let později přišli prověrky, někdy v roce 70 nebo 71. Já už si to přesně nepamatuji. Nejdřív nám přišli takové žádosti a každý jsme měli napsat, jak se stavíme k okupaci z roku 68 a co si o ní myslíme. Samozřejmě se předpokládalo, že všichni napíšou, jak to bylo nutné a jak nás to zachránilo před zkázou a tak to také skoro všichni z učitelského sboru napsali. Nevím proč - asi už jsem toho měla tak akorát dost - a tak jsem se rozhodla, že tam napíšu, co si o tom všem doopravdy myslím. Už jsem v té době sice měla obě děti, ale říkala jsem si, že i když mě vyhodí, tak co? Myslela jsem si, že budu schopna najít si novou práci. Když jsem to psala, tak jsem ještě nevěděla, že by to pak mohl být takový problém. No, asi se jim to nelíbilo. Zavolal si mě řiditel a začal se mě ptát, proč jsem to tam napsala. Jinak ale nic víc. Vůbec to nijak nevyšetřovali a já byla nakonec ještě ráda, že jsem napsala, co jsem napsala. Později jsme se celý učitelský sbor měli přihlásit do strany, ale mě nevzali, že prý jsem ještě ‚nebyla politicky vyspělá‘,“ směje se babička. „Jako kdybych tam snad vážně chtěla.“
„A neměla si z toho nějaký další problém?“ ptám se dál.
„Ne, pro mě to bylo vlastně výhodné. Já jsem nemusela vstoupit do strany, což mě nemrzelo, a ani jsem z toho nakonec neměla v budoucnosti problém. Řiditel byl sice komunista, ale nebyl zase taková svině, aby mi to zavařil – i když zajisté mohl a to pořádně - a tak prostě u mé kolonky napsal ‚politicky nekorektní‘ a tím to smetl ze stolu. A když jsem pak chtěla změnit školu, přestupovala jsem, tak řiditelka na nové škole měla dostat od řiditele tu zprávu z těch prověrek. Řiditel ji ale naštěstí řekl něco ve smyslu, že se to ztratilo a ona pochopila a považovala to tím za vyřízené. Tím jsem se vyhnula všem problémům, i když jsem psala to, co nechtěli slyšet. No, měla jsem docela štěstí.“
„Docela dost, řekl bych,“ upřesňuji. „Pěkně jsi z toho vybruslila.“
„To jo, ale ne každému se to povedlo. Ještě tam byli další dva – jeden profesor a jedna profesorka – kteří také napsali, že nesouhlasí s okupací. Profesorka se z toho poměrně dobře a šikovně, ačkoliv neúmyslně dostala. Chtěli ji vyhodit a ona by si již novou práci nenašla, ale nemohli ji vyhodit bezdůvodně či jenom proto, že se jim nelíbila její prověrka. Takže to narafičili tak, že ji chtěli ‚jakože‘ přeřadit na univerzitu, kdy by ovšem tu výuku nezvládla a mohli by ji vyhodit z důvodu pracovní neschopnosti. Což je samozřejmě úplně normální, že jo? Takhle promyšlený to měli. Vypadalo to, že ji chtějí dát lepší místo na univerzitě, ale přitom ji chtěli vyhodit. Ona ale měla děti a práci nutně potřebovala, takže ze zoufalství se rozhodla, že je odprosí a napsala dopis, že to špatně pochopila a že již nyní ví, že okupace byla nezbytná a správná. Ten dopis ležel pořád u někoho pověřeného na stole, ale nikdo ten dopis nečetl. Dokud byla ovšem její žádost v řízení a dokud ten dopis někdo nepřečetl a neposoudil, tak ji nemohli vyhodit. Nakonec se na to úplně zapomnělo a ona mohla zůstat a učit na škole.“
„A co ten chlap?“ vyzvídám.
„Ten to měl o něco horší. Byl to profesor občanské výchovy, takže ho nechtěli nechat na škole učit takový předmět. Nakonec ho tedy poslali na řeznické učiliště. Ta škola se myslím jmenovala Střední technická škola řeznická a dokonce mám pocit, že snad ještě pořád funguje. Tam teda mohl klidně učit občanskou výchovu. Jednou k nám na školu přišel a říkal, že ho prý nechají učit jen prvák a druhák. Vyšší ročník je totiž většinou divočejší a studenti nedávají pozor, takže tam na ně pošlou řeznického mistra, který je už nějak srovná,“ směje se babička. „No jo, už to vidím. Přijde řezník a zpohlavkuje je to. Takže takhle teda dopadl ten profesor,“ ukončuje babička příběh.


E. H.

Zde přináším přepis rozhovoru se svým otcem (ročník 1951).

Jaké máš vzpomínky na jaro 68?

Pražské jaro 68... tak to byl tehdy velmi uvolněný život. Chodilo se po diskotékách, to byl tenkrát šlágr, když hráli Beatles, Stouny, Dylana a tak dál a tak dál. A nemuseli jsme poslouchat v rádiu Helenku Vondráčkovou nebo Gotta. Ale uvolněné to bylo i v oblékání nebo i v průmyslu – co se začalo vyrábět za krásné věci, designově úplně odlišné, to si přesně pamatuju. No prostě boom! Jak se ta atmosféra uvolňovala, tak jsme viděli všechno v lepších barvách. I když jezdily pořád tramvaje přeplněný jako v roce 65, protože soudruzi neměli na nový koleje… To byly návaly. No ale hrál se dobrý sport, hlavně fotbal, hokej a taky házená – v tom jsme vynikali. Protože lidi, jak cítili, že se to tady uvolňuje, tak i víc pracovali na sobě, snažili se. Včetně sportovců – protože pak nemuseli zakládat Brigády socialistické práce, o tom se zmíním později. Ale já jsem byl dítě a poslouchali jsme při Pražském jaru Svobodnou Evropu – rádio, Hlas Ameriky, Londýn… to jsem dostal od tatínka z Tuzexu tranzistorové rádio Panasonic, velikosti asi 15 x 20, vynikající záležitost. Chodil jsem s kamarády po Staroměstském náměstí a vsedě na pomníku Jana Husa jsme poslouchali tehdejší šlágry s otevřenými ústy, měli manšestrová sáčka ve stejném střihu. To jsme byli čtyři kamarádi a říkali jsme si tři mušketýři. Já měl sáčko tmavomodré barvy, kamarád hnědé, tamten vínové a další taky modré. Byli jsme tak uvolnění jako ta doba. A všichni k sobě měli blíž. Obyčejní lidé s policajty, s vojáky, i ti úředníci na úřadech byli takoví sdílnější. To bylo všechno lepší…

Takže srpen musel být pěkný šok?

To byla darda, když přišel Rus… Chodil jsem do učení, bylo mi sedmnáct, první láska za mnou a všechno jako by se to spláchlo do záchoda. Ty příjemný zážitky… Frčela letadla – 21. srpna k ránu, ale tak divně…to nebyla normální dopravní letadla, to byly právě ty vojenský anduly, hornoplošníkový, byly nákladní a vezly těžkou techniku na Prahu, což jsme pochopili až druhý den. Ten šok neprobíhal jenom jeden den, týden – trvalo to měsíce a ještě to potom přikrmil nebohý pan Palach, který se upálil, aby vyburcoval veřejnost k odporu proti okupantům, ale jak to my Češi umíme, tak, bohužel, jsme se na významný odpor už nezmohli. Jenom pár lidí ve větších městech, vesnice jaksi rezignovala…Ale abych se vrátil k srpnu. Těch zážitků bylo nepopsatelně moc. Když jsem šel za tankem, který kulhal z Vinohradský od rozhlasu přes Václavské náměstí dolů na Můstek a doprava k Dětskému domu přes Příkopy, tak to byl velkej zážitek. Šel jsem tedy v uctivé vzdálenosti zhruba sta metrů, ale všechno jsem viděl. Jak mu nějaký dobrák dole u Dětského domu zapálil barel s naftou, ten začal hořet, Rus se naštval, vytáhl kulomet, tankovej kulomet, to si neumíš představit ten rachot, a začal střílet nad hlavami lidí, kterých tam byly tisíce, všichni jsme utíkali do průchodu Koruna, nad hlavama nám svištěly kulky, který se rozpleskávaly o stěnu onoho průchodu. Byly by tam dodnes vidět, kdyby to soudruzi nezadělali deskama – tu fasádu. Takže to byl jeden ze silných zážitků.

A co atmosféra mezi lidmi?

No, atmosféra byla velmi sdílná, všichni jsme si pomáhali, policajti byli s náma, akorát že se nesmělo pouštět rádio na veřejnosti. Tak já s tranzistorákem... já ho musel nosit v síťovce s bramborama a předstírat, že jdu z nákupu ze zeleniny, kteréžto byly všechny zavřené, takže ten nákup byl dost podezřelej. Tak jsme si věřili, že nás ani nenapadlo, že by byl někdo špicl, kterej by nás mohl třeba dostat do nesnází.

A co po roce ´68, normalizace?

Ta léta potom, to bylo smutný. Přesně si pamatuju, kdy začala normalizace… to je hroznej výraz… jak můžou normalizovat společnost, jako kdyby nebyla normální, to je divný už samo o sobě. My jsme si aspoň normální připadali. Ale teď s odstupem zjišťuju, že jsme vlastně tak normální nebyli, protože jsme byli zpracovaný režimem, pionýrem a tak dále. Ona ta škola se na každým podepsala. Byli jsme vlastně takový socialistický lidi splácaný do krychličky podle toho, jak si soudruzi přáli. Podle ruského vzoru, pochopitelně: „Drž hubu a krok, a nic se ti nestane. A hlavně poslouchej, co se ti říká, a moc neoponuj, protože ruskej bratr vytáhne tanky a ty přes ni dostaneš…“ Tak to bylo. Spousta lidí emigrovala, ještě když to šlo, hned po Srpnu, to ještě byly otevřené hranice na Západ několik dní. Takže to byly tisíce a tisíce lidí, co utekli ven. A i tu nechali rodinu, asi po dohodě, ale bohužel to někdo neunesl psychicky a musel utéct. Před tou krutovládou komunistickou. Bylo to veliký rozčarování, protože jsme si mysleli, že to je úplně přirozenej vývoj, kterej nás pošle trochu dopředu. Bohužel nám soudruh Brežněv ukázal, jak jsme se mýlili. Takže abych navázal na toho Palacha, jak nás chtěl zburcovat… Potom následoval pan Zajíc, myslím, že z Kladna. Takže to bylo v ´69. Ale život běžel dál a museli jsme nějak žít. Takže zakládání Brigád socialistické práce a podobný zvěrstva, to běželo na plný pecky. Pracoval jsem v Autodružstvu Praha, i tam v družstvech se zakládaly Brigády, a můj šéf, ke kterýmu jsem byl přidělen po učení, tak toho soudruzi z firmy nepřemluvili, aby dělal vedoucího Brigády socialistické práce, neboli ve zkratce BrSocPrc. Odmítl to z přesvědčení samozřejmě. A když potom potřeboval bezúročnou půjčku od firmy, tak mu to pěkně vrátili i s úrokama, nepůjčili mu nic a jako odůvodnění napsali, že odmítl on je, když ho žádali jako kvalitního pracovníka, aby zastával post šéfa Brigády SocPrc. Takhle se chovali soudruzi k lidem, takhle se mstili. To byl jeden z mnoha případů… No a já jsem chodíval na diskotéky a snažil jsem se zapomenout na to, že jsme se mohli v naší rozkvétající vlasti mít ještě líp. Mnoho mých přátel emigrovalo. Buď z politickýho přesvědčení, nebo z ekonomických důvodů. Samozřejmě že se měli na Západě líp. U nás jsme si mohli načerno, kdo nedělal v zahraničí, obstarat bony a koupit si v Tuzexu luxusnější zboží – jak potraviny, tak elektroniku, šaty, džíny, všechno možný. Ale to byl kurz asi jedna ku pěti. Pět korun za bon. Ale kdo neměl možnost nebo se styděl jít za vekslákem někam na ulici, tak holt mu bylo tohle zboží odepřeno. A taky jich bylo takových dost.

>A co děda a babička a vůbec rodina za doby normalizace?

No můj tatínek, přestože nebyl komunista, dostal se právě v době normalizace až na funkci vedoucího velký samoobsluhy na Můstku v Rytířské ulici. Nejdřív tam dělal rybáře v rybárně, tam se vypracoval na šéfa, pak šel na samoobsluhu, pak se vypracoval na šéfa, a vím, že ty lidi nepřemlouval k nějaký spolupráci, aby dělali Brigády socialistické práce a podobně. Ale bylo s podivem, že ho tam nechali, protože nebyl ve straně. Tak samozřejmě, že toho svého postavení trošku využíval, že měl k dispozici zboží, který jiní neměli. Ale tak to bylo, to dělal každej vedoucí. Co jsem jich znal, tak to bylo všude, ve všech oborech, ve všech prodejnách. A maminka se snažila být vzornou mámou. Jezdilo se do zahraničí jenom tam, kam se dalo. Takže jsme poznali tak akorát NDR – Balt, Maďarsko – Balaton, Rumunsko, Bulharsko – Černý moře. Ale já byl za odměnu jako mládežník. Jel jsem vlakem Družby. Vyučil jsem se s vyznamenáním, tak jsem byl v roce ´68 za odměnu vlakem v Rusku. No, v Rusku vlastně ne, to jsme ještě tenkrát netušili, že se tam srocujou kolem nás, kolem naší vlasti vojska, a to byl ten důvod, to jsme pochopili až potom, protože jsme měli jet původně do Moskvy a pak dolů do Oděsy. Ale do Moskvy se nejelo právě z těchhle důvodů, takže jsme jeli jenom do Oděsy přes Ukrajinu. Zastavili jsme se v Kyjevě. A to byl červenec ´68. V tom vlaku byli spolu s námi mládežníci ze Slovenska, Maďarska a pár Poláků. Bydleli jsme v hotelu, byla velká legrace. Akorát mě třeba překvapilo, že dopoledne, když jsme si chtěli koupit nějaký pití na pokoj, nebyla v obchodě ani noha, všichni byli v práci, ale prodavačka měla před sebou na pultě rozložený noviny, mám pocit, že Pravdu. A když jsme vešli do krámu, tak se vůbec nesnažila ani ty noviny sundat. My jsme museli stát u pultu a klepat nervózně mincema, jako že bychom něco nakoupili. Ona znuděně odložila noviny, jako že ji vyrušujeme, zvedla se a šla nás obsloužit. Ale moc nerada. Tak jsme nahlédli, jaká je pracovní morálka v Sovětském svazu. A pak mě ještě bavilo, když jsem s tím tranzistorákem chodil po pláži a pouštěl jsem si Hlas Ameriky, tam to nerušili. V takový dálce jsem to chytl na ten malej tranzistorák z Tuzexu a Rusové chodili s takovýma velkýma rádiama, měli je na oprati přes rameno, a na tý bedně nechytli to, co já na tom malinkým japonským rádiu.

No, jinak jsme byli vlastně normální, běžná rodina. No, rodina. Já vyrůstal od tří let s mámou. Já byl vlastně sociální případ. My neměli auto, neměli jsme chalupu, nic. Dívali jsme se akorát na malou televizi. Takže politika šla víceméně mimo nás, ale museli jsme se snažit vyjít v tý situaci, jak se dalo. To si člověk nemohl nějak vyskakovat, když neměl nic. U nás to bylo jednoduchý. Byli lidi, který měli majetky, tak to museli řešit… Můj strejda jel ... myslím že to bylo v roce 69´... jel s organizovaným zájezdem do Vídně mistrovství světa v hokeji a emigroval tam jako spousta jiných lidí. Byl několik měsíců v utečeneckém lágru a pak mu dali na vybranou – buď kopat zlato v jižní Africe, nebo kácet stromy v Kanadě, anebo jít do Austrálie. Tak si vybral Afriku a udělal dobře, protože tam jako bílej dělal v povrchových dolech šéfa těch černochů, a podle toho, co psal , užíval si ty výhody, bydlel v hotelu, měl k dispozici bazén, auto. Když nám potom napsal v roce ´73 dopis, jak si tam žije, že si jezdí hotelovým autem k moři po dálnici, jen jsme slintali. Pak se přestěhoval do Londýna, z Londýna do Kalifornie, do San Franciska. Asi udělal dobře, že utekl. My jsme tady prožili dneska už čtyřicet let a kde nic tu nic. Ne, že bychom nějak zoufale dřeli bídu… ale to záleží, jakou má kdo povahu na něco se zmoct. Rukama ještě nikdo nikdy nezbohatl.

