Daniel Hejna-Větrovský (1966)

Po studiu ekonomie na VŠE v Praze vystudoval i DAMU. Během 80. let se seznámil s okruhem lidí z pražského undergroundu. Účastnil se různých protirežimních aktivit, mimo jiné i studentské demonstrace 17. 11. 1989. Jako jeden ze studentských mluvčích pomáhal v následujících revolučních týdnech formulovat a prosazovat požadavky na změnu režimu.

Tento rozhovor vzniká za účelem popsání vašeho angažmá v roce 1989, přesto bych se rád na chvíli vrátil o pár desítek let zpátky a zeptal se vás, z jaké pocházíte rodiny a jak se vás a vaší rodiny dotkl komunistický puč.

Pocházím z ryze nekomunistické rodiny. Dědeček, původním jménem Hejna, byl lékárník a výrobce léčiv. V polovině třicátých let převzal od své tety Větrovské síť lékáren v Praze a okolí Prahy a s ní začal používat i její jméno. Tehdy získal doktorát z přírodních věd a pak ještě studoval farmacii. Já tedy používám obě jména. Moje rodina pochází z Podkarpatské Rusi z Užhorodu, byla nepraktikující židovského původu, což je i případ matčiny strany, nicméně u ní to bylo stejné jako u matky pana Tigrida, která přestoupila na katolickou víru. Můj dědeček zemřel v roce 1943, když bylo mému otci 18 měsíců. Byl popraven za heydrichiády, za okolností, které nechci zmiňovat. Po roce 1948 žila rodina mého dědečka i můj otec v Kostelci nad Labem. Babička byla učitelkou na prvním stupni.

Vy jste se narodil v roce 1966, to znamená, že rok 1968 znáte spíš z vyprávění. Posílali vás rodiče do Jisker nebo do Pionýra?

V Jiskrách ani v Pionýru jsem nikdy nebyl. Vyplývalo to z toho, co jsem znal z domova. Ne, že by mi to zakazovali, spíš mi to už odmalička vštěpovali do hlavy. Vzpomínám si, že ještě než jsem šel do první třídy, mě babička, která se o mě starala, naučila číst a psát. Zároveň se mi vybavuje můj první malér: v mateřské škole se chodilo po obědě spát. Byl jsem na to z domova zvyklý, ale ostatním dětem se to moc nelíbilo. Řekl jsem jim tenkrát, že jestli nebudou spát, přijdou si pro ně klekánice a odnesou je do Sovětského svazu. Bez skrupulí jsem opakoval to, čím mě doma strašil otec.

Poslouchali vaši rodiče zahraniční rozhlas? Mluvili spolu o politice? Mám na mysli, když už jste chodil do základní školy.

Otec poslouchal Hlas Ameriky; každý den asi v šest večer a pak i pozdější relaci, která běžela někdy kolem desáté večer. Ty relace si docela dobře pamatuji, v pozdější době si vzpomínám zejména na Ivana Medka, jehož osobitý hlas vynikal. Otec zůstal po celý životní nestraník a po roce 1969 ho zcela odstavili, takže jsme se nakonec odstěhovali z Prahy na Šumavu.

Vyrůstal jsem v Kdyni, což je městečko mezi Klatovy a Domažlicemi, vzdálené asi sedm kilometrů od západoněmeckých hranic, které osvobodila americká armáda. Žila tam spousta zajímavých lidí, třeba náš rodinný přítel, major Hubáček, stíhací eso a pilot-akrobat, jehož sestřelili nad Francií v bitvě o Anglii. Dostal se však zpátky na ostrovy a stal se jedním z vedoucích výcviku našich stíhačů. Pak se vrátil do Československa, kde ho jmenovali vojenským velitelem Ruzyně. Po roce 1948 musel odejít z Prahy do Kdyně, kde nesehnal žádnou práci, až nakonec zametal na náměstí. Pak ho paradoxně zaměstnal jeho spolužák, Němec, jehož po válce neodsunuli a který pracoval v lese. Ten za války narukoval k Luftwafe. Shodli se spolu na tom, že minimálně ve dvou případech je povolali ve stejný den a ve stejnou hodinu do téže akce, a je tedy možné, že tihle dva lidé z jednoho městečka, Němec a Čech, stáli za války proti sobě.

