Přemysl Fialka (1951)

Narodil se v roce 1951 v Praze, otce věznili v Jáchymově. Poté, co se vyučil mechanikem, absolvoval střední školu technického zaměření. Od sedmnácti let amatérsky fotografuje. V polovině sedmdesátých let absolvoval kurz výtvarné fotografie u prof. Jána Šmoka na FAMU. Pracoval převážně v dělnických profesích a od počátku 80. let začal dokumentovat nezávislé iniciativy. Po revoluci v roce 1989 se živil jako fotograf a kameraman. Od roku 2008 pracuje ve stejném oboru v Ústavu pro studium totalitních režimů.

Mohl byste mi říct, kdy jste se narodil a jakým způsobem se dotkl komunistický puč vašich rodičů?

Narodil jsem se v roce 1951. Mého tátu, který tenkrát studoval práva a spoluzakládal nějakou buňku národních socialistů na právnické fakultě, asi na tři roky zavřeli, těžil uran a byl u černých baronů. Rodiče však byli rozvedení, takže mě se to prakticky nedotklo. Matka byla normální občanka a nijak se neangažovala. Pocházela z kulacké rodiny, ale neměla s tím žádné větší problémy.

Říkáte, že váš otec těžil uran…

Já jsem s ním o tom nikdy moc nemluvil. Vyprávěl mi třeba, že když byl ve vězení, narodila se mu z druhého manželství dcera. Zkoušeli ho zlákat na to, že kdyby spolupracoval, pustí ho za ní atd. Říkal mi, že to odmítl, protože dceru sice samozřejmě vidět chtěl, ale stačilo podat prstík a byl by jejich. Tak je poslal, kam patřili.

Kdy vám to vyprávěl?

V dospělosti. My jsme se moc nestýkali. On byl se svou druhou ženou na Slovensku, takže když ho pustili z kriminálu, žil na Slovensku.

Co dělala vaše maminka?

Celý život pracovala jako zubní laborantka.

Kde jste vyrůstal?

V Praze, jsem rodilý Pražák.

Posílala vás maminka do Jisker nebo do Pionýra?

Maminka byla naprosto apolitická, nic mi nerozmlouvala a nikam mě netlačila. Už v dětství se ze mě stal „opozičník“, protože jsem poslouchal Rádio Luxembourg. Byl jsem sice v Pionýru, ale zhruba v deseti letech jsem si začal pod vlivem svých kamarádů uvědomovat politickou situaci u nás.

Kdy to bylo?

Asi ve třetí třídě, nahnali do Pionýra celou základní školu. Jednou jsem měl pěkný průšvih: spolužačka mě udala, že jsem se vysmrkal do pionýrského šátku. Během hodiny si pro mě přišla pionýrská vedoucí a na chodbě mě masírovala, co jsem to spáchal. Já jsem se jí snažil vysvětlit, že jsem si doma zapomněl kapesník a že to bylo jediné možné řešení.

Hezká příhoda.

Zapadá do dobové atmosféry.

Říkáte, že jste byl opozičník už od dětství a že vás formovali kamarádi. Zůstal vám někdo z nich i v pozdějších letech?

S jedním z nich se občas stýkám. Jeho otec byl lékař, a když tomu kamarádovi bylo čtrnáct, jeho otci bylo 84 let. Jeho matka byla asi o čtyřicet let mladší než její manžel, takže on pocházel z kulturně vyspělejší rodiny než já. Proto se stal mým guru; měl v sobě zabudované takové etické hodnoty.

Když hovoříte o opozičních aktivitách, asi jste to myslel s nadsázkou.

To ne, nosili jsme džíny, šusťák a dlouhé vlasy, což už samo o sobě stačilo, protože to vybočovalo z normálu.

Kdy jste se poprvé aktivněji zapojil nebo kdy jste zjistil, že existuje nějaká organizovanější skupina lidí, která otevřeně vystupuje proti režimu?

Po roce 1968 jsem chodil do práce pěšky, asi tři roky nebo čtyři jsem nepoužíval městskou dopravu. Jinak jsem proti režimu nijak aktivně nevystupoval. O Chartě jsem věděl od jejího vzniku a samozřejmě jsem poslouchal Svobodnou Evropu. Jenže jsem si myslel, že jsou to samí intelektuálové, a nevěděl jsem, co bych mezi nimi pohledával ... profesor Hájek, Patočka, zkrátka mi připadalo, že to nejsou lidé, kterým bych byl něčím platný. Takže mě nenapadlo podepsat Chartu, ale pak jsem se přes nějaké známé zkontaktoval a už to šlo samo a stal se ze mě chartistický filmař.

