Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

• Archiv bezpečnostních složek
• Archivní pomůcky
• Projekt 1989

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentace usmrcených na československých státních hranicích 1948−1989 » Portréty usmrcených » Čepek, Milan (* 13. 8. 1949, + 18. 11. 1968)

Milan Čepek se narodil 13. 8. 1949 ve Vrchlabí a později žil v Nymburku. Po nedokončeném studiu na potravinářské průmyslovce nastoupil v červenci 1968 základní vojenskou službu u Pohraniční stráže, kde nejprve absolvoval kurz kuchařů v Železné Rudě. Tam se s ním mimo jiné setkal voj. Milan Mihálik, který později vypověděl: Blíže jsem se s voj. Čepkem neseznámil, ale přesto jsem z rozhovorů s ním poznal jeho politické názory, zejména po srpnových událostech v ČSSR. Voj. Čepek odsuzoval vstup vojsk pěti zemí na naše území, jejich činnost na našem území, jak se o ní dovídal z vysílání rozhlasu. V této souvislosti pak prohlašoval, že ho nikdo nikdy nedonutí, aby po boku těchto vojsk někdy bojoval.[1]

Po přemístění k 7. brigádě PS do Sušice (PS, útvar 8941) museli vojáci v říjnu podepisovat nové znění vojenské přísahy (včetně věty po boku Sovětské armády i armád ostatních socialistických zemí[2]), což Čepek jako jediný příslušník čety odmítl[3] a z toho důvodu se svévolně vzdálil z kasárna.[4] Odjel tehdy k bratrovi do Prahy a později za rodiči do Nymburku, odkud ho otec (důstojník StB[5]) odvezl zpátky na útvar, kde poté Čepek přísahu podepsal. Za nedovolené opuštění útvaru byl potrestán pěti dny vězení a tříměsíční podmínkou, dále byl převelen k jiné posádce ve stejné oblasti.

Dne 8. 11. 1968 tedy Milan Čepek nastoupil k 11. pohraniční rotě Dolní Silnice,[6] kde působil jako pomocná síla v kuchyni a postupně se měl zaškolit do funkce účetního roty. Jak později poznamenal jeho kolega Zdeněk Kučera,[7] Čepkovi se nelíbila služba v kuchyni a usiloval o přeložení ke státní hranici, přičemž tuto službu začal vykonávat dne 16. 11. a 18. 11., v den svého úmrtí, měl službu teprve potřetí.

Čepkovi nadřízení se v názorech na něho samotného rozcházeli. Mjr. Milan Kotrba,[8] (zástupce velitele pro věci politické u 11. pohraniční roty Dolní Silnice) tvrdil, že se Čepkovi na jednotce líbilo a byl spokojen, zatímco mjr. Josef Šimlík[9] (velitel 11. pohraniční roty Dolní Silnice) vypověděl, že Čepek hovořil s kuchaři i s ním o tom, že ho směna v kuchyni nebaví a že ani nemá zájem dělat v budoucnu účetního.

Osudného dne 18. 11. 1968 nastoupil Čepek na šestou hodinu ranní společně s velitelem hlídky des. Václavem Smejkalem do hlídky Pohraniční stráže v prostoru Stará Řáska. Během jejich služby panovala hustá mlha, která se kolem osmé hodiny začala zvedat. Smejkal se rozhodl pomocí mikropojítka oznámit dozorčímu roty povětrnostní podmínky, a ten chtěl hlídku přemístit na jiné stanoviště (Dolní Cazov). V době, kdy Smejkal telefonoval, Čepek nepozorovaně za jeho zády uchopil jeho odložený samopal. Když Smejkal dohovořil s dozorčím roty, Čepek na Smejkala odjištěný a natažený samopal namířil a poručil mu dát ruce vzhůru a projít průchodem v DZ.

Smejkal pokyny splnil a muži se přibližovali ke státní hranici, která byla od stanoviště hlídky vzdálená asi 250 metrů a tvořil ji hraniční potok. Ten Čepek přeskočil (poté, co od Smejkala zjistil, že v blízkosti není žádná lávka) a pak ho Smejkal požádal, aby mu vrátil samopal, že jinak bude mít on (Smejkal) nepříjemnosti. Když Smejkal Čepka ujistil, že po něm nebude střílet, Čepek mu zbraň skutečně hodil zpátky a pokračoval směrem do německého vnitrozemí. Smejkal uchopil samopal a ihned z něj po Čepkovi začal střílet. Pak Čepka pronásledoval a opětovně po něm vypálil, Čepek několikrát palbu opakoval. Když už Smejkal neregistroval žádný pohyb, domníval se, že Čepek asi nalezl ochranu v blízké německé pile, a proto se vrátil na stanoviště hlídky, aby událost oznámil svým nadřízeným. Ti posléze provedli průzkum[10] podél státní hranice a rekonstrukci události.