Přijímali jste tedy informace ze zahraničních médií. Měl jste přístup i k samizdatu?

Samizdat se nám začal dostávat do rukou až později. Já jsem v osmnácti letech dokončil gymnázium v Domažlicích a odstěhoval jsem se zpátky do Prahy. Tím to vlastně začalo, protože jsem se rychle dostal do kontaktu s lidmi, kteří chodili na Klamovku, tedy s Plastiky, hlavně s Mejlou Hlavsou, a s lidmi okolo samizdatu, to znamená z Revolver Revue, Vokna atd. Vlastně nešlo o vědomé zapojování se do undergroundu; člověk ani nevnímal, že jde o underground, protože k něčemu podobnému ho vedli doma. Získal nějaké základy, což znamená, že nechtěl poslouchat řeči spolužáků ve škole: nerad bych někoho urazil, nicméně je vidět, jak vypadají dnešní třicátníci...

Myslím si, že lidé v 70. letech se dokázali dost ohnout a pokřivit a v  tom duchu vychovávali i svoje děti, které to u nich viděly. Člověk si s takovými lidmi neměl co říct a to platí pro základní školu i pro gymnázium. Já jsem měl jít na gymnázium v Praze, což však vzhledem k otcovým postojům nešlo. Měl jsem i menší problémy s přijetím na gymnázium v Domažlicích, nicméně nakonec mám na střední školu krásné vzpomínky, protože se tam našli skvělí lidé, a to i mezi profesory. Ředitel totiž dokázal kolem sebe soustředit pár učitelů, kteří odtamtud pocházeli, ale v šedesátých letech je vyloučili z vysokých škol a oni se vraceli se a učili na gymnáziu. Gymnázium v Domažlicích bylo paradoxně velmi náročné a řekl bych, že patřilo mezi nejlepších pět nebo deset v Čechách. Člověk se díky tomu mohl vyhnout vstupu do SSM i nejrůznějším brigádám. Já jsem měl navíc odmalička problémy s průduškami, takže jsem si nechával napsat potvrzení od lékařů.

Zmínil jste se o tom, že po příjezdu do Prahy jste se přirozeně dostal do určitého prostředí, které vám bylo blízké. Začal jste v rámci undergroundu i sám tvořit, hrát v kapele. Kdy jste se poprvé začal aktivizovat?

Myslím, že zhruba od roku 1984, kdy jsem přišel do Prahy.

Chodil jste na demonstrace?

Ano. V roce 1988 mi bylo dvaadvacet a to jsem byl třeba na Škroupově náměstí. Mě v té době zajímalo divadlo, hudba a film a posléze jsem se po studiu na VŠE dostal na DAMU. Rok 1989 mě zastihl na Albertově; přesně si vzpomínám, že jsme měli v pátek herecko-režijní tvorbu s Ivanem Rajmontem, ale dohodli jsme se, že místo abychom dřepěli dvě nebo tři hodiny ve škole, půjdeme na Albertov. Sedmnáctého listopadu jsme tedy vyrazili přes Albertov na Národní třídu, kde jsem zažil ten masakr; zatlačili mě až k Mikulandské ulici. Zaběhli jsme do jednoho z domů a asi ve třetím patře se otevřely dveře paní Marie Tomsové, což byla hlasatelka tehdejší Československé televize, která tam bydlela s manželem a jeho rodiči. Uvnitř už bylo asi čtyřicet lidí. Poslouchali jsme Hlas Ameriky, přečkali jsme to nejhorší a zhruba v půl desáté jsem odtamtud odešli. Pak jsme šli do tehdejší hospody Olympie na Újezd. Tam už seděl Saša Vondra a řada dalších lidí. Vzhledem k tomu, že jsem byl na DAMU, vyslali mimo jiné i mě společně s Michalem Doležalem, což je dnes šéf činohry Národního divadla, do Činoherního klubu. Předtím jsme sepsali prohlášení: šlo o pár vět, které tenkrát měly nejsilnější ohlas, protože byly nejrazantnější. Postupně se všechno nějak připravilo a myslím, že se to dalo do pohybu. Už v sobotu lidé a studenti vyrazili do divadel; spousta z nich stávkovala.