Proč jste nejezdil do práce hromadnou městskou dopravou?

Šlo o pasivní rezistenci: auta například jezdila s rozsvícenými světly a lidé nepoužívali městskou hromadnou dopravu. První rok to bylo dobré, druhý rok slabší a pak se to vytratilo. Řidiče, kteří jezdili za normalizace 21. srpna s rozsvícenými světly, šikanovali, tak od toho upustili.

Čím jste se živil?

Původně jsem se vyučil mechanikem 0461. Dodnes nevím, proč se to tak jmenuje, ale bylo to něco jako jemný mechanik. Pak jsem si dodělal střední školu technického směru. To bylo tenkrát souvislé pětileté studium; za tři roky člověk získal výuční list a za další dva roky následovala maturita. Končil jsem v sedmdesátém roce, takže osmašedesátý jsem zažil jako student a prožíval jsem ho velmi intenzivně.

Říkal jste, že jste začal natáčet aktivity opozičních skupin. Už jste tehdy fotografoval?

Ano.

Jak jste se k fotografování dostal?

Zajímalo mě to. Když mi bylo šestnáct sedmnáct let, dostal jsem od svého kmotra fotoaparát Flexaretu a začal jsem fotit. Fotil jsem třeba písničkáře na Karlově mostě, například Třešňáka, i když to, že je to on, jsem si uvědomil až nedávno. Výsledky byly zpočátku mizerné. Fotil jsem třeba 1. máj 1968, ale fotografie byly špatné, protože to všechno bylo zdálky. Tenkrát se objektiv nedal vyměnit, takže to nestálo za nic.

Fotil jsem celá léta a pak jsem se skamarádil s člověkem, který měl ambice stát se režisérem a nakonec vystudoval režii na FAMU. Tenkrát se zdálo, že se z něj stane druhý Fellini, a teď dělá reklamy. Natočili jsme spolu pár amatérských filmů a jezdili s nimi po festivalech.

Jak se jmenuje?

Hanych, dříve naprosto neznámá osoba kromě toho, že měl za manželku Veroniku Žilkovou a Agáta Hanychová je jeho dcera. Spolu jsme točili amatérské filmy a pak jsem se seznámil se skupinkou lidí včetně Ládi Prajzlera, který měl vlastní byt, takže k němu chodil přednášet Julius Tomin. A tam jsem se setkal s Alešem Havlíčkem, který mi řekl: „Ty natáčíš filmy a my bychom pro tebe něco měli.“ Takhle jsem se k tomu dostal. Nejdřív se natáčelo na 16 mm eclairu, ani nevím, kde ji sehnali, ale točili jsme pro západní televize a pak se to nějak složitě pašovalo ven.

Říkáte „my“. Co to bylo za skupinu? Kdo ji organizoval?

Bylo toho víc, většinou to šlo přes Václava Havla. Filmařských skupin bylo víc a právě na základě toho, že se to dalo dohromady, vznikl Videožurnál.

Občas jste natáčeli i tajně. Vzpomenete si na natáčení na demonstracích a na nějaké příběhy kolem toho?

Každý měl svou metodu. Například Michal Hýbek si sehnal spolupracovníky, a když se něco konalo na Václaváku, třeba 1. máj, našel si byt nebo za chůze točil z igelitové tašky a ještě měl za sebou člověka, který kontroloval, jestli ho nesledují. Já jsem s kamerou běžel, přitom jsem točil a buď mě zatkli, nebo ne.

Jednou měla Hana Marvanová a Tomáš Dvořák soud na Karlově náměstí a pak šli všichni od soudu do parku, kde se diskutovalo. Všude kolem byli estébáci. Já jsem vytáhl kameru a natočil jsem to. A zničehonic jsem si všiml, jak se estébáci dohadují, ukazují si na mě a jdou po mně. Jeden kolega z kotelny tam byl s dítětem v kočárku, tak jsme kameru strčili pod peřinku a on odešel volným krokem na tramvaj. Přišli ke mně estébáci se slovy: „Ukažte tu kameru!“ „Jakou kameru?“ zeptal jsem se jich. Nakonec mi otevřeli tašku, která byla prázdná.