Jaký máš vůbec názor na Rusy po roce ´68?

Já je neměl nijak v lásce, ruštinu jsem nemusel, protože mi nikdy nepřirostla k srdci. Neměl jsem s tím problém, ale ta změkčilá výrazovost toho jazyka mi dělala problémy. A taky jsem tušil, hlavně z těch ruskejch filmů, jaká je tam životní úroveň a co to je vlastně za národ. A že Rusko mělo být naším hospodářským vzorem? No, nevzhlížel jsem k nim s láskou před rokem ´68 a po roce ´68 už vůbec ne. To jsem slyšel ruštinu a otvírala se mi kudla v kapse.
Ještě bych něco řekl o „porušování socialistické zákonnosti“. Zákon byl jenom to, co vymysleli soudruzi, komunisti. Takže když oni řekli, že se nebudou nosit dlouhý vlasy, tak se nesměly nosit. A když jsi je měl dlouhý, tak tě legitimovali policajti na každým rohu. Měla jsi nepříjemnosti, nevzali tě do učení a říkalo se: „Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás.“ Tak to bylo. Když někdo dělal po dvaadvacáté hodině hluk, tak to nebylo jako dneska, že si tě nikdo nevšiml, tenkrát už na tobě byli, a jak jsi měla trochu vypito, tak na záchytku. Akorát že se tenkrát neplatilo, to byla výhoda. Sice tě zatkli, nechali tě vystřízlivět, nějakej poplatek tam byl, ale úplně směšná částka. Taky si pamatuju, že když byli víc jak tři lidi na ulici, tak to bylo srocování, to bylo zakázaný, hned přišli policajti a: „Rozejděte se, rozejděte se, nesrocujte se!“

No a ještě něco. V každým baráku byl nějakej udavač, donašeč. No, taky se samozřejmě rozkrádalo socialistický vlastnictví. Tak třeba Viktor, nevlastní táta, když jsme topili vafkama, tak jezdil s náklaďákem a přikrádal naftu v práci, abychom měli čím topit. To nosil v kanystrech naftu z náklaďáku domů, až nás někdo práskl, asi odnaproti nebo z baráku. To nevíš, to tě někdo udal, a netušila jsi, kdo to byl. Jak se mu to doneslo, že nás někdo bodnul, musel potom parkovat za rohem, protože to dělal moc okatě – kradl moc okatě. Zaparkoval před barákem s náklaďákem, vzal dva kanystry a šel do baráku, to bylo dost nápadný. Tak to musel trošku zaonačit. Ale takových fíglů byly všude mraky… Taková to byla doba…


H. B.

(Povídání o Vladěnce a Jiříčkovi)

Začneme asi trochu netradičně: Vladěnčin dědeček byl komunista. Do strany vstoupil hned po válce z čistého přesvědčení. A uměl krásně klapat zubama. Tak moc to Vladěnka, která mu sedávala na klíně, nezvládala ani náhodou. Pořád se prý usmíval a lidi si ho vážili.
Podle jeho dcery Dáši v osmašedesátém nesouhlasil se vstupem vojsk na naše území a s normalizací už vůbec ne, ale byl už starý a hlavně příliš zásadový, než aby přiznal vlastní chybu a ze strany vystoupil. Vladěnka si oproti tomu myslí, že se prostě bál. „On se, myslím, jako člověk nechával dost ovlivňovat...,“ zaváhala, „...babičkou, tedy jako svou ženou...“ Tak kdo ví, jak to vlastně bylo.
Byl dokonce tak poctivý, že zakázal dceři Dáše studovat, protože by musela do Prahy a ta kazí mládež. Určitě by začala pít a toulat se po nocích a to není nic pro slušný lidi. A on by ji ještě ke všemu musel živit. Tak se radši vyučila soustružnicí. Pěkně pod jeho dohledem.
V podstatě vystavěl Motorlet, byl nejlepším chovatelem králíků široko daleko a to, že byl ve straně, mu nepřinášelo žádné výhody. Dáša vyprávěla, že když se na pile již dlouhou dobu zdrželi s dodávkou dřeva a on se byl zeptat, kde je problém, nějaká úřednice, když si uvědomila, s kým má tu čest, se hned začala omlouvat: „Kdybychom věděli, že je to pro vás, bylo by to samozřejmě vyřízeno okamžitě...“ Možná ani nestihla doříci větu, protože Vladěnčin dědeček byl komunista opravdu ze zásady a žádnou protekci nestrpěl.
Poselství příštím generacím: respekt.

Teď pana K. a Vladěnku na chvíli opustíme a podíváme se do vísky nedaleko té jejich, v blízkosti Prahy se také nacházející. Pan B. je sice také váženým občanem, ale zároveň jedním z největších statkářů v okolí - s komunismem toho tedy moc do činění nemá. Za druhé světové války tu dělal starostu a v rodinných legendách se traduje, že to on přivedl do Prahy armádu generála Vlasova. Bohužel tomu žádné jiné prameny nenasvědčují, a tak když to dnes jeho syn Jiří vypráví, neubrání se zbytek rodiny úsměvu. Po válce dostal pan B. nabídku na prodloužení starostování, ale to už se chápali moci komunisté, se kterými nechtěl mít nic společného.
V roce 1956 zavřeli jeho syna Jiřího. Zločin byl jasný: jako kulak se neoprávněně vloudil na státní statky v pohraničí v oblasti dnešní nádrže Lipno a tam se odvážil, nesmějte se, celých šest let pracovat. Pak si naštěstí někdo všiml jeho původu a neprodleně o tom zpravil úřady. Je přeci podezřelé, že si syn bývalého sedláka, tedy v podstatě kapitalista, našel práci zrovna v pohraničí! Co kdyby chtěl uprchnout na Západ?! K tomu mu bylo samozřejmě připočteno ještě to, že se před napuštěním lipenské vodní nádrže rozhodl, že zachrání tamní zemědělskou techniku, a povolil lidem ze státního statku v Třebonicích, aby si všechny užitečné věci odtamtud odvezli. Takovou drzost svět ještě neviděl, a tak za to milý Jiří dostal celých pět let, po dvou ho ale naštěstí pustili na amnestii.
Jiří si po propuštění z vězení našel ve své rodné vísce sličné děvče, které si ale nenechalo nikdy nic líbit, a tak se mladý pár odstěhoval k Litoměřicím daleko od strašlivé tchyně, která některé vlastnosti se svou snachou Jarkou možná sdílela. Především si také do ničeho nenechala mluvit...
Jiřímu s Jarkou se postupně narodily čtyři děti. Jaruška, Jiříček, Martínek a Petřík. Jiříček nás bude zajímat asi nejvíce. Rodina si žila poměrně spokojeně - daleko od centra veškerého dění. Jiří, zřejmě poučen ze své minulosti, si dával pozor a snažil se příliš nezviditelňovat, protože čtyři děti jsou čtyři děti a on - často nemocný - by byl přímo pohromou pro rodinu, kdyby se ještě nechal zavřít.
Atmosféra: Ora et labora.

A přišel rok 1968. Jarka nikdy nenosila krátký sukně, protože vždycky měla tlustý kolena, Dáša se v nich přímo vyžívala. Také si pochvalovala svobodu v tanci – už nemusíte tancovat vždy v páru, můžete zvednout nožky – prostě ráj. Sem tam zajít do divadla – to měly rády obě. Jarka je zdravotní sestra. Dáša šije deštníky. Sluníčko. Nádhera. Snad to nikdy neskončí.

Toho léta je sotva osmiletý Jiříček se svou starší sestrou na prázdninách u prarodičů. 21. srpna brzy ráno vzbudil Jiříka křik: "Panímámo! Panímámo! Vstávejte! Jsme obsazený!“ Tedy studená sprcha hned po ránu.
Zase několik kilometrů jinde, tentokrát na západ. Tříletá Vladěnka je pevně vklíněna do náručí svého táty. Stojí na rohu své ulice a té, která v té době byla ještě hlavní. Kolem nich projížděly tanky. A hrozně to všechno dunělo.
Po cestě z Litoměřic do Prahy se řítí starý stejšn. Rodiče si jedou pro své děti. Desetiměsíčního Petříka nechali doma s dědečkem – Jarčiným tátou, ale Martínek jede s nimi. Občas musí uhýbat ze silnice do příkopu, aby nebránili v průjezdu tankům. „A jak sme byli zvyklý doma nadávat na ty Rusáky, tak sem Martina radši chytla do náruče, aby to neviděl a nevypláz' na ně třeba jazyk...“
Šlo o domácnost, kde občas bylo možno vidět létat talíře, tudíž si jistě umíte představit rychle houstnoucí atmosféru v těsném autě, řítícím se k obsazené Praze.

Děti jsou dovezeny domů. Neuběhne ani deset dní a škola začíná. Jiříček s Jaruškou chodí každý den ráno do nedalekých Ploskovic. Tentokrát ale v zámečku, v jehož jedné budově se vyučuje, bydlí vojáci a před ním stojí krásný tank. Jasné lákadlo. Zvlášť když ti vojáci jsou tak hodní. Do hry se určitě zapojila i Jaruška, protože v té době byla horší než kterýkoliv kluk. Mělo se to změnit zanedlouho, ale o tom až za chvíli.
Děti si tedy chodily po škole hrát s vojáky, kteří ale byli smutní z toho, že jim nikdo nechtěl dát najíst. Naštěstí mezi dětmi byl jeden statečný kluk – snad deváťák – a ten doma ukradl peníze a všechny je utratil za chleba, který nebohým vojákům rozdal. Statečný zachránce pro malého Jiříka, ale doma se na to asi dívali jinak...
Nedlouho po začátku školního roku začali rodiče uvažovat o emigraci, ale Jaruška začala postonávat. Revmatická horečka. Šup do nemocnice. A ani ji nesmíte navštěvovat. V deseti letech hrozná rána. Pro rodiče zrovna tak. Jaruška je od té doby ryze holčičí. Bolesti kloubů přetrvávají a Jiříček i se svou rodinou zůstává v Čechách. A pak se hranice uzavřely.

Sluníčko už nesvítí. Nastala doba šedi. Vladěnka si hraje doma se svými prarodiči, když maminka musí do práce, a asi by už začala navštěvovat školku, kdyby se o ni hodná babička nechtěla starat. Jiříček se na vesnici určitě taky nenudí. Bydlí v krásném domě, kde je spoustu památek po Němcích, kteří se po válce museli vystěhovat. Vladěnce vozí občas domů tatínek jako zásobovatel potravin banány, mandarinky a různé jiné věci, které ostatní děti nemají, ale nesmí se o tom moc mluvit.
Tancovat se může zase jenom v páru, nosí se dlouhý sukně, ale to Jarku nezajímá, protože ta ty krátký stejně nikdy nenosila. Chodit do divadla začíná být zase dobrodružství. Boj o to, kdo najde víc protistátních narážek.
Závěr: Nastávají špatný časy.

Vladěnčin strýček je ve straně, aby mohl studovat, jinak by tam snad nešel. Tatínek – pan K. s klapacíma zubama – mu stejně jako Dáše celé mládí vštěpoval, že politika je svinstvo a ať se do ní určitě nemíchaj. Pak si ho pozvali před komisi. Páni z výboru a prý co si myslí o vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Pokrčení rameny. „No, moc se mi to nelíbí.“ Zapsali si to. Odešel domů. Vystoupil ze strany. Školu nedodělal. Poté – pro stranu naprosto nezajímavý - úspěšně vystřídal mnoho povolání i žen, rozhádal se s příbuznými a po nějaké době zemřel.

Vladěnka nastoupila do první třídy. A Jiříček do šesté. Teď už chodili do stejné školy. Stará panímáma zemřela, a nic tedy nebránilo v návratu na rodný statek. A ještě pantátu zaopatří v jeho stáří. No není to pěkné? S Jiříkovým mladším bráchou Martínkem chodila Vladěnka dokonce do stejné třídy. Znali se. Věděli o sobě. Tak to na vesnici chodí. Oba měli s Jiříkem stejnou soudružku učitelku na občanskou nauku a oba si z ní pamatují úplně stejně. Nic. Poučení z krizového vývoje a další jsou jen mlhavé pojmy kdesi daleko. Proč taky. „Byla to kráva. A mojí ségře dala jednou facku!“ žalovala Vladěnka.
Další společný bod: Jarka i Dáša si na ni byly stěžovat. On člověk asi musel bejt fakt hroznej, aby mohl učit něco tak děsivýho...

Jinak se nic neděje. Samé šedé myšky. Na Jiřího si stěžovala nějaká soudružka, že prý jel pro SVOJE seno STÁTNÍM traktorem. Jak jinak. Ale problémy z toho nebyly. Vladěnce zemřel dědeček s klapacíma zubama. Sám od sebe. A Jiříkovi taky. I když jeho dědeček zubama neklapal tak krásně. Pochováni jsou jen několik desítek metrů od sebe. Starý pán ze statku řádně pomazán v rodinné hrobce. Pan K. - jako správný materialista – v urně za sklem.
Stav: zmíráme.

Vladěnka nastoupila na gymnázium. Její třídní učitelka – milá, sympatická, bezruká paní - jednou vstoupila do třídy a spustila: „Tak, děti, všechny jsem vás přihlásila do Svazu československo-sovětského přátelství. Nic s tím nemůžete dělat – je to jen pro vaši budoucnost. Můžete s tím leda tak nesouhlasit. Žádný jiný výhody z toho pro vás neplynou. Roční příspěvek činí dvacet korun československých.“ A tak Vladěnka, která se úspěšně vyhnula Pionýru i spartakiádě, musela chtě nechtě kapitulovat.
A pak se rozešla se svým klukem a on se šel opít a v nočních hodinách urval tomu krásnýmu vysochanýmu sovětskýmu vojáčkovi na náměstí ruku a provozoval různé jiné ošklivé protisocialistické věci. A tak ho zavřeli. A on tam četl a přečetl celou ruskou literaturu a prej je krásná...
Jiřík byl v té době na vojně. Krátce předtím složil maturitu na střední zemědělské a byl poněkud rozvolněn tamními mravy. Sice si kvůli maturitě musel ostříhat vlasy, ale k přijímači stejně přišel s ohrnutými rukávy u košile, a co hůř: měl na sobě džíny! Člověk by se ani nedivil, kdyby k tomu všemu měl ještě v puse žvejkačku. „Chudák z vesnice,“ pomysleli si dva jeho budoucí spoluvojáci z východního Slovenska.
Časem se začínaly dít v Polsku hrozné věci. Schylovalo se k další kontrarevoluci, tak proč zase jednou nepovolat vojska Varšavské smlouvy, že? Jenomže tentokrát pod ně spadal i Jiříček, kterému začaly růst vousy, který povyrostl o posledních pár centimetrů a který nedávno přestal kouřit, protože všichni běhali rychleji než on. Tak tedy armáda se usídlila u polských hranic. Mají čas se uklidnit, než tam vtrhnem. Naštěstí se uklidnili, protože kdyby ne, co by se stalo? „Poláci nejsou jako my, ti by bránili svoji zemi zuby nehty, žádný mírumilovný demonstrace, jako to bylo tady.“
Možná mu zase jednou bylo líto nebohých vojáků, kteří u nás byli onoho srpna a ještě dýl, protože oni taky nechtěli střílet do lidí, chtěli si jen co nejrychleji odsloužit vojenskou službu, ale rozkaz je rozkaz. Co by se stalo, kdybyste ho neuposlechli?

