Eva Martínková (1947)
Vystudovala bohemistiku a slavistiku na Filozofické fakultě v Praze. Po studiích pracovala jako redaktorka Československého rozhlasu. Od konce 60. let se pohybovala v prostředí blízkém disentu a účastnila se různých opozičních aktivit. Po revoluci nastoupila do Lidových novin.
Narodila jste se rok před komunistickým převratem. Jak zasáhl vaši rodinu?
Naši rodinu to nijak nezasáhlo, nebyli jsme nijak zvlášť bohatí, vlastnili jsme pouze rodinnou vilku, která nám zůstala. Ale třeba měnová reforma už babičku a vůbec hlavně staré lidi těžce zasáhla. Šetřili celý život, a přes všechny sliby přišli ze dne na den o všechno. Na osmačtyřicátý žádné vlastní vzpomínky samozřejmě nemám, ale hluboce mě zasáhl osmašedesátý a šedesátá léta vůbec. Od roku šedesát sedm do roku sedmdesát dva jsem studovala na filozofické fakultě bohemistiku a slavistiku, konkrétně bulharštinu, a byly to ty nejkrásnější roky. Já se toho na filozofické fakultě moc nenaučila, protože jsme neustále schůzovali a politikařili, ale to, že jsem si odnesla málo praktických vědomostí, myslím vůbec nevadí. Získala jsem názor, náhled na věc... Jsem zkrátka ráda, že jsem prožila šedesátá léta i to uvolňování předtím, které už jsem chápala.
Kam jste se v 60. letech řadila politicky?
Pohybovala jsem se ve skupině mladých lidí, který byli přirozeně nekomunističtí. Byli jsme všemu otevření, všechno jsme hltali a strašně jsme chtěli nějakou změnu. Pravda je, že jsme asi nechtěli kapitalismus, pokud jsme o tom vůbec takhle hluboce uvažovali, spíš socialismus s lidskou tváří. My jsme vlastně ani nestačili definovat, co chceme, protože to brzy skončilo. Ale ten pocit zoufalství a beznaděje, že to skončilo... To byla strašlivá frustrace, konec. Nemohla jsem tomu uvěřit. A pak přišlo postupné smiřování se s tím, že to tak zůstane napořád.
Jakým způsobem zkřížila normalizace vaše plány, ovlivnila například výběr vašeho povolání?
Myslím si, že pro člověka s humanitním vzděláním nebyla v době normalizace možnost uplatnit se nijak velká. Já nebyla žádný disident, po fakultě jsem potřebovala nějakou práci a přes známého jsem dostala nabídku jít do zahraničního vysílání Československého rozhlasu, do redakce, která připravovala zajímavosti z Československa. Ty se posílaly nahrané na páscích do zahraničí, kde je zařazovali do svých pořadů. Díky bohu to bylo zcela apolitické, protože jsme to posílali i do kapitalistické ciziny a nesměla se tam objevit žádná komunistická propaganda. Díky rokům stráveným v rozhlase jsem potkala řadu zajímavých lidí, protože jsem je pořád musela vyhledávat, aby bylo o kom psát, aby to bylo pro zahraniční vysílání akceptovatelné: například restaurátoři, výrobci zvonů manželé Manouškovi, různí spisovatelé, úspěšní lékaři, sportovci, zkrátka každý, kdo dělal něco zajímavého a stál mimo politiku.
Musela jste při vstupu do rozhlasu projít politickou prověrkou?
Ne, nemusela, protože jsem tam nastupovala hned po škole, někdy ve dvaasedmdesátém. A na filosofické fakultě, která normalizaci dlouho vzdorovala, jsme ještě všichni dostali dobré posudky. Tehdy vyhodili z rozhlasu spoustu lidí, a tak tam měli velký podstav I později jsem nejrůznější nátlaky v rozhlase ustála, například i díky tomu, že jsem byla doma na mateřské.
Přicházela jste v době normalizace do kontaktu s opozičním hnutím?
Můj manžel byl psycholog a patřil do skupiny lidí, kteří pořádali večerní bytové univerzity, aby se vzdělávali v oboru. Stýkali jsme se s řadou lidí, kteří později podepsali chartu nebo emigrovali, vzpomínám namátkou na společenství u Sváti Karáska na hradě Houska a podobně. Ten okruh lidí zkrátka patřil mezi naše známé, takže mi tenhle kontakt nebyl cizí.
Kdy jste se poprvé nějakým způsobem aktivně zapojila do opozičního hnutí? Chodila jste na demonstrace, podepisovala petice...