Co se vám dnes vybaví při vzpomínce na Činoherní klub v roce 1989? Byl jste něčím překvapený, třeba debatou, která se tam vedla? Jak jste se již zmínil, váš názor byl jeden z nejradikálnějších. Překvapilo vás to?

Ne, z debat disentu jsem dobře věděl, jak je Charta rozdělená. Sám jsem chartista nebyl, v době jejího vzniku mi bylo jedenáct let. Ale na jaře roku 1989 jsem podepsal Několik vět.

V Činoherním klubu vystupovali nejrůznější lidé: bývalí komunisti z osmašedesátého, kteří jsou dodnes činní, včetně pana Jičínského v parlamentu za sociální demokracii, chartisté, spousta lidí ne přímo z undergroundové zóny, ale spíš z té polonezávislé a pak i komunisti. Vždyť tam byl i Jiří Svoboda, kterého přivedl myslím Křižan. V podstatě šlo o to, obsáhnout spektrum obyvatelstva, nikoli se soustředit pouze na omezenou skupinu lidí. A právě proto si názory debatujících mnohdy odporovaly a tříštily se: od těch nejradikálnějších, což byly naše studentské požadavky, přes názory Kocába s Horáčkem až po disidentskou kliku, která se nedokázala na ničem sjednotit, protože byla zvyklá o všem hodně diskutovat a své názory si nějakým způsobem tříbit. To znamená, že bylo potřeba, aby se toho někdo chopil, a v té době byl nejlépe připravený Václav Havel.

My jsme si osmašedesátý rok nepamatovali, takže jsme ho rozhodně nechtěli znovu. Věděli jsme, že tenhle režim s „lidskou tváří“ fungovat nedokáže. Proto byly názory studentů nejradikálnější.

Kdy vás zastihla zpráva o smrti Martina Šmída?

Slyšel jsem to na Hlasu Ameriky v deset hodin večer ještě v Mikulandské ulici u paní Tomsové. Tenkrát jsme vyšli ven, sice jsme viděli nějakou krev, ale vůbec nás nenapadlo, že by někoho mohli zabít.

Ještě k tomu Činohernímu klubu. Tam došlo ke krátké výměně názorů, nebo řekněme k roztržce, mezi vámi a Ondřejem Trojanem.

To se stalo na konci.

A vy jste se tam měl podepsat za Sdružení nezávislého studentstva?

Ono to vznikalo přes víkend.

Trojan vystoupil s tím, že byste za tohle sdružení vystupovat neměl, s tím, že vaše reprezentativnost tam není nebo není jasná.

Nevím, koho reprezentoval Ondřej Trojan. Já jsem tam reprezentoval to, co jsem vám řekl. V pátek došlo k událostem na Národní třídě, v sobotu se vyrazilo se do divadel a v neděli jsme byli ve škole. Já jsem se dohodl spolu s Martinem Mejstříkem a Michalem Dočekalem, sepsali jsme pamflet a řekli si, že někdo musí jít do Činoherního klubu, s tím, že jsme se dohodli ohledně studentské stávky. Takže já šel do Činoherního klubu a přečetl jsem tam to, kvůli čemu mě tam vyslali a na čem jsme se dohodli. Nedelegoval jsem se tam sám. Byl jsem student druhého ročníku na DAMU a takhle to vzniklo. Vytvořil se stávkový výbor, jehož členem jsem byl. Musíme si uvědomit, že během prvních tří týdnů se nějakým způsobem začalo tzv. bojovat o pozice a řada lidí se v rámci studentského hnutí chtěla účastnit rozhodujících událostí na určitých postech. V Disku se konaly schůze a já mám za to, že mě hned po Činoherním klubu delegovali za studenty do nově vzniklého Občanského fóra. Na schůze jsem chodil každý den ráno a večer a myslím, že jsem to vydržel asi čtrnáct dní nebo tři týdny. Pak mě to přestalo bavit, protože jsem musel skládat účty stávkovému výboru a vysvětlovat studentům, kteří vůbec nechápali souvislosti, proč jsem hlasoval tak a ne jinak.