A pak se Jiříček s Vladěnkou začali potkávat častěji a pak spolu začali chodit, a když už spolu byli nějaký ten pátek, začalo to vypadat, že režim padne. A všude po Praze už visely letáky, protože už byl listopad 1989 a Jiříček měl jet s Pražskými dopravními podniky, kde pracoval, na výlet do Mikulova, kde tou dobou nevisel leták ani jeden. Protože to bylo blízko hranic s Rakouskem, bydleli tam převážně komunisté a vůbec samí spolehliví lidé a navíc to bylo tak daleko od Prahy, že tam zřejmě ani rádiová vlna nedolétla. Tak ho vyslali, aby napravil tu chybu, a on nejdřív večer hodně pil a ráno se vydal rozvěšovat. Lidi tam na něj prý koukali jako na vraha nebo nejlíp jako na naprostýho šílence, když tam v sedm ráno pochodoval se svýma dlouhýma vlasama...
Vladěnka tou dobou už byla jistě v Díle, kde pracovala, a tam se také kopírovalo, co to dá. Tentokrát hlavně letáky, ale prý opisovala na blány i zakázané knihy, ale prý moc nechápe, jak to někdo mohl číst... Sedmnáctý listopad proseděla s kamarádkami ve vinárně za rohem od Národní třídy, a když se odtamtud večer vypotácely, doma je čekaly vystrašené rodiny, jestli se jim prý něco nestalo. Slečny nebo spíš mladé paní vůbec netušily, že se jen pár kroků od nich něco odehrálo...
A pak se zvonilo a Jiříček šel při jedné demonstraci vedle Smoljaka v první řadě a hlavně zvolili Havla a začali se vyřizovat restituce, a jestli neumřeli, tak tam v malé vísce u Prahy na statku po panu B. Jiříček se svým bráchou Petříkem vesele hospodaří dodnes...


I. Z.

Vzpomínka na okupaci

Jak si pamatuješ na den 21.srpna 1968?
Byl jsem zrovna na vojně. Vzbudili nás ve tři ráno a řekli, že jsme byli napadeni, a nazývali to okupace České republiky. Dostali jsme rozkaz sbalit plnou polní, to znamenalo pětadvacet kilo na záda a zbraň, do který jsme dostali ostrý náboje. Vyběhli jsme na cvičák, nad náma létaly letadla, takovejch osmdesát, devadesát letadel, prostě jako ve filmu. Ty letadla létaly nízko, protože byly plný tanků a všeho. Ten pocit je hroznej, když to vidíš a nevíš, co se bude dít dál… Na všech křižovatkách stály tanky a všechno chtěly obsadit, kasárny, letiště. Dostaly rozkaz, že mají někam dojet, tak prostě jely přes všechno, co jim stálo v cestě. My jsme byli v kasárnách a najednou začali Rusáci střílet ostrejma, protože náš velitel rozhodl, že je nepustí dovnitř. Ale nám ostrý náboje sebrali, my jsme se postavili na zadní, že chceme taky, že oni střílet můžou, a my ne. Když si všimli, že po nás střílí, tak jsme je dostali zpátky. Nikdo nemohl z kasáren ven, ani dovnitř, hlídkovali venku, pak nás odzbrojili.

Kolik ti bylo?
Dvaadvacet, když jsem končil vojnu. Skončil jsem v osmašedesátým, pustili nás díky tomu o měsíc dřív, normálně jsme měli dvacet šest měsíců a pustili nás dřív asi o měsíc. Domů jsem přišel na konci srpna.

Jaká to pro tebe byla zkušenost?
No, příjemný to asi nebylo pro nikoho.Událostí bylo hodně, někoho přejel tank, někoho zastřelili a tak…Ale o tom se moc nevědělo. Ale zase jak kde, třeba v Praze se vědělo všechno, tady u nás jenom to, co jsme se dozvěděli z rádia. Ale potom Rusáci obsadili rádio, tak ani z toho ne.

Jak jste tehdy žili?
Tak jako dneska, na úrovni doby jako dneska. Hlad jsme neměli, měli jsme jídlo, měli jsme všechno, co jsme potřebovali, ještě dobrý bylo, že jsme bydleli na vesnici, kde všichni chovali něco, králíky, slepice a tak. A taky se pěstovalo hodně zeleniny na zahradě. Takže jsme byli téměř soběstačný.

Nebyl problém, že žijete u hranic?
Nebyl. Akorát tě kontrolovali vojáci ve vlaku, třeba když se jelo z práce.

Co se změnilo?
Žilo se tu normálně, pořád stejně. Pár lidí to odneslo, to je fakt. Protože třeba někoho zastřelili. Změna se projevovala hlavně ve výměně lidí, režimu, potřebovali změnit režim.Pro ty normální lidi se to nezměnilo, vyměnila se vláda a tak, všude dosazovali svoje lidi.

Co se dělo pak?
Já jsem si v tý době hledal místo a měl jsem tak akorát starosti o rodinu. Přihlásil jsem se na inzerát na stavebního technika do Budějic, a tam mě vzali. Vlastně tu pracuju doteď. Tam jsem byl v tý době řadovej pracovník, a tak jsem žádný problémy neměl. Pokud si nebyla nějak vysoko postavená, ve vedoucí funkci nebo tak, nemusela jsi být členem KSČ. Babička žila v Brodě a já sám v Budějcích. Byl jsem tam dva roky. Dohromady tu bydlíme od 70. roku.

Odkud jste se o všem dozvídali? Z novin, z televize?
No, z obou, ale hlavně z rádia....informace byly pomalejší, ale byly.

Jak to bylo v té době s kulturou? Měl jsi oblíbenou hudbu?
Nejznámější byli asi Beatles. To bylo něco! (pousměje se) No, a u nás jsme poslouchali Zagorovou, Kubišovou, Gotta, nejpopulárnější byl asi Matuška... Mamka měla ráda Matušku. Podle mě stejně vznikala v 50. a 60. letech nejkrásnější hudba. Jinak jsme chodili do kina, do divadla, měli jsme lepší třeba vlakový a autobusový spojení než je dneska.

Co cestování?
Cestovat se mohlo jako dřív, a taky spousta lidí utekla. Však víš, třeba teta a strejda jak utekli. Byli posraný až za ušima. Po nich taky stříleli, neviděli, jestli je to zvěř nebo člověk...
Rok nato zavřeli hranice...vlastně ještě před zavřením vycestovala babička do Rakouska za tetou a strejdou. Byla tam tři týdny, ale pak se normálně vrátila zpátky. Zezačátku nebyly žádný problémy.

Věděli jste, že vaši příbuzní chtějí utéct?
Ne, to nešlo. Takový věci se říkat nemohly. Oni už to zkoušeli podruhé. Poprvé jim to nevyšlo, ale nechytli je, kdyby je chytli, tak Robert s Maruškou seděli deset let. Šli v noci, utíkali přes lesy. Kdyby se mě zeptali, tak já jim řeknu, kudy mají jít. (říká to s pobavením) Já jsem to tam měl projitý křížem krážem. A mohli to v pohodě projít bez problémů, to jsme jednou měli s Jardou (kamarád) problém, že jsme šli na běžky a náhodou jsme asi přejeli hraniční pásmo a chytli nás. Ale nakonec to bylo v pohodě a zjistili, že to asi opravdu nebylo úmyslný. Kousek od našeho baráku v Brodě už začínalo zakázaný pásmo.

A jak jste se dozvěděli, že odešli?
To jsme se dozvěděli, až když k nám přišla policie.

Měli jste s tím nějaký problém?
No, určitě jsme to nečekali, bylo to pro nás jako rána z čistého nebe. Děda zapíjel žal v hospodě dva dny a babička se z toho nemohla vzpamatovat. Jediný problém byl, že jsme kvůli nim nemohli nikam vycestovat. Navštěvovat je mohli akorát babička a děda. Děda ale řekl, že za nima nepojede. Tak jezdila jenom babička. Ale my jako rodina jsme měli smůlu, protože jsme devizový příslib nikdy nedostali. Asi měli strach, že bysme tam chtěli taky zůstat…Tím, že jsem věděl, že nemůžu nikam jet, nijak jsem to... aspoň jsem měl víc času.
V tom roce 68, kdy emigrovala spousta lidí, existovali takoví lidi jako převaděči, co vybírali peníze a pak na ně na hranicích zavolali Bezpečnost. To bylo stejný jako dneska. Když chtěl někdo peníze, tak pro to udělal kde co. I když... dřív aspoň byli lidi přátelštější. Dneska jsou uzavřený sami do sebe.

Věděli jste o zvacím dopisu?
Ruská armáda už tu byla rok a půl, dva roky předem…

Jak to víš?
Byl jsem s nima jako voják v rámci cvičení. Celá armáda, která sem jakoby přišla v roce 68, už tady byla i s tankama. Byli v Boleticích a tam se přesouvali. Na cvičáku, to byl obrovskej prostor, se stěhovali z jedný strany na druhou a v podstatě tady žili. Jako armáda s tankama, se vším. V době okupace se sem přesunuli i tanky třeba z Německa. Ty sem přijely, ale jinak nic.
O tom dopisu vím…velký cvičení s názvem Vltava tu bylo v roce 66, ale to vybavení tu jako zůstalo, fungovalo to tu, jak už jsem říkal. Ty tanky tu byly všehovšudy asi týden, protože oni potřebovali obsadit prvně letiště, hlavní budovy, aby měli odkud velet, a to trvalo asi ten týden a pak odjeli. Od tý doby o všem rozhodovala strana. Chtěla jsi práci, byt, všechno rozhodovala strana…Takže kdo měl někde známý, měl to dobrý.

Když se řekne srpen 1968...

Prázdniny

Mám z té doby jednu velmi živou vzpomínku. Bylo mi sedm a byl jsem na prázdninách u babičky v Jirkově, to je u Chomutova. Byl to den jako každý jiný a jako každý den jsem od babičky dostal pokyny, kam smím a kam nesmím a v kolik mám přijít na oběd. A pak už jsem běžel za kamarádem, se kterým jsem si tam hrával. Okolo poledne nás vyrušily nějaké divné zvuky, tak jsme začali zkoumat, co to je, potkali jsme nějaké lidi, co říkali, že v kaštanové aleji jsou tanky. Nevěděli jsme vůbec, co se děje. Do té aleje jsme nesměli, ale zvědavost byla větší než strach z následků. Nemuseli jsme se přemlouvat moc dlouho. Prostě malí kluci, no. Stoupli jsme si k jednomu velikému kaštanu a koukali. Nikdy jsme nic podobného neviděli, a tak jsme jenom stáli a udiveně se rozhlíželi. Dělalo to strašný randál a tanků tudy projíždělo hodně. V době oběda nás moje babička začala hledat. Byla naštvaná, když nás našla u toho kaštanu, ale nic neříkala a odvedla nás na oběd. Řekla nám, ať už tam nechodíme, jenže touha vidět tanky na vlastní oči byla prostě silnější. Jen co jsme zhltli oběd, běželi jsme zpátky. Ale tanky už tam nebyly. A co byl pro nás největší šok, ten kaštan, pod kterým jsme předtím stáli, byl poražený a ležel na zemi, přes silnici. Prozkoumali jsme to a jeden pán nám řekl, že viděl, jak se to stalo. Jednomu tanku prasknul pás a strom porazil. Tank to přežil, strom nikoli. A zrovna na tom místě, kde jsme předtím stáli... Tehdy jsem si to asi moc neuvědomoval, ale když na to myslím dneska, říkám si, že jsme měli veliké štěstí, protože kdybychom tam třeba zůstali, tak už bychom možná byli někde jinde.


J. H.

Vzpomínky mého otce na období Pražského jara a normalizace

Jako pamětníka této doby jsem si vybral svého otce. Oba mí rodiče se za komunismu pohybovali v kruzích opozice a signatářů Charty 77. Podporovali šíření samizdatové literatury a aktivně se podíleli na odporu proti komunistickému systému.
Shodou okolností můj otec byl také studentem Gymnázia Jana Keplera, o kterém se zmiňuje ve své první vzpomínce z roku 1968.
Vzpomínky jsou řazeny chronologicky.

Jaro 1968

Ve tři čtvrtě na osm je před gymnáziem v Parléřově ulici větší shon než jindy. Předáci studentského hnutí se připojili k protestu studentů ze západní Evropy proti válce ve Vietnamu, celá škola se chystá na demonstraci před americkým velvyslanectvím. Posadím se na své místo v jinak prázdné 1. E. V osm přijde profesor a ptá se, co tam dělám. Čekám na hodinu matematiky. Proč nejdu na demonstraci? Proti USA nic nemám. Profesor ale jednoho studenta učit nebude. Nechci zůstat sám, ideologie jde stranou. Utíkám dolů Úvozem a za chvíli doženu spolužáky. Jánský vršek je plný, lidé pískají, vyvolávají hesla, zrcátky pouštějí prasátka do oken velvyslanectví. Po fasádě šplhá jakýsi Vietnamec a strhává vlajku s hvězdami a pruhy. U toho nebudu, odcházím. Později se dozvídám, že organizátoři sehnali náhradní vlajku, s omluvou ji předali Američanům, ti ji za potlesku demonstrujících vyvěsili. Vypadá to, že se něco opravdu mění.

Srpen 1968

Jsem na brigádě v Jeseníkách, postupujeme lesem a vytyčujeme kilometry dlouhé přímky jako základ sítě pro geologický průzkum. Když narazíme na cestu, píšeme na asfalt protikomunistická hesla. Poprvé zažívám pocit svobody, Československo teď patří i mně. Otec od začátku tvrdí, že to Rusové takhle nenechají. Hádám se s ním, nic nechápe. Ale co kdyby? O přestávce sedíme s chlapci v průseku a plánujeme obranu. Když šikovně pokácíme tyhle stromy, zatarasíme silnici z Polska. Máme mačety, jeden kolega slibuje sehnat kulomet. Je nám 16 let. Zasáhne však vyšší moc. Otec tři nejstarší syny 20. srpna naloží do auta a odveze do Polska. Na hranici se proplétáme mezi tanky s bílými invazními pruhy. Navštěvujeme tábor v Osvětimi a Hitlerovo Vlčí doupě ve Východním Prusku. Domů se vracíme koncem srpna. Už na hranici nás přísně zkoumá náš celník, najednou vlastenec, určitě si myslí, že nám volal Brežněv, abychom se na chvíli uklidili k sousedům. V Jeseníkách byli na praxi i studenti z Ruska, milí lidé. Vlastenci je mezitím zavřeli do sklepa. Otec se dohaduje s kolegy, vesměs komunisty, Rusy pouštějí na svobodu. Jedeme do Prahy, lidé jsou nabuzení, vše ale do roka skončí tak, jak předpověděl skeptický táta.

Březen 1974

Přicházíme k restauraci na kraji města, kde má v tanečním sálu začínat koncert skupiny The Plastic People of the Universe. Kolem budovy je plno „mániček“. Jsou tam také policejní auta, tlampači vyzývají všechny účastníky, aby se okamžitě rozešli a opustili město. Auta s bílým pruhem nečekají, najíždějí do davu a vytlačují jej směrem k hlavnímu nádraží. Se dvěma dívkami se krčím v křoví, kolem štěkají policejní psi, vyjí sirény, zdivočelí policajti mlátí každého obušky a stříkají lidem do očí slzný plyn. Počkáme, až se přežene hlavní vlna, pak se plížíme opačným směrem. Z malé zastávky odjíždíme lokálkou. Noc přečkáme u příbuzných a druhý den se vracíme do Prahy.

Dozvídáme se, že policajti číhali i na Hlavním nádraží, kde mlátili každého, kdo se podle jejich pokynu pokusil opustit město. Podchody byly postříkané krví. Násilí pokračovalo i ve vlacích do Prahy a Plzně. Policie ztotožnila několik set lidí, řadu z nich pak vyloučili z gymnázií nebo propustili z práce.