Nejdříve to byla četba a shánění zahraniční exilové literatury a samizdatu, což byl pasivní odpor, ale někdy v roce 1986–1987 jsem se skamarádila s Petrem Kučerou, což byl jeden z budoucích zakladatelů Občanského fóra, kde pak hrál dost velkou roli. Později inklinoval k sociální demokracii a dnes už se o politiku zřejmě přestal aktivně zajímat. Byli jsme sousedi, bydleli jsme na okraji Prahy. Kučerovi chovali krávu, slepice a my jsme k nim posílali děti s bandaskou pro mléko a děti se zpátky vracely s Lidovkami nebo různými jinými zakázanými materiály. V té době jsem samozřejmě začala chodit na demonstrace, ale strašně jsem bála policajtů. Dodnes si pamatuji, jak se mi klepala kolena. Já vůbec nebyla hrdinka, ale prostě jsem tam šla. Samozřejmě jsem se bála, že mě chytí a přijdu o místo, ale prostě jsem měla pocit, že tam musím. V sedmaosmdesátém a osmaosmdesátém už byly demonstrace častější: na 21. srpna, na 28. říjen a pak povolená demonstrace 10. prosince 1988, když tu byl na Den lidských práv Mitterand. Ta se konala na Škroupově náměstí a tam jsem se poprvé setkala s tím, s čím později i u Občanského fóra. Viděla jsem představitele, které člověk znal víceméně z doslechu jako velké hrdiny, ale když vystoupili na demonstraci, uvědomila jsem si, že jsou sice milí a stateční, ale zatím nemají dar předstoupit před masy a stát se jejich vůdci.
Zúčastnila jste se také demonstrací v rámci Palachova týdne?
Jistě, chodila jsem na Václavák a říkala si, že už je to dobré. Byla jsem ráda, že je to v rámci Palachova výročí, protože když mi bylo něco přes dvacet, účastnila jsem se Palachova pohřbu a Palach byl pro mě symbol. Proto jsem byla ráda, že to nebylo zbytečné, že lidi na Palacha nezapomněli a měla jsem pocit, že už začíná být vidět světlo na konci tunelu.
Byla to pro vás víceméně společenská záležitost? Chodila jste na demonstrace s přáteli, nebo sama?
Víceméně sama nebo s Kučerovými, případně se svou nejstarší dcerou. Přestože jsem pracovala v rozhlase v apolitickém úseku, rozhlas jako takový byl politické pracoviště. Nedá se říct, že bych své spolupracovníky k podobným aktivitám nějak masově strhla. Jejich gró bylo pořád komunistické, ale samozřejmě tam působili i lidé, s kterými jsem sdílela podobné názory a navzájem jsme o sobě věděli.
Měla jste pocit, že se situace nějak vyvíjí, že se režim pomalu hroutí, nebo jste vnímala nějaký ostrý předěl, od kterého to bylo jasné?
My jsme skládali velké naděje do 21. srpna 1989. Václav Havel však na Svobodné Evropě nebo Hlasu Ameriky veškeré akce víceméně zrušil. Obával se, že by mohlo dojít k nějakému krveprolití, a tak řekl lidem, ať do ulic příliš nevycházejí, takže demonstrace nebyla nijak mohutná a 21. srpen zklamal. Pak přišel 28. říjen a na demonstraci už bylo víc lidí, což byl pro nás, kteří jsme se o to zajímali, vlastně takový lakmusový papírek toho, co se ve společnosti děje. Také stále více lidí podepisovalo Několik vět. Vzpomínám, jak si dcera, tehdy gymnazistka, připravovala řeč pro ředitelku, až na ní podpis Několika vět praskne.
Někdy po 28. říjnu mi zavolal Petr Kučera, že k nim přijde Václav Havel a Miloš Zeman a že půjde o první setkání disidentů s novou opozicí, protože Miloš Zeman byl krátce znám jako člověk revoltující proti režimu. Já jakožto zaměstnanec rozhlasu jsem měla k dispozici pěkný magnetofon, a tak jsem dostala za úkol to setkání nahrát. Když jsem přišla ke Kučerům na smluvenou schůzku, byl tam jen Miloš Zeman. Václav Havel telefonoval, že dostal teplotu a navíc má pocit, že ho už zase sledují, a nechtěl do toho zavléct další lidi.
Takže k jejich setkání nedošlo, ale byla jsem svědkem asi dvouhodinové debaty Petra Kučery s Milošem Zemanem a byla jsem hrozně ráda, že naslouchám lidem s velkým politickým rozhledem, a že slyším, jak si to dál představují. Zároveň jsem však byla trochu zděšená, protože jsem si sama přála, aby to, co se dělo, mělo nějaké vedení, ale ti lidé se vzájemně ani neznali a moc jasno také neměli. Miloš Zeman vedl takové kacířské řeči, že každý už by chtěl mít ve sklepě svého Žida, že každý se bude snažit říkat, že byl vlastně celou dobu pro, a že se to bohužel neprolomí, dokud nepoteče krev. Nešlo o žádné krvežíznivé prohlášení, ale chtěl tím říct, že zkrátka musí dojít k nějaké velké demonstraci a ke střetu. V souvislosti s tím upínal naděje k 10. prosinci, ke Dni lidských práv, a k demonstraci na Palackého náměstí, kam by mohlo přijít hodně lidí a kde by mohlo k něčemu dojít. Také si vzpomínám, že debatovali i o tom, že je potřeba vybrat nějakého známého člověka, kterého veřejnost, která ještě netušila, co se děje, má ráda, věří mu a šla by za ním. Mám dojem, že padla jména jako Miloš Kopecký, který tuším podepsal Několik vět nebo byl v tu chvíli částečně perzekvovaný, případně Rudolf Hrušínský.