Během Smejkalovy střelby na Čepka „jedna ze střel zasáhla Čepka takovým způsobem, že vnikla do pravého stehna na jeho vnější straně… střela pak způsobila větší střelnou ránu…” [11] Milan Čepek zemřel na následky vykrvácení poblíž obce Schnellenzipf, kde ho cca v 11.15 hodin nalezla Bavorská pohraniční policie. Vedle Čepkova těla ležel jeho samopal, jehož závěr byl otevřený a zásobník vystřílený, a kožené, projektilem prostřelené pouzdro s dalekohledem (s poškozeným projektilem uvnitř). Dále byl osm metrů od mrtvého nalezen v luční půdě v hloubce pěti centimetrů nepoškozený projektil (cca 30 centimetrů od místa dopadu střely) a v blízkosti Čepkova těla leželo dalších osm vystřelených nábojnic (pravděpodobně se pokusil přivolat střelbou pomoc).[12] Expertiza prvních dvou zmiňovaných projektilů ukázala, že byly vystřeleny také ze samopalu, ovšem ne z totožné zbraně, kterou bavorská pohraniční policie na místě nalezla.[13]

Kromě samopalu a dalekohledu měl Čepek u sebe ještě dopisy od rodičů a blok, do něhož si zapisoval výroky československých politiků. Z toho německé policejní orgány vyvozovaly, že Milan Čepek byl svobodomyslný člověk, který se zajímal o politiku, byl nespokojený s pohraniční službou a toužil po svobodě a lepší životní úrovni.[14]

Německé orgány posléze Čepkovu smrt prošetřovaly a pitevní protokol z Pasova mimo jiné uvádí, že příčinou Čepkovy smrti bylo vykrvácení a šok jako následek průstřelu obou stehen. Z tohoto protokolu dále vyplývá, že Čepek mohl po zasažení střelou ještě kus cesty ujít, ovšem skutečnost, že Smejkal střílel ze vzdálenosti zhruba jednoho metru, tedy na německém území,[15] je podle údajů německé strany velice pravděpodobná.[16] Také je třeba vzít v potaz velice špatnou viditelnost, která tou dobou v místě události panovala a která je zmiňována ve všech dokumentech. Navíc by bylo velmi náhodné, že by se projektil, který byl v blízkosti mrtvého nalezen v luční půdě, dostal při střelbě až na místo, kde se zraněný Čepek zhroutil.[17]

S německou stranou se československé orgány setkaly poprvé 19. 11. 1968, následně proběhla ještě dvě setkání; na těchto schůzkách byla ověřena totožnost a domluven způsob předání těla apod.

Proti Čepkovi absurdně zahájil dne 19. 11. 1968 vyšetřovatel mjr. Zdeněk Hála trestní stíhání, což byl obvyklý postup. Čepek byl obviněn z trestného činu zběhnutí do ciziny, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, nedovoleného ozbrojování, porušení povinnosti strážní služby a násilí vůči nadřízenému. Dne 19. 11. přitom už bylo jasné, že Čepek předešlého dne zahynul.[18] Stíhání Hála zastavil až 4. 12. 1968.[19]

Dne 20. 11. 1968 přijel Čepkův otec na rotu, kde mu náčelník štábu brigády plk. František Majtner pověděl o synově smrti; v zápise pplk. Bohumil Kopřiva (zástupce náčelníka POB) uvádí: „Otec měl dotaz, zdali nebyl zastřelen nebo postřelen velitel hlídky, který byl s Čepkem ve službě. Dále se vyjádřil v tom směru, ještě že to tak dopadlo, co by asi bylo se mnou, to bych nemohl sloužit… Otec se vcelku se situací vyrovnával, projevil pouze obavy, jak to sdělí manželce“.[20] Pohřeb se po svolení vojenského prokurátora odehrál v Nymburku. Smejkal byl za svůj čin odměněn hodinkami s věnováním od vrchního velitele pohraniční stráže[21] a byl povýšen na četaře[22].

O případu se třicet let nemluvilo v rodině Čepkových, ani Smejkalových, obrat přinesla až druhá polovina 90. let minulého století.[23] Tehdy byl Václav Smejkal, po vyšetřování kauzy Úřadem pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, obžalován ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví. V závěru soudního procesu Krajský soud v Českých Budějovicích poznamenal, že sice Smejkalovo „jednání nepochybně představovalo výsledek nezkušenosti mladého člověka a tehdejšího politického tlaku na plnění povinností příslušníka pohraniční stráže“,[24] ovšem vzhledem k prokázanému spáchání trestného činu považoval za nutné uložit obžalovanému přiměřený trest − Václav Smejkal byl v roce 1998 odsouzen k osmnácti měsícům odnětí svobody nepodmíněně a dále mu byla odebrána vojenská hodnost.