Jaké to mělo následky pro mne? Další den jsem měl mít ve škole referát. Vybral jsem si reverzní transkripci, pochod důležitý pro vznik rakoviny a tehdy ještě neznámého AIDS. (V roce 1975 dostali objevitelé tohoto pochodu Nobelovu cenu). Omluvil jsem se: Pane asistente, je mi líto, nemohl jsem se řádně připravit, byl jsem na koncertu Plastic People v Rudolfově u Budějovic, policajti nás honili po polích, vrátil jsem se až včera večer. Za týden za mnou přišel i se svým nadřízeným. Komunisty shodou okolností nenáviděli a nabídli mi, abych se připojil k jejich výzkumné skupině. A rodiče jedné z těch dívek, se kterými jsem se schovával v křoví, mi řekli, že když jsem ji vyvedl z toho masakru, věří mi, že se o ni postarám i nadále. Díky Plastic People jsem tak získal zaměstnání i životní družku.

Září 1981

V pátek ráno mám odjet na školení NATO v molekulární biologii na jakémsi řeckém ostrově. Pořadatelé z univerzity v Dánsku nejsou hloupí, v pozvánce poslané na lékařskou fakultu NATO nezmiňují, navíc mi pobyt zaplatí. Mí nadřízení v Praze mi nadržují, znají mne jako pilného studenta, dostanu povolení odjet do zahraničí. Pak přijde předvolání na čtvrtek ráno k výslechu do Bartolomějské. Jdu tam, důstojník StB D. říká, že zrovna nemá čas, mám si vybrat, zda přijdu odpoledne, nebo v pátek. Říkám si: Svině, takhle si se mnou hrají. Volím pátek a přijde první malé vítězství: zlomyslný Duchač mne předvolá na čtvrtek odpoledne. Spolu se Š., dalším výtečníkem bojujícím proti vnitřnímu nepříteli, mne hodiny otravují, nechutně vyhrožují. Kroutím se jako had, udávám co nejméně, spolupráci odmítám. Vypustí mne večer s tím, že si pro mne přijdou za týden domů. Ráno se vydám na letiště jen s kartáčkem na zuby. Nevěřím, že by nevěděli o mé cestě, nechci, aby se mi posmívali, až přijdu s kufrem. Ke svému překvapení odletím do Sofie, nezastaví mne ani tam, ani ve vlaku na bulharsko-řecké hranici. Po čtrnácti dnech školení pod vlajkou se čtyřcípou hvězdou (NATO) a popíjení s nositeli Nobelovy ceny se vracím opálený domů. Plavky mi půjčil britský kolega. D. si pro mne za týden opravdu přišel a dost se prý divil, kde že to jsem. Na příštím výslechu smutně povídá: Tak vy jste nám ujel do Řecka. S kým ze Západu jste mluvil o tom, že jste byl na policii? S každým. Vzali mi pas, vedli otravné řeči, za pár let ale přišel Gorbačov a všechno byla jen legrace.

Vzpomínka na tzv. kádrováky

Nakonec mi nadržovala i kádrovačka. Ta naše měla zbytky zdravého rozumu a podporovala každého, kdo se snažil opravdu pracovat. Ze spisů, které jsem nedávno našel v archivu, je jasné, že za ní estébáci chodili, aby mně vyhodila z práce, ona je však vždy poslala do háje. Mohla si to dovolit. Její manžel byl sám důstojník StB. To však nic nemění na tom, že mě ušetřila nepříjemností. Je to zajímavé tím, že nic nebylo černobílé.


J. S.

Příběhy totality

Svůj koncept jsem rozdělil na tři části. První je příběh z okupace roku 1968, druhá obsahuje dva příběhy normalizační perzekuce a třetí útržky problémů týkajících se mezinárodních styků.

Srpen 1968

„Malčik, ili děvočka?“
(Přepis telefonního rozhovoru s Petrem Šabachem)

„21.8. měla moje matka narozeniny a já byl připravenej, že jí pojedu do Prahy popřát. Byl jsem v Hronově nad Doubravou. Bylo mi sedmnáct let a dva dny nato jsem měl narozeniny já. Do Prahy jsem se dostal až 1. září a tam mě zastihla zpráva, že mi zastřelili kámoše, vopravdu to byl můj dobrej kámoš, chodili jsme spolu na pivo a tak. A vůbec jsem se na ten pohřeb nedostal, protože silnice byly ucpaný ruskejma tankama. A já se teda do Prahy dostal až začátkem září, šel jsem na pivo s kámošema, nechal si od nich vyprávět, co se děje, a když jsem se vracel, tak jsem šel směrem k hotelu Internacional kolem ruskýho tanku. Já tehdy nosil dlouhý vlasy a voni na mě Rusáci z tanku volali něco jako: ,Malčik, ili děvočka?‘ Jako jestli jsem kluk, nebo holka. A já řek: ,Polibte mi prdel.‘ A jak jsem ten tank míjel, uslyšel jsem takový to natažení samopalu a to byl vopravdu nepříjemnej zvuk. To jsem měl tehdy fakt nahnáno.“
Petr Šabach se nenechal zastřelit ani znásilnit a stal se z něho úspěšný a oblíbený spisovatel.

Normalizační perzekuce

„Praporky“
(Příběh mých prarodičů)

Moji prarodiče nikdy nevyvěšovali praporky, vždycky se vymluvili, že se jim zlomila násada nebo že se vlaječky ztratily při stěhování, ve skutečnosti s nimi míchali barvy. Problém nastal tehdy, když si můj otec podal přihlášku na gymnázium. Druhý den přišli na návštěvu domovní důvěrníci, kteří prarodičům pohrozili, že pokud okamžitě nevyvěsí praporky, jejich syn se na gymnázium rozhodně nedostane a s nimi bude nakládáno jako s nepřáteli státu,. Hned po jejich odchodu běžel děda shánět vlaječky.
Můj otec vystudoval gymnázium a poté DAMU, nyní je režisér. Domovní důvěrníci, kteří v domě mých prarodičů stále žijí, mu budoucnost nezničili.

„Vodní zdroje“
(Příběh mého pradědy)

Můj praděda J. S. byl novinář a překladatel z ruštiny. Až do Chruščovova projevu v roce 1956 byl i zapáleným a pravověrným komunistou, bohužel. Poté začal procitat, ale v šedesátých letech uvěřil v ideu komunismu s lidskou tváří. Se srpnem 68 přišla ledová sprcha. Pro svůj nesouhlas s okupací a pražskojarní aktivity v novinách Reportér byl v roce 1969 vyloučen ze strany. Byla mu zakázána jakákoli práce mezi lidmi a musel tedy pracovat jako dělník u vodních zdrojů. Shodou okolností zde pracovali i další odbojní intelektuálové, jako například pozdější politik Petr Pithart či Jiří Ruml, nebo vysokoškolští profesoři a vědci. Dalo by se tedy říci, že sem odsouval režim nepohodlné vzdělance. Literární část „dělníků“ ale paradoxně zažila velmi plodné období, protože si přivydělávali psaním povídek a básní.
Při různých výročích, která by se mohla zvrhnout v protistátní bouře, jako například výročí srpna 68, byli tito lidé buď povoláváni k výslechu, nebo jim bylo doporučeno nezdržovat se v hlavním městě.
Můj praděda stále žije, je mu devětaosmdesát let a je nositelem izraelského titulu Statečný mezi národy. Jsem na něho hrdý.

Problémy s mezinárodními kontakty

K pochopení příběhů je potřeba znát historii putování jedné větve mé rodiny po světě, proto ji v prologu stručně shrnu.
Rodina mé babičky pochází z Řecka, odkud část uprchla před občanskou válkou do Československa, další část zůstala ve vlasti. Babička zde zůstala, zatímco její sourozenci se rozprchli do světa, do Kanady, Itálie...

„Výlet do Řecka“
(Příběh dědy a babičky)

Babička s dědou chtěli vycestovat do zahraničí, za babiččinou rodinou do Řecka. Jenže k vycestování byla potřeba velká spousta potvrzení a povolení. První dokument, který potřebovali, byl devizový příslib, jenže k žádosti o něj museli mít potvrzení z ROH. Problém byl, že děda rok před cestou ve zlém vystoupil z odborů, a neplatil tudíž příspěvky. Aby dostal potřebné potvrzení, musel vstoupit zpět a příspěvky zpětně zaplatit. Také museli v práci podepsat prohlášení, že budou po návratu hlásit jakýkoli pokus o kontakt cizinců s nimi, kvůli špionáži.

Po těchto procedurách každý zvlášť požádal o devizový příslib. Dědovi byla žádost sedmkrát zamítnuta, sedmkrát se odvolal, poslal sedm lahví. Babička zase musela brečet na rameni úřednice, že jí umírají poslední příbuzní v Řecku a ona je musí naposledy vidět. Oba příslib dostali.

Následovalo vyřizování výjezdní doložky u policie. Ve výjezdní doložce byly všechny informace o cíli jejich cesty. Ke komu jedou a proč. Cíl byl prý navíc na dokumentu vytištěn vodotiskem. Navíc babičku na centrále v Bartolomějské ulici ohledně cesty vyslýchali. Musela jim podrobně říci, kdo je v Řecku kdo, a dokázat jim, že nechce uprchnout.

Režim se pojistil, aby mí prarodiče neutekli, a nedovolil jim vzít s sebou obě děti, jen jedno.

Babička s dědou v Řecku nevyzradili státní socialistické tajemství ani tam nezůstali, bohužel. Příště se do zahraničí podívali až v devadesátých letech.

„Pošta pro tebe, ale hlavně pro nás“

Protože příbuzní žijící na Západě mysleli na své strádající sestry a bratry v socialistickém Československu, často jim posílali zásilky s rodinnou pomocí. Do dopisů například někdy přibalili i několik dolarů. Když takovou obálku babička otevřela, našla v ní sice valuty, ale i lístek s upozorněním, že se má do čtrnácti dnů dostavit na finanční úřad a vyměnit dolary za bony. Samozřejmě ve výhodném kurzu, otázkou je, pro koho. Tyto obálky dostávala babička z Kanady (s mezipřistáním na stole úředníka StB). Z Řecka pravidelně přicházely balíky s různým zbožím, které zde bylo nedostatkové. V zásilce býval i řecky psaný seznam věcí obsažených v balíku. Vždy alespoň polovina věcí chyběla. Za proclení se platilo čtyři sta korun. Zde ovšem není jisté, kdo kradl, jestli úředníci kontrolující obsah, nebo zaměstnanci pošty. Asi všichni, vždyť platilo, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Tak okradli tu naši...
Z Kanady, z Řecka ani z Itálie nám již pošta nechodí. Používáme skype, snad se nikdo nedívá...

Související zajímavosti

  • Když někdo cestoval z ČSSR na pozvání zahraničních příbuzných, mohl si od státu koupit na celou dobu pobytu patnáct dolarů na osobu, čímž stát de facto nutil své cestující občany ke směně na černém trhu.
  • Návštěva z ciziny musela platit osm marek na osobu a den.
  • Většina vozidel s cizí poznávací značkou byla kontrolována a každý československý občan v něm zjištěný byl později podroben přísnému vyšetřování kriminální policie

Nejsmutnější na těchto příbězích normalizace je fakt, že přesně vypovídají o celém období. Takovéto situace byly na denním pořádku a zažíval je skoro každý. Do takových pozic byli lidé tlačeni režimem, nezáleželo na tom, jestli někdo věří v zásady marxismu-leninismu, ale na tom, jestli projevoval vlastní názor nebo vybočoval z řady. Většina se nakonec podřídila, protože takřka každý byl vydíratelný. Já když se zamyslím nad tím, co bych udělal v situaci mých prarodičů, tak bych se asi zachoval stejně.

Rok '89

Stávka studentů

Můj otec se jakožto posluchač DAMU zapojil do studentské stávky proti režimu. Spolu s přáteli cestovali po českých středních školách, kde debatovali se studenty a informovali je o dění v Praze, ačkoli se jim nikdy nepodařilo promluvit k celé třídě. Jejich snažení dospělo ke konci na gymnáziu, které řídila matka jednoho ze skupiny, přesvědčená komunistka. Vyhnala celou partu ze školy a poštvala na ně asi třicetiletého agitátora, který je přesvědčoval o tom, že proti studentům nikdy nebylo použito násilí a že všechny fotky, které dokazují opak, jsou fotomontáže, ačkoli všichni přítomní byli mezi brutálně zmlácenými studenty. Nakonec na ně zavolal hlídku SNB, která je pronásledovala po městě. Patrně pod vlivem středověkého pudu se utlačovaní ukryli do kostela. Nejspíše pod stejným vlivem se pronásledovatelé neodvážili do kostela vtrhnout a nechali studenty na svobodě.

Po tomto nezdaru se skupina přesunula do luxusních pražských nočních barů, kde přednášeli bohatým cizincům pravdivé informace o revoluci. Jejich hlavním cílem bylo získat peníze pro stávkové fondy, ze kterých se financovaly studentské protirežimní aktivity. Tím vedlejším bylo získávání alkoholu a cigaret ze Západu.

Většina studentů se zabarikádovala na univerzitách, kam jim lidé chodili vyjádřit podporu a také jim nosili jídlo, pití a cigarety. Zpočátku se jich sem odvážilo přijít jen málo, ale později, kdy už každý věděl, že režim padne, studenty podporovaly celé podniky. Ke konci revoluce byly dokonce na DAMU dodány tři dívky, které masírovaly studenty unavené svrháváním komunistů.


K. C.

Pražská hospodská revoluční legenda

Narazil jsem si čepici na hlavu, oblíkl si kabát a vyrazil dolů městem, kolem koně na Příkopy a touto ulicí na Národní třídu. Cesta je mi to vskutku známá, protože jí jdu vždy vpodvečer a mám dobrou náladu a těším se, co se bude dít. Z Národní třídy jsem šel do Bartolomějské ulice, která je podle popisu charakteristická tím, že tam jsou jedni policajti vedle druhých. Pro vyprávění, které nás čeká, je to ne zcela nepříhodná okolnost. Zde jsem vyhledal přívětivý podnik, na který jsem byl taktéž nasměrován. Usedl jsem, objednal jsem si pivo a čekal na svoje spolustolovníky. Hostinec byl naplněn zlatým přívětivým světlem, šveholením hostí a symfonií cinkajících půllitrů. Po uspokojivém obhlédnutí útočiště jsem byl dotázán na doklad totožnosti a zároveň přede mě bylo položeno pivo. Řekl jsem, že doklad musím najít. Než však mohlo dojít k tragédii, dorazil můj první společník pro dnešní večer, a ten neježe celou situaci zachránil, ale ještě navíc mě poučil o výběru stolu, piva a o společenském postavení, kterého se nám bude v tomto hostinci dostávat.

A tak zcela poučen, usedl jsem ke správnému stolu, objednal si správné pivo a správně pochopil, že práce vědce v oboru živé historie nese leckterá rizika. Potom, co jsem vyložil, co potřebuji, dostalo se mi vskutku prapodivné historie z časů revolučních, a potom, co jsem vyložil, co potřebuji, druhému přišedšímu spolustolovníkovi, dostalo se mi té samé historie ještě v barvitějším podání. Mám neurčitý pocit, že celou historii jsem vyslechl během večera ještě jednou, ovšem u té poslední verze bych nemohl s určitostí zaručit přesnost některých dat či dobových hmotnostních či délkových jednotek.