Pak tedy přišel 17. listopad, který nikdo nečekal. Stalo se to, co se očekávalo od 10. prosince. Na neděli 19. listopadu večer byli do Činoherního klubu svoláni zástupci různých disidentských skupin, prostě široká škála lidí, kterou v různé míře spojoval jen odpor k režimu. Já se tam znovu dostala přes Petra Kučeru, předtím jsem se byla ve Svobodném slově ucházet o místo, protože Svobodné slovo bylo tehdy vlastně takovým srdcem těchto událostí. Z Melantrichu jsme šli večerní Prahou po Václavském náměstí do Činoherního klubu a u sv. Václava se už začali shromažďovat lidé. Byli revolučně naladění, provolávali Havlovo jméno, a když jsem pak seděla v Činoherním klubu, říkala jsem si, že je dobře, že to ti lidé v ulicích nevidí, protože oni si skutečně myslí, že někde existuje nějaký mozkový trust, který má jasný plán, je připraven postavit se do jejich čela a někam je dovést, což byla večer 19. listopadu ještě utopie.
Všichni lidé na pódiu byli ohromně sympatičtí, ale na většině z nich bylo vidět (Václava Havla v manšestrácích samozřejmě nezapomenu), že zaplněný maličký Činoherní klub je to největší fórum, před nímž v životě stáli, a byli samozřejmě rozrušení. Moderoval to tuším Radim Palouš a šlo o to, zformovat požadavky tohoto uskupení, které právě vznikalo. Ale na nich se stále nemohli dohodnout: některým přišly moc ostré a nechtěli příliš provokovat, jiní naopak říkali, že když už chceme tohle, tak to musíme chtít pořádně. Debata se trošku rozbředávala a myslím, že vystoupil i nějaký horník Hruška z Kladna. Atmosféra byla krásná, ale na to, že se tu měl odehrávat začátek revoluce, to bylo příliš rozplizlé a intelektuální. Zaujal mě Saša Vondra, tehdy ještě klučík, připomínající studentíka, režisér Svoboda… Byl to pozoruhodný večer a nejvíc se mi líbilo, když asi po dvou hodinách vešel dovnitř Petr Čepek v černých brýlích a zašeptal Václavu Havlovi, že to musí ukončit, protože po nich jdou a už jsou tady.
A to byl okamžik, který všem na jevišti, nebo alespoň té disidentské skupině, vlil do žil energii, protože to byla přesně ta situace, na niž byli zvyklí. Během dvou tří minut bylo dokončeno prohlášení, Činoherní klub se vyprázdnil a večer skončil. Já se pak nestačila divit, jak se tahle chaotická skupina během několika málo dní proměnila v Občanské fórum a z lidí v něm se stali vůdci, kteří věděli, kam směřují a co mají dělat. Neuplynul ani týden a už se svolávala demonstrace na Letnou.
Když mluvíte o strachu z policie, když jste přicházela do Činoherního klubu, byla někde kolem. Bála jste se?
Nevzpomínám si, a dokonce ti lidé u koně už skandovali docela bez obav. Pokud jsem tam policii viděla, rozhodně nezasahovala. Musím říct, že strach jsem už vůbec neměla. Intuitivně jsem cítila, že doba, kdy se člověk bál, pominula. Je mi jasné, že ještě tři dny poté se zvažovalo, jestli se pošlou na Prahu tanky, nebo že milice obsadí závody, ale to už bylo tak mohutné hnutí, že jsem to z jejich strany považovala za prohrané. Strach jsem neměla ani na Václaváku. Možná, že lidé, kteří se k tomu dostali až v té době, strach měli, protože nevěděli, jak to vypadalo předtím, ale myslím, že už to bylo bezpečné, i když zprávy z tajných služeb říkají něco jiného.
Co cítíte, když se ohlédnete zpátky, na listopadové ideály, na to, o co jste usilovali, a to, jakým způsobem se společnost vyvinula? Zklamání? Spokojenost?
Zklamání ne, my jsme možná ani nevěděli přesně, co chceme. Třeba jsme nevěděli, jak funguje ekonomika, většina z nás netušila, kam se to bude ubírat, co je to ta privatizace a tak dále... Padl režim a podoba nového systému byla jeden velký otazník. My jsme se tím v tu chvíli ani příliš nezabývali: hlavně že je svoboda a každý má prostor, v němž se může pohybovat. Samozřejmě, že se mi na politice nelíbí spousta věcí: například její propojování s byznysem je beze sporu špatné. Ale stále existují páky, jak tomu zamezit; podobné politiky prostě nevolit nebo na ně nasadit policii, pokud nebude zkorumpovaná. Tohle není totalita, demokratický systém prostě tohle s sebou přináší. Podobné je to bohužel všude, politika není nijak čistá, ale já bych si nějakými pocity ukřivděnosti, že nám ukradli revoluci, život nekazila.