Pak jsem natáčel 1. máj 1989, který byl rozdělený na oficiální a neoficiální část. První půlka byla oficiální a v té druhé už vystupoval například Jan Ruml. Vylezl jsem si na takový výstupek u vchodu do metra a z výšky jsem to točil. Najednou ke mně přišli dva tajní, vzali mi občanku, někam s ní odešli, pak se zase vrátili a vrátili mi ji. Já jsem točil dál, a když odešli, předpokládal jsem, že mě zatknou, ale nestalo se. Zřejmě si pouze ověřovali mou totožnost.

V průběhu 80. let se opoziční aktivity každým rokem stupňovaly, objevovala se četná nezávislá sdružení, vznikaly nové samizdaty. Koneckonců vznikl i Videožurnál, na němž jste se podílel. Jak jste vnímal společenskou situaci v roce 1989? Měl jste pocit, že se režim potápí, nebo jste si myslel, že tu vydrží dalších pět nebo deset let?

Vzpomínám si, že asi tři měsíce před revolucí sem přijel z Polska Adam Michnik, který byl v polském parlamentu, a řekl: „Do čtyř měsíců padne režim i u vás!“ Všichni jsme se tomu smáli. To znamená, že jsem to nečekal. Mě zatkli ještě 17. listopadu na Národní třídě s kamerou a odvezli mě do Bartolomějské.

Mohl byste to popsat podrobněji?

Demonstrace začínala na Albertově a konala se pod hlavičkou SSM. Pak se šlo přes Vyšehrad dolů a pak nás Zifčák – jak se lidé posléze dověděli – odvedl na Národní třídu. A mně se vybily baterie – právě když to začínalo být pro kameramana zajímavé. Šel jsem si je proto dobít do kina, už ani nevím, jak se jmenovalo. Sešel jsem dolů, kde se právě konaly taneční. Normálně jsem vešel dovnitř a strčil jsem nabíječku do zásuvky. Ale asi za dvě minuty mě vykázal taneční mistr. Zajímavý byl ten filmový střih: dole se tančí waltz a nahoře jsou mláceni lidé. Byly to dva světy, které spolu nesouvisely, ale když pak ti chudáci v motýlcích vylezli ven, stejně je zbili. Takže jsem v podstatě nic nenatočil. Ten den jsem udělal ještě jeden záběr a pak se kamera znovu vypnula. To znamená, že jsem zaznamenal celou cestu na Národní třídu, ale přímo tam už nic. Mohl jsem být slavný.

Kde vás zatkli? Jak to probíhalo?

Strašně nás tlačili, mě přimáčkli na auto. Začali nás presovat, a tak jsem si řekl, že to nemá cenu, protože přijdu o kameru. Pokusil jsem se proto utéct, ale oni zatarasili únikové cesty transportéry s takovými sítěmi vpředu a já jsem viděl, že mezi nimi je takový prostůrek, kterým by se dalo projít. Tak jsem se tam vydal a periferně jsem zahlédl, jak se nějaký estébák domlouvá s uniformovaným policistou. Přišli ke mně: „Otevřete tašku.“ Když spatřili kameru, odvedli mě do autobusu. Ten už byl skoro plný. Vedle mě seděl asi šedesátiletý pán, tenkrát mi připadal jako stařík, ale dnes už jsem v jeho věku. Crčela z něj krev a on říkal: „Já myslel, že staré lidi mlátit nebudou!“ Pak nás odvezli do Bartolomějské, tam jsme stáli u zdi a pak nás strčili do nějaké místnosti. Nesměli jsme se spolu vůbec bavit. Poté následoval výslech. Byli ke mně zdvořilí a slušní, vzali si mou kazetu a pak ji vrátili víceméně s omluvou, celé to připomínalo příjemné posezení. Říkal jsem si, že až se odtamtud dostanu, zmlátí mě někde za rohem nebo mi rozkopou kameru, ale nic se nestalo. Jel jsem domů, ale asi do čtyř do rána jsem čekal na svou ženu Markétu, která byla také na demonstraci a kterou odvezli někam jinam. Výsledky 17. listopadu byly pro mě jako pro kameramana minimální.