A teď tedy samotný příběh, jak mi byl vyprávěn a jak jsem ho za pomoci svých smyslů zaznamenal:

Rok 1989, jeden z několika teplejších měsíců. Dva bratři si oblíkají kabát a čepici a razí si to od Karlova mostu směrem do města. Vskutku tu cestu dobře znají, a co více, dnes mají dobrou náladu, protože jednomu z nich se narodila dcera Eliška, na její počest se jim podařilo vybrat něco málo peněz a teď se těší, jak to oslaví. Nebudu popisovat jejich počínaní potom, co dorazili do podniku, zajímavé je, co se dělo nad ránem, když oba braši zamířili k domovu nebo prostě někam za světlejšími zítřky. První, co se jim postavilo do cesty, byl nechutný symbol socialistického útlaku, jakási bolševická plechová stříška. Jednoho z bratří, v radosti z nově nabyté dcery, napadlo, že by se dala odnést. Byl v tom však přerušen dvěma neuniformovanými policisty a bylo mu naznačeno, že bude i se svým bratrem zatčen. Výtečníci však oponovali, že s ohledem na nový přírůstek do rodiny nemůžou být zatčeni, a tak došlo k mimosoudní dohodě, jejíž hlavní součástí byla podmínka, že šťastný otec stříšku vrátí a potáhne k čertu. Na tuto skutečnost bylo přistoupeno, a nebylo tudíž nutné omezit lupiče stříšek na svobodě. To vyvolalo takové nadšení, že hříšník nabídl strážníkům k podpisu petici Několik vět, z čehož však plynulo, že celá dohoda padla a naopak bylo nutno povolati další policejní vozy.
Bratři byli odvezeni na vyšetřovnu, která bylo podle popisu charakteristická tím, že tam byl policajt na policajtovi, což je okolnost, která pro pokračování našeho příběhu není zcela bezvýznamná. Jak již jsem tedy řekl, vyšetřovna byla plná policajtů, kteří měli spoustu dotěrných otázek a vůbec se chovali velmi neurvale. První, co návštěvníci vyšetřovny udělali, bylo, že se shodli, že zde nebudou, protože na již jmenovaném proklatém místě nenalejvaj. Dalším incidentem bylo zcela neodpovídající bránění v odchodu, ne snad ze stanice, ale na toaletu. Něco takového si zasloužilo patřičné potrestání. Policejní zřízenci, vyznačující se pevným obutím, byli vystaveni snad ne zcela vyžadovanému pohledu, ale ještě navíc byli zkropeni sprškou nadávek.
Další nekonečnou troufalostí bylo soustavné vyžadovaní výpovědí, ovšem za daných okolnosti je pochopitelné, že se vyšetřujícímu komisaři dostalo jen poučení a stížností. Tak především stížnosti na výzdobu a vybavení vyšetřovací místnosti. Za prvé: nevhodné umístění portrétu neblaze proslulého Žukova, který se později ukázal být kresleným vtipem od Jiránka. Za druhé: nemožnost vypovídat v tak nepohodlném prostředí a nespokojenost vyšetřovance. Tato stížnost nebyla reflektována stejně jako předchozí, snad protože vyšetřovanec mimo jiné během vyšetřování usnul. Co však bylo neomluvitelné, byla sprostota a nevychovanost, s kterou si zřízenci pražské policie odmítali připít na radostný přírůstek do rodiny. Tuto hanebnost nenapravili, dokonce ani když teď už vyhazovaní bratři odmítali vyšetřovnu opustit, dokud policisté svůj společenský přešlap nenapraví. Co však můžeme na obhajobu velícího důstojníka říci, je, že mladíkům slíbil, že ještě ten den vypije celou flašku kořalky na počest již mnohokrát jmenované dcery.

Tolik příběh, který jsem vyslechl o dobách minulých. Ten příběh jsem si nevymyslel a nutno dodat, že se oba bratři setkali s komunistickou policii před i po této události. Bohužel ne z každého takového setkání by se dal vytvořiti takto zábavný příběh. Musím však říct, že v porovnání s lehce zkreslenými legendami jsem měl pocit, že jsem nahlédl do jednoho z opravdových příběhů moderních dějin.


K. S.

Rozhovory s rodinnými členy a střípky jejich vzpomínek na rok ´68…

Rozhovor s otcem (narozen 1956 v Hradci Králové, dlouhodobě bydlí v Praze):

Co se ti vybaví, když se řekne srpen 1968?

Bylo mi asi třináct, byl jsem na táboře v jižních Čechách, ve vesnici kousek od Jindřichova Hradce, a kolem tam vedla cesta nebo silnice k rakouskejm hranicím, kudy jezdily ruský vojska, aby tady jako bránily hranice před případným kapitalistickým agresorem. No a protože lidi odstranili směrový cedule, tak se Rusáci ptali na cestu a místní je poslali po nějaký cestě do lesa, která končila bažinou, tak tam zapadli. Po pár hodinách se vraceli zpátky, a když vyjížděli z lesa, regulovčík, kterej tam reguloval a pouštěl ty tanky, spadnul do díry, kterou ty tanky vymlely tím, že zatáčely a hrabaly jedním pásem. Ten den pršelo, takže mu ujely nohy na blátě, ale předtím než spadnul, už odmávnul tank, kterej jel a nikdo ho nezastavil, takže ho přejel. Rusové ho vzali do celty, hodili ho do lesa a jeli dál. Rusáci totiž podle hesla „Nas mnogo“ neřešili, koho tam vlastně nechali. My jsme stáli kus vedle, takže jsme tohle všechno viděli. Oni taky tábořili kousek od našeho tábora, asi půl kilometru, já neví, kolik to bylo. Chodili chytat ryby do nedalekýho rybníka granátama, protože neměli co jíst. Taky se tam snažili vyměnit odznaky, co měli na uniformách, za jídlo, ale lidi jim nic nedali. A když se s nima lidi bavili, tak zjistili, že vojáci vůbec nevěděli, kde jsou, mysleli si, že nás přijeli zachránit, že nás někdo napadl.

Máš nějakej vlastní špatnej zážitek z období normalizace?

Na jaře roku 1973 jsme jeli na koncert Plastic People do Rudolfova u Českých Budějovic. Jeli jsme tam vlakem s kamarádama, přímo tam jsme se dostali někdy odpoledne autobusem. Pak začala hrát předkapela, nejsem si jistej, jestli to byla DG 307, to není tak důležitý. A pak najednou, kde se vzali, tu se vzali, policajti. Lidi seděli venku na zahradě i vevnitř toho kulturáku, ve kterým to bylo. No a najednou se tam zjevili policajti, že se má ten koncert ukončit a zrušit. Tak lidi chtěli vrátit vstupný a to jako prej že vůbec. A pak tam bylo čím dál tím víc policajtů a antony a auta a policajti začali hulákat, ať se všichni rozejdou.

Bylo tam asi tak 300 lidí, možná i víc… No a začali najíždět autama do lidí a všichni utíkali pryč směrem po silnici k Budějovicím. Policajti je tam honili a bezdůvodně je mlátili.

Tak na ně kvůli tomu lidi začali volat Gestapo, gestapo… Tím se ještě víc podnítila zuřivost tý policie a stráže a hnali ty lidi pryč. Najížděli do nich autama, mlátili je, zatýkali je a vozili do basy. A pak tam jeden policajt zmlátil jednu holku, která byla těhotná, a moje kamarádka mu řekla, že se chová jak gestapák (za to že ji zmlátil), tak ji sbalili a potom byla odsouzená. A ta holka potratila a už nikdy nemohla mít děti. Kamarádka dostala podmínku rok na tři roky za urážku veřejnýho činitele a zákaz denního studia na středních školách v ČR, takže musela dodělat školu večerně. My jsme se s těma kamarádama dostali až na nádraží, kde jsme čekali na vlak. Jenže kde se vzal, tu se vzal, jeden tajnej policajt a sbalil mě ještě s jedním klukem a odvezli nás do basy. Sepsali s náma nějaký to, že jsme něco říkali, a my jsme říkali, že ne. Tak nás za to zavřeli do budějovický věznice, bylo tam přes 200 lidí, taky nás ostříhali dohola a nechali nás tam dva dny a pak nás odexpedovali do Prahy. Potom nám poslali do školy, že tam nesmíme chodit do tý doby, než se to nevyšetří. Lidi, co měli maturovat, tak nesměli k maturitě a lidi, co byli v nižším ročníku, nesměli chodit měsíc do školy. Ale tichej protest profesorů byl, že všechny nechali odmaturovat a říkali, že to rozhodnutí dostali až potom, co ti studenti odmaturovali.

Pak jsme dostali příslib, a protože jsem v tý době dělal ve vojenskejch stavbách na metru kvůli vojně, tak jsem čekal na výjezdní položku, což bylo povolení, aby tě vůbec pustili za hranice. Čekal jsem na ni půl roku a pak jsem ji dostal. Vyřídli mi ji během dvou dnů. Šel jsem na ministerstvo a najednou jsem měl doložku za dva dny hotovou. A mohl jsem jet. A v tý době jsem už byl takřka rozhodnutej se nevrátit zpátky, ale kamarádi nechtěli zůstat, tak jsem se s nima vrátil.
No a další rok jsme se rozhodli, že odjedeme.

Kolik vás bylo?

Pět.

A dál?

Nakonec jsem s nima nejel kvůli mámě. Oni emigrovali v létě a zůstali v Německu a já jsem měl jet později na zájezd do Jugoslávie, v prosinci na Silvestra, a oni že by pro mě přes Rakousko přijeli. Ale někdo mě udal a den před odjezdem přišli nějaký dva chlapi, který se prokázali jako kriminální policie nebo StB nebo něco takovýho, že chtěj zkontrolovat pas a doložku, a místo toho mi dali do ruky papír, že jestli něco chci, tak ať si o to napíšu. A na tom papíře bylo, že není v zájmu státu, abych vycestoval za hranice.

Takže jsem díky tomu neměl deset let pas. A ať jsem žádal, jak jsem žádal, nedali mi nic. To bylo v roce 1979. A dodneška vlastně nevím, kdo mě udal. To jsem se nikdy nedozvěděl.

S těma kamarádama jsem si ale dál psal, čili jsem s nima byl pořád nějak ve styku, a pak jednou přijela sestra jednoho z nich, která u něj byla na návštěvě, a přivezla mi nějaký věci, co mi poslali, a nabídla mi pas svýho manžela, se kterým se rozváděla. S tím že si vlastně nechám udělat jeho pas na pasovce, protože tam na tý fotce neměl vousy a normálně je nosil a byl mi podobnej, tak že si jako potřebuje nechat vyměnit fotku na pase. A že bychom teda pak jeli jako manželé na pozvání za jejím bratrem a mým jakoby švagrem a že já bych tam mohl zůstat. To nic nikdo nepoznal, nenapadlo je, že by mohl někdo bejt tak drzej a dělat si pro sebe „cizí pas“. Zařídil jsem si víza a všechno. Ale pak udělali soudruzi změnu, že bylo potřeba na výjezd razítko od zaměstnavatele, který vydával pouze kádrovák podniku, kterej prověřoval všechny zaměstnance ohledně vztahu k socialistickýmu zřízení. Podle toho rozhodovali, jestli může, nebo nemůže cestovat. Jenže razítko jsem nemohl získat, protože jsem si nemohl zajít na místo, kde pracoval ten její manžel, protože ten o tom samozřejmě nic nevěděl. Tak jsem musel přejít na jiný řešení . Ona mezitím odjela na pozvání k bratrovi a já jsem odjel do Budapešti, protože jsem se dozvěděl, že přes Budapešť se ještě dá odletět do Vídně, aniž by člověk potřeboval doložku. Když jsem dojel do Budapešti, došel jsem na letiště, koupil si letenku a při celní kontrole po mně chtěli doložku, protože soudruzi zjistili, že přes Maďarsko utíkají lidi na Západ. Proto se domluvili, aby Maďaři chtěli doložku jako na našich hranicích se Západem. Tak mě vrátili a chtěl jsem jet vlakem do Jugoslávie, kde doložku nechtěli, jenže vlak mi ujel, chvíli trvalo, než jsem se dostal z letiště na nádraží, a další jel až druhý den. Vrátil jsem se zpátky na letiště, že poletím zpátky do Prahy, a když jsem koukal na odlety, zjistil jsem, že letadlo do Prahy letí o asi tři čtvrtě hodiny dřív než do Vídně. Koupil jsem letenku do Vídně a jel jsem z letiště do města s tím, že poletím druhý den Druhý den odpoledne jsme přijel na letiště, koupil jsem si letenku do Prahy, na kterou jsem prošel přes celnici do tranzitu, a do letadla jsem chtěl jít na letenku druhou, kterou jsem měl ze dne předtím, do letadla na Vídeň.

Ale nevěděl jsem, že při vstupu do tranzitního prostoru dávají razítko do pasu a zároveň na palubní kartu, na letenku. Nevěděl jsem, co s tím, tak jsem chtěl to razítko pomocí mýdla přenést na tu druhou letenku, jenže razítko se mi na mýdle rozmazalo, tak jsem si řekl, že musím bejt drzej, a řekl jsem celníkovi, že mi dali razítko do pasu a na letenku ne. Tak se mi omluvil a za chvíli mi přinesl orazítkovanou letenku s pasem. Myslel jsem, že mám vyhráno, a dal jsem si letenku do pasu a s ním do batohu. Asi za deset minut přišel znova a chtěl po mně letenku, protože se jim rozleželo v hlavě, že jsem jim doložku neukázal a že chci letět do Vídně.

Řekl jsem mu, že neletím do Vídně, ale do Prahy, a on chtěl vidět pas a letenku. A já jsem si neuvědomil, že mám letenku do Vídně v pase, tak jsem mu ho podal, a to byl začátek konce mojí cesty. Na počítači zjistili, že mám dvě letenky, nechali vyndat batoh z letadla a chtěli si ho prohlídnout. No a když ho rozbalovali, tak našli řidičák se stejnou fotkou, ale jiným jménem. (smích)

Teď jim došlo, že asi něco nebude v pořádku. Zavřeli mě, zavolali kriminálku a odvezli mě do Budapešti do basy. Tam jsem strávil poetických asi čtrnáct dní s doktorem ornitologie z východního Berlína, který se snažil přelézt přes plot na hranicích s Rakouskem a chytli ho taky. (smích) Tvrdil, že když vystudoval jihoamerické ptactvo, tak ho nemůže studovat v berlínské zoo, ale v přírodě, tj. v Jižní Americe. Říkal, že dostane tak rok dva a že pojede znova. To byl mladej kluk, tomu bylo tak 26. A ten nenáviděl ty bolševiky úplně super. A když nám nabízeli knihy na čtení, tak jim je Helmut, tak se jmenoval, vracel se slovy: „Kommunistische Scheisse“.

Z Budapešti mě odvezli na hranice, tam se na mě vrhli a sešněrovali mě jak člověka, kterej minimálně zabil několik lidí. Z hranic jsem putoval do Bratislavy do Justičního paláce, kde prokurátor rozhodl o mém vzetí do vazby, protože jsem opustil republiku bez povolení a ještě na falešné doklady, i když mi je vytvořili sami soudruzi. Z Bratislavy jsem putoval na Pankrác do Prahy, posléze na Ruzyni, kde jsem se vystřídal v cele s kamarádem, kterého pustili od soudu s podmínkou za to, že se pokoušel podplavat řeku do Rakouska v potápěčském oblečení. (smích) To jsem se dozvěděl až od spoluvězňů, že ten, co s nima sdílel celu, byl můj kamarád. Nejdřív to pro mě nevypadalo moc dobře. Nevěděl jsem totiž, že v době, co jsem chtěl jet do Vídně, tam probíhal sraz Charty 77, takže kolem mě kroužil trest kolem tří let.

„Naštěstí“ můj otec, který žil v Hradci Králové, byl soudruh jak poleno a máma mu řekla, v jaký jsem situaci. On někde zaorodoval, tak jsem z toho vybruslil „pouze“ se sedmi měsíci natvrdo, což prý byl velký úspěch. Zbytek jsem si teda odsloužil ve věznici Na Borech ve společnosti bývalého prezidenta Václava Havla, kterého těsně před mým propuštěním odvezli s těžkým zápalem plic do střešovické nemocnice. Nejdřív ho odvezli do Plzně, kde si s ním nevěděli rady, tak ho nechali převézt vrtulníkem do Střešovic. O čemž jsem hned po propuštění informoval jeho kamarády a manželku. Sešel jsem se s nima na Rašínově nábřeží, kde bydleli. Na základě „mého cestovního zápalu“ mi na vysoké škole později řekli, že není záruka, že bych dobře dostudoval, přestože mi chyběla jedna zkouška. Vůbec nešlo o mé školní výsledky, ale o politickou akci.