Nechci nic říkat proti Ondřejovi Trojanovi, protože nevím, koho tam zastupoval on, nicméně vím, že studoval FAMU a podílel se v té době na distribuci Několika vět. Moc jsme se neznali, nepřišli jsme spolu do styku. Možná proto se Ondřej ptal, koho já reprezentuju.

Jaký jste měl pocit z následujících dní, které se nesly v podobném duchu jako v Činoherním klubu, kdy ty nejradikálnější požadavky nebyly realizovány? Vedení Občanského fóra se dohodlo na pozvolném přesunu moci. Ztotožnil jste se s tím? Vnímáte to jako chybu? Jak jste to vnímal tehdy a jak to vnímáte dnes?

Osobně si myslím, že mám radikálnější názory než ostatní, což s sebou mnohdy přináší určitá rizika. Čím je člověk starší, tím více se snaží dávat si pozor při jakémkoliv rozhodnutí, nicméně zpětně vidím, že jsme měli strach, protože jsme nevěděli, jestli sem nevjedou tanky jako v osmašedesátém roce. Člověk do toho chtěl udeřit s co největší silou, aby létaly třísky. Nakonec to však dopadlo tak, že těch třísek vyletělo jenom pár na začátku a pak už se to zařízlo, zapilovalo, očistilo a přetřelo.

Ohledně dnešní situace: jsem samozřejmě šťastný, že se režim změnil a že tu máme určitou svobodu. Nicméně když se na to člověk podívá s odstupem dvaceti let, vidí, že se komunismus stále nepodařilo lidem vymýtit z hlavy.

Pokud mluvíme o sametové revoluci, tak revoluce je především záležitostí mas. Masa má vždy vůdce a ti se musí v určité situaci a v určitou chvíli stáhnout. A když se na tu masu podíváme dnes, mám dojem, že za těch dvacet let nezačala přemýšlet jinak než během čtyřiceti let, kdy tu vládli komunisti. Ta historie je ale delší, protože předtím nás okupovali nacisti a předtím jsme nějakých dvacet let střízlivěli. No a ještě předtím jsme téměř 300 let žili v Rakousko-Uhersku. Václav Havel položil velice dobrou otázku: „Co to je charakter národa?“ Charakter národa se nevytváří během půl století, dvaceti nebo sta let. Charakter národa se vytváří po staletí a mnohdy ještě déle. A tam musíme hledat odpověď na to, kde jsme.

Nechci zabíhat do dalších úvah, ale nedávno jsem četl rozhovor s Karlem Schwarzenbergem, který říká něco v tom smyslu: „Po návratu v roce 1990 budu po dvaceti letech moci ukázat svému synovi, jak se to tu změnilo, jak to vypadá, jak jsou lidé slušní a jak funguje občanská společnost.“ Pak dodal, že postupem času změnil názor a že to ukáže až svému vnukovi. O čase už se nezmiňuje. No a dnes říká, že jestli se toho dožije, bude ukáže to až svému pravnukovi.

Ať si to dvacet let po revoluci přebere každý sám. Mnohdy udělali víc lidé, kteří nebyli v Činoherním klubu a právě rozmnožovali letáky. Vím, že kluci z Revolver Revue a vůbec z tehdejšího Respektu nebo z FAMU čtrnáct dní nevylezli ze sklepa, protože vyvolávali fotky, jako například Petr Lukáš, nebo stříhali natočené věci. To znamená, že lidé se zapojovali různě, někdo méně, někdo víc, někdo vůbec. Myslím si, že je důležitější podívat se, kde jsme dnes. Jak s tím listopadovým ideálem nakládáme, co nám přinesl a co s ním dál; do jaké míry funguje model okolo nás, pak v širším záběru a nakonec v tom nejširším.