Ale natočil jste manifestaci, ta je také zajímavá.

Zase tak zajímavá není.

Lišila se něčím od ostatních demonstrací?

Byla mnohem masovější. Ty ostatní se většinou odehrávaly v nějaké lokalitě a průvody nebyly příliš obvyklé, ale tohle probíhalo po celou dobu bez zásahu policie. Až potom nás nechtěli pustit u soudu pod Albertovem. Stojí tam nějaká soudní budova, kde to zatarasili a hnali nás někudy jinudy. A na Národní třídě došlo ke střetu. Rozhodně jsem nečekal, že se něco změní, ale pak se společnost opravdu naštvala. Oni totiž ty lidi surově zmlátili a hned potom to celé odvysílala Svobodná Evropa.

Kdy jste začal mít pocit, že tahle demonstrace byla zlomová a že se situace mění?

Někdy v průběhu toho prosince. Vím, že jsem šel točit na Václavák a tam stáli tři známí estébáci, kteří to zpovzdáli sledovali. Normálně by mě zatkli. Pak jsem si natočil, jak odcházejí: už se báli spíš oni.

Kdy to bylo?

Asi začátkem prosince, nejspíš v těch prvních čtrnácti dnech. Když se člověk zúčastnil setkání v Činoherním klubu, bylo cítit, že se něco děje. Jenom jsme nevěděli, jak režim zareaguje, jestli nepošle tanky na nás nebo pak na demonstrace na Václavák, kde bylo dvě stě tisíc lidí, nebo na Letnou, kde se jich sešlo půl milionu. Na Letné jsem už ani nebyl a radši se díval v televizi.

Jak jste se 19. listopadu dostal do Činoherního klubu?

Už si nevzpomínám, ale pravděpodobně jsem tam byl se svou ženou, někdo nám o tom řekl. Já jsem tam šel, ale myslím, že už nezbyla volná kamera, takže tam byl Michal Hýbek. Točili na dvě kamery, Andrej Krob natáčel shora z balkonu a Hýbek byl na pódiu, z pohledu diváků vlevo. Já jsem myslím pomáhal s mikrofony a vyměňoval jsem kazety.

Co se vám vybaví při vzpomínce na Činoherní klub? Na mě to celé působí velmi chaoticky, protože jeden mluvil přes druhého a postupně se všechny ty různorodé subjekty jen velmi pomalu dopracovávaly k nějakému výsledku.

Probíhala tam jedna zásadní debata, a sice do jaké míry má být výsledné prohlášení radikální a jestli požadovat okamžité odstoupení některých členů vlády, nebo právě s těmito lidmi jednat.

Jak jste to tenkrát vnímal vy, jaký názor jste zastával?

Mám pocit, že jsem byl jako obvykle někde uprostřed. Připadalo mi, že radikální projevy by se mohly minout účinkem, protože moc měli stále v rukou komunisti. Zbytečně je naštvat nemělo cenu a ti druzí zase říkali, že to a to nemůžeme, takže jsem pendloval mezi oběma názory. Lidé se nijak zvlášť neorientovali. Nikdo nevěděl, co přesně dělat. Myslím, že to ke konci usměrňoval Vašek Havel, který něco sepsal na papír, pak to přednesl a nechal to odsouhlasit všemi subjekty. Tak se nakonec dospělo k nějakému konsenzu, ale tenkrát to byl hrozný chaos; demokracie v praxi.

Jak jste tehdy vnímal Michaela Kocába a Michala Horáčka?

Mně byl Kocáb vcelku sympatický, pokoušel se vést dialog předtím a byl nějak napojený na Adamce, který snad nějaké mozkové závity měl.

Asi pud sebezáchovy, že?

Ano, už tušil, že to takhle dál nejde. Takže bylo dobře, že se toho Kocáb účastnil, protože předání moci probíhá dvojím způsobem: buď revolucí, a to tak, že se vedení podřežou krky, anebo dohodou. Ale k tomu je potřeba najít správné lidi. V tomto ohledu – aby předání moci vůbec mohlo proběhnout – sehrál Adamec pozitivní roli, protože s Jakešem to nešlo.

Vy jste v dalších listopadových dnech točil?