Asi rok nato jsme začali s kamarádem plavcem novou aktivitu – stavění motorových rogal, abychom mohli přeletět do Rakouska. Protože jsme oba dva přišli o pas a byli nežádoucí na oficiální vycestování. (smích)

Kolem roku 1987 se mi přes známosti zase podařilo získat oficiální pas, abych mohl aspoň cestovat do socialistických států. Pak jsem si zkusil zájezd do Jugoslávie, kterej mi povolili, tak jsem tam jel a přijel zpátky, abych vzbudil dojem, že se vrátím i z jiných států. A sehnal jsem si zájezd na Kubu přes kamaráda, co dělal v CKM. Protože letadlo při cestě tam mělo mezipřistání v Montrealu. Ovšem obezřetný soudruh mi opět poslal dopis, že není v zájmu státu, abych vycestoval na Kubu. A tak jsem v roce 1989 přes známé sehnal devizový příslib a posléze za úplatu doložku, kterou jsem si schoval dodnes, protože je po 17. listopadu 1989 zrušily.

A toto byla moje přímá zkušenost s normalizací v ČSSR…

Rozhovor s matkou (narozena 1965 v Mostě, dlouhodobě bydlí v Praze):

Co se vybaví tobě, když se řekne rok 1968, mami?

Mně byly tři roky, takže já z toho vlastně nic nevím. Nemám žádný vlastní zážitky, žádnou vlastní zkušenost. S pojmem ´68 jsem se setkala až v učebnicích na základní škole, ale o tom se spíš stejně mluvilo potajmu mezi lidma. A já jsem neměla ani o čem mluvit, když jsem nevěděla, že vůbec něco takovýho existovalo.

Dozvěděla jsem se o tom na základce, pak na střední, ale pořád to bylo spíš schematicky. Až na vysoký škole s náma profesoři mluvili úplně otevřeně, takže jsem najednou zjistila, že v Praze byly nějaký tanky a že se v Praze střílelo, protože doma mi o tom nikdo neřekl. A s tím jsem přijela domů, takže jsem se logicky ptala, jaký bylo názor rodičů na vjezd sovětský armády k nám a střílení v Praze, o kterém jsem se dozvěděla. K mému velkému překvapení mi rodiče řekli, že o ničem tenkrát nevěděli. Můj otec nevnímal vjezd sovětských vojsk jako okupaci. Samozřejmě nevím, jestli slyšel televizi, rádio.

S přítomností vojsk podle nich nebyl problém vzhledem k tomu, že ze strany vlastních obyvatel věděli o hrozbě fyzické likvidace členů KSČ a jejich rodin. Kdy jim chodily anonymní dopisy… Samozřejmě jsem pak viděla různé dokumenty a autentické záběry, takže jsem pak chování svých rodičů už vůbec nemohla pochopit.

Na druhou stranu mi teta i můj brácha řekli, že o tancích samozřejmě věděli, protože zrovna v ´68 koukali z okna a viděli je, protože duněly. Teta byla v té době v jižních Čechách na dovolené a i tam ty tanky vtrhly, přijížděly prostě ze všech stran…Dál už asi nemám, co ti o tom říct.

Telefonický rozhovor s babičkou z tátovy strany (narozena 1932, dlouhodobě bydlí v Praze):

Ahoj, babi, děláme takový projekt do školy na téma srpen 1968, normalizace a tak podobně. Myslíš, že bys mi mohla říct pár svých vlastních zážitků a vzpomínek?

No určitě. Ale upřímně, asi toho nebude moc a ani nevím, jak začít… K tomu srpnu 1968...Vlastně se mi hlavně vybavuje, jak v noci na 21. srpna zvonil kolem třetí hodiny ranní telefon, tak jsem ho šla zvednout. Volala mi kamarádka se slovy: „Pusťte si rádio, obsadili nás Rusové.“ A když jsem telefon položila, řekla jsem to tátovi a ten řekl něco jako: „No tak to je v hajzlu“, nebo něco v tom smyslu.

Teď si nejsem jistá, jestli jsem hned ten den ráno šla do práce, nebo až ten druhý, nicméně jsem teda pak jela normálně do práce pak.

A vybavuje se ti nějaká zvláštnost cestou do práce, nebo ta cesta probíhala normálně, tak jako vždycky?

Bydleli jsme na okraji Prahy ve Strašnicích, tam Rusové nebyli, byli hlavně na Vinohradech, u rozhlasu, nebo stříleli na muzeum… Já jsem jela do Grébovky, tou dobou jsem dělala v Ústředním domě pionýrů a mládeže, vlastně do Havlíčkových sadů. Tam to ale hlídali. Mysleli si, že se v takovýchhle budovách něco děje, a ono nic. Jela jsem tramvají, 22 a ta jela úplně normálně. Nepamatuju se, že bych je tam někde viděla. A opravdu se nepamatuju, jestli jsem ten den šla do práce. No a jinak jsme byli pořád u televize nebo u rozhlasu. Tvůj táta byl na táboře. To ti asi říkal.

A co takhle móda v těch letech? A obecně tvůj život v období normalizace?

No já jsem se v roce 1952 vdávala. Novomanželé dostávali téměř vždycky novomanželské cejchy apod. Dřív jsem bydlela v Hradci, ale tady v Praze jsem pak hlavně nakupovala v levných látkách a z toho se vždycky dalo něco vybrat. Nechávala jsem si věci šít.

Měla jsem svoji vlastní švadlenu. Oni se hlavně ve válce a po válce věci přešívaly. Já kvůli tomu nechtěla ani chodit do tanečních… Ty se směješ, ale já jsem kvůli tomu, že jsem neměla co na sebe, nebyla na první hodině. Pak jsem šla ve vypůjčených šatech a ty měly takový vycpaný ramena, takže jsem vypadala jako nějaká guvernantka a holky se mi smály. Ale i tak jsem byla pořád v jednom kole…No a taky jsem pak nakupovala různě na trzích, něco taky dováželi. A tak podobně.

Jinak já jsem byla taky v KSČ, ale jenom rok. Měli jsme prověrky. To už jsem teda nebyla v tom Domě pionýrů, byla jsem jinde v kanceláři. A řekla jsem si, že nechci být v partaji. Poněvadž oni se ptali, jestli souhlasím s tím, že přijeli Rusáci, a já řekla, že ne, tak mě vyškrtli.

A mělo to do budoucna nějaké následky?

Pracovala jsem v té době v Ústavu silniční a městské dopravy (BESIP). Byla jsem vedoucí oddělení a tam to nijak nevadilo. Ale když jsme přešli pod ministerstvo vnitra, tak už to bylo vidět. To už jsem byla pouhý referent. Veškerá silniční doprava pak přešla pod ministerstvo dopravy.

Jo, a když táta chtěl utéct, tak mě taky div nevyhodili. Takže jsem to pociťovala na odměnách a na platě. Pořád mě zase tak úplně neodsuzovali (ve dvaaosmdesátém už se to uvolňovalo), nebylo to tak přísný a on už byl dospělej.

Já jsem se taky nijak moc neaktivovala. Jako že bych někde podepisovala nějaký protesty… Nepřipadalo mi to moc důležitý. Navíc jsem byla samoživitelka, protože jsem se rozvedla, a musela jsem na to samozřejmě brát ohledy…A pak už jsem se o to dění v politice ani moc nezajímala. Vrhla jsem se do práce. V partaji jsem nebyla, takže jsem byla úplně „mimo“. A pak už se to teda nějak začalo uvolňovat… Taky jsem třeba nikdy nezažila nějaký nucení do slavení 1. máje... Ale babičku na takovýhle věci nesmíš brát, protože jinak dostaneš pětku.. Protože jak já sem měla jiný zájmy, tak se o tom dění člověk ani moc nedozvěděl.

Můj otec, tvůj praděda, byl sice komunista od pětačtyřicátého roku, ale nikdy nikomu neublížil, naopak, kde a komu mohl, tak pomáhal. A že byli lidi svině, tak to máš v jakýkoliv době, ať už jsou na jakýkoliv straně…


P. D.

Za doby normalizace se moje máma snažila studovat. Avšak to jí šlo kvůli tomu, co její děda za Pražského jara provedl, velmi špatně. Můj pradědeček pracoval po válce jako vedoucí jedné skupiny lidí, kteří dělali elektrifikaci tratí. Protože ho jeho podřízení (kamarádi) chtěli jako vedoucího dál, prosili ho, aby vstoupil do strany. On to odmítal a nikdy do ní nechtěl. Proto dostali nápad, že ho přihlásí sami, aby o tom nevěděl, dařilo se jim to asi patnáct let před ním tajit a platit za něj příspěvky. V době těsně před Pražským jarem na to přišel a sebral jim svoji stranickou knížku. Když přišla doba omezení vlivu strany, rozhodl se jednat. Proto napsal na stranickou knížku „S tímhle si vyližte prdel“, dal ji do obálky a poslal na ÚV KSČ. Abych v příběhu pokračoval, za doby normalizace šel na chvíli do vězení, poté pracoval jako noční hlídač, posléze jako pomocný hospodský.

A teď zpátky k mámě. Studovala na „Turbovce“, dnešním gymnáziu Kavalírka. Tam bylo vše v pořádku, díky tamnímu, snad jedinému nestranickému řediteli. Byli tam učitelé, kteří by jinde být nemohli, stejně to bylo se studenty. Ihned po maturitě se rozhodla studovat medicínu na vysoké škole. Sice se na ni dostala, ale od té doby měla pořád nějaké problémy. Bylo jí opatrně řečeno vedením, že pokud bude mít trochu horší výsledky, ihned vyletí. Zároveň jí jeden ze spolužáků, straník, který měl hlídat ostatní spolužáky v ročníku, začal vyhrožovat, co se stane, pokud nevstoupí do strany. Nikdy nevstoupila, ale poté, co se vdala, bylo jí řečeno oním soudruhem: „Soudružko, do jaké rodiny jste se narodila, si vybrat nemůžete. Ale do jaké rodiny jste se vdala, to jste si musela vybrat!“

Od té doby si ji zval ještě častěji a vždy po ní chtěl vstup do strany. Nakonec promovala s červeným diplomem, na škole nikdy neměli důvod ji vyhodit. Jinak, jak věří, by to určitě udělali. Po skončení školy musela, ač byla promovaný doktor, pracovat jako sestra v porodnici plus ještě často sloužit noční.

Ještě abych se vrátil zpět ke gymnáziu. Máma na ně má spoustu vzpomínek, proto jsem vybral dvě, které ukazují, co se za normalizace dělo:
Tehdejší ředitel byl, jak už jsem psal, nestraník, snad jediný ředitel tehdy, máma neví, jak to dokázal, ale možná to bylo díky tomu, že byl ředitelem již dlouhou dobu a měl blízko do důchodu. A tato vzpomínka s tím vlastně souvisí. Asi dva roky poté, co dostudovala, šel ředitel do důchodu. Školu zavřeli a profesory poslali buď do jiných škol, ale to prý v malém množství, zbytek prostě přestal učit.

Druhá vzpomínka je ještě z dob studií. Její spolužák měl otce disidenta, spisovatele, který tehdy psal pouze „do šuplíku“. Často u něj dělali prohlídky, avšak on o tom většinou dopředu věděl. Proto jich šlo několik k nim domů a „uklidili“ vše, co by mohlo dát Bezpečnosti nějaké důkazy pro zatčení. Odnesli to k nim domů a nějakou dobu si to nechali. Jednou tam však nechali nějaké ruské zakázané knihy. Bezpečnost přišla a začala prohledávat. Po nějaké době ony knihy našli a začala diskuze o nich: Nakonec se ukázalo, že jim nerozumí, a nechali je na pokoji se slovy: „Je to rusky v azbuce, na tom nebude nic špatnýho!“ Poté odešli.


S. CH.

Setkání sedmiletého chlapce se sovětskou armádou

V srpnu 1968 jsem bydlel v Hlubočepích (tehdy okrajová část Prahy). Protože v té době byl nějaký problém s potravinami (nepamatuji si už, jaký přesně), stála před prodejnou pokaždé velmi dlouhá fronta. Prodejna potravin se nacházela na trase z Prokopského údolí směrem na Barrandov.Byl jsem s někým z rodiny nakupovat a pravděpodobně abych se nenudil, jsem byl vybaven koloběžkou. Z Prokopského údolí jezdily v pravidelných intervalech sovětské tanky.Před prodejnou projížděly pravoúhlou zatáčku směrem na Barrandov. Já jsem využíval čas během čekání na nákup k přejíždění vozovky, po které tanky jezdily. Vždy přejel tank a pak jsem přejel já. Znovu přejel tank, znovu já. Jak už jsem řekl, tanky jezdily v pravidelných intervalech, které byly dlouhé akorát na to, abych stihl přejet silnici tam a zpátky. Lehkou komplikací bylo ještě to, že jsem tanky pouze slyšel, ale neviděl, neboť vyjížděly zpoza rohu. Přejel jsem mezi tanky silnici a čekal, až přejede další stroj, abych mohl pokračovat ve své zábavě. Byl slyšet hluk (ten byl slyšet neustále, protože tanky neustále jezdily), ale nic nejelo.Čekal jsem, čekal a pak jsem se rozhodl, že přejedu silnici ještě jednou. Když jsem vyrazil, objevil se tank. Vylekalo mě to, nicméně jsem se usilovně odrážel, ve snaze dostat se tanku z cesty. Vzhledem k tomu, že diktuji tyto řádky, je jasné, že mě tank nepřejel. Co mi však hluboce utkvělo v paměti, bylo, že z věže tanku trčela polovina postavy ruského vojáka, který na mně koukal, nicméně tank ani trošičku nezpomalil, ale řítil se stále stejnou rychlostí přímo na mě. Zkrátka voják ani tank nehnuli brvou.Tehdy jsem tomu nerozuměl a nerozumím tomu ani dnes.

Borůvky a okupace

V srpnu 1968 mi bylo jedenáct a byla jsem v jižních Čechách na dovolené s prací mojí maminky. Jezdili jsme tam každý rok a pamatuji si, že jsme často chodili na borůvky, z kterých nám pak tamější kuchařky dělaly borůvkové knedlíky. Všechny děti jsme spali v jedné místnosti a jednou brzo ráno nás vzbudil nějaký zvuk. Šly jsme se tedy podívat dolů do společenské místnosti, odkud se zvuk ozýval, a tam jsme uviděli všechny rodiče, jak stojí okolo rádia a poslouchají (to byl ten zvuk, to rádio). Taky všichni brečeli. A to bylo jedinkrát v životě, co jsem viděla maminku plakat.

Další den jsme se všichni vraceli domů autobusem. Jeli jsme o pár dní dřív, kvůli okupaci. A hrozně jsme zabloudili, protože názvy všeho byly zamazané a pan řidič se neorientoval.

Po příjezdu do Prahy chodily maminka a starší sestra na různé demonstrace a já s bráchou jsme museli zůstávat doma. Hrozně nás to štvalo, a tak jsme si vyráběli veliké transparenty na balicí papír, seděli jsme s nimi v okně (bydleli jsme v přízemí) a křičeli jsme aspoň tak…

Stříkací pistolky

V srpnu 1968 mi bylo pět let. Moc si z té doby nepamatuji, nějak silně mě to nezasáhlo. Ale vím, že jsme si šli s bráchou hrát přes most do lesa a měli jsme s sebou stříkací pistolky. Na mostě stál ruský voják se samopalem, a když jsme šli okolo, tak ho na nás namířil. Asi proto, že jsme měli ty pistolky. Vzpomínám si, jak jsem přes ten most běžel, protože jsem se hrozně bál.


Š. O.