Hodně jsme točili v OF všechny ty debaty atd. Často jsme také jezdili mimo Prahu. Já například natáčel v zámku plném spisovatelů v Dobříši, kteří reagovali na danou situaci, a byli tam i bolševici a kdovíkdo ještě, takže občas šlo do tuhého. Jezdili jsme různě po republice i mezi studenty a vyráběli jsme revoluční čísla Videožurnálu, bylo jich asi šest nebo sedm. Pak to ztratilo smysl, protože televize začala fungovat tak, jak má.

Po revoluci jste zůstal u kamery a fotoaparátu?

Já jsem byl po revoluci trošku odstavený kvůli diplomatické kariéře mojí ženy, takže jsem spíš fotil pro sebe a natáčel jsem v Polsku. Asi tři filmy jsem natočil s polským dokumentaristou, který měl rád české pivo, a tak k nám často chodil. Měl jsem tam televizní kameru, protože jsem netušil, že existuje nějaká Vídeňská konvence, podle níž se na tomto postu nesmím zabývat hlavně novinářskou činností nebo byznysem, protože by se jednalo o střet zájmů. Původně jsem tedy dostal kameru od televize, že pro ni budu pracovat jako kameraman, což se potom ukázalo jako nemožné. Pak mě Ivan Lamper vyzýval, abych psal pro Respekt, ale já psát neumím a nikdy jsem to nedělal.

Jak dlouho trvala vaše „kariéra“ manžela diplomatky?

Čtyři roky. Vyrazil jsem za svou ženou Markétou až po měsíci, v květnu 1990, a končili jsme v březnu 1994.

Jak jste vnímal porevoluční vývoj u nás?

Z Polska jsem to všechno viděl v růžových brýlích, protože jsem zažil polské peklo. Ale když jsem se vrátil, pochopil jsem, že tady je to možná ještě horší.

Co se vám nelíbilo?

Úroveň politiků a taková ta neústupnost všech, pravičáků i levičáků. Mně tenkrát dokonce víc vadili pravičáci, protože byli strašně zatvrzelí. Můj kamarád Ivan Mašek byl jinak v pohodě, ale když jsem přijel do Prahy, vždycky jsem se s ním pohádal. Jednou jsem za ním přijel s koňakem z Varšavy a asi za hodinu jsme se pohádali. On mě vyhazoval z bytu a pak mě zase tahal zpátky. V té době jsme si vůbec jsme si nerozuměli. Když jsem něco namítl, hned se naježil a choval se jako v parlamentu. Když později odešel z politiky, stal se z něj zase normální člověk. Politici jsou divná sorta lidí.

Jak vnímáte dnešní stav společnosti?

Je nemocná a ještě dlouho bude. Na prezentaci knihy bývalého premiéra se postřílejí dva mafiáni a nic se neděje… Myslím, že propojení politiky a mafiánských struktur už začíná připomínat Sicílii. Tenkrát tu vládli komunisti, teď jsou to peníze. Samozřejmě, že peníze potřebuje každý, ale ekonomickou moc mají z velké části v rukou bývalí estébáci a komunisti. Ti si pomohli nejvíc. Také měli nejvíc informací.

Včetně styků a kontaktů…

Vzpomínám si, že když mě vyšetřovali kvůli HOS (Hnutí za občanskou svobodu), dostali to za úkol nějací dva mimopražští kluci. Byli docela inteligentní a zajímavé bylo, že když jsem přišel, začali mi vyprávět politické vtipy. Říkal jsem si, že to bude nějaká léčka. Tak jsem to s úsměvem přijímal a oni mi pak řekli: „Tak nám budete muset něco říct.“ A já jsem odpověděl: „Odmítám vypovídat.“ Oni na to: „Ale my bychom to potřebovali pro naše šéfy.“ A já: „Mě vaši šéfové nezajímají.“ Celou dobu se chovali slušně, a když mě potom jeden z nich odváděl, z neznámých důvodů mi začal vysvětlovat, proč je u StB. Říkal, že se asi osm let hlásil v Brně na práva, ale nikdy se tam nedostal a pak se o tom doslechly tyto složky a nabídly mu, aby studoval policejní práva. Pak pronesl krásnou větu: „A tak jsem do toho zabředl.“ Ale to už byla jiná generace. To už byli poměrně inteligentní lidé, kteří asi tušili, že to končí. Tím je ovšem neomlouvám.