Pražské jaro

Už ani nevím, jak se to všechno seběhlo, ale situace se má tak, že mám tři babičky a také tři dědečky. Je to trochu zvláštní, ale každý můj prarodič má bratra.

Pro nás je ale podstatné jen to, že bratr matky mého otce je kněz. Osobně se s ním moc nestýkám, ale jsem si jistý, že je členem jedné z protestantských církví. Konkrétně jednoty bratrské.

V dubnu roku ´68 byl přizván na obřad kamsi na polský venkov. Vzhledem k tomu, že vyrůstal v Orlických horách jen pár desítek metrů od polské hranice, ovládá polštinu celkem obstojně.

Cesta tam prý proběhla bez větších problémů, ale cesta zpátky byla o poznání zajímavější. Na onom obřadě totiž dostal množství darů jako výraz vděčnosti.

On si to dodnes vysvětluje tak, že si ho s někým spletli. Mezi obdivovateli se prý ale objevil i jeden velmi zoufalý „pravověrník“, nejspíš i trochu přiopilý, a začal se zpovídat z toho, jak se vydal cestou hříchu, a na důkaz toho, že se chce změnit, zde odevzdává církevnímu zástupci všechny své pornočasopisy, protože prý jen kněz může pálit nekalosti v pekelném ohni či co. Protože onen burák se k němu lepil celou cestu až k autu a nikdo by nechtěl do konfliktu s tímto individuem, tak mu odpustil a časopisy hodil na zadní sedadlo s tím, že je vyhodí do první popelnice.

Jak to souvisí s cestou zpět? Na hranicích se totiž stala velmi nepříjemná věc. Doslova byla popsána jako „srážka s blbcem“. Celník asi ráno vstal z postele špatnou nohou a nejspíš si na někom potřeboval vylít zlost. Navíc se začal zajímat o všechny ty domácí pochoutky, které můj prastrýc dostal darem. Když se začínala situace vyhrocovat, osvítila našeho kněze spásná myšlenka. Celý nápad spočíval v úplatě.

Stalo se.

A tak můj prastrýc uplatil hrdého socialistu několika jelity a sbírkou pornočasopisů.

Srpen 1968

Konec léta ´68 strávila moje tehdy sedmiletá matka, Janka, se svými rodiči a bratrem v Myšlíně. Onomu bratrovi, Petrovi – dnes mému strýci – byly tehdy čtyři roky a jeho cílem bylo, aby se naučil jezdit na kole a mohl tím ohromit kluky ve školce.

Vzhledem k tomu, že s mojí matkou měli a mají jako sourozenci velmi dobrý vztah, dohodli se, že ona ho to naučí. Petr ji chytil za slovo a padla sázka: když se jí to nepodaří, musí nasbírat plné kolečko kukuřice, protože pár kilometrů od chalupy bylo velké kukuřičné pole.

Pointa byla v tom, že majitel pole (asi nějaký jezeďák) je už několikrát nachytal a měl na ně zasednuto. Navíc z něho prý opravdu šel strach.

Postupem času úplně zapomněli na kolo a bavili se hlavně tím, že se hecovali, kdo půjde potají ukrást kukuřici. Každý si dělal vlastní plány a připravovali se jen na to. Byla to hra.

Za nějaký čas si ale strýc uvědomil, že uplynulo asi deset dní prázdnin, čas se krátí a on stále ještě neumí jezdit na kole. Kukuřice nekukuřice, tady jde přece o čest. Navíc byl přesvědčen, že něco se opravdu dobře naučit zabere pár minut.
Ukázalo se, že vše není tak jednoduché, jak to vypadá. Moje matka asi nebyla nejlepší učitelka, ale problém byl v tom, že on prostě nedokáže udržet rovnováhu.

Děti bývají netrpělivé a to můj strejda není ani teď. Vzal si do hlavy, že sestra mu slíbila, že ho to naučí, a toho on začal využívat proti ní. Dvě horké hlavy se daly do sporu a padla i nějaká ostřejší slova. Prý dokonce ta nejostřejší, která děti v tom věku používaly.
Jak to tak u takovýchhle případů bývá, po tvrdé konfrontaci přijde na řadu většinou ještě tvrdší vlna urážení a opravdu těžkého na---ní.

Dle odborníků může tato fáze trvat až několik dní. Což se také stalo. A to byl okamžik, kdy do situace zasáhli rodiče. Respektive moji prarodiče.

Překvapivě se nesžili s myšlenkou, že by si konec krásného léta kazili tím, že se budou dívat na dva nasupené obličeje svých jediných potomků.

První řešení nabídla moje dodnes velmi rozhodná babička: výprask. To se nesetkalo s velkým ohlasem, tak do hry vstoupila hlava rodiny. Děda má od přírody chladnější hlavu než jeho lepší polovička.

Protože jich už měl taky plné zuby, rozhodl, že se půjde brzo spát, protože za svítání vyrazí všichni čtyři na kolech na kukuřici a Petr se konečně naučí jezdit. Jenomže tohle bylo řečeno večer dvacátého srpna.

Přes noc se toho dost změnilo a ráno dospělí nemysleli na nic jiného než na odjezd a desítky telefonátů. Mysleli, že děti ještě spí, jenomže ony byly pryč.

Mezitím jdou oba sourozenci bok po boku a po druhém boku kolo. Usmířili se a na důkaz míru nechali rodiče svým starostem a vydali se na onu kukuřici. Celou cestu tam museli jít pěšky, protože strejdovi to zkrátka nešlo.

Když dorazili na místo, bylo opravdu krásně. Stáli na kraji pole a dlabali žlutou plodinu. V zorném poli se ale objevili dva lidé. Strávníci je moc nebrali v úvahu, protože ti dva šli velmi pomalu.

Ale šli. A blížili se. A najednou je Petr zaregistroval. Všiml si, že jsou ozbrojení. Navíc na ně muži už zdálky začali něco pokřikovat. Byli to trochu rozmařilí ruští vojáci.

V tu chvíli dostal Petr strach, že ho jdou ztrestat majitelé pole, a vzal do zaječích.

Prý sednul na kolo a zatraceně rychle zmizel. Jana to udělala po jeho vzoru, ale už ho nedohnala. Setkali se až v chalupě, kde dostali neuvěřitelně vynadáno, že zmizeli. Hlavně tedy moje matka, která měla být jako starší a zodpovědná atd.

Zkrátka jednadvacátého srpna roku 1968 nastala pro všechny zmíněné velmi nepříjemná situace, ale pro každého kvůli něčemu jinému.

Mikuláš roku 1972

Jak to tak bývá, plno rodin v České republice má někoho blízkého, kdo emigroval.

Nejinak tomu je v naší rodině. Seznamte se s Milenou. Co jsem na světě, viděl jsem ji pouze jednou, protože žije ve Švýcarsku. Na ni se štěstí v životě trochu usmálo, takže nyní spokojeně začíná dožívat.

Tehdy byla situace ale o poznání horší a ona neměla na vybranou. Vzala si nesprávného muže, ale asi ho opravdu milovala, protože se rozhodla následovat ho kamkoliv a do Švýcarska to pro ni bylo to nejmenší. A skutečně se tam dostali.
To je celá ona. Schopná se pro člověka rozkrájet. Znáte to. Radost jí udělá jen to, že může někomu udělat radost.

Takže začaly chodit balíčky. Byly posílány skutečně nadité, ale přicházely na první pohled rozebrané, občas prý dokonce skutečně téměř prázdné. Navíc ještě pokaždé přikládala dopis, ve kterém zmiňovala, že je ráda, že se může podělit o tolik dobrot, a doufá, že všichni budou mít dost.

Zkrátka ale, když máte na poště v popisu práce kontrolovat obsah korespondence a někdo posílá exotické pochoutky nebo třeba výstřelky poslední západoevropské módy a ještě se velkohubě rozepisuje, tak to nemůžete nechat jen tak. Přece když to můžou mít oni, tak proč ne já?

O svátcích prý chodily o něco méně probrané, ale to je spíš shoda náhod. Zrovna ale na Mikuláše roku 1972 přišla nadílka téměř nedotčená.

Když mi toto otec vyprávěl, tak mě hlavně zajímalo, co bylo to nejzvláštnější, co tenkrát ochutnal.

Prý to byly sušené švestky, které v něm zanechaly pocit, že jsme o něco ochuzováni.


T. P.

Rozhovor s mými prarodiči a jejich přítelem, doktorem L.

Předkládám vám rozhovor se svými prarodiči, týkající se událostí mezi lety 1968 a 1972, často se však rozmluva stočila i do dob nezapadajících do těchto let. Rozhodla jsem se pro takřka doslovný přepis dialogu především proto, že zachovává autenticitu výpovědí. Ale ani tato forma mi nezajistila stoprocentní přesnost, a to vinou určitých specifik mluveného projevu, která jsem musela odstranit, jinak by v psaném záznamu působila nepatřičně a mé prarodiče by stavěla do nevhodného světla. Přesto se v textu objevují některé hovorové výrazy zejména proto, že mnohem lépe vystihují podstatu sdělení.

Rozhovor jsem začala natáčet v průběhu konverzace, až poté, co jsem dopředu uvedla téma. Byla to chyba, protože mi potíže s technikou nedovolily zachytit prvních asi deset minut hovoru. Celý hovor je členěn do tematických kapitol, vybraných z většího množství materiálu. Vystřihnuté pasáže mají především faktografický charakter.

Kromě slovní výpovědi mě zaujaly rozdíly mezi jednotlivými tématy a volenými výrazy. Mluvím o otázkách, na které mi bylo odpovídáno čistými fakty, jako kdyby tyto chvíle byly pouze vyčtené, a dále o těch zodpovídaných pouze osobními zkušenostmi. Zde byly i velké rozdíly ve zvolených výrazech, vlastní prožitky jsou opisovány mnohem barvitěji a poutavěji.

T = Tereza
M = babička Marta
V = dědeček Václav
L = Luboš (chirurg, přítel mých prarodičů a kolega mého dědečka)
K = maminka Kristina, objeví se ke konci rozhovoru

O Janu Palachovi

T: Dneska jsem byla na jedné přednášce, kde padla zmínka o tom, že se spekuluje, jestli byl Palach opravdu součástí nějaké organizace, z níž by, jak psal, opravdu vzplály další pochodně, nebo to byla jen výhružka, protože byl údajně tak uzavřený, že o tom, k čemu se chystá, skoro nikdo nevěděl. Jak to bylo vnímané v té době?
V: Lidé to brali přesně tak, že to takhle funguje. Dokonce o tom mluvil Svoboda, že si sám jako voják uvědomuje to hrdinství, ale že říká těm mladým lidem, kteří jsou v tom zaangažovaný, ať to nedělají, protože to k ničemu nepovede. Takže i on tomu věřil, že to je součást nějakého řetězce.

O Dubčekovi

L: Já bych se tedy vrátil k tomu roku 68. Ty ses mě ptala, jestli jim něco mám za zlé a co jim mám za zlé, tak jsem řekl co, prostě že povýšili svoji popularitu nad informaci…
T: Teďka mluvíte o Dubčekovi a…
L: O všech, o všech. Je nikdo nezvolil, oni tam byli prostě dosazeni…
V: Tak komunisti volili komunisty.
L: Já jim mám za zlé, že se vezli na nějaké vlně popularity a stavěli se takzvaně, aspoň ve svých řečech a projevech, do čela nějakého hnutí a před celý národ a že se zachovali jako úplní zbabělci, že všechny podvedli, když podepsali moskevské protokoly.
Jeden tedy nepodepsal.
T: A jaký je tedy váš vztah k tomu jednomu takhle zpětně?
V: Jednoznačně pozitivní!
T: A k těm ostatním pouze negativní?
L: Totálně negativní. A navíc jako Jan Hus setrval ve své pravdě, teda ukončil komunistickou politickou kariéru a nadále se nezúčastnil dalších politických opatření, ale všichni tihle lidé, o kterých tu byla řeč, které nemám rád a nebudu je jmenovat, prostě všichni ostatní dokonce podepsali tzv. pendrekový zákon, včetně Dubčeka, který vedl k tomu, že když lidé o rok později protestovali proti okupaci, tak ten chlap nechal střílet do vlastních lidí. Takový je Dubček a takoví jsou lidi kolem něho, takže když já slyším slovo Dubček, obrací se mi žaludek.
V: Já mám na tohle trošinku jiný názor, já jsem byl v devětašedesátým, když teda v Praze byla tahle represe, na praxi v Hamburku a viděli jsme to v televizi, jak rozháněli demonstrace, kterých tu spousta byla. Kolegové nám tehdy říkali, tak se nevracejte, když je to tam takhle vostrý a zlý, tak tu zůstaňte. Ale my jako parta študáků jsme jeli domů. Ale musí se říct, že vůbec to, že se tady mohly nějaké demokratické aktivity rozvinout, muselo být nějakým politikem zaštítěný, z těch, kdo měli v té době nějakou politickou moc. A díky tomu… teda díky, můžeme se na to dívat i obráceně… Já si také nemyslím, že to byl nějak zvlášť statečný člověk nebo nějaký hrdina. To je jako deux ex machina, že někdo dostane funkci, na kterou nestačí, ale může i mimoděk vykonat něco dobrého reflexně v krizový situaci. A on protože měl všechny ty B, který musel mít, že vystudoval v Moskvě, že to byl komunista a tak, taky díky tomu, že předtím byl tajemníkem a prezidentem Novotný, který už tam taky smrděl kolik let. Prezident se volil na čtyři roky, on se nechal zvolit dvakrát a stejně přetahoval, aniž by byly další volby. Tak byl zvolen jiný, mladý člověk, který byl otevřený aspoň tomu, aby slyšel ty hlasy zvenku, a nebránil tomu, neudělal tady nějakou represi, takže to neudělal on, ale udělali to jiní. Ale aby mu to toho tři čtvrtě roku procházelo, k tomu byly potřeba ty atributy, to že byl komunista, z Ruska, že měl dobré vztahy. To mu to umožnilo. Mohly tady vznikat různé organizace včetně KANu a K231, rehabilitovali řadu lidí, kteří byli odsouzení v 50. letech, z našich známých třeba dostal rehabilitaci tatínek M. S., který seděl sedm let.

O socialistickém ,šroubování´

T: A za co byl zavřený?
V: Za vlastizradu. On byl náčelníkem v Orlu, to byla tělovýchovná organizace jako Sokol, jenže křesťanská, taky o tom napsal knížku, rukou, jednou jsem ji tu měl, popisoval tam různý způsoby, jak ho mučili, ptal jsem se M., kde teď je, a říkala, že ji dali někomu snad z archivu, aby to někde zdokumentovali, tak to možná má ten Ústav pro výzkum totalitních režimů v dokumentaci… jak jim pouštěli proud do těla… no ale to je jedno. Takže řadu těch lidí rehabilitovali, ale ne ve smyslu, že by dostali odškodnění a funkci, on byl učitel a matematik, dál pak pracoval v cihelně, ale nebyl zavřený a byl tam spokojený, byl to veselý člověk.
No a pak se zase ten šroub utahoval, ono to v tom socialismu fungovalo, že to vždycky malinko, když byl nějaký problém, povolili a pak to zase utáhli, takhle oni to dělají i v Rusku, když tam byl ten gosplan, tak začali zvát zahraniční odborníky, a jakmile se tam začala vytvářet rozumná platforma, tak to zase všechno pozavírali a postříleli a zase to sešroubovali, no a zase to povolovali, ale to je z toho novodobého pohledu.
Takže ten nástup byl dosti pozvolný, za prvý zákony, co zase zavedly cenzuru, a taky se znovu zavřely hranice, to bylo až na podzim v devětašedesátým roce, a orgány vydaly prohlášení, že kdo se vrátí do konce roku nebo v průběhu dalšího roku, má právo na svůj majetek a na to, aby dostal zpět své místo.
T: A jak to fungovalo v praxi? Kdo se vrátil, opravdu všechno získal zpět?
V: Já si myslím, že ano. On tam nějaký škraloup zůstal, ale užívali to i ve svůj prospěch, často mluvili v televizi o tom, jak hrozně se měli na Západě, když se jich ptali: „No tak mi povězte, jak jste se měl….“
Často to také byla pravda, že se neměli dobře, když tam člověk přišel ve čtyřiceti, tak neměl nic, měna nebyla směnitelná, ona teda koruna někde směnitelná byla, třeba na nádraží v Norimberku, tam byl kurz 1:16.
M: K rublu to bylo 1:10, to byl zlatý rubl, a dneska je to vůči koruně smetí.
V: Třeba když jsem byl v Kanadě, na sympoziu, ptali se mě, jak to tu vypadá, byli jsme tam tři Češi a pak Číňané a Američané, tak se mě ptali, kolik si vydělám, a já jsem jim tehdy říkal, že 150 dolarů, a oni na to, že to není možný, že se z toho nedá žít, a ptali se, kolik tu stojí chleba, tak jsem jim řekl, že za chleba dám dvě koruny a za pivo korunu padesát, že si za svůj plat koupím každý den 20 kilo chleba a 30 piv.
A auto si můžu koupit za pět let.

O dobrých komunistech

V: Mezi komunisty té doby ale byla taky spousta báječných lidí, třeba když jsme byli v Americe na začátku 80. let, tak jsme byli domluvení se známými našich přátel, že u nich budeme moci bydlet. Dopadlo to tak, že jsme tam přijeli a oni nás přijali, náš hostitel M. taky byl u komunistů, V Americe působil jako obchodní zástupce Jablonexu.
M: Měl ale staženej zadek. A přesto nás přijal.
V: A dokonce nás tam nechal vyspat. Patrně taky nevěděl, jestli se vrátíme, případně jestli z toho nebude mít nějaké problémy. Ale v té době si lidi pomáhali. Když se Češi potkali v cizině, vždycky se k sobě hlásili. ¨
Před tím když jsme chtěli emigrovat a jezdili jsme po Evropě, tak jsem potkali Čechy. A oni se ptali: „Vy jste taky Češi? A odkud jste?“
A my jsme říkali: „No my jsme z Prahy.“
„A odkud jste teďka?“
„No z Prahy.“
„Aha, no my jsme taky z Prahy, ale teď jsme z Melbourne.“
Čechů bylo venku hrozně málo, takže ta pospolitost byla mnohem větší, dneska se k sobě nikdo nehlásí, vzájemnost je mnohem menší. Možná je to dobře nebo normální, že lidi už necítí takovou potřebu sdílení.

O nevštěpování nelhaní

T: Já bych se ještě chtěla vrátit ke lži. Především jak člověk učil vlastní děti lhát, aby se nedostaly do průšvihu, popř. aby do něj nedostaly někoho jiného. Jaký byl k tomu přístup, když si člověk vlastně protiřečil, na jednu stranu svým dětem vštěpoval, že nesmějí lhát, a na druhou jim říkal, co nesmějí říkat.
V: Ono se to v té době nevštěpovalo. Ta realita byla natolik pokřivená, že se o tom nemluvilo. To jsme měli my, díky desateru, ale jinak se to ve společnosti neříkalo.
T: Takže z vlastní zkušenosti.
V: Já jsem to nikdy neslyšel.
L: Já bych neříkal lhát nebo nelhat, rodiče říkali svým dětem, co smějí nebo nesmějí říkat na veřejnosti: „Hlavně neříkej, co jsi teď říkal tady doma o soudruhu Husákovi.“

Učitelé občanské výchovy

T: A jak to bylo s učiteli a profesory občanské výchovy, všichni byli nadšení komunisti, nebo se našli i světlé výjimky? A co se učilo?
L: Já si dokonce pamatuju na několik svých učitelů občanské výchovy. A ani na jednoho nevzpomínám ve zlém, všichni byli chytří. Rozhodně učit filozofii není jen tak. Ať je to ta marx-leninská nebo jakákoliv jiná. Všechny se musí především umět podat. Já nevím, jestli tomu věřili, nebo ne.
M: Já bych chtěla říct jednu poznámku, je to hrozně pěkný postřeh. Vzpomínám si na jednoho učitele, to bylo ještě na základní škole, tak v osmapadesátém roce, učil nás občanku... ta byla až od 6. třídy, takže v děvětapadesátém. A ten člověk byl opravdu zapálený a přesvědčený. Já jsem od něj totiž dostala ředitelskou důtku, protože jsem si o hodině četla pod lavicí.
„Co děláš?“ zeptal se.
A já na to: „Nic.“
A on opakoval: „Co děláš, ty neposloucháš?“
A já jsem mu na to řekla, že poslouchám, tak přišel a vyhmátl mě.
Nepotrestal mě za to, že si čtu, ale že lžu. A mě to tehdy přišlo absurdní, protože žádný jiný učitel něco takového neřešil, ale on to řešil. Byl to docela mladej kluk, po škole.
K: Můžu vám do toho vstoupit?
To jsem se dozvěděla od jednoho pána, pro jehož organizaci jsem dělala koučování. Ten říkal, že tihle učitelé a kantoři byli velmi kvalitní, protože byli vyučeni převážně ještě před válkou, takže ve své výchově ještě nebyli ovlivněni a postiženi socialistickou ideologií, museli ji sice respektovat, ale nebyli jí odchováni.
T: A ti vydrželi všichni na svých místech až do roku 89?
A znamená to, že naši profesoři jsou vychovaní naopak socialismem?

L: Politický vtip

7 divů socialistického hospodaření:

  1. všichni jsou zaměstnaní
  2. i když je 100% zaměstnanost, pracuje 50 % lidí
  3. i když pracuje 50 % lidí, plán se plní na 100 a více procent
  4. i když se plán plní na 100 a více procent, nikde nic není
  5. i když nikde nic není, všichni všechno mají
  6. i když všichni všechno mají, všude se krade
  7. i když se všude krade, nikde nic nechybí.

M: A ekonomika, Terezko fungovala tak, že když někdo do kanceláře přinesl zprávu, že jsou někde mandarinky, zaměstnavatel neměl problém všechny ženy pustit do fronty na mandarinky. A nikomu nepřišlo divný, že se tak děje v pracovní době.

L: Ještě na jeden vtip jsem si vzpomněl… A to je o pěti fázích budovatelského úsilí

  1. fáze předprojektového nadšení
  2. fáze poprojektového vystřízlivění
  3. fáze hledání viníků
  4. fáze potrestání nevinných
  5. fáze odměnění nezúčastněných

V. V.

První příběh se se týká mé babičky a odehrál se za normalizace v 70 letech. Babička pracovala v obchodní bance, kde měla celkem slušnou pozici i peníze.V roce 1972 dostala možnost pracovat na pražské Ruzyni, v letištní hale. Neváhala a práci vzala.V roce 1973 její bratr Karel odjel do Švédska, na výstavu se psem. Odtamtud jel do Hamburku, ze kterého už se ale nevrátil. To přineslo mé babičce mnohé útrapy.V práci na letišti ji začali neustále sledovat lidi z StB. Celé dílo bylo dokonáno, když v roce 1974 přijel Fernando R., letitý přítel Karla, který s ním zároveň bydlel a podnikal v Hamburku. Byl mluvčí společnosti Brazil Café a před rokem ´73 studoval v Česku národní zvyky, kulturu, na náklady UNESCA. Když se na letišti spatřili s babičkou, objali se a prohodili spolu několik málo slov. Od té chvíle jí StB nedala pokoj. Netrvalo dlouho a byla pozvána na pohovor s vedoucím kanceláře, kde jí bylo řečeno, že vzhledem k tomu, že pracuje na státních hranicích a její bratr emigroval do zahraničí, je vyhozena. Samozřejmě se to neobešlo bez nepříjemných otázek ohledně jejího bratra, o kterém babička informace samozřejmě měla, ale se stranou se rozhodla nespolupracovat. To ji ovšem přivedlo do dalších vln výslechů, naštěstí bez fyzického kontaktu. Z letiště se vrátila zpátky do banky, ovšem na o dost nižší pozici. Tam nevydržela dlouho a začala dělat chůvu u amerického diplomata, důstojníka námořnictva, který měl tři dcery. O to víc se zvýšil nápor komunistů, kteří po ní neustále chtěli, aby jim umožnila přístup do diplomatické vily. Dokonce pak zjistila, že naproti v hotelu měli pronajatý pokoj, ze kterého ji neustále sledovali. Nastala další vlna výslechů, většinou jen po kavárnách. Na bratra už se přestali vyptávat, v tu dobu je začal zajímat život amerického důstojníka. Babička opět odmítla spolupracovat. Nakonec ji Američani propustili, ze strachu že by přece jenom podlehla a pustila StB do vily. Pokoj jí dali až po Karlově smrti v roce 1975, dokonce jí povolili jet na bratrův pohřeb do Hamburku.

Další historka se odehrála pár dnů po příjezdu sovětských vojsk do Československé socialistické republiky a týká se dědečka mého kamaráda, dále o něm budu psát, jako o panu K. Pan K. bydlel v tu těžkou dobu se svou milou ženou a třemi malými dceruškami, nejstarší bylo čtyři roky, v kostele svatého Jana Nepomuckého v Praze. Žili ve dvou malých komůrkách vzadu za kazatelnou. Bylo to sice trošku těsné, ale jak se zdá, stačilo to.
Pan K. se už hezkých pár let pravidelně scházel se svým kamarádem Petrem, který bydlel pár bloků od kostela.Vždycky si spolu sedli na schody před kostelem, klábosili a zpravidla hráli na kytaru různé staré české odrhovačky. Jednoho dne, krátce po 21. srpnu, se takhle znovu sešli na kostelních schodech, vytáhli kytary a začali hrát. Maminka i s dětmi byla vevnitř a zrovna chystala oběd a oba kamarádi venku začali spokojeně drnkat.
Po čase procházela okolo kostela ruská hlídka dvou mladých výrostků, kteří stěží vypadali na to, že by mohli unést kulomet, co jim visel na ramenou, natož z něj přesně vystřelit. Avšak když spatřili dvě máničky hrající na kytaru, zamířili k nim přes ulici, sundavajíce samopaly z ramen. Když už stanuli pod schody, pan K. s Petrem přestali hrát a znervózněli, když jeden z Rusů uťal mlčení větou:,,Zaigraj!”. Pan K. na to že nezaigraje, že graje, kdy chce. To se však Rusům nelíbilo a menší Rus znovu pobídl:,,Zaigraj!“ Pan K. odpověděl, e opravdu nezaigraje, a začal se tvářit vzdorovitě. Poslední „Zaigraj!“ doplnil Rus namířením samopalu panu K. mezi oči ze vzdálenosti jednoho metru. Pan K. se na chviličku odmlčel a odpověděl „Nezaigraju“, vstal a otočil se, že půjde zpátky do kostela. Za zády mu bylo zřetelně slyšet cvaknutí pojistky kulometu, ale naštěstí druhý Rus položil ruku na samopal toho prvního a začal mu domlouvat. Nato se oba dva sebrali a odešli...

Další příběh se týká pana Tomáše, kterému v roce 1968 bylo něco málo přes 20 let. Začalo to v bytě. Zrovna tam probíhala jedna z mnoha divokých akcí, kde byla spousta lidí, mezi nimi i jistý Vratislav. Tento Vratislav se zamkl v pokoji se slečnou Ivanou, bohužel tím zamezil průchod do kuchyně i do koupelny. To se ovšem Tomášovi nelíbilo, tudíž se začal dožadovat odemknutí pokoje a uvolnění průchodu do kuchyně. O to víc ho rozčililo, když z pokoje nepřišla žádná odezva. Tomáš znovu razantněji zabouchal na dveře a už se začal rozhodovat, jestli je má vyrazit, nebo si to s Vratislavem vyřídit později. Po chvíli v zámku zaharašil klíč a nevrlý Vratislav pokoj odemkl. Tomáš zavrčel „Už to nedělej“ a vrátil se s jeho Ivanou do velkého dvoupokoje. Všichni, co tam byli, si začali užívat večera v plném proudu, a tak se spolu s Ivanou připojili. Pivo teklo proudem, kdosi se pokoušel hrát na kytaru. Tóny se mísily s halasem opilců. Tomáš se bavil s Ivanou o tom, jak je Vratislav žárlivý a že by mu měli udělat nějaký žert, neplechu. Ivana po chvíli souhlasila s návrhem, že spolu vlezou do vany, budou tam nějakou dobu, namočí si vlasy a vrátí se zpátky do pařící grupy. Zvedli se, odešli do koupelny, půl hodiny spolu křečovitě konverzovali a potom si oba podle plánu namočili hlavu. Když se vrátili do obývacího pokoje, kde už to začalo vypadat poněkud opileji, zahlédl Tomáš koutkem oka Vratislava. Jeho vytřeštěný pohled zaregistroval namočené vlasy. Tomáš to nebral v potaz a nenuceně pokračoval v zábavě, když mu po chvíli někdo houkl do ucha ,,aby se na něj skočil podívat, že prej píše ňáký dopisy“.
Sebral se, překročil pár těl ležících na zemi, aby spatřil Vratislava, skloněného nad plátky toaletního leporela. Psal dopisy všem možným lidem, maminkou počínaje, Tomášem konče.,,Co to děláš?“ zeptal se Tomáš, aby slyšel odpověď:,,Všichni jste mě zradili! Všichni do jednoho!“ Ani neodpověděl, protože to považoval za hloupý vtip, a vrátil se do stáda. Po chvíli k němu dolehly hlasy, že „Vráťa ustřihl ňákou šňůru v koupelně!” Vratislav se mezitím, ve zmatku, který způsobil, odplížil k botám, obul se a urychleně zmizel do pražských ulic. Za několik minut vyrazilo do vylidněné půlnoční Prahy několik lidí hledat Vratislava. Za dalších několik minut se vrátili, celí skleslí. Ozývaly se hlasy, že ,,ten magor se vrátí“, atd. Všichni netrpělivě čekali, až se ozve zvonek. A vskutku, za hodinu se Vratislav vrátil, oči zarudlé pláčem, šnůru z koupelny kolem krku. Zakymácel se a smutným hlasem povídá: „Je válka, jsou tady Rusáci!“ Někdo vyprskl smíchy. „To je ale vůl!“ Nebyl. Před třemi hodinami totiž začal 21. srpen roku 1968.

Další historka je také o panu Tomášovi a také se odehrává v srpnu, avšak už s ruskou přítomností. U Tomáše v bytě bylo zřízeno jakési hnutí odporu. Vymýšleli se tam různé plakáty a tak dále. V bytě prý bylo věčně něco přes třicet lidí. Všichni měli hlad a samozřejmě i žízeň. Proto vždy jedna určená skupina občas podnikala zlodějské nájezdy na blízkou hospodu, kde točili výtečnou plzeň. Hospoda měla samozřejmě hlavní vchod, ale i zadní, který vedl přímo do sklípku s ukrytými sudy. Ten byl neustále zamčený, ale měl i malá dvířka, kterými se snad mohla protáhnout nějaká kočka. V Tomášově partě byl i jeden klučina, hubený jako lunt, schopný se tímto vchůdkem protáhnout. když byl uvnitř, odemkl dveře a všichni se nahrnuli do sklepa s kýbly. Poté se potichu pustili do přelévání piva ze sudů do kýblů. Jednou se tam takhle zdrželi přes desátou hodinu, a když vyšli ven, narazili na ulici na jakéhosi ruského důstojníka. Ten, jak je spatřil, začal na ně mířit pistolí a ptal se, co dělají po zákazu vycházení ještě venku. Když mu řekli, že byli jenom pro pivo, a ukázali plné kýble, začal se v nich hrabat rukama. Zamumlal, že prý musí zkontrolovat, jestli v nich náhodou neukryli nějaké zbraně. Poté, co takhle důkladně prohlédl všechny kýble, co s sebou měli, se sebral a odešel, aniž řekl jediné slovo. Tomášova tlupa kýble vylila a vydala se zklamaně na zpáteční cestu do jeho